Blok expertů | Rozhovor s Jindřichem Šídlem

Na podzim byl hostem Bloku expertů Jindřich Šídlo, novinář a komentátor, který má zkušenosti s působením v redakcích Respektu, Mladé fronty DNES, České televize i Hospodářských novin. Aktuálně působí ve zpravodajském projektu portálu Seznam.cz. Přednášku o historii a současnosti českého mediálního prostoru doplňujeme rozhovorem.

Záznam z přednášky k dispozici zde.

 

Mediální trh je podle Vás o třetinu menší než před 10 lety. Týká se to i elektronických médií? Těch je přece spousta.

To je sice pravda, ale pokud se podíváte na ta hlavní, tradiční média, tak mají redakce opravdu menší, než byly dříve a než by měly být.

 

Znamená to, že lidé v redakci tak mají menší počet výstupů?

Ne, přímá úměra tu neplatí, takto spočítané to ani nemám, ale platí, že redakce jsou pořád továrny na výstupy a tlak na redaktory je tak vyšší, než býval.

 

Jak funguje plánování obsahu v redakci? Nějaký plán máte a do toho se zároveň dějí aktuální události?

Přesně tak, musíme mít představu, to jsou poměrně detailní plány schvalované vedením na základě návrhů reportérů, ty jsou rozepsané i na konkrétní hodiny. V novinách se vždy plánovalo na každý den a vědělo se, co se bude dělat. Na webu příprava běží více podrobně, některé texty se publikují ráno, ráno je web nejživější, něco se dává po obědě, to si lidé čtou třeba komentáře, znovu pak online ožívá po osmé hodině. Na mobilních zařízeních je ovšem špička pořád.

 

A takový plán máte připravený na jakou dobu? Na týden dopředu?

Ano, zhruba. Míváme přibližný výhled i dále, některé věci musíte pokrýt, například volby nebo domluvený rozhovor, ale konkrétní plánování probíhá v týdenních intervalech.

 

Jste schopni odhadnout, co zaujme? Něco se bude projednávat ve sněmovně a toto téma potáhne?

Trochu ano. Zrovna sněmovna tedy většinou nezajistí moc velký traffic, to musí být něco velkého a týkat se konkrétního člověka. Když se bude projednávat omezení pravomocí prezidenta nebo zákon o střetu zájmů, tak to asi bude někoho zajímat, obecné zákony ale moc netáhnou.

 

Když jste nakousl střet zájmů, měli by vysoce postavení politici vlastnit média?

Jeden pohled je, že zákon tomu bránící se dá velmi jednoduše obejít a celý smysl takové úpravy je nějaký politický signál, konkrétně teda Andreji Babišovi. Obecně jsem přesvědčený, že politici nemají vlastnit média.

Mám spoustu kamarádů, kteří pro Babiše pracují a nijak to nemění můj pohled na ně, ale myslím si, že je zdravější v takových mediích nepracovat.

 

A je tedy Mladá fronta nekvalitní médium, které podléhá nějakým tlakům a o vybraných věcech nemluví?

Ne, to nemůžu říct, já nevím, kdo u nich obsah hlídá a kdo to tam jak řídí. Šéfredaktora Jaroslava Plesla znám 25 let a vycházíme velmi dobře. Spíš s Mladou frontou a Lidovkami vypadl jeden z nejdůležitějších stavebních kamenů, něco, co hlídalo veřejný prostor, dělalo důležitou agendu a dokázalo dotahovat věci do konce. A teď logicky prostě nebudou investigovat majitele Andreje Babiše.

 

Jde spíš o nějakou autocenzuru?

Já nemám to slovo moc rád, zní hrozně dramaticky. O svém vydavateli se prostě píše špatně, je to těžký úkol. O Bakalovi má taky psát někdo jiný než Hospodářské noviny.

 

Na přednášce jste říkal, že média fungují trošku chaoticky a neovlivní tolik veřejné mínění, i když se mohou snažit.

Samozřejmě, když se budou snažit, tak ovlivní, média jsou pořád schopná zničit reputaci banky, pokud se domluví a budou chtít. Ale nevyhrají vám celou volební kampaň. Bývalo to tak dříve, je známé, jak v roce 1992 The Sun dohnal v Británii konzervativce k vítězství. Často se ale vliv médií na veřejnost dost přeceňuje, zejména u voleb.

 

A když úplně neovlivňují, nastolují média nová témata ve společnosti? Jsou média schopna vytvářet hysterii?

Ale ano, když chtějí, i když nechtějí. Umí vytvořit někomu konkrétní obraz nebo zničit člověka, docela bez problémů. Hodně od sebe taky jednotlivé tituly opisují, ve smyslu „Tohle musím mít taky“, obsahy se přebírají a dnes takový vliv ještě násobí sociální sítě.

 

Jak se dá bránit těmto „klikačkám“, tak aby se půl roku nepsalo o tématu, které reálně není problém, ale táhne?

Vysvětlím klikačky. Spoustu let jsem strávil v médiích, která byla dotovaná svými majiteli, protože prodělávala. Novináři si nemají myslet, že oni dělají tu velkou práci a někdo je má doplácet. Tak to není, média si na sebe mají vydělat. V ideálním případě. Takže musí přinášet obsah, který je pro čtenáře zajímavý. S tím souvisí právě tématika, titulky a čas, kdy text vydáváte. Nemuselo by to akorát být vždycky na první dobrou, mohly by se zkoušet různé obsahy.

Řeknu příklad, můj nejčtenější text na ihnedu vyšel na Nový rok, kdy lidé většinou moc nečtou. A byl o romském hokejistovi. Nějak proletěl všemi sítěmi a nasbíral desítky tisíc přečtení. Byl jsem samozřejmě rád, ale že bych si na to předem vsadil jako na nějakou bombu, to by mě nenapadlo.

 

Stírá se v mediálním prostoru rozdíl mezi názorem a faktem?

To je určitě pravda, klasické dělení zpravodajství na faktické, beznázorové a názory, komentáře se vlastně přežívá. Ten rozdíl stojí hodně na nějakých vnitřních pohnutkách a rozhodnutích redaktorů. Asi by se oba přístupy měly oddělovat, na druhou stranu čtenář hledá nějakou osobitost. Proč se objevily na novinkách po letech komentáře Mitrofanova, Peheho a dalších? Mají docela slušnou čtenost. Lidé chtějí obsah, se kterým se mohou identifikovat, nebo naopak nesouhlasit.

 

A je v pořádku snaha o „brutální“ objektivitu - v momentě, kdy mám kontroverzní otázku a snažím se dát prostor všem stranám různého názoru bez ohledu na to, o jaký názor se jedná? Jak se s takovými tématy má vypořádat například Česká televize, má si zvát třeba docenta Konvičku?

U České televize je situace specifická v tom, že máme Zákon o České televizi. Ten vyžaduje, aby byl obsah vyvážený, i takoví lidé musí na obrazovce být. Veřejná služba je v otázce objektivity složitá. Andrew Marr o tom má skvělou knihu. O novináři, který ve 40 přišel do BBC a musel se naučit, že televizi si platí nejen Labour Party a konzervativci, ale i příznivci Britské národní strany. A všichni mají právo být nějak reprezentováni, podle své síly. A nebýt třeba uráženi.

 

Znáte zpravodajský tým České televize, jsou tam kvalitní osobnosti? Říkal jste, že například formát Událostí, komentářů Vám připadá unylý.

Z České televize jsem šest let pryč, takže je už úplně neznám. Zahraniční zpravodajství mají skvělé - Martina Řezníčka, Jakuba Szántó, Bohumila Vostala, Miroslava Karase. K nám teď přišel třeba Martin Jonáš. To domácí je těžké dělat. Události na mě působí délkou nekoukatelné a někde trochu příliš po srsti. I když by mi řekli, že se na ně pořád dívá spousta lidí, a mají pravdu. Ale například pan prezident a jeho mluvčí do ČT kopou, kde mohou, a televize jim pořád vysílá každou krajskou návštěvu a každou tiskovku.

Co znamená televize veřejné služby v roce 2016 je debata, která tady moc neprobíhá. Veřejnoprávní je právní termín, ale co je ta veřejná služba? To je mnohem složitější na pochopení. Všude na světe jsou politici s veřejnoprávními médii nespokojení, protože si myslí, že jim patří. Přesto by pořád měla být i ona nezávislá a kritická vůči politikům.

 

K Vám do Seznamu chodí lidé se zkušeností z tradičních medií, kam jinam odchází?

Seznam je taky tradiční médium, velká firma působící dvacet let na online trhu. Jinak kromě PR chodí někteří do byznysu, Tomáš Němeček šel třeba dělat advokáta. A je to jeden z nejlepších novinářů, je škoda, že se rozhodl pro jinou dráhu. Nezískali ho ti, kteří mohli. Tak dělá právníka, protože na rozdíl od nás ostatních má i vzdělání.

 

Jaké schopnosti má mít člověk, který se chce věnovat žurnalistice?

Nějaké reálné znalosti. Tomáš Němeček psal dobře, protože rozumí právu. Politologie se hodí, sociologie taky. Vystudovat žurnalistiku úplně nemusí stačit, to není obor, to je spíš řemeslo.

 

Koho se snaží oslovit Seznam zprávy, proč takový projekt vznikl?

Asi trošku jiné publikum, než chodí na Novinky.cz. Více nějaké decision makery, možná mladší lidi, možná lidi, kteří více sledují aktuální dění. Jsme spíše zaměření na vlastní věci, vlastní zprávy a komentáře, názory. Novinky více pokrývají běžné denní věci, jednu za druhou, což je ale velmi nutné.

 

A Novinky zůstanou? Dává Vám smysl, že máte okno Seznam zpráv a pod tím další zpravodajství?

Dává, je to hlavně věc majitelů a vedení Seznamu, a kdyby to smysl nedávalo, tak to nastavili jinak.

 

Inzerce nefunguje, protože je moc levná, čtenář za obsah není ochotný platit. Co je třetí variantou, kde média mohou vydělat?

Nevím, možná menší projekty, které jsou více zacílené. Budete mít donátory, kteří jsou ochotní platit, jako například Motejlkovi. Další cestou je pořádání akcí pokrytých vydavatelstvím, třeba nejrůznějších konferencí. Na tom se dá vydělat. A všechny nové projekty hledají funkční cesty a modely, Echo například zkouší placený obsah a papírová vydání, i když původně do papíru jít nechtěli.

 

Najde se v zahraničí příklad zdravého mediálního prostoru, který vydělává?

Nevím jestli zdravý, jsou projekty, co fungují. Financial Times jsou na tom dobře, skvělé noviny, New York Times taky. Timesy fungují, léta prodělávaly a vedle toho měly News of the World a The Sun, které generovaly velké peníze. Rupertu Murdochovi navíc vynášely i televize. Timesy mám rád, mají cenu šest liber za týden. Máte v tom noviny, tabletovou verzi a přístup na web a do archivu. Funguje to, loni měly 115 000 předplatitelů.

Když placený obsah zkoušeli v Hospodářských novinách, tak myslím, že tu cenu trochu přestřelili. Jako autora mě trošku štvalo, že moje texty byly za pay-wallem. Samozřejmě jsem to chápal a říkal si, že je fajn, že si těch textů pak člověk váží, ale nemají rozhodně takový dosah jako ty zadarmo.

 

Dělá v Česku někdo dobře investigativu?

Jaroslav Kmenta v Reportéru, Sabina Slonková se taky pořád věnuje investigativní žurnalistice, Jaroslav Spurný a Ondřej Kundra v Respektu. Nerad bych na někoho zapomněl. Ale taková práce není jednoduchá, trvá to a jste pod stálým tlakem. Tady nejde texty vydat rychle a jednoduše, vydavatel se musí rozhodnout, že investigativu chce a podporuje. Skvělí jsou třeba i reportéři Marka Wollnera.

 

Jaké vztahy mají politici a novináři? Jsou na osobní úrovni?

Je to individuální, většinou se známe. A po volbách se seznamujeme s další garniturou, která přijde do sněmovny. Musíte je znát. Já si s politiky netykám, na pivo nechodíme a moc se nekamarádíme. Samozřejmě se třeba snaží říct „Dám Vám rozhovor, když se nebudeme bavit o tom a tom“, ale pak je otázka, jestli jim na požadavek chcete přistoupit, nebo rozhovor odmítnou. A z jejich strany je to vlastně legitimní. Záleží pak na osobnosti novináře a na tom, jak moc takový rozhovor potřebuje.

 

Jak vypadají tlaky na média, jakým způsobem se snaží lidé ovlivnit obsah?

Různě, ale normálně i volají, snaží se zastavit vydání něčeho, co se jim nelíbí. Spolehlivě se tlačí skrz inzerenty. Respektu třeba v minulosti stáhla reklamu Nokia, protože jsme psali o jejich sexistických reklamách. Právo mělo kauzu ohledně státní inzerce ČEZu, který má na reklamu spoustu peněz a může se rozhodovat, komu a kam je dá. Často se vyhrožuje i žalobami, i když nakonec se jich reálně moc nepodá. Texty, u kterých se očekávají nějaké právní problémy, zpravidla čtou advokáti. Na vydavateli je vždy důkazní břemeno, musí si prokázat, že co napsal, je pravda. A na takové věci mají právní poradci vydavatele upozornit. Jestli je například nejmenovaný zdroj v článku ochotný informaci zopakovat u případného soudu.

 

V čem se liší postup při tvorbě videa, kterému se teď věnujete, od psaného textu?

Musí spolu komunikovat text a video, které je u něj, ne vždy se to daří. Často mám třeba stát na střeše a u toho něco povídat. Nejde to každému, i když všichni by chtěli být přirození jako John Oliver. Taky musíte něco ukázat, to, o čem mluvíte, nejste v záběru jenom vy. Obraz by měl mluvit trochu sám za sebe.

 

Zmiňoval jste, že videoformát nemůže být dlouhý, že lidé začnou klikat po pár minutách jinam. Jak to, že John Oliver nebo DVTV má 20 minut mluvení a funguje to?

John Oliver je televize, to není úplně internetový formát a není novinář, vyrábí show. DVTV jsou zase fenomenální, protože rozhovory dělají prostě dobře. Taky si na správný formát museli časem přijít. Stojí to hodně na lidech, moderátorech i dramaturgií v pozadí. Stejný formát si nemůže dovolit dělat každý.

 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
27. 6. 2017

Hackers are always on the look out to hack networks, but they wont be having quick access to the network if you are changing the password from time to time.   http://ebertlawoffices.com/192-168-1-254-admin/

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback