Evoluční ontologie jako další pokus o přestavbu společnosti?

7. 3. 2011
Autor eseje osobitě reflektuje problém soudobé společnosti - globální ekologickou krizi. Činí tak na základě konfrontace vlastních názorů s myšlenkami autora knihy Evoluční ontologie Josefa Šmajse.

Pozn. redakce: Tato úvaha vznikla jako závěrečná práce k předmětu Příroda a kultura, vyučovaného Mgr. Markem Timkem, Ph.D.


Současná společnost se opět nachází na rozcestí. Na straně jedné je tu obrovský moloch globalizované lidské společnosti se všemi svými stále vzrůstajícími aktivitami, na straně druhé přírodní zdroje, které lidská společnost pro své aktivity stále více využívá, čímž se na nich ovšem stává stále více závislou. Využívání přírodních zdrojů (v obecné rovině živých i neživých, prostor lze chápat taktéž za jeden z přírodních zdrojů) dosáhlo za posledních 300 let tak významné úrovně, že přímo ohrožuje existenci mnoha forem života. Podle některých odborníků si takto člověk sám připravuje svůj brzký zánik.

Jedním z těchto autorů je i Josef Šmajs, který se ve svém komplexně pojatém filosofickém díle Evoluční ontologie,[1] snaží nastínit nejen tento ekologický problém, jeho premisy, charakteristiky a procesy z přírodně-fyzického hlediska, ale také problém lidského (ne)pochopení daného stavu a jeho motivace při svém sebezničujícím konání. Hlavním posláním a náplní této knihy je tak vytvoření uceleného systému vnímání a chápání problému nadměrného využívání přírodních zdrojů v intencích základního ideového poznání - vytvoření nové ontologie, která bude nejen vztah člověk - příroda dostatečně silně reflektovat, ale stane se návodným paradigmatem pro nastolení rovnováhy mezi těmito dvěma světy.

Základní charakteristikou této nové ontologie je nesubstančnost. Vše je dynamické, svět ve svých formách se vyvíjí, důležité jsou principy tohoto vývoje. Zde ovšem vidíme jednu z hlavních potíží faktické náplně tohoto díla. I přes značnou snahu se autorovi nepodařilo dostatečně postihnout základní princip existence jedince v soudobé euroatlantické civilizaci[2] ve vší jeho významnosti, který je původcem současné světové kulturně-politické nadvlády této civilizace. Samotná kritika konzumerismu a sobeckého ničení okolního prostředí poté vyznívá jako volání do prázdna.

Největší aktivitou člověka ve velké postmoderní společnosti není boj s přírodou, ale boj s jedinci vlastního druhu - boj o životní prostor, prostředky k přežití a k rozmnožení.

O výhody v sociální hierarchii. Jde o nefalšovanou válku, projevující se na úrovni lidské společnosti především mezi většími, zpravidla institucionalizovanými, celky (obchodními společnostmi, státy apod.), ačkoli konkrétními hybateli jsou právě jedinci druhu Homo sapiens, jejichž tužby a potřeby musí být uspokojovány. Tento boj se vede právě teď, nikoli až za 50, 100, 200 let, kdy má dojít ke kolapsu terestrálního ekosystému. Tak daleko běžné lidské potřeby nesahají, tak daleko není pro jejich nositele přirozené uvažovat. Přežít je třeba především teď.

Citát bývalého brazilského ministra životního prostředí Joseho Lutzenbergera na s. 162[3] dokládá to, co bylo možná opomenuto[4]:

Ofenzivně adaptivní strategie je člověku vlastním a patrně nejlepším způsobem boje proti vlastní konkurenci. Tím, že do deštného lesa zavedeme veškerý pokrok a přivlastníme si ho tak, nečiníme z důvodu napravování vlastního ega[5] před velikou mocí symbolu majestátu, ale z prostého důvodu pocitu konkurenční výhody, kterou při ovládnutí jeho zdrojů získáme.

Právě z těchto důvodů jsou zakládány ony mamutí korporace, které ženou svět cestou technického pokroku, drancování přírodních zdrojů, z tohoto důvodu se vedou a vedly na stejném principu mnohé spory z dob prvobytně pospolných společností až dodnes. Přestože dnešní svět již netrpí tak rozsáhlými a velkými otevřenými konflikty, přetahovaná o zdroje a další výhody na všech společenských úrovních, od jednotlivců až po státy, neutichá. Stále jde o válku všech proti všem, přesně tak, jak je to nezbytné ve smyslu biologických evolučních principů. A okolní živá příroda, se vší svou unikátní evoluční genetickou informací, je pouze zdrojem či překážkou v dalším evolučním boji druhu, který se přemnožil, a to právě do toho okamžiku, do kdy to bude představovat signifikantní výhodu oproti konkurenci.

Z tohoto důvodu se nám přese vše, co bylo řečeno v páté kapitole, jeví přání po lepší společnosti na základě environmentálně přátelského vzdělávání a chápání okolního světa pomocí nesubstančních ontologických modelů, jako nesplnitelné.

Zcela se sice ztotožňujeme s názorem, že je možné a vhodné pro nás všechny vychovat většinu střední populace bohatých zemí pro ochranu životního prostředí v omezeném rozsahu (něčeho, co se nás přímo existenčně nedotýká), žádná vědomá tužba však nemůže potlačit evoluční principy života, jež si každý jedinec nutně nese a které se snaží naplňovat. To se projevilo v historii již mnohokrát, přes velkolepé a bohulibé myšlenky, které stály u zrodu té či oné instituce (Římská říše, katolická církev, komunismus...). Sobectví je základním hnacím principem přežití, jeho omezení je možné pouze v případě, že spolupráce je chápána jako výhodná až nezbytná (např. v období velkých katastrof), případně dlouhou kultivací a systematizovanou výchovou (výrobou) evolučně slabších jedinců[6] ve společnosti, jež má již dostatečný náskok před ostatními společnostmi a necítí se jimi ohrožena, naopak si je sama podmaňuje.

Ukončení tahanic o zdroje a další výhody (tj. o nadvládu) je tak možné pouze v případě, že jsou všechny strany naprosto a dlouhodobě přesvědčeny, že je mnohem výhodnější si materiálně nekonkurovat vůbec. Což ovšem znamená nikoli rozdělení sfér vlivu, ale společné vlastnictví (příp. chápané jako vlastnictví nikoho), neboť dohodové sféry vlivu vytvářejí přes zdánlivý klid konkurenci nepřímou, jež může do přímé dříve či později opět přerůst.

Teprve po splnění této podmínky (odbourání procesu materiální konkurence, a to na věčné časy a nikdy jinak) je dle našeho názoru možno začít budovat kulturu, která by byla ve své svobodě jednání natolik citlivá k probíhající ekologické krizi, aby byla schopna zastavit nadnárodní aktivity jdoucí proti tomuto trendu.

Paradoxně však tento stav může zapříčinit i plýtvání, neboť pokud některé zdroje nejsou ničí, není nutné jejich využití optimalizovat. [7]

Tento proces může samozřejmě nastat přirozenou cestou - právě po nějaké velké katastrofě globálních rozměrů. V tomto případě je ovšem pravděpodobnější, že jednotlivé skupiny budou o zbývající zdroje bojovat, a nakonec dojde k podobným katastrofám, jaké se staly v menších měřítcích i dříve (např. pád Mayské civilizace, Velikonoční ostrov aj.), a z civilizovaného světa zbude pouze několik tlup roztrhaných barbarů.

Jistou nadějí může být další technologický vývoj, který přesune prostředky materiální konkurence mimo sféru, jež poškozuje biodiverzitu.

Ovšem současný technologický vývoj je spíše dvojaký. Např. prostorové nároky na zemědělskou půdu se se vzrůstající intenzifikací zemědělství snižují, ovšem nevyužitá zemědělská půda podléhá přirozené sukcesi a mnohé dnes již vzácné druhy živočichů a rostlin, které byly nuceny změnou stanovišť přizpůsobit se novému prostředí po příchodu zemědělského člověka (např. jsou glaciálními relikty) nenávratně mizí. Podobné je to s dopravou - automobily a další prostředky na alternativní pohon sice sníží své emise, přesto se jejich počet bude stále zvyšovat, což bude mít nároky na prostor a další infrastrukturu.

Ostatně, otázka morálního charakteru, které je komentovaná publikace1 plná, vůbec nemusí být zodpovězena tak, jak si ji autor zodpovídá.[8] Kultura, i přes všechny své odlišnosti, stále zůstává přírodním fenoménem, neboť je pouze nástrojem jednoho zcela přírodního živočišného druhu (člověka) pro jeho zcela přirozené potřeby větší konkurenceschopnosti, jak proti jiným přírodním druhům, tak i mezi jedinci tohoto druhu navzájem (nesouhlasíme tedy s obecným vyzněním teze „protipřírodní kultura", jde pouze o konstruovaný vztah ve specificky generalizovaném abstraktním myšlenkovém schématu autora). Devastace ostatního života na Zemi je tak zcela přirozenou součástí procesu terestrické evoluce, a člověk tu hraje podobnou úlohu, jako v minulosti např. asteroidy. Ten druh, který tuto lidskou pohromu nepřežije, přežít nemá. Včetně člověka samého.

Závěrem lze tedy říci, že myšlenky prezentované v publikaci mohou jistě velmi přispět k pochopení vztahů přírody, kultury a člověka, a to v rozličných vrstvách společnosti, ovšem jako klíč k řešení patrně nedostačují.

Pokud chce lidská společnost zachovat sebe i přírodu v lepším stavu, než v jakém ji teď máme, jediným funkčním předkrizovým řešením tak shledáváme jednotnou světovládu environmnentálně i společensky uvědomělého panovníka[9], nadměrně nepreferujícího vlastní výhody, který by přehnané ničení ekosystému nadměrnou řevnivostí států, nadnárodních firem a jejich hlavounů, mocnou rukou a jednou provždy zarazil.

Vzhledem ke znalostem přírody, kultury a člověčenství nemůže pak autor tohoto rukopisu do této funkce navrhnout a ustanovit nikoho jiného, než v koho nemá bezmeznou důvěru, že se role zhostí odpovědně, se vší vervou a bez postranních úmyslů, tedy sebe[10]


Použitá literatura

1. ŠMAJS, Josef. Evolutionary ontology : reclaiming the value of nature by transforming culture. Amsterdam : Rodopi, 2008. 215 s. ISBN 978-90-420-2448-9.


[1] ŠMAJS, Josef. Evolutionary ontology : reclaiming the value of nature by transforming culture. Amsterdam : Rodopi, 2008. 215 s. ISBN 978-90-420-2448-9.

[2] Dále popisované principy jsou jistě univerzální ve všech epochách a společnostech, ovšem s mnoha výhradami, nicméně v tuto chvíli snad postačí z důvodu právě značné nadvlády euroatlantické civilizace uvažovat pouze o této konstalaci.

[3] „When we see something as majestic as a rainforest, we feel that we must do something about it: introduce progress, roads, bridges ... into it."

[4] Možná jen v našem čtení, třeba nás následná debata vyvede z omylu.

[5] Alespoň obecně řečeno, psychické poruchy některých jedinců mohou být samozřejmě různého druhu.

[6] Jedinců se slabším aparátem pro přímou konkurenci, socializovaných a kultivovaných jedinců spoléhajících se do větší míry na strategii obecné spolupráce.

[7] A patrně by i zapříčinil, neboť vlastní zdroje, které bychom museli jinak vydat pro proces optimalizace zužitkování těchto společných zdrojů, tak ušetříme na vlastní aktivity.

[8] Snižování terestrické biodiverzity kulturní činností člověka je špatné.

[9] Jedna osoba proto, neboť se nemusí s nikým tahat o výhody či srovnávat svoje kvality - nedochází k boji, není nutné nadměrně spotřebovávat zdroje.

[10] Budiž případné námitky předmětem rozpravy.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Pozoruhodné. Máme tu kritiku individualistickou. Pro začátek to není špatné, protože je zde koncipován svět nikoliv jako jediná Substance, ale v duchu metafyzického pluralismu - individuum, já je tu substancí.

P.S. Nesubstanční ontologie je samozřejmě nesmysl. Procesy se mohou dít na něčem, s něčím a v rámci něčeho. Tomu základu se tradičně říká substance. Josef Šmajs ji v tomto smyslu nepopírá - byl by to nesmysl. Procesuální ontologie není ontologií nesubstanční, ale ontologií monistickou, která koncipuje jedinou substanci - svět ve svém celku, v němž se procesy uskutečňují.

Monismus je však neudržitelný. Jiří Fuchs jej vyvrací takto:

Je-li jsoucno typu „věc“ akcidentem, nemůže být vlastníkem vlastností a činností. Ale věc je vlastníkem vlastností a činností, není tedy akcidentem. První premisa vyplývá z definice akcidentu, který své bytí odevzdává substanci. Těžiště důkazu je tedy v druhé premise. Tu lze dokázat noetickým vytěžením logického řádu, konkrétně analýzou soudu, v němž jsoucno typu věc figuruje jako poslední logický subjekt, jemuž se vše přiděluje, zatímco on sám už se nepřiděluje. Tyto logické poměry sice může moderní, na jazyk orientovaný a nominalisticky založený oponent pokládat za čistě subjektivní, a tudíž i ontologicky irelevantní. Postavíme-li však soud do noetické perspektivy, v níž má statut nositele realisticky pojaté pravdy, pak logické poměry soudu mohou něco signalizovat i o poznaných objektech.

Připomeňme si noeticky verifikovanou koncepci pravdy. Jaké jsou podmínky pravdivosti soudu „Petr je vzdělaný“? Pravda je shoda myšlení s poznanou skutečností. Kdo to popírá, vyvrací se, neboť sám shodu mnohonásobně nárokuje. Shoda se realizuje mezi subjektem a predikátem soudu; jinak nastává regres, který pravdu znemožňuje. Subjektem soudu je reálný objekt – Petr. Jemu přidělujeme predikát, jímž poznáváme Petra jakožto vzdělaného. Jinak nepoznáváme skutečnost, ale jen své pojmy, čímž padá pravda. Predikát pravdivého soudu musí respektovat identitu reálného objektu – logického subjektu vzatého v širším smyslu, tj. se všemi náležitostmi (čím je i co má); jinak se neuskuteční shoda.

Pravda soudu „Petr je vzdělaný“ tedy znamená, že obsah predikátu je částí obsahu subjektu, pojem „vzdělaný“ vyjadřuje něco, co Petrovi skutečně náleží; jinak je soud mylný. Jaký je tedy obsah pojmu vzdělaný? Co musíme Petrovi silou pravdivosti daného soudu přiznat? Na první pohled řekneme, že kvalitu vzdělanosti. Ale konotativní predikát „vzdělaný“ obsahuje víc. Kromě té kvality vyjadřuje i toho, kdo ji má. Obsahem predikátu je zde „ten, kdo je vzdělaný“. Tento pojem vyjadřuje částečně totožnost subjektu (Petra), a proto se s ním v kladném soudu ztotožňuje: Petr je ten, kdo je vzdělaný, nikoli „Petr je vzdělanost“. Konotativní predikát „vzdělaný“ tedy zpřítomňuje Petra jako vlastníka vzdělanosti a pravda soudu nutí přiznat Petrovi celý obsah predikátu, což značí, že musí být uznán jako vlastník.

[...]

Zpřítomňují-li tedy konotativní predikáty u svých subjektů hodnotu „být vlastníkem“, pak musíme rozlišovat, zda jde o vlastníka zdánlivého, který nemůže být skutečným vlastníkem vlastností a činností, neboť jakožto přidělitelný jinému není posledním logickým subjektem, a vlastníka skutečného – poslední logický subjekt, jemuž se přidělují všechny akcidentální predikáty tvořící určitou souvislost a řád. Přidělujeme-li tedy Petrovi pravdivě všechny jeho vlastnosti a činnosti, pak víme, že konotativní predikáty ho zpřítomňují jako autentického vlastníka jeho vlastností a činností a právem ho z důvodu konvergence všech jeho akcidentu – částí určitého identifikovaného celku – chápeme jako poslední logický subjekt, který se nepřiděluje jinému.

[...]

Jako autentický vlastník a poslední logický subjekt je tedy Petr identifikován tím, že se mu pravdivě přidělují všechny známé akcidenty. Predikovaný znak „to, co je takové“ je tím verifikován ve smyslu autentického vlastníka, tj. vlastníka všech svých vlastností a činností, které s ním tvoří určitý odlišitelný celek. Takový vlastník nemůže být akcidentem. Tím je dána odpověď na námitku, proč by se Petr nemohl pravdivě přidělovat světu jako jeho akcident. Tato hypotéza je vyloučena právě tím, že se Petrovi pravdivě přivlastňují všechny jeho prokazatelné akcidenty, což vylučuje, že by mohl být akcidentem – „vlastníkem“.[7]

Tím je potvrzena pluralita substancí na světě a i hodnota lidského individua, o které jde autorovi tohoto článku. 

 

 

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback