Bylo nás pět... aneb Tatroknihovnice

Pozoruhodné vyprávění pěti studentek Kabinetu informačních studií a knihovnictví, které se zúčastnily jednoho z pravidelně pořádaných letních sportovních kurzů Masarykovy univerzity a vypravily se na týdenní pobyt do Tater.

Na přelomu srpna a září jsme se vypravily na týden do Tater na letní kurz pořádaný MU. Na počátku jsme byly jen čtyři studentky KISKu z tehdy ještě druhého ročníku. Protože jsou však knihovníci všudypřítomní, poštěstilo se nám a na kurzu jsme potkaly ještě jednu studentku z ročníku prvního.

Takže nás bylo pět. Dalo by se říci, že jsme tam ostatní obory co do počtu účastníků převálcovaly. Obory tam byly různorodé a to snad ze všech fakult. Ale knihovníků tam bylo prostě více než zubařů, informatiků, právníků, pedagogů, psychologů, germanistek, geografů, biologů, chemiků, biochemiků apod. A věřte nám (nebo ne), ale svým způsobem jsme držely prvenství nejen v účasti, ale i co se výšlapů nebo návratů domů týče. Snad jediné, kde jsme zaostávaly za ostatníma, byla návštěva sprch. Tak nějak jsme skoro vždy byly poslední. Jednou jsme dokonce vychytaly už jen vlažnou vodu, ale i tělo knihovníkovo se občas musí utužovat. Večerní zábava pak vždy byla volná.

Autor fotografie: Adam Šugl (AŠ)

Nejčastěji se hrál ping pong. Jako správné knihovnice jsme s sebou naštěstí všechny měly knihu, protože v chatě byly pouze dvě pálky.

V neděli kolem deváté večer jsme hromadně vyrazili vlakem z Brna a cestovali jsme přes noc až do Tatranské Lomnice. Cestou jsme přesedali v Přerově, kde jsme měli asi hodinu a půl čas, a tak jsme v počtu půl tuctu holek rozdělaly víno. Protože jsme ekologicky uvědomělé, snažily jsme se v okolí nádraží najít kontejner na sklo, což jsme spojily s procházkou po nočním Přerově (když už máme tolik času). Po nějaké době jsme se začaly vracet na nádraží, ale po další půl hodině nás začalo znervózňovat, že nádraží je stále v nedohlednu. Pak jsme ještě narazily na ulici Ztracenou. To byla poslední kapka a šly jsme se zeptat do nejbližší hospody na cestu.

V Tatranské Lomnici jsme byli ubytovaní v soukromé Škole v přírodě. Dorazili jsme tam v pondělí kolem sedmé ráno a nechali nás ještě pár hodin pospat. Jelikož jsme měli zaplacenou až večeři a počasí bylo ucházející, vypravili jsme se na procházku k Vodopádům Studeného potoka. Od vodopádů jsme směřovali dál k Rainerově chatě (nejstarší chata v Tatrách), která, jak jsme následující dny zjistili, byla námi nejčastěji navštěvovaným místem.

Autor fotografie: Adam Ondruch (AO)

Další den jsme kvůli špatnému počasí raději vyrazili místní električkou směr Štrbské pleso s přestupem ve Starém Smokovci. Naše první zastávka byla na Symbolickém cintorínu, kde se nachází pamětní desky obětí Vysokých Tater.

Od hřbitova jsme šli asi čtvrthodinku k Popradskému plesu a pak dál asi hodinu k plesu Štrbskému. Tuto cestu jsme měli protknutou vyprávěním našeho vedoucího o tom, jak zde v zimě zahynula celá třída i s učitelem pod lavinou. A my si ulehčeně oddechli, že nám se něco takového stát nemůže, neboť nikde v dohledu nebyl sníh. Po cestě jsme ještě potkali přístřešek s hliníkovými konstrukcemi batohů. Bylo nám sděleno, že kdyby tam byly batohy plné, tak si je můžeme vzít na záda, v tomto případě jít asi dvě hodiny nahoru k chatě, kde za vynesení zásob dostaneme čaj zdarma.

Nakonec jsme došli k Štrbskému plesu, ale díky tomu, že nás přepadla mlha, jsme nic neviděli.

Na středu nám bylo slíbeno už pěkné počasí, ale bylo nejhůř ze všech dní. Dojeli jsme do Starého Smokovce, tam se zabalili do pláštěnek a šli pěšky na Hrebienok. Protože bylo opravdu škaredě a lilo jak z konve, zastavili jsme se v hotelu Sorea na horký nápoj. Z původního plánu dojít na Téryho chatu nebo alespoň ke Skalnatému plesu případně alespoň na Zámkovského chatu tedy sešlo, neboť v těch místech sněžilo a cesty byly neprošlapané. Ale navštívili jsme opět chatu Rainerovu. :-) Od ní jsme se vydali dál kolem Vodopádů Studeného potoka zpět do Tatranské Lomnice, ale rozdíl od vodopádů před deštěm a po něm byl opravdu znatelný.

Do Školy v přírodě jsme došli (doběhli) už před jednou hodinou a tentokrát byly knihovnice ve sprchách jedny z prvních. :-) Středa byla v rámci turistiky opravdu nejhorší den a taktéž nejkratší.

Čtvrtek byl konečně ve znamení hezkého počasí, a tak jsme se po travnaté sjezdovce vypravili ke Skalnatému plesu.

Jaké nadšení v nás pak probudily první stopy sněhu.

Myslím, že málokdo odolal pokušení někoho zkoulovat (alespoň jemně).

S přibývající výškou přibýval i sníh. Nakonec ho bylo minimálně po kolena.

Nahoře se nám naskytly nádherné výhledy.

Protože se s naší aktuální polohou lišila teplota, často jsme měnili vrstvy oblečení. Cestou dolů k Folvarské poľianě jsme pak místo po cestě šli díky tání sněhu korytem potoka.

Přišel pátek a to byl náš nejhezčí turistický den. Po cestě električkou jsme omylem vystoupili o zastávku dřív, než jsme měli, ale i tak jsme tu jednu šli s chutí, neboť dnes měl být konečně naplněn cíl celého kurzu - dobytí Téryho chaty (2015 m n. m.).

Nejdříve jsme zastavili na Zámkovského chatě, kde jsme dali krátkou pauzu a z ní dál jsme pokračovali až na vysněnou chatu Téryho. Tady bylo sněhu rozhodně víc než po kolena. Možná i víc než po pás.

Autor fotografie Adam Šugl

Terén byl strmý a kolem nás sem tam spadané malé laviny.

Autor fotografie Adam Ondruch

Měli jsme posvátnou hrůzu před těmi velkými balvany sněhu. A dokonce se stalo, že jedna taková lavinka strhla dvě slečny, z nichž jedna byla z naší výpravy. Dvě naše knihovnice unikly jen o vlásek (v tomto případě byl tlustý možná pět nebo šest metrů :-).

Od Téryho chaty už nás dělil jen jeden prudký půlhodinový výstup. Tedy tato informace zazněla z úst „vůdce". Říkám si, že půl hodiny není moc, ale pak uznám, že brodění tím sněhem nebude jen na půl hodiny, a tak se vzdálím od vedoucí skupiny, abych je nezdržovala. Se mnou zůstává Hanka a Adam a společně se tedy vydáváme zdolat tuto výzvu... Po chvilce nás dohoní i další turisté, musím uznat, že do kopce se moje tempo velice snižuje. Jde to pomalu ale jistě, vypadá to, že už jsem v půlce kopce a poslední skupina už se taky ocitla dole na svahu... Po chvilce chůze slyšíme dunivý zvuk a skupina dole na nás křičí: „UTÍKEJTE! LAVINA". Mně se honí hlavou jen utíkej! Stihla jsem udělat asi tři kroky a slyším, jak se mi lavina prohnala za zády, s vyděšením se otočím a chci zavolat Hanko! (protože jsem měla pocit, že prosvištěla přímo za mnou a vzala Hanku). Hanku to naštěstí nevzalo a ani Adama, ale vidím, jak se na lavině veze nějaká slečna a Zuzka z naší „výpravy". Napumpovaná adrenalinem sleduji, kam to holky vláčí a jsem připravená jim jít okamžitě pomoct (tak to cítili všichni, je to neskutečný zážitek). Holky to svezlo dolů k poslední skupině naší výpravy, Zuzka i další slečna hned vstávají a vypadají, že se jim nic vážného nestalo, přičemž se mi dost ulevilo. Otřeseni zážitkem, který jsme právě prožili, docela dlouho přemýšlíme, jak moc je bezpečné pokračovat v cestě a jestli by nebylo lepší se rovnou vrátit. Nakonec padlo rozhodnutí pokračovat dále. Má psychika byla velice otřesena, takže jsem jen koukala, odkud se na nás může zase něco svalit a připadalo mi, že už jdeme hrozně dlouho na to, že to mělo trvat jen půl hodiny. Nakonec jsme došli na Téryho chatu, kde ostatní nic netušili a poklidně pili tatranský čaj...

A tak jsme museli upustit od pokračování z Téryho chaty po úseku s řetězy, který je nebezpečný i bez sněhu a vraceli jsme se zpět stejnou cestou - tedy tou lavinovou. Vedoucí nás rozdělil po menších skupinkách a my se měli navzájem hlídat. Sám šel ve skupince první, aby pak dohlížel na ostatní skupinky - v případě nehody ji mohl vidět a začít jednat. Sešli jsme všichni v pořádku, ale sesuté laviny, které zavalily cestu a po kterých jsme tudíž šli, v nás vzbuzovali ještě větší posvátnou hrůzu než cestou nahoru. U Vodopádů Studeného potoka jsme se pak rozdělili na skupinky, které si sami mohly zvolit, jakou cestou se vydají. Ta naše volila cestu k Hrebienku. Většina z nás si tam půjčila koloběžky, helmy a silničářské vesty a sjeli jsme dolů za zvuku pískajících brzd.

Někteří se pak dolů vydali raději lanovkou a užívali si výhled, který se jim naskytl.

A tím pomalu končilo naše Tatranské dobrodružství. Jsme moc rádi, že to nakonec všichni přežili ve zdraví (přesto, že to chvíli vypadalo bledě). Následoval už jen velmi příjemně strávený večer, ráno pak cesta domů a smutné loučení s Tatrami, Slovenskem a všemi účastníky kurzu.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback