Až na dno: Příběh jedné anorexie a bulimie

29. 11. 2008

Autor titulu: Marya Hornbacher

Žánr: životopis

Přebal knihy:

Popis knihy:

Na tuhle knížku jsem v knihovně narazila úplně náhodou a zaujala mě, možná proto, že jsem ještě žádnou knihu o téhle problematice nečetla. Marya popisuje své dětství, jak si už od malička myslela že je tlustá, jak se začala přejídat a zvracet (asi v 9 letech), jak se jí začínala líbit anorexie a řekla si, že se jednou stane anorektičkou. A dodržela to, po pár letech přestávala jíst, až jedla jen jeden nízkotučný jogurt denně (připadalo jí to úplně normální) a začala být posedlá jídlem. Za celou dobu se dostala asi 4x na léčení, ale žádné nepomohlo, protože si nepřipadala nemocná. Vše se změnilo až když dosáhla váhy 25 kg a to už bylo skoro pozdě...

Úryvek z knihy:

Uvěřila jsem, stejně jako spousta mladých žen, že až shodím "jen pár kilo", zničehonic ze mě bude nový člověk, na ulici budou moje hubené nohy pronásledovat hezouni typu DiCapria s kyticemi květin, budu bohatá, slavná a okouzlující a ztratí se mi pihy a budu blond a budu měřit metr sedmdesátpět. Budu nosit boží brýle, doma v prosluněném newyorském bytě budu v pánské košili popíjet kávu a říkat Mmmm a pak ke mě přistoupí On a obdaří mě vrouím pohledem. Svůdně vklouznu do svého červeného kabrioletu, cestou do nějakého vekoměsta mi bude čechrat vlasy vítr, pak vystoupím z výtahu a vejdu (ženským, ač rozhodným krokem) do své kanceláře, kde všechny ohromím každým svým ženským, ač rozhodným slovem.

Večer se vrátím domů, připravím labužnický pokrm, třikrát si kousnu a On se na mě za svitu svíček podívá a já budu superžena, bohyně, jasně, přesně tak. Hned jak odejdu z domu a shodím pár kilo.

Nakonec jsem těm kydům uvěřila.

Fotogalerie

Štítky: Read or Die
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

2 komentáře

Obrázek uživatele admin
Anonym
4. 12. 2008
Anorexie je nemoc, těžko se jí teda mohla "zalíbit". I když některé zvrhlé povahy tvrdí, že: „Anorexie není nemoc, ale životní styl“. Stejně jako slepci (politicky korektně "nevidomí" - nebo snad dokonce "občané se změněnou schopností zraku"?), ti prý už taky nemají poškozený zrak, ale svou specifickou "kulturu". I když - proč ne: dokud nám nebudou chtít vypichovat oči, jako v povídce H. G. Wellse Země slepců (úchvátný text - hrdina se dostane do hor, kde žije národ slepců - když oni zjistí, že on vidí, snaží se jej této "nemoci" zbavit vypíchnutím očí), tak je vlastně všechno v pořádku. V případě anorexie už k podobnému zásahu docházelo - viz aféra s vyhublými modelkami a naštěstí jejich postupné zakazování v jednotlviých evropských státech.
Obrázek uživatele I-Ariela
Myslím, že autorka popisuje právě ono období, kdy byly v módě vyhublé modelky. A přestože je anorexie opravdu nemoc, určitě je i psychická a tedy anorektičky ji považují za životní styl. Já si tohle nevymyslela, to v té knize napsala přímo autorka.

Přidat komentář

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback