Definice a klasifikace pojmu informace ve světle epistemologie a metodologie. Část I

Soubor článků se zabývá definicí a klasifikací pojmu informace z hlediska epistemologie a metodologie. Dělí se na syntetickou a analytickou část. V syntetické části nejprve vymezuje pojmy epistemologie, metodologie, metoda a metodika a zkoumá jejich vliv na jednotlivé směry informační vědy. Poté uvádí dvě základní epistemologické otázky a v závislosti na tom, jakou odpověď na ně poskytují, rozlišuje čtyři směry: realismus, skepticismus, objektivismus a subjektivismus. Zkoumá jejich vztah k metodologii a uvádí některé příklady těchto směrů v informační vědě. Vymezuje pojem pojmu a rozlišuje čtyři základní koncepce pojmů: krajní realismus, umírněný realismus, konceptualismus a nominalismus a uvádí některé příklady těchto pojetí v informační vědě. Dále se zabývá pojmem definice a klasifikace a rozlišuje tři přístupy k těmto vědeckým nástrojům: realismus, instrumentalismus a přístup definice odmítající. Analytická část se zabývá rozborem čtyř textů autorů (Batesové, Loseeho, Floridiho a Goguena), kteří jsou typickými představiteli výše uvedených přístupů k epistemologickým a metodologickým otázkám. Dospívá k závěru, že informace je transcendentální pojem, který lze vymezit pouze slovně, a proto by mělo být zváženo jeho další užívání v informační vědě.

Úvod

Tradiční aristotelské pojetí vědy považuje definici a klasifikaci za základní stavební kameny každé vědecké disciplíny (viz Gredt, 2009, s. 112; Skácel a Skácel, 1945, s. 84). Věda je v rámci tohoto diskursu podstatně určena svým předmětem - je taková, jaké je to, co zkoumá (Stodola, 2011a). Každý obor proto začíná pojmovým vymezením objektu zkoumání a pokračuje v následném vyvozování a třídění dalších pojmů.

Tento postup se zachoval v rámci formálních věd (Anzenbacher, 1990, s. 26), jakými jsou matematika nebo logika, které začínají stanovením systému axiomů (viz Tarski, 1969). Axiomatický systém pak slouží k vyvozování dalších poznatků.

Moderní přírodní vědy od této metodologie na čas ustoupily a pod vlivem empirismu (Bacon, 1990) a pozitivismu (Comte, 1865) se zabývaly především sběrem a tříděním faktů. Tuto metodologii se snažily následovat i protagonisté věd humanitních a sociálních, ačkoliv to bylo od samého počátku podrobováno kritice (Dilthey, 1990).

Od čistého pozitivismu se pod vlivem nových objevů a jejich následné filosofické reflexe (Popper, 1997; Kuhn, 1997) postupně odvrátily i vědy přírodní. V současné době vládne jak mezi přírodovědci, tak mezi badateli v oblasti humanitních a sociálních věd přesvědčení, že vědecké poznání není kumulativní, jak se domnívali pozitivisté a novopozitivisté, ale probíhá spíše formou zlomů, kdy stávající paradigma je nahrazeno paradigmatem novým (Glazier, 2004, s. 288-290). Paradigma je chápáno jako určitý myšlenkový a teoretický rámec, jehož prostřednictvím je ke zkoumané problematice přistupováno. Jednotlivá paradigmata, přestože nejsou vzájemně slučitelná, koexistují mnohdy v rámci jedné disciplíny (nejen diachronně, ale také synchronně) (Glazier, 2004, s. 292). Poznání proto není již chápáno jako absolutní, ale jako relativní vzhledem k danému paradigmatu a teorii, která je v jeho rámci přijata (Ochrana, 2009, s. 44).

Vzhledem k tomu, že teorie je tvořena systémem vzájemně provázaných a hierarchicky uspořádaných pojmů, toto nové pojetí vědy znovu vrací do hry nutnost jejich přesného definování a klasifikování.

V teorii informační vědy hraje stěžejní roli pojem informace (Losee, 1997). V jejím rámci se o jeho definici a klasifikaci pokusila řada badatelů ovlivněná různými přístupy (viz Bates, 2010). Přehlednost stěžuje ještě fakt, že pojem informace není vlastnictvím pouze informační vědy, ale celé řady dalších oborů (Capurro a Hjørland, 2003, s. 396). Za všechny můžeme jmenovat kybernetiku, teorii systémů, teorii komunikace, kognitivní psychologii, kognitivní vědu, genetiku a v neposlední řadě také filosofii (Steinerová, 2011, s. 9).

V této studii se pokoušíme o rozbor některých definic a typologií pojmu informace vytvořených v rámci informační vědy a příbuzných oborů s ohledem na epistemologická a metodologická východiska. Text se skládá ze dvou částí: syntetické a analytické. V syntetické části jsou shrnuty základní otázky epistemologických a metodologických základů vědecké práce. Různá východiska jsou pak aplikována na problematiku pojmů, definic a klasifikací ve vědě. V analytické části je proveden rozbor vybraných textů s ohledem na jejich epistemologické a metodologické zakotvení se zřetelem k tomu, jak ve v rámci jednotlivých filosofických škol chápána role pojmů, definic a klasifikací.

Obecným metodologickým východiskem práce je kritický, aristotelský realismus, jehož základní intence jsou shrnuty v článcích Jiřího Stodoly (2010a; 2011b). Stručně je můžeme popsat pomocí bodů, které ve své publikaci uvádí Novák a Dvořák:

  • Existuje realita nezávislá na našem poznání a myšlení - naše myšlení realitu nevytváří.
  • Realita je sama v sobě nějak určitá a strukturovaná; tuto strukturu do reality naše poznání nevnáší, nýbrž ji z ní „odečítá", jedná se o rys reality samé. Jinými slovy, poznání je receptivní, nikoliv produktivní.
  • Realitu můžeme bezprostředně poznávat, tj. svými schopnostmi vystihovat její strukturu: to, co poznáváme, nejsou jenom stavy našich poznávacích schopností, pouze naše myšleny, karteziánské ideje apod.; předmětem našeho poznání je realita samotná.
  • Tím se však nechce říci, že realitu vystihujeme přesně tím způsobem, jímž existuje o sobě. Předpokládá se pouze, že jsme způsob našeho poznání reality reflektovat a rysy, které tento specifický způsob poznání do reality vnáší, odlišit od jejich rysů objektivních, na subjektivním poznání nezávislých. (Novák a Dvořák, 2007, s. 36)

Dalším předpokladem realismu, z něhož vycházíme, je rozlišení smyslového a rozumového poznání. Smyslovým poznáním uchopujeme realitu v její konkrétnosti a nahodilosti, rozumem poznáváme obecný a nutný aspekt reality (Novák a Dvořák, 2007, s. 36).

V analytické části používáme metodu analýzy diskursu založenou na rekonstruktivní hermeneutice, která vychází z realistického přístupu ke skutečnosti (Stodola, 2011b).

Část 1. Pojmy, definice a klasifikace ve světle epistemologie a metodologie

1.1 Epistemologie, metodologie, metoda a metodika

Věda je specifický způsob lidského poznání, který je charakteristický důrazem na metodologii a metody (Skácel a Skácel, 1945, s. 85). Obecně se poznáním zabývá filosofická disciplína zvaná epistemologie (noetika, gnozeologie nebo teorie poznání). Věda jako jistý typ poznání vždy přijímá z filosofie určitý způsob řešení epistemologických otázek (Demjančuk, 2002, s. 9), ať už explicitně nebo implicitně. Na jeho základě je pak vytvářena vlastní metodologie, která představuje nauku o obecných metodách vědy či speciálních metodách jednotlivých vědních disciplín.

Ačkoliv se na tvorbě speciální oborové metodologie podílejí badatelé daného oboru, není metodologie ve vlastním smyslu součástí speciální vědy, ale je spíše, podobně jako epistemologie, jejím filosofickým východiskem (Anzenbacher, 1990, s. 22). Speciální metodologie se zabývá zkoumáním a vývojem metod dané vědní disciplíny, stanovuje, jaké metody jsou v rámci oboru přípustné, jaké metody se mají užívat pro výzkum specifických problémů a jakým způsobem se mají uplatňovat. Při řešení vědeckých problémů se pak užívá konkrétních metod. Přesný postup při aplikaci metody se nazývá metodikou. Z hlediska obecnosti můžeme vztah epistemologie, metodologie, metody a metodiky zobrazit následujícím způsobem:

Obrázek 1. Epistemologie, metodologie, metoda a metodika (srovnej s Ochrana, 2009, s. 11)

Epistemologie a metodologie stojí mimo rámec speciální vědy: je filosofickým východiskem. Epistemologie se zabývá možností a strukturou lidského poznání. Metodologie je buď obecnou filosofickou naukou o vědeckých metodách, nebo nauka o metodách pro danou speciální disciplínu. Metoda je konkrétní způsob zkoumání problémů používaná ve vědě obecně nebo v konkrétním vědeckém oboru. Metodika je pak návod na uplatňování metody (srovnej s Ochrana, 2009, s. 11-12). V této práci se zaměříme především na otázky epistemologické a metodologické.

Ačkoliv každá vědní disciplína z nějaké epistemologie vychází (Fuchs, 1995, s. 127), nebývá to v rámci jednotlivých oborů mnohdy reflektováno. K obecným epistemologickým otázkám a snaze přehodnotit vlastní metodologii se vědci uchylují obvykle ve chvíli, kdy uplatňování určitých metod při řešení problémů selhává, zavádí disciplínu do slepých uliček nebo vede k paradoxním výsledkům, které se jeví z hlediska zdravého rozumu jako nepřijatelné (srovnej s Kuhn, 1997, s. 75-97). Jako typický příklad můžeme jmenovat výsledky kvantové mechaniky (Heisenberg, 2000), které vyvolaly ve fyzice vlnu zájmu o epistemologické otázky kvůli své zdánlivé kolizi s principem sporu představujícím základní oporu každého vědeckého zkoumání (dodnes neexistuje mezi fyziky shoda, jak dané problémy interpretovat) .

V informační vědě došlo k vlně zájmu o epistemologické otázky především při tzv. paradigmatických obratech (Steinerová, 2011, s. 13-15). Kognitivní, sociální, kontextový a lingvistický obrat zaměřil svoji pozornost k problémům tvorby, reprezentace a využívání informací, které úzce souvisí s otázkami teorie poznání. „Naivní" realismus tvořící epistemologické východisko pro objektové paradigma v informační vědě, který poznání považoval za neproblematické, byl nahrazen empirismem či racionalismem kognitivního pohledu, sociálním konstruktivismem sociologického paradigmatu, relativismem kontextového směru a sémantickou analýzou pohledu zaměřeného na jazyk.

Epistemologická východiska pak ovlivnila metodologii každého směru. Empirismus, který považuje za přípustné pouze empirické metody, vedl v informační vědě k zájmu především o pozorovatelné informační chování jednotlivců (Fisher, Erdelez, McKechnie, 2005). Racionalismus kladoucí důraz na rozumovou analýzu se stal základem pro modelování konceptuálních rámců uživatelů a tvůrců informací (Belkin, 1980). Sociální konstruktivismus zdůrazňující společenskou podmíněnost poznání stojí na počátku sociologického obratu v informační vědě, který se zaměřuje na zkoumání sociálních struktur ovlivňujících poznání (Hjørland a Albrechtsen, 1995; Cornelius, 2002). Epistemologický relativismus charakteristický odporem k obecnému a nepodmíněnému můžeme označit za iniciátora kontextového obratu, který se vyznačuje zájmem o kontextuální chápání informací v jedinečné, neopakovatelné situaci (Goguen, 1997). Sémiotika a logická sémantika tvoří pak východiska směru, který klade důraz především na výzkum informací reprezentovaných prostřednictvím znaků (Floridi, 2011b).

V této práci se zaměřujeme zejména na zodpovězení otázky, jak konkrétní epistemologická východiska a z nich vyplývající metodologie ovlivňuje pojetí role pojmů a jejich definic ve vědě a jaký to má vliv na snahy o definování či nedefinování, klasifikování či neklasifikování pojmu informace.

1.2 Epistemologie a metodologie

Epistemologie je rozhodující disciplína pro každý způsob poznání, který má stát na pevném základě. Jde o filosofický obor, který stojí na počátku nejen ostatních filosofických disciplín (ontologie, etiky aj.), ale také speciálních věd. Jiří Fuchs o primátu epistemologie před ostatními filosofickými disciplínami (tato závislost se týká pochopitelně i speciálních věd)  píše:

„Proč ale noetice přísluší logické prvenství mezi filosofickými disciplínami? Všechny ostatní disciplíny opírají případné jistoty svých závěrů o noetické řešení obecného problému jistoty - zda je vůbec možná. Bez noetického zajištění podléhají závěry ostatních věd permanentní, zásadní pochybnosti. V postavení nutné podmínky noetického zjišťování možnosti vědecky jistých závěrů se naproti tomu neocitá rezultace žádné filosofické disciplíny. A poněvadž noetika v zásadě není ani jiným způsobem podmíněna speciálními závěry jednotlivých disciplín, musí být v řádu filosofického poznání postavena do východiska. [...] Ontologie tedy zakládá svou možnost v noetickém zhodnocení instrumentu filosofie, zatímco noetika ke svým závěrům ontologické řešení problému jsoucna v podstatě nepotřebuje. Logická závislost je tu jednostranná. Je tedy v logice filosofického tématu, aby bylo ontologii předřazeno noetické zkoumání." (Fuchs, 1995, s. 27)

Epistemologie se zaměřuje na řešení dvou stěžejních otázek, na nichž závisí, zda je věda vůbec možná a jaký způsob přístupu ke zkoumání reality volí (srovnej s Fuchs, 1995, s. 127). Tyto dvě otázky můžeme formulovat takto (srovnej s Skácel a Skácel, 1945, s. 90):

1.       Může mít poznání hodnotu (tj. může být objektivní, pravdivé a jisté)?

2.       Jakou strukturu má proces poznávání (jakou roli v něm hraje objekt a subjekt, jaké procesy při poznávání probíhají atd.)?

Kladnou odpověď na první otázku podává realismus, zápornou skepticismus.

V rámci informační vědy a příbuzných oborů můžeme rozlišit celou škálu silnějších a slabších variant realismu: od naivního realismu fyzikalistického (Stonier, 2002; Gackowski, 2010) a objektového paradigmatu (Otlet, 1934; Briet, 2006), přes silnou verzi epistemologického realismu spojeného s aristotelskou filosofií (Stodola, 2010a; 2011b), až po slabší verzi v podobně realismu metafyzického (Hjørland, 2004).

Rovněž mezi skepticky orientovanou epistemologií nalezneme umírněnější i silnější varianty. K umírněnějším verzím skepticismu patří například hermeneutický přístup v informační vědě (Capurro, 2003), silnější skepticismus vychází především z postmodernismu a francouzského poststrukturalismu (Frohmann, 1994).

Z metodologického hlediska je zřejmé, že zatímco realismus tíhne k budování teorií (Bates, 2005; 2006), skepticismus se buď zabývá jejich kritikou z různých pozic (Hjørland, 2011) nebo se zaměřuje na prosté pozitivistické sbírání dat (Otlet, 1934).

V rámci druhé epistemologické otázky hraje důležitou úlohu pojetí role subjektu a objektu při poznávání (Glazier, 2004, s. 284). Přecenění významu objektu charakterizuje objektivismus, přecenění subjektu subjektivismus. Lze říci, že realismus jako odpověď na první otázku, jde ruku v ruce s tendencí k objektivismu při zodpovídání druhé otázky, skepticismus spojený s první otázkou se naopak obvykle pojí se subjektivismem jako odpovědí na otázku druhou.

Pro krajní objektivismus a subjektivismus je typická redukce subjektu na objekt a naopak (objektivismus považuje poznání za způsob bytí objektu, subjektivismus chápe bytí jako způsob poznání subjektu). Ke krajnímu objektivismu má nejblíže fyzikalistické paradigma (Stonier, 2002) a všechny přístupy založené na evolucionismu (Bates, 2005; 2006; Bawden, 2007; 2011). Krajní subjektivismus je naopak typický pro sociální konstruktivismus (Savolainen, Tuominen, Talja, 2005), který subjekt pojímá kolektivně a realitu považuje za sociálně (tj. subjektivně) konstruovanou, nikoliv za poznávanou. 

Mezi těmito dvěma extrémy  nalezneme celou řadu variant více či méně tíhnoucích k objektivismu či subjektivismu.  Výrazně objektivistický je empirismus, který považuje subjekt za konstituovaný objekty poznání - tokem informací (Floridi, 2011b). Ve středu mezi objektivismem a subjektivismem je  realismus, který se snaží vyváženě reflektovat roli objektu a subjektu. K objektivismu má blíže realismus aristotelský (Stodola, 2011b), subjektivněji je orientovaný realismus spojený s doménovou analýzou (Hjørland, 2004). K subjektivismu mají blízko směry založené na racionalismu (kognitivní paradigma) (Ingwersen, 1996) a integrativní hermeneutice (Capurro, 2003).

Ke přehlednému znázornění pozic od radikálního objektivismu po krajní subjektivismus můžeme užít  modifikovaného kontinua subjektivismu / objektivismu Jacka D. Glaziera (2004, s. 284).

Tabulka 1. Kontinuum subjektivismu a objektivismu

V oblasti metodologické se objektivismus projevuje širokým spekulativním záběrem (Stonier, 2002) nebo velkoryse pojatými empirickými projekty (Otlet, 1934). Subjektivismus se zaměřuje spíše na analýzu subjektivních podmínek poznávání (ať už je subjekt pojat individuálně či kolektivně) - obvykle tíhne k metodologické reflexi (Capurro a Hjørland, 2003). Středová pozice má sklon ke kognitivnímu optimismu za stálého kritického prověřování předpokladů poznávání a teoretických a metodologických východisek výzkumu (Stodola, 2011b).

Literatura

ANZENBACHER, A. 1990. Úvod do filozofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 304 s. ISBN 8004254144.

Bacon, F. 1990. Nové organon. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990. 224 s. ISBN 80-205-0107-X.

BATES, M. J. 2005. Information and knowledge: An evolutionary framework for information science. Information Research [online]. 2005, 10(4). ISSN 1368-1613. Dostupné z: http://informationr.net/ir/10-4/paper239.html

BATES, M. J. 2006. Fundamental forms of information. Journal of the American Society for Information Science and Technology. 2006, 57(8), 1033-1045. ISSN 1532-2882.

BATES, M. J. 2010. Information. In: Encyclopedia of Library and Information Sciences. 3rd ed. New York: CRC Press, 2010, Sv. 3, s. 2347-2360. Dostupné také z: http://www.gseis.ucla.edu/faculty/bates/articles/information.html

BATES, M. J. 2011. Birger Hjørland's Manichean misconstruction of Marcia Bates' work. Journal of the American Society for Information Science and Technology. 2011, 62(10), 2038-2044. ISSN 0002-8231.

BAWDEN, D. 2007. Information as self-organized complexity: a unifying viewpoint. Information Research [online]. 12(4), Dostupné z: http://InformationR.net/ir/12-4/colis/colis31.html. ISSN 1368-1613.

BAWDEN, D. 2011. Mind the Gap: Transitions between concepts of information in varied domains. In: Information ecology and libraries. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2011, s. 7-13. ISBN 978-80-223-3087-9.

BELKIN, N. J. a R. N. ODDY a H. M. BROOKS. 1982. ASK for information retrieval. Parts 1 and 2. Journal of documentation. 1982, 38(2, 3), 61-71, 145-164. ISSN 0022-0418.

BELKIN, N. J. 1990.  The cognitive viewpoint in information science. Journal of Information Science. 1990, 16(1),  11-15. ISSN 0165-5515.

BELKIN, N. J. 1980. Anomalous States of Knowledge as a Basis for Information Retrieval. The Canadian Journal of Information Science. 1980, 5,  133-143. ISSN 0165-5515.

BRIET, S. 2006. What is documentation? : English translation of the classic French text. Lanham: The Scarecrow Press, 2006. ISBN 0-8108-5109-1.

BROOKES, B. C. 1980. The foundations of information science: Part I. Philostophical aspects. Journal of Information Science. 1980, 2,  125-133. ISSN 0165-5515.

BUCKLAND, M. K. 1991. Information as thing. Journal of the American Society for Information Science. 1991, 42(5),  351-360. ISSN 0002-8231.

CAPURRO, R., P. FLEISSNER, a W. HOFKIRCHNER. 1999. Is a unified theory of information feasible? In: HOFKIRCHNER, W., ed. The quest for a unified theory of information : proceedings of the Second international conference on the foundations of information science. Amsterdam: Overseas Publ. Association, 1999, s. 9-30. ISBN 90-5700-531-X.

CAPURRO, R. a B. HJØRLAND. 2003. The concept of information. Annual Review of Information Science and Technology. 2003, 37, 343-411. ISSN 0066-4200.

CAPURRO, R. 2003. Základy informační vědy: revize a perspektivy. Národní knihovna. 2003, 14(3), 163-168. ISSN 1214-0678.

CASE, D. O. 2006. Looking for information: A survey on research on information seeking, needs, and behavior. 2nd ed. London: Academic Press, 2006. 440 s. ISBN 9780123694300.

Cejpek, J. 1998. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 1. vyd. Praha: Karolinum - nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. 179 s. ISBN 80-7184-767-4.

COMTE, A. 1865. A general view of positivism. London: Trübner, 1865. 426 s.

CORNELIUS, I. 2002. Theorizing information for information science. Annual Review of Information Science and Technology. 2002, 36, 393-425. ISSN 0066-4200.

DAWKINS, R. 1999. The Extended Phenotype: The Long Reach of the Gene. Revised ed. Oxford: Oxford University Press, 1999. 336 s.  ISBN 0192880519.

DAY, R. E. 2001. The Modern Invention of Information. Carbondale: Southern Illinois University Press, 2001. 139 s. ISBN 0-8093-2390-7.

DEMJANČUK, N. 2002. Filosofie a vědecké myšlení: proměna obrazu vědy v analytické tradici. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002. 245 s. ISBN 8086473198.

DERR, R. L. 1985. The concept of information in ordinary discourse. Information Processing and Management. 1985, 21(6), 489-499. ISSN 0306-4573.

DERVIN, B. 1977. Useful theory for librarianship - communication, not information. Drexel library quarterly. 1977, 13(3), 16-32. ISSN 0012-6160.

DILTHEY, W. 1990. Der Aufbau der geschichtlichen Welt in den Geisteswissenschaften. 1. Aufl. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1990. 402 s. Suhrkamp Taschenbuch Wiss; 354. ISBN 3-518-27954-8.

DRETSKE, F. I. 1981. Knowledge and the Flow of Information. Cambridge: MIT Press, 1981. 284 s. ISBN 0-262-04063-8.

FISHER, K.,  S. ERDELEZ a L. MCKECHNIE (eds.). 2005. Theories of Information Behavior.  Meford: Information Today, 2005. ISBN 1-57387-230-X.

FLEISSNER, P. a W. HOFKIRCHNER. 1996. Emergent information: Towards a unified information theory. BioSystems. 1996, 38(2-3), 243-248. ISSN 0303-2647.

FLORIDI, L. 2011a. Semantic Conceptions of Information. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. 2011 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/archives/spr2011/entries/information-semantic/.

FLORIDI, L. 2011b. The Informational Nature of Personal Identity. Minds and machines. 2011, 21(4), 549-566. ISSN 0924-6495.

FOUCAULT, M.  2002. Archeologie vědění. V Praze: Herrmann & synové, 2002. 318 s. ISBN 80-239-0124-9.

FOX, C. J. 1983. Information and Misinformation: An Investigation of the Notions of Information, Misinformation, Informing and Misinforming. Westport: Greenwood Press, 1983. 223 s. ISBN 0313239282.

FROHMANN, B. 1994. Discourse analysis as a research method in library and information science. Library & information science research. 1994, 16(2), 119 -138. ISSN 0740-8188.

FROHMANN, B. 2004. Deflating Information: From Science Studies to Documentation. 1st ed. Toronto: University of Toronto Press, 2004. ISBN 0802088392.

FUCHS, J. 1995. Filosofie. 2, Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP, 1995. 172 s. ISBN 8085929066.

FURNER, J. 2004. Information studies without information. Library Trends. 2004, 52(3), 427-446. ISSN 0024-2594.

GACKOWSKI, Z. 2010. Subjectivity Dispelled: Physical Views of Information and Informing. Informing science. 2010, 13, 35-52. ISSN 1521-4672.

GLAZIER, J. J. 2004. Domain assumtion of research. In: Basic research methods for librarians. 4th Ed. Westport: Libraries Unlimited, 2004, s. 281-297. ISBN 1591581036

GOGUEN, J. A. Towards a social, ethical theory of information. In: Social Science Research, Technical Systems, and Cooperative Work: Beyond the Great Divide. Mahwah: Lawrence Erlbaum Associates: Mahwah, 1997, s. 27-56. ISBN 0805824022.

GREDT, J. 2009. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2009. 583 s. ISBN 978-80-87183-09-0.

HAVEL, I. M. 2001. Přirozené a umělé myšlení jako filozofický problém. In: MAŘÍK, V., O. ŠTĚPÁNKOVÁ a J. LAŽANSKÝ. Umělá inteligence. 3. Vyd. 1. Praha : Academia, 2001, s. 17-75. ISBN 8020004726.

HEISENBERG, W. 2000. Fyzika a filosofie. 2., přehlédnuté vyd. Praha: Aurora, 2000. 156 s. ISBN 8085974916.

Hjørland, B. a H. Albrechtsen. 1995. Toward a New Horizon in Information Science: Domain-Analysis. Journal of the American Society for Information Science, 1995, 46(6), 400-425. ISSN 0002-8231.

HJØRLAND, B. 2004. Arguments for philosophical realism in library and information science. Library Trends. 2004, 52(3), 488-506. ISSN 0024-2594.

HJøRLAND, B. 2011. Theoretical clarity is not 'Manicheanism': A reply to Marcia Bates. Journal of information science. 2011, 37(5), 546-550. ISSN 0165-5515.

HOFKIRCHNER, W., ed. 1999. The quest for a unified theory of information: proceedings of the Second international conference on the foundations of information science. Amsterdam: Overseas Publ. Association, 1999. ISBN 90-5700-531-X.

Ingwersen, P. 1996. Cognitive perspective of information retrieval interaction: elements of a cognitive IR theory. Journal of Documentation, 1996, 52(1), 3-50. ISSN 0022-0418.

KANT, I. 2001. Kritika čistého rozumu. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001. 567 s. ISBN 8072980351.

KAŠČÁK, M. 2011. Informačné preťaženie, prekrytie a informačný aristokratizmus ako možnosti vzťahu človeka a informácií na základe myšlienok F. Nietzscheho a iných autorov. In: Knižničná a informačná veda. XXIII. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2011, s. 173-188. ISBN 978-80-223-3131-9.

Kuhn, T. S.  1997. Struktura vědeckých revolucí. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. 206 s. ISBN 80-86005-54-2.

LOSEE, R. M. 1997. A discipline independent definition of information. Journal of the American Society for Information Science. 1997, 48(3), 254-269. ISSN 0002-8231.

MACKAY, D. M. 1969. Information, Mechanism, and Meaning. Cambridge: MIT Press, 1969. ISBN 0-262-63032-X.

MADDEN, A. D. 2004. Evolution and information. Journal of Documentation. 2004, 60(1), 9-23. ISSN 0022-0418.

MATERNA, P. a J. PETRŽELKA. Definition and Concept: Aristotelian Definition Vindicated. Studia Neoaristotelica. 2008, 5(1), 3-37. ISSN 1214-8407.

NOVÁK, L. a P. DVOŘÁK. 2007. Úvod do logiky aristotelské tradice. Vyd. 1. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 2007. 217 s. ISBN 978-80-7040-959-6.

Ochrana, F. 2009. Metodologie vědy: úvod do problému. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2009. 156 s. ISBN 978-80-246-1609-4.

OTLET, P. 1934. Traité de documentation: Le livre sur le livre: theorie et pratique. Brussels: Editions Mundaneium, 1934.

PLATÓN. 1993. Faidros. 4. opr. vyd. Praha: ISE, 1993. 85 s. ISBN 8085241331.

PLATÓN. 1994. Euthydémos ; Menón. 3. vyd. Praha: Oikoymenh, 1994. ISBN 8085241838.

Popper, K. R. 1997. Logika vědeckého bádání. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. 617 s. ISBN 80-86005-45-3.

PRATT, A. D. 1977. The information of the image: A model of the communications process. Libri. 1977, 27(3), 204-220. ISSN 0024-2667.

RUDD, D. 1983. Do we really need world III?: Information science with or without Popper. Journal of Information Science. 1983, 7(3), 99-105. ISSN  0165-5515.

SAVOLAINEN, R., K. TUOMINEN a S. TALJA. 2005. The social constructionist viewpoint to information practices. In: Theories of information behavior. Medford, N.J.: Information Today, c2005, s. 328-333. ISBN 1-57387-230-X, 

SKÁCEL, M. a J. SKÁCEL. 1945. Základy vědecké filosofie. Vyd. 1. V Praze: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1945. 363 s.

STEINEROVÁ, J. 2011. Informačná veda a informačné stratégie. In: Knižničná a informačná veda. XXIII. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2011, s. 7-31. ISBN 978-80-223-3131-9.

STOCK, W. G. 2010. Concepts and semantic relations in information science. Journal of the American Society for Information Science and Technology. 2010, 61(10), 1951-1969. ISSN 1532-2882.

Stodola, J. 2010a. Analýza pojmu informace a jeho klasifikace s užitím aristotelské filosofie. ProInflow: časopis pro informační vědy [online], 2010, 2(1) [cit. 2012-02-14]. ISSN 1804-2406. Dostupné z: http://pro.inflow.cz/sites/default/files/pdfclanky/03.Stodola.pdf

STODOLA, J. 2010b. Informace, komunikace a bytí : fragment realistické informační vědy. 1. vyd. Brno: J. Stodola, 2010. 146 s. ISBN 978-80-254-7996-4.

STODOLA, J. 2011a. Předmět informační vědy a informační vzdělávání. ProInflow [online]. 10.02.2011 [cit. 14.02.2012]. . ISSN 1804-2406. Dostupný z WWW: http://pro.inflow.cz/predmet-informacni-vedy-informacni-vzdelavani

Stodola, J. 2011b. Rekonstruktivní hermeneutika jako obecná metododologie informační vědy. ProInflow: časopis pro informační vědy [online], 2011, 3(1) [cit. 2012-02-14]. ISSN 1804-2406. Dostupné z: http://pro.inflow.cz/sites/default/files/pdfclanky/05.recenzovaneStodola...

STONIER, T. 2002. Informace a vnitřní struktura vesmíru : průzkum v informační fyzice. 1. vyd. Praha: BEN - technická literatura, 2002. 159 s. ISBN 80-7300-050-4.

ŠMAJS, J. 2008. Evolutionary ontology: reclaiming the value of nature by transforming culture. Amsterdam : Rodopi, 2008. 215 s. ISBN 9789042024489

Tarski, A. 1969. Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd. Vyd. 2. Praha: Academia, 1969. 245 s.

THOMPSON, F. B. 1968. The organization is the information. American Documentation. 1968, 19(3), 305-308. ISSN 0096-946X.

 

 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

11 komentářů

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
22. 8. 2013

Ech pech, to jsou zase žvásty. Doufám, že na ně dosud ne Ph. D. Stodola čerpá peníze z grantů. Ono uživit tři děti a ukojit vlastní ctižádost při omezené kreativitě není lehké

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Kdybyste se nebál se podepsat a nebál se ptát na to, čemu nerozumíte, pak bych Vám s pochopením této části vysoce oceňované práce pomohl. Ale takto? Nebát se a neprskat!

 
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
23. 8. 2013

Na druhou stranu, těžko se nebát...

Pokud je někdo schopen v rozsahu 15 000 znaků tvůrčím způsobem zpracovat 76 zdrojů, z nichž jsou nemalá část celé knihy a navíc velmi významná díla filozofického myšlení, pak nutně musí jít o nevýslovného génia. Není tedy divu, že jde o práci vysoce oceňovanou, a není divu, že ne každý anonym jí porozumí.

Vždyť práce čerpá z děl takových autorů jako: Platón, Bacon, Kant, Comte, Tarski, Popper, Kuhn, Dilthey či Foucault a dotýká se oblastí od fyziky, přes biologii, genetiku či teorii mysli, až po logiku a metodologii vědy. A má-li být čtenář vůbec schopen porozumět první větě čtvrtého odstavce, musí nejprve prostudovat Popperovu Logiku vědeckého bádání a Kuhnovu Strukturu vědeckých revolucí. Nemluvě o tom, že tou dobou už by měl mít čtenář nastudováno mimo jiné: Tarski (1969), Bacon (1990), Comte (1865) či Dilthey (1990), což potřebuje k porozumění předchozím odstavcům.

Možná až prskající anonym stráví roky až desítky let studiem všech 76 zdrojů, pak možná bude schopen docenit onu vysokou hodnotu tohoto skvostného díla. Do té dobu mu nezbývá, než se bát a prskat.

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Ta práce má asi 100 000 znaků, zde je uvedena její část, což se pozná už podle toho, že v titulu je napsáno Část I (uvedené zdroje jsou zdroje k celé práci, nikoliv k této části). Pokud z důvodu frustrace spojujete náročnost, kterou klade na čtenáře se slovem "žvásty", pak se nepochybně o "žvásty" v tomto smyslu jedná. Nehodlám se omlouvat za to, že jsem prostudoval Platóna, Bacona, Tarskeho, Poppera, Kuhna či Foulcaulta a na jejich myšlenky v práci odkázal. Ocenění ovšem pochází od lidí, u kterých náročnost práce frustraci nevyvolává.

 
Obrázek uživatele Jiří Stodola

Mimochodem. První věta čtvrtého odstavce je srozumitelná v kontextu celého čtvrtého odstavce, kde je přístup Kuhna nebo Poppera velmi stručně popsán. Čtenář tedy nepotřebuje znát Strukturu vědeckých revolucí nebo Logiku vědeckého bádání, aby porozuměl tomu, co autor chtěl říci. Odkaz pak říká: Kuhn a Popper vyjadřují své názory, které jsou zjednodušeně a stručně uvedeny v článku v daných publikacích.

Pokud se chcete bavit věcně, nebráním se bavit se s anonymem. Na nějaké pseudovtipné repliky však již nadále reagovat nehodlám, pokud chcete zůstat anonymní. Pokud máte odvahu vystoupit z anonymity, jsem ochoten reagovat i na Vaši pseudoironii, neboť odvážné lidi oceňuji, i když zrovna nemají co říct.

   
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
23. 8. 2013

Mimochodem, jako druhý Anonym jsem se pouze s pomocí pseudoironie vyjadřoval k ubohému prskání jiného Anonyma, spolu s pseudovtipným naznačením toho, co se možná může některým dalším anonymům na článku nezdát.

 

Pokud bych měl být věcný: Zůstaneme-li u příkladu čtvrtého odstavce, pak onen kontext, o kterém píšete, je (mimo poslední větu) podle všeho čerpán ze tří stran Glaziera (2004). Rozhodně není třeba se omlouvat za vlastní studium děl od Poppera, Kuhna a dalších, akorát je škoda, že článek využívá pouze interpretaci od Glaziera místo aby těžil z jistě časově velmi náročného studia oněch děl, na která se odkazuje. ( A ostatně, kde přesně jsou ve stručnosti uvedeny názory Poppera? Glazier totiž Poppera nezmiňuje, že ;-)

 

Takže ano, čtenář nepotřebuje znát Strukturu vědeckých revolucí nebo Logiku vědeckého bádání. Stejně tak ani autor tohoto článku by je znát nepotřeboval, protože článek jejich znalost nijak nevykazuje. Vás samozřejmě šlechtí, že i přesto jste si uvedená díla podrobně nastudoval.

 

Ale možná je onen zvláštní pocit z článku dán tím, že jde zatím jen o Část I.

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
24. 8. 2013

Problém je v tom, že Jiří Stodola nezpracovává ta díla tvůrčím způsobem. Je to kompilace převypravující banality. Zcela zbytečná. To, že "je oceňována", je v našem akademickém prostředí většinou irelevantní. 

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
24. 8. 2013

Mimochodem, rozuměl jsem všemu, mám totiž narozdíl od vás Ph. D. z filozofie z UK. Možná proto jsou to pro mě jen nepřínosné žvásty.

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
27. 8. 2013

Zdravím,pokud se zabýváte podobnými tématy, tj. filosofickými aspekty teorie informace, byl bych rád (a snad i Jiří Stodola), kdybyste také šel "s kůží na trh". Jinak tyto vaše výkřiky v celku postrádají smysl, nemyslíte?S pozdravem,netitulovaný Roman Novotný, KISK FF MU

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
28. 8. 2013

Čuníka je třeba popichovat, aby nebyl příliš tučný.

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
14. 9. 2013

dakujem za clanok, velmi pochopitelne a hutne vysvetlil zaklady epistemologie a jej vplyvu na informacnu vedu...presne nieco take som potrebovala

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback