Crivens! Whut aboot us, ye daftie

Pár fotek, jeden nápad, životní zážitek a závislost až do smrti. To pro mě bylo Skotsko 2007. Letos jsem si musel dopřát novou dávku a opět jde popsat jako jeden nápad, jedna touha, pár přátel, jedno auto, jedna země a tisíce možností. To je Skotsko 2009.

Všechno to začalo zcela nenápadně. Po návratu v roce 2007 se mi okamžitě začalo stýskat po té úžasné krajině a tak jsem začal spřádat plány na to, jak se tam vrátit. Tentokrát mi bylo jasné jediné - chci jet po vlastní ose. Už žádný zájezd, žádné omezování se lokalitami a časem. Po prozkoumání možností se půjčení auta jevilo jako nejlepší možnost a tak bylo už jen třeba sehnat dost lidí (minimálně tři do jednoho auta nebo dalších sedm, aby auta byly dvě. Pak už jen v podobném duchu, pokud bysme chtěli jet jako karavana :).

Rok jsem jen snil, půl roku plánoval a půl roku zařizoval všechno možné. A letos 17. července jsme letadlem společnosti Jet2.com odletěli z Prahy do Edinburghu. Říkám my a myslím tím, Terezu, Zdeňku, Toma a mě. Jisté jsme měli jen ty letenky a auto na letišti - Citroen Picasso. Zbytek byla velká neznámá a tak jsme z letadla vystupovali lehce oblblí kinedrilem s napjatým očekáváním věcí příštích. Z letištního terminálu je asi tři sta metrů do Car Rental Centre a s bagáží na zádech i na břiše to není žádný med. V centru jsme se zhroutili v nevzhledných hromadách na sedačky a Zdeňka a já se vydali s rezervačním lístkem pro auto. To jsme zamluvili asi měsíc předem, zaplatili všechny poplatky online a tak jsme si říkali, že vyzvednutí bude jen formalitka. Seděli jsme nad tím v té době tři, takže si dovedete představit naše překvapení, když se na nás slečna v National Car podívala jako na bandu bláznů a jen s tázavě zvednutým obočím podotkla: „You're here a bit early, aren't ya?" No letadlo mělo trochu zpoždění a auto jsme měli vyzvedávat ve dvě odpoledne. V ten moment bylo 13:50, ale tak třeba jsou Skoti pünktlich tak sme se jakože omluvili, že teda jdeme o deset minut dřív, ale že teda klidně počkáme. Na to se slečna jen usmála a sdělila nám, že nejde o deset minut, ale o měsíc. Jednoduše jsme se překlepli při rezervaci (všichni tři, co jsme do toho čuměli) a místo 17th Jul - 31st Jul jsme dali 17th Aug - 31st Aug. Milého Citroena jsme tak měli rezervnuntého až na srpen. Co včil? Osobně jsem si připadal jako blbec, nemůžu mluvit za Zdeňku, ale řekl bych, že na tom byla podobně. Asi to na mě bylo poznat, protože slečna za přepážkou byla moc hodná a hned začala řešit, jak to provést jinak. Z pána od vedlejší přepážky pak vypadlo, že se to děje celkem často a že si z toho nemáme dělat hlavu. Údajně tam byl manželský pár, který si zamluvil auto na dobu před dvěma roky.

Nebudu to už déle opisovat. Nakonec jsme z car rentalu odešli s klíčky od Vauxhallu Vectry s objemem 1,8l v barvě stříbrný blesk což byla kára o třídu vyšší, než jsme si objednávali a ve chvilce, když jsme k našemu Vauxíkovi dorazili nám spadly všem čelisti, jakej to byl bourák.

auto

A tak po dostatečně dlouhém divení nastala fáze nacpat batohy do kufru, což se ukázalo být jako úkol pro nějakého tetrisově závislého a pak ta těžší věc, naučit se řídit vlevo s volantem na pravé straně a řadit se šaltpákou po levé ruce. No řeknu vám, hnus... prvních padesát mil, hnus. Úzký silnice takže jste brali buď pangejty nalevo nebo zrcátka protijedoucích vozů. Příšerný parkování, kdy byla zabraná celá jedna strana ulice ve městě, takže zbýval oběma směrům na průjezd jediný pruh a potkejte v něm takovej náklaďák nebo nedej bože něco širšího, prostě lovely.

Nicméně i přesto jsme se dokodrcali s vydatnou pomocí místního zasloužilého občana do kempu pod Edinburghem v Loanheadu. Předtím jsme ještě stihli návštěvu Rosslyn Chappel zmiňovanou v šifře mistra Leonarda. A díky této zmínce se jednalo o jedno z nejturističtějších míst za celou naši návštěvu.

Chappel1 

 

 

 

 

 

 

chappel2

 

 

 

 

 

 

I když vydatně lilo a odpoledne se již chýlilo k večeru, tak zde pořád bylo více než dost lidí. Byla jen škoda, že kaple se zrovna poddávala rekonstrukčním pracím a tak nebylo možné udělat slušnější foto. Kemp Morton Hall v Loanheadu nás překvapil hned dvakrát. Poprvé nepříjemně, kdy jsme se dozvěděli, že za osobu a noc budou chtít jedenáct liber a podruhé příjemně, když jsme večer vyrazili hledat hospodu a narazili na The Stable, která byla tou nejstylovější hospodou, na kterou jsme za celý pobyt narazili. Příjemná obsluha, skvělé prostředí, dobrej cider i některé druhy piva a obří pavouci.

Následující den jsme dle skotských tradic balili mokré stany a lehce nevrlí se vydávali směr jih, přes Biggar do Moffatu a pák dál do Dumfries a Galloway a v té době to bylo tak nejdál, co jsme zatím viděli a i to bylo v mlhách.

camp

První zastávka na cestě ale byla benzínka, kde jsem koupil detailní automapu, protože bez ní bysme se nedostali v podstatě nikam. A dál už to šlo jednodušeji. V Moffatu jsme byli za pár hodin a kousek za Moffatem nás čekal první kratší výšlap k vodopádu Grey Mare's Tail.

obr1

priroda

vodopad

Později jsme zjistili, že se tak pravděpodobně jmenuje polovina vodopádů ve Skotsku, ale tenhle byl první a tak jsme si náležitě vychutnávali pro změnu nedeštivé počásí, vlhký vzduch a nádhernou krajinu. Ve visitor's centre nám pán řekl, že cesta k Loch Skeene je asi na dvě hodinky tam i zpátky a že by to měla být pohodička, jen co nastoupáme pár prvních metrů. Měl pravdu. Pohodička by to byla, kdyby nám po nastoupání těch pár metrů nezačal obří slejvák. A tak jsme kolem vodopádu prohučeli po cestě dál k Loch Skeene, kde jsme totálně mokří udělali Hi a Bye neboť když jsme vylezli za poslední skálu, která zakrývala pohled na jezero, byli jsme sfouknuti zpět a tak jsme to vzali jako znamení k návratu a do hodinky a půl už jsme zase ujížděli Moffatem k dálnici dolů na jih na Solway Coast, které je též přezdíváno skotská riviéra a do nějž branou jest Dumfries. Před Dumfries konečně vysvitlo po dvou dnech sluníčko a tak jsme využili této ojedinělé příležitosti, zastavili na odpočívadle a snažili se dosušit promáchané věci od Loch Skeene.

auto

To jsme ještě netušili, jak krásné počasí si pro nás Skotsko na dalších několik dnů nachystalo. Po několikerém průjezdu Dumfries jsme se dostali na vytouženou silnici vedoucí ke zřícenině hradu Caerlaverock. Nebudu vás zatěžovat nudnými historickými fakty. Kdo bude mít zájem, jistě si rád dohledá. Postačí když řeknu, že to byla jedna z mnoha a mnoha zřícenina na naší cestě.

hrad

hrad2

O pár hodin později a jednom rozhovoru s angličanem nad místní mapou na kapotě našeho Vauxíka jsme si to pádili zase skrz Dumfries, tentokrát na druhou stranu do Sandyhills bay, kde nás měl čekat kemp, kde strávíme víc než jednu noc. Nejdřív jsme do toho moc velké naděje nevkládali, když jsme zastavovali přímo v Sandyhills a říkali si, že to asi zase bude drahota jako v Loanheadu, ale protože jsme přijeli po šesté večerní a já asi nějak zapůsobil na majitelku Lynn, dostali jsme slevu a zacvakali jen pět liber na osobu na noc včetně Vauxieho, plus teda desetilibrovka jako záloha na klíče od sprch a od brány do kempu, ale to byla jen formalitka. Tak jsme se samozřejmě zakempili na dvě noci s tím, že druhý den jsme chtěli vyrazit do Galloway Forest Parku - obrovské přírodní rezervace v téhle části Skotska a údajně jedné z nejhezčích vůbec. Myslím, že budu mluvit za všechny z nás, když řeknu, že kemp v Sandyhills neměl nejmenší chybu. Byl v podstatě na pláži, celé dva dny nám tam svítilo slunko a nelítaly tam skoro žádný midges.

obr2

voda

Následující den ráno jsme se tedy vydali přes Dalbeatie do New Galloway a odtud po Queens Way k jezeru Clatteringshaws, které bylo opravdu krásné, ale protože jsme mířili hlouběji do Galloway Forest Parku tak jsme zde jen zastavili a v centru se zeptali na přesnou cestu do Glen Trool. Teď zpětně lituji toho, že jsme se tady nezastavili a kus jezera neobešli, protože to mohlo být mnohem lepší než v okolí Glen Trool.

priroda

Totiž abyste to pochopili. Glen Trool je údolí odkud vychází několik turistických stezek a také stezka vedoucí na Merrick Summit což je nejvyšší bod Galloway Forest Parku. Na ten jsme ale neměli dost času a tak jsme se spokojili s jednou trasou v údolí. Kdybysme bývali šli na ten summit, mohlo to být mnohem poutavější, takhle jsme jen tři hodiny šli lesem. Večer se nám ale cesta do kempu zase vyplatila. Vzali jsme to oklikou přes zátoku Fleet Bay, kde jsme našli nádhernou zátočinu s výhledem na blízké ostrůvky. Tam jsme chvilku pobyli a pak hurá do rybářského městečka Kirkcudbrightu, které je i uměleckým centrem jihu Skotska a kde mají výtečné fish & chips a pak zpět do kempu.

dvere

brana

hrad3 

ulice 

První třetinu naší cesty jsme pak zakončili dalším dnem kempem v Girvanu, když jsme ještě cestou navštívili pozemky a zahrady v Kennedy Castle a co je nejhlavnější nejjižnější cíp Skotska - The Mull of Galloway. Větrnější místo jsem zatím nezažil, ale cesta skrze ohradu krav na útesy se sněhobílým majákem a křikem racků a papuchálků rozhodně stála za to. Pokračování příště.

zahrada

zahrada2

zahrada3

zahrada4

zamecek

Skotsko

Skotsko

zahrada

vitr

Skotsko

utes

majak

Skotsko

Skotsko

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback