Blok expertů | Rozhovor s Mgr. Barborou Uhlířovou

5. 11. 2014
Ve čtvrtek 9. 10. 2014 byla hostem Bloku expertů Mgr. Barbora Uhlířová, členka Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice. Na téma přístupnost, snadno srozumitelné informace a začleňování lidí s mentálním i jiným postižením do společnosti nám poskytla rozhovor.

 

Shrnutí a záznam přednášky naleznete tady.

Liveblogging z přednášky si potom můžete přečíst zde.

 

Čím Vás téma zvláštních potřeb a skupin lidí, kterých se týká otázka přístupnosti, zaujalo?

S lidmi s postižením už pracuji dlouho. Mám střední zdravotnickou školu a různými cestami jsem se dostala od zdravotnické oblasti do sociální. Později jsem si dodělala dálkově speciální pedagogiku na vysoké škole. Vlastně díky setkávání s těmito lidmi jsem dospěla k tomu, že nejdůležitější - nejen pro ně, ale pro nás pro všechny - je, aby se dostali všude tam, kam se dostaneme my. Aby žili mezi námi, ve společnosti. Určitě mě ovlivnila i práce v Bruselu pro neziskovou organizaci, která sdružuje lidi s mentálním postižením.

 

Celá problematika je docela široká, co považujete za svou doménu? Jsou to srozumitelné informace, fyzická přístupnost nebo něco jiného?

Jsou to snadno srozumitelné informace, určitě. Těm se věnuji skoro deset let. Zjišťuji ale, že je to jen střípek z celé mozaiky a přístupnost se musí řešit komplexně.

 

Na přednášce jste mluvila o různých typech bariér a různých potřebách a taky, že se zabýváte hlavně mentálně handicapovanými lidmi. Rozšiřuje se Vám spíše profesní zájem postupem času, nebo naopak zužuje?

Spíše rozšiřuje. Nejdříve jsme si vlastně ve Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením řekli, že snadno srozumitelné informace jsou důležité nejen pro naši cílovou skupinu, ale i pro seniory. Pak pro lidi s duševním onemocněním. Potom vlastně i lidi se sluchovým postižením. Taky jsme si všimli, že existují lidé, kteří neovládají dobře český jazyk, cizinci například. A koneckonců i děti ocení jednoduché texty. Takže ty skupiny, které nás zajímají, se určitě časem rozšiřovaly. Stejně jako je třeba řešit téma přístupnosti komplexně, tak je třeba se neomezovat jen na jednu specifickou skupinu lidí.

 

Věnujete se specifickým potřebám i mimo Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením?

Ještě jsem sociální pracovnice ve speciálně pedagogickém centru. Tam přímo komunikuji s rodiči a pomáhám jim řešit například invalidní důchody. Chtěla jsem si uchovat ten těsný kontakt, mám potom dobrý pocit, že vím, o čem mluvím. Vlastně se věnuji zároveň terénní práci i nejrůznějším projektům. Aktuálně se třeba snažíme sepsat brožuru o svéprávnosti v takovém srozumitelnějším jazyce pro rodiče a opatrovníky.

 

V jaké fázi se nachází tato brožura? Jak ji budete posléze vydávat?

Teď nám to připomínkuje právník a později to vytiskneme a bude to i na webu volně k dispozici v pdf.

 

Řešíte ve své praxi technologické překážky pro lidi s mentálním handicapem? Ve smyslu vůbec umět ovládat zařízení, dostat se na internet.

Lidé s mentálním postižením mají omezený přístup k technologiím. Ale to je zase ono, my si tyto dovednosti předáme mezi vrstevníky, to mohou lidé s mentálním postižením jen omezeně. Těm nejvíce pomáhají rodiče, ovšem kdybych měla čekat až mě třeba můj tatínek nebo dědeček naučí s počítačem, tak se nedočkám. Samozřejmě jsou ale lidé s mentálním handicapem, kteří mají přístup k internetu a počítači. V rodinách nebo chráněných bydleních. Asi nejpopulárnější je mezi nimi popravdě YouTube. Tam se zorientovali třeba parádně. Je to pro ně i velká motivace jak využít znalosti psaní a čtení.

Je pravda, že tito lidé hodně hledají na internetu zábavu, nikoliv informace. Přestože třeba snadno srozumitelné. Má to tedy smysl takové informace tvořit? Já myslím, že tím nic nepokazíme. Takové informace může využít někdo jiný, můžou jim je vytisknout jejich blízcí.

 

Říkala jste, že lidé s mentálním postižením na dávání zpětné vazby nejsou zvyklí, že je to těžké.

Ano, to je podobné, jako co bylo dřív - jestli slepice nebo vejce. Čím začít? Lidé s postižením se běžně v naší společnosti nepohybují a je to tím, že to prostředí není pro ně zpřístupněné? A zároveň když jim to zpřístupníme, tak to neznamená, že tam automaticky přijdou, ale to taky neznamená, že to nemá smysl.

 

Jsou témata související s přístupností řešena v zahraničí jinak, případně lépe?

Přemýšlím nad konkrétními příklady. Žila jsem 4 roky v Belgii a tam je to z hlediska přístupnosti snad ještě horší než u nás. Třeba v MHD to s kočárkem je nepředstavitelné. Nebo cizinecká policie byla katastrofa. Teda s tou českou zkušenost nemám. Ale nemyslím si, že jsme na tom v porovnání tak špatně. Nejlépe je přístupnost řešena asi ve skandinávských zemích. Norsko má při ministerstvu školství agenturu, která se zabývá jenom přístupností a univerzálním designem. Nemám však osobní zkušenost odsud.

Když nad tím přemýšlím tak dospěji k tomu, že je třeba, aby spolu malé děti chodili co nejdéle a co nejdříve do školy, aby se neseparovali. To je totiž nejpřirozenější cesta, jak se naučit, že lidé s handicapem existují. Protože naše školství dává pryč ty talentované a potom ty handicapované a sociálně vyloučené. Ten otisk v raném věku je nejdůležitější, tam si můžou uvědomit jaké potřeby jejich vrstevníci s postižením mají.

 

Zohledňuje školství, zejména základní a střední, tuto problematiku? Věnuje se jí nějak systematicky?

Dneska podle školského zákona by každá spádová škola měla přijmout každého žáka, který tam spádově patří a hlásí se. Ve skutečnosti to ale dost drhne. Zejména zařazování dětí s handicapem. Školství i pedagogové se však brání. Říkají, že je to obtížné nebo že to ty děti nezvládnou.

 

Myslíte, že se začlenění těchto dětí můžou pedagogové obávat, protože nemají dostatečné kompetence?

Je to asi více věcí. Podpora, kterou dostanou pedagogové ze strany vedení nebo z úrovně ministerstva, není často dostatečná. Školský systém ani společnost na to nejsou dostatečně připravené.

 

Pokud nebudeme řešit konkrétně složení třídy, existuje výchova zaměřená na to, že lidé se specifickými potřebami existují, že se mluví o nějaké přístupnosti? Setkají se s tímto tématem studenti ve školních osnovách?

Systematicky asi spíše ne. Určitě jsou výukové programy nebo se různě ročníky a třídy navštěvují a setkávají se s dětmi s postižením a mají společný program. Ale to je spíše ad hoc, pokud se objeví nabídka. Ale i tak - studenti zjistí, že takoví lidé existují, ale nemají tu osobní zkušenost, nenaučí se s nimi komunikovat a pochopit jejich potřeby. To v důsledku vede k tomu, že tyto potřeby málo známe a naše politika pro tyto lidi je dost jednonohá.

 

Když se snažíte zlepšovat přístupnost pro lidi s mentálním postižením, jakým způsobem berete v potaz míru tohoto postižení?

Snažíme se netřídit. Je to hrozně zavádějící. Třídí pedagogové, lékaři, sociální pracovníci, máme připravené škatulky vymezené výškou IQ. Ten rozdíl mezi jednou a druhou škatulkou může být jeden bod IQ. U nás se snažíme na to nebrat ohledy. Záleží totiž na sociální situaci toho člověka, co mu jeho pečovatelé umožní poznat. Když je nechají sami jednat a vystavují je různým podnětům, tak se učí nejvíc. Člověk s těžším postižením pak může být zdatnější než někdo s lepší škatulkou.

Občas je nám vyčítáno, že se zaměřujeme jen na lidi s lehčím postižením, ale myslím, že to není pravda. Dnes jsem měla školení o volbách, měla jsem tam lidi, co neuměli číst a psát a ti se o téma velmi zajímali, byli mi schopni říct kdo je Roman Onderka a Michal Hašek. Měli střední stupeň postižení, jsou v obraze a chodí k volbám.

 

Mám pocit, že panuje obecný názor, že všichni takto handicapovaní lidé jsou zbaveni svéprávnosti a nějaká volební tematika se jich vůbec netýká. Přitom to tak není.

Ano, tak to není. Svéprávnost vůbec nesouvisí s mírou postižení.

 

Dnes je právní prostředí tedy lepší, než dříve? Jsou si odpovědné osoby, které rozhodují, vědomy, že celá problematika není tak černobílá?

Pravděpodobně ano, nový občanský zákoník je toho dokladem. Ten zrušil zbavení svéprávnosti a není možné dnes někoho vyškrtnout úplně, jako občana. Dříve to tak bylo. To už nejde, dnes jsou také různé nástroje jak pomoct rodinám s vyřizováním různých příspěvků a přitom zachovat svéprávnost i lidí s těžším postižením. Náš spolek se snaží v této oblasti propagovat to, aby i lidé s těžkým postižením byli přítomni momentům, kdy se zásadně rozhoduje o jejich životě. I když tomu třeba nerozumí. Jde o rozhodnutí, že už nebudou bydlet s rodiči, rozhodnutí o invalidním důchodu, takových událostí je více. Myslíme si, že by u těchto rozhodnutí měli být.

 

Jsou i další legislativní změny z nedávné doby, které podle Vás jdou dobrým směrem?

V roce 2009 Česká republika ratifikovala úmluvu o právech lidí se zdravotním postižením, to je úmluva OSN. ČR má tak za úkol jednotlivé paragrafy úmluvy překlopit do své legislativy. Na náš vkus se to děje pomalu a občas špatně, ale děje se to. Druhá věc je pak schopnost reálně měnit věci podle zákonů a vymáhat je.

 

Co si představit pod pojmem informační bariéra? Jde jen o složitost jazyka a nesrozumitelnost?

Jsou tu i další aspekty. Informace se k vám vůbec nemusí dostat, protože nikdo nepočítá s tím, že byste ji mohl chtít a potřebovat. To je klasický příklad lidí s mentálním postižením. My jim řadu věcí nedovolíme ani vědět. Typicky třeba informace o sexu a sexuální výchově.

 

Ano, zmiňovala jste, že to jsou jedny z nejžádanějších informací právě lidmi s mentálním handicapem. Tomu jste se také věnovali v rámci nějakého projektu?

Bohužel, napsali jsme projekt, ale nedostali jsme ho. Chceme se ale tématu věnovat dál skrz nový návrh reagující na výzvu financování z norských grantů - mělo by jít o brožuru pro ženy o sexu, o vztazích, ale taky o zneužívání a o domácím násilí. To bývá často problém u lidí s mentálním postižením. Hůře rozeznají, že se jim vůbec něco podobného děje.

 

Pokud pomineme rodiny, kde se takové věci dějí, rodinní příslušníci lidí s mentálním postižením jim podobné informace nepodají sami?

Nepodají. Nechci, aby to vyznělo jako obviňování oněch rodin a pečujících, ale myslím, že je to úzus ve společnosti - že tyto informace oni nepotřebují. Jsou samozřejmě výjimky, ale tam kde si běžný člověk info vymění ve škole nebo s vrstevníky, najde na webu, tak oni mají bariéru u každého z těchto zdrojů. Navíc rodiče mají veliký strach pootevřít svým dětem dveře sexuálního života.

 

Mluvíme o lidech s mentálním handicapem, kteří bydlí u rodiny. Ale někteří přece žijí i v různých zařízeních. Mají tamní pracovníci jiný přístup ke sdílení informací s lidmi, o které se starají?

Tak většina těchto lidí žije v rodinách, celosvětově. Až 60 %. Někteří jsou v chráněných bydleních, to je minimum, někteří žijí sami a někteří jsou v ústavech. Což je teda u nás pořád hodně lidí. Ale abych odpověděla - myslím, že maličko to tam lepší bude, protože máme zákony a standardy pro sociální službu i inspekci. Nejsou tam navíc takové osobní vazby, které to mohou v rodinách někdy ztěžovat. Ale pořád se dějí takové věci, jako že žena, která požádá o chráněné bydlení a má mentální postižení, musí brát antikoncepci i když nemá partnera. Jen aby se předešlo nějakým komplikacím.

 

To je překvapivé, čekal bych od institucionální péče naopak nižší míru komunikace.

Určitě to lépe funguje v menších službách. Ve velkých ústavech - v bývalých ústavech sociální péče, dneska se absurdně podle zákona přejmenovaly na domovy - ne tolik. Ale záleží to hodně od personálu a vedení.

 

Pokud se od informací a případně online světa vrátíme k fyzické realitě, co vnímat jako bariéry tady? Jde opravdu jen o schody pro vozíčkáře? Zaujal mě Váš příklad s nerudným vrátným.

To jsou největší překážky. To, že nejsme zvyklí se s lidmi se specifickými potřebami setkávat. I když máme nejlepší vůli pomoct, nevíme jak a nedáme jim prostor říct, co potřebují. Nebo když nic nepotřebují, tak jim to nevěříme. Takový je příklad ze života lidí se zrakovým postižením, který se pravidelně opakuje. Situace, kdy je někdo někam převádí, i když o to nepožádají. Tím je paradoxně úplně dezorientuje. Úmysl je dobrý, jde o neznalost těch potřeb.

 

Jak přijímají novinky na poli přístupnosti zaměstnavatelé nebo veřejná správa?

Nejsou přímo proti, ale nevnímají to jako prioritu, nevyčlení finance. Nikdo nemyslí na to, aby v rozpočtech bylo nějaké procento na přístupnost a srozumitelnost. Když jim řekneme, že tématu rozumíme, že jim uděláme dobrý a přístupný web, ale ne zadarmo, tak to už moc nechtějí. Co se zaměstnavatelů týká - větší firmy mají povinnost lidi se zdravotním postižením nebo se změněnou pracovní schopností zaměstnat anebo odebírat služby od firem, které je většinově zaměstnávají. Nebo pokutu. Velká většina firem platí právě pokuty, jen velmi malá část zaměstnává.

 

Jsou v České republice agentury, které se zabývají zaměstnáváním takto znevýhodněných lidí?

Ano, ze zákona existuje služba Podporované zaměstnávání. Ti vyloženě mají za úkol pomáhat handicapovaným lidem začlenit se na normální trh práce. Můžou jim například přidělit asistenta, který přímo na pracovním místě pomůže se zaškolením. Ale ty agentury fungují pro všechny skupiny. My potřebujeme agenturu, která se bude věnovat přímo třeba lidem s mentálním postižením. Ti totiž i v rámci ostatních znevýhodněných skupin hůře hledají práci. Mimo jiné i kvůli nižšímu vzdělání.

 

Máte na závěr příklad organizace nebo instituce, která u nás problematiku přístupnosti řeší velmi dobře a mohla by jít příkladem?

Ano, například Skauting ČR. Tam se k přístupnosti staví čelem, moc se mi to líbí. Mají sekci Skauting pro všechny, kde řeší, jak děti s handicapem dostat do běžných oddílů, a kde radí vedoucím, jak s takovými dětmi pracovat. Pořádají setkání, školení, mají i kvalitní materiály. Ještě také Knihovna Jiřího Mahena. Tam opravdu udělali kus práce.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback