Blok expertů | Rozhovor s Vítem Beranem

17. 3. 2015
13. 11. 2014 byl hostem Bloku expertů ředitel Základní školy Kunratice Vít Beran, který se intenzivně věnuje rozvoji pedagogických dovedností vlastních kolegů a účastní se projektu „Pomáháme školám k úspěchu“. O svých zkušenostech s tímto projektem, o motivaci studentů i učitelů nebo třeba o roli rodičů v procesu vzdělávání promluvil v rozhovoru pro Inflow.

Záznam přednášky naleznete zde.
Liveblogging potom tady.

 

Jak jste se dostal k tématu osobního a profesního růstu učitelů? Zajímalo vás i před tím, než jste se stal ředitelem?

Učím od roku 1982. Po revoluci jsem se dostal velice blízko školským odborům, k zákonům, legislativě a tokům peněz ve školství. Začal jsem spolupracovat se skupinou lidí, která chtěla založit něco jako profesní komoru a přes ně i do redakční rady Učitelských listů. Tak jsem se dostal mezi pedagogické odborníky a začal uvažovat, jak se přihlásit do konkurzu a stát se ředitelem školy. Aktuálně jsem díky projektu „Pomáháme školám k úspěchu”, ve kterém jsme zapojeni od roku 2007, porozuměl systematičnosti bezpečné podpory a motivace učitelů. „Pomáháme školám k úspěchu“ je vzdělávací projekt pro učitele a ředitele veřejných základních škol v České republice, který se zaměřuje na vysokou kvalitu výuky a zejména na individuální přístup pedagogů k žákům. Projekt uskutečňuje obecně prospěšná společnost „Pomáháme školám k úspěchu o.p.s.“ z prostředků THE KELLNER FAMILY FOUNDATION, rodinné nadace Renáty a Petra Kellnerových.

 

Než jste nastoupil do Kunratic, působil jste 15 let na jiné škole, tam jste se taky věnoval systematické podpoře a růstu pedagogů?

Ano. Vždy jsme mysleli na pedagogický rozvoj školy. Co jsme se 15 let učili a na čem jsme pracovali, to jsme mohli velmi rychle implementovat v prostředí nové školy v Kunraticích. Využili jsme tak potenciálu lidí, kteří na předcházející škole pracovali a současně byli velmi dobří učitelé. Se mnou přešel i velký tým lidí, skoro celý management školy. Dnes vidím, že to možná nebylo úplně „košér“ vůči staré škole, ale výzva v Kunraticích byla veliká.

 

Funguje práce s učiteli na původní škole stejným směrem, jako když jste odcházel?

Po mém odchodu byl pověřený ředitel na rok a po něm přišel jiný ředitel a tato změna vedení nepřidala ke stabilizaci lidí. Zřizovatel, radnice městské části, tento krok neudělala dobře. Ale dnes již opět patří mezi dobré školy.

 

Jakým způsobem jsou propojeny motivace kantorů k tomu se vzdělávat a motivace jejich studentů?

Jsou to spojené nádoby. Motivovaný ředitel přenáší nadšení na učitele a ten na děti. S takovou motivací se pak snoubí promýšlení jak práci dělat, jak být dobrý učitel.

 

Funguje to i naopak? Pokud mám motivovanou třídu, kam přichází nový učitel, zapadne lépe do kolektivu a přijme za své nějaké sebevzdělávací principy?

To je dobrá otázka, z tohoto pohledu jsem o tom nepřemýšlel. Jedna třída působí úplně jinak na různé učitele. Souvisí to nejen s jejich pedagogickými schopnostmi, ale zejména s jejich osobností. Obávám se, že pokud před děti přijde učitel, který není dostatečnou osobností, třída mu to dá znát.

 

Mluvil jste v přednášce o zpětné vazbě. Sbíráte zpětnou vazbu nejen od učitelů, ale i od žáků? Cítí studenti rozdíl ve výuce?

Máme školní parlament a třídní samosprávy a čas od času provádíme šetření zaměřené na klima školy. Z těchto měření zjišťujeme, co už děti zvládají, jakým způsobem se učí a jaká je jejich motivace k učení. Vlastně jaký dopad na žáka mají procesy, které ve třídě zavádí učitel. K těmto měřením potřebujete nástroje a nestačí se ptát dětí. Například je ale ošidné ptát se “Který předmět máš rád?”. Žák mohl psát písemku, kde neuspěl a to jeho hodnocení ovlivní. Žáci dávají učiteli zpětnou vazbu i tím, jak se zapojí do některých dobrovolných aktivit a práce navíc.

 

Jsou takové výstupy, které se týkají žáků nebo učitelů, určeny pouze pro vás nebo je reportujete i v rámci programu „Pomáháme školám k úspěchu“?

Snažíme se o transparentnost. V rámci projektu zpracováváme dlouhodobý a roční Plán pedagogického rozvoje školy, na ten navazuji měsíční zprávy a v současnosti čtvrtletní zprávy a výsledná evaluační zpráva. Čtvrtletní zprávy ukazují, jestli cíle, které jsme si stanovili, taky plníme. Tato zpětná vazba může být i zajímavou informací pro jiné učitele, kteří chtějí využívat podobných strategií ve svých předmětech. Na školní Plán pedagogického rozvoje školy navazují roční učitelské Plány osobního pedagogického rozvoje. Důkazy cílů, které si učitelé stanovují, si zakládají do Pedagogických portfolií.

 

Tyto dokumenty jsou tedy otevřené třeba i pro jiné školy?

Většina je jich dostupná na webu školy, takže ano. Ale faktem je, že jsou nepřenositelné. Jedná se o výpověď konkrétního týmu lidí, který nějak uvažuje. Na jiné škole si pravděpodobně učitelé nebudou dávat stejné cíle jako u nás. Na jiné škole si jistě budou určovat jiné priority. Zprávy mohou sloužit spíše pro sledování vývoje projektu a změny uvažování učitelů nad nějakým problémem. Nebo pro analýzu v rámci různých diplomových pracích. Jistě, tyto dokumenty mohou inspirovat.

 

Máte zkušenost s prostředím základní školy. Jsou metody podpory a rozvoje učitelů, které používáte, přenositelné i na jiné stupně vzdělávání jako střední nebo vysoké školy?

Jakákoliv škola jich může využívat. To, že učitelé společně plánují učení, ideálně společně učí a zejména společně vyhodnocují dopad svého učení na žáky, že se navštěvují ve vyučovacích hodinách nebo že se cíleně navzájem zvou do hodin, to je univerzálně použitelné. Vše záleží na kultuře dané školy. Je ideální, pokud učiteli něco nejde, že se může obrátit na toho, komu to jde. Naopak, pokud jsem v něčem dobrý, měl bych to nabídnout i ostatním. Třeba jim nabídnu, ať se přijdou do mých hodin podívat. Obecná pedagogika a didaktika jdou napříč odbornostmi a nezáleží na tom, zdali se jedná o učitele základní školy nebo docenta na univerzitě. To, co je podstatné, se týká bezpečí učitele. Návštěvu nesmí cítit jako kontrolu, ale má být podporou pro jeho práci a uvažování.

 

Sledují pedagogické fakulty nové trendy ve výuce?

Je to velmi individuální, závisí na vedoucím katedry. Jako důležitou součást výuky pedagogů vnímám praxi. Studenti by měli přijít do styku se žáky ve škole již od prvního ročníku. Když jsem měl možnost se setkat s děkany fakult, navrhoval jsem, aby studenti měli povinnost být některý den v týdnu na škole, kterou si vyberou, a současně dlouhodobě monitorovat práci učitele, kterého si vyberou. K nám před dvěma lety přišly studentky - dobrovolnice a samy měly chuť se stát asistentkami pedagogů a pomáhat jim při výuce. Nakonec jsem jim nabídl možnost suplování, protože byly motivované a šikovné. Určitě je znát rozdíl mezi absolventy fakult, které dbají na praktickou stránku vzdělávání, a ostatními.

 

V rámci své přednášky jste mluvil o projektu „Pomáháme školám k úspěchu“. Jsou v České republice podobné iniciativy?

Existuje několik takových projektů. Například jeden již uzavřený byl organizován Národním ústavem pro odborné vzdělávání a jmenoval se „Cesta ke kvalitě“. V rámci projektu vzniklo nějakých třicet nástrojů pro podporu reflexe a měření kvality. Nástroje mohou školy a učitelé využívat jak k reflektování své práce, tak pomohou i při autoevaluaci v rámci školy. Jiný je v Moravskoslezkém kraji, kde probíhá projekt „Spirála“. Tento projekt rozvíjí učitelské dovednosti a spolupráci kolegů mezi sebou. Vyučující spolu plánují a schází se nad výsledky své práce. Z tohoto pohledu je možné projekt považovat za velmi cenný.

 

Je většina takových projektů, stejně jako „Pomáháme školám k úspěchu“, menší a zaměřená na konkrétní školu?

Ano, často se jedná o menší projekty. Ale Pomáháme školám k úspěchu zase tak malý není. Dnes má dopad na několik desítek škol a měl by do budoucna ovlivnit stovky škol. V rámci projektu se myslí na síťování, na přenos zkušeností mezi školami a podobně.

 

Jestli tomu dobře rozumím, tak projekt „Pomáháme školám k úspěchu“ není iniciativa státu, zmíněné menší projekty spadají pod koho?

Projekt „Pomáháme školám k úspěchu“ opravdu není aktivita státu, ale další projekty, které dnes jsou ve školách realizovány naproti tomu ano. Většinou jsou financovány z Evropských sociálních fondů, což neznamená, že jsou špatné. Nedostatkem těchto státních a evropských aktivit bývá často nesystematičnost. Výstupy projektů nemají žádnou synergickou vazbu na projekty, které by na ně mohli navazovat. Vzniká veliké množství materiálů, které mohou být východiskem nových programů. Je škoda, že se toho využívá minimálně.

 

Značnou část projektu „Pomáháme školám k úspěchu“ financují prostřednictvím své nadace manželé Kellnerovi, jak jste zmiňoval. Zaštiťuje tento program i někdo další?

Projekt zaštiťuje expertní rada projektu a obecně prospěšná společnost Pomáháme školám k úspěchu o.p.s., která projekt řídí. V rámci projektu jsme vedeni k hledání dalších finančních zdrojů. Nemůže jít o to, že vedení projektu sežene další peníze, samy školy by v rámci udržitelnosti měly nacházet další finanční zdroje.

 

Kde vidíte největší překážky v osobním a profesním rozvoji pedagogů?

Jedno ohrožení je přepracovanost. Učitelé si mohou naložit jen tolik, kolik toho zvládnou a stále se budou cítit komfortně. Pokud si stanovím mnoho cílů a přestanu stíhat, tak rozvojové nabídky či možnosti nepomohou. V českém prostředí není obvyklé, aby učitelé sami systematicky a do hloubky mysleli na svůj pedagogický rozvoj. Často je pedagogický rozvoj učitelů záležitostí vedení škol, které své pedagogy tlačí do aktivit, které úplně nepotřebují. Další problém souvisí s nabídkou vzdělávacích aktivit. Díky evropským penězům vznikla až inflace nabídky vzdělávacích aktivit. Všichni vzdělavatelé a nositelé projektů chtějí někoho vzdělávat, ale neexistuje dostatek zkušených lektorů v poměru k množství projektů a omezení je i na straně učitelů je jejich možností.

 

Zmiňoval jste, že jedním z cílů celého snažení o rozvoj pedagogů a výukových metod je stav, kdy každý student může fungovat nejlépe, jak umí a je mu věnována individuální péče. Je to vůbec možné ve třídě, kde je 33 studentů?

V základním školství je dnes ze zákona maximum 30 žáků pro jednu třídu. Ale jistě, čím více dětí, tím je pro individuální přístup menší prostor. Proto jsem vděčný, že na naší škole funguje párová výuka, která k individualizaci výuky přispívá. Když budou ve třídě dva, budou se dětem věnovat více, než když na stejný počet bude ve třídě jeden pedagog. Dva učitelé se mohou celou řadu aktivit organizovat například ve skupinách.

 

Jaká je podle Vás role rodičů v celém procesu výuky?

Hrají velice důležitou roli. Rodiče musí velmi dobře rozumět tomu, co se uvnitř školy děje. Musí rozumět tomu, jak probíhá vyučování a například i tomu, proč děti dostávají domácí úkoly a o jaký tip úkolu se jedná. My jsme například uspořádali setkání učitelů a rodičů ve škole v tzv. Rodičovské kavárně, kde jsme se bavili o filosofii výuky. Řada učitelů zve rodiče do školy na různé malé akce, jako jsou třídní výstavy, divadla, otevřené hodiny a podobně. Každý rodič má zájem vidět úspěch svého dítěte. Proto stačí i malé zážitky a možnost se setkat. Rodiče můžeme se školou propojit formálně, typicky třídními schůzkami nebo konzultačními hodinami, a pak i neformálně třeba formou zahradní slavnosti.

 

Využíváte v komunikaci s rodiči i formy elektronické komunikace?

Přešli jsme před dvěma lety od programu Bakaláři k programu Škola OnLine. Oba programy mají v sobě elektronickou třídnici i žákovskou. Ve škole diskutujeme, jak lze efektivně využívat elektronickou žákovskou knížku. Jsou učitelé, kteří pro evidenci známek využívají elektronickou žákovskou rádi, protože je to jednoduché a co vidí oni, vidí zároveň i žáci a rodiče. Digitální prostředí umožňuje vložit i slovní hodnocení, takže je možné známku okomentovat. Vše ale záleží na konkrétních učitelích i rodičích. Vím o pár rodinách, které jsou doma odpůrci veškerých i-technologií. Záměrně se jim vyhýbají, ač se jedná o vzdělané lidi. Musíme tak myslet na to, že elektronická cesta nemůže být jediný kanál pro komunikaci s rodiči.

 

Nakousl jste slovní hodnocení žáků, máte nějaký speciální systém, kde slovní hodnocení zohledňujete více, než je běžné?

Kombinujeme známky i slovní komentář. Do čtvrté třídy ve všech třídách učitelé tvoří týdenní plán výuky. Na lícní straně je plánem a na rubové straně se stává prostorem pro sebehodnocení výstupů samotným žákem, místem pro hodnocení ze strany učitele nebo třeba i rodičů. Toto vlastní uvědomění si co už umím a co ještě ne, je pro děti velmi důležité. Pracujeme se slovním hodnocením a sebehodnocením i v hodinách, ale na vysvědčení známkujeme. Slovní hodnocení na vysvědčení ještě stoprocentně neumíme a nechceme žáky hodnotit polovičatě. Ale osobně bych byl pro zrušení známkování, které má často místo motivačního charakteru efekt demotivační. Minimálně by se měly obě složky doplňovat.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback