Časové a nadčasové

K Babičce aneb o skromné idyle: "Čeho se nám v každodennosti nejvíce nedostává, je předmětem idyly. Selanka není zpodobení světa, jaký by měl být, ale projekt našeho stesku. Z Babičky lze proto dobře usoudit, po čem toužil český vzdělanec v polovině minulého století a po čem vlastně toužíme už více než století my všichni, když utíkáme ke knize Boženy Němcové jako k útěše v čase zlých. ... Česká společnost na počátku minulého století trpěla především nedostatkem kontaktu s vlastní aristokracií. Všechny pokusy o liberárně osvícenské reformy narážely na nezájem vzdělanecké vrstvy, jíž mohla být v této době právě jenom šlechta. ... U nás byl sebeliberálnější hrabě nebo kníže oddělen od kultury své země celou svou cizozemskou tradicí, a hlavně jazykem. Tvoří-li Němcová svou kněžnu jako osvícenou a humánní paní, naplňuje celkem obvyklý romantický stereotyp; dává-li jí však vstupovat do činorodého kontaktu s Babičkou, splňuje si tak dávnou českou pohádkovou touhu po vrchnosti, s níž by vůbec bylo možno komunikovat, po ucelené společnosti, do níž patřily právě tak společenské vrstvy nejnižší jako nejvyšší."

Otec Kondelík aneb o maloměšťáctví: "Kondelík je Pražák, to jest měšťák v technickém významu toho slova, ale jeho měšťáctví je zatím jen tenoučká slupka, která sotva stačí zakrýt životní habitus v jádru dočista neměstský. Nesourodost kondelíkovské figury s prostředím, a tedy i její komika, pocházejí z toho, že tu rozšafný pantáta trvá na životních formách, zvyklostech i hodnotách, jež přirozeně patří světu patriarchálního venkova. Teprve vlastně nedávno přišel odkudsi z vesnického závětří do hektického velkoměsta, které se překotně proletarizuje, a zůstal při tom věrný hodnotovému pořadí, které mezitím i na venkově de facto zaniklo, uchoval si nedůvěru venkovana ke všemu městskému. Ocitl se tak - ať už je si toho vědom zcela, zčásti, aebo vůbec ne - v jakémsi sociálním vzduchoprázdnu."

O Švejkovi a švejkování: "Pokusme se předem alespoň zhruba naznačit, kdo vlastně Švejk je a co je to švějkovství. - Švejk je především člověk, který chce žít a přežít. Přikládá samé biologické hodnotě života takovou cenu, že nemůže být pochyb o jeho absolutní skepsi vzhledem k nadosobním životním hodnotám. Švejk si ničeho neváží kromě holého života, nejvýš snad ještě toho, co život dělá pohodlnějším, příjemnějším a bezpečnějším. Není mu proto zatěžko za platit za přežití jakoukoli cenu. Neváží si lidského díla ani institucí, pramálo mu proto záleží i na tom, jak se sám bude ostatním lidem jevit. Spor o to, je-li Švejk hloupý, nebo chytrý, je zcela od věci. Švejk si volí případ od případu přesně takovou roli, která je nejméně riskantní. Ví, že jednou z nejmocnějších sil společnosti je prestiž, vyhýbá se tedy tomu, aby vstoupil do soutěže s ostatními. Kde se mu však dostane shora garantované moci, dokáže být i tvrdý a bezohledný. Když execíruje Balouna, nevěří v hodnotu instituce, kterou v tu chvíli reprezentuje, ale je s ní ochoten spolupracovat až potud, pokud mu právě zajistí osobní výhody. Z toho plyne, že Švejk neni vlastně individualista, ale osamělý jedinec, který se chce ukrýt v množství. Není zbabělý; ví, že nějaké riziko je nutno bezpodmíněčně podstoupit, ale je extrémní typ nepatetický a protiheroický. Je ochoten trvale chodit v psí kůži, protože lidská kůže mu nepřipadá nijak zvlášť úctyhodná."