Funkcionalismus ve filozofii mysli

Funkcionalismus představuje ve filozofii mysli široký proud, který byl zprvu napájen kybernetikou, teorií systémů, teorií informací, a později komputerovou technologií a výzkumem umělé inteligence. Podobně jako je tomu v případě ostatních přístupů i funkcionalismus vznikl na pozadí kritiky předešlých teorií. V tomto textu se pokusím o stručnou obecnou charakteristiku funkcionalismu, pro který není v případě připsání vědomí systému důležitý fyzický substrát, ale především funkce, kterou systém vykonává. Pominu jeho rozmanité varianty a speciální věcná řešení a rámcově představím postoje stavějící se k funkcionalismu kriticky.

Text vznikl jako seminární práce studenta ISK na FF MU do předmětu  Filosofie a kognitivní věda.

Text z větší části, byť mnohdy implicitně, vychází z knihy Jiřího Noska „Mysl a tělo v analytické filozofii".[1]

Funkcionalismus

Podle J. Noska je v analytické filosofii psychofyzický problém vymezován třemi otázkami:

  1. Lze nalézt takové znaky, kterými by bylo možné spolehlivě od sebe rozlišit mysl a tělo?
  2. K čemu se vztahují termíny „mysl" a „tělo"?
  3. jaký je vztah mezi tělem a myslí?

První odpovědí na výše zmíněné otázky představovala teorie neutrálního monismu, která byla záhy vystřídána behaviorismem, a jeho četnými revizemi, který dominoval analytickému řešení psychofyzického problému téměř po celé 20. stol. První z revizí behaviorismu byl logický behaviorismus, který dal v rámci analytické filosofie vzniknout filozofii mysli, která se vedle psychofyzického problému zabývá problémem „mysli druhého" a problémem „sebetotožnosti mysli"[4].

Druhou z revizí behaviorismu je holistický behaviorismus a konečně třetí revize je označována jako psychofyzický funkcionalismus o kterém bude v tomto textu řeč především.

Behavioristické koncepce byly na přelomu padesátých a šedesátých let podrobeny kritice a jejich nástupci se staly teorie psychofyzické identity a funkcionalismus.

Teorie psychofyzické identity, ztotožňuje stavy mentální se stavy materiálního substrátu, který je způsobuje. Tyto mentální stavy jsou stavy mozku, a oproti dualistickým koncepcím, stanovuje teorie identity jejich totožnost. Mentální stav a stav mozku se podle teorie identity vztahují ke stejnému objektu. Teorii identity můžeme rozlišit jako typovou teorii identity (type-type identity) a tzv. slabou partikulární teorii identity (token-token identity) [4].

Jak jsme již výše uvedly, teorie identity ztotožnila mentální stavy se stavy mozku, a soustředila se především na schopnost mozku. Psychofyzický funkcionalismus tvrdí, že mentální stavy jsou určovány kauzálními relacemi. Není pro něj důležitý fyzický substrát ale především funkce, kterou vykonává.

Je třeba říci, že funkcionalistické pojetí psychofyzického vztahu bylo formulováno převážněji kolem otázek metodologických, tedy otázek týkajících se metod a přístupů k psychofyzickému problému, a nikoliv kolem ontologických otázek. S metodologického hlediska bychom tedy mohli konstatovat, že se v případě funkcionalizmu jedná o rozšíření behaviorismu.

Samotný pojem „funkcionalismus" používá mnoho vědních oborů, jejichž společným jmenovatelem je termín „funkce". Podle S. Gálikové se pojem funkce v rámci jednotlivých verzí funkcionalistických teorií používá v různých významech, širší chápání nejčastěji pracuje s matematicko-logickým vymezením funkce a do užšího pojetí řadí Gáliková pojem funkce ve smyslu dosažení nějakého cíle [1].

Psychofyzický funkcionalismus aplikuje pojem funkce na mysl. J. Nosek přímo uvádí

mysl je funkce, jejíž argumenty a hodnoty tvoří elementy, funkce nebo struktury tělesných nebo netělesných systémů, kterých mysl je nebo není součástí..." [4, str. 123].

Pro psychofyzický funkcionalismus je důležitá funkce centrální, jejíž vstupy a výstupy jsou vnitřní. Na rozdíl od behaviorismu, který pracuje pouze s dvojí typem relace, tedy přiřazuje vnější výstupy mysli k vnějším vstupům mysli, vymezuje funkcionalismus mysl třemi funkcemi: zjednodušeně řečeno doplňuje funkcionalizmus třetí typ relace „zevnitř dovnitř. Mysl je tedy určena jak vnějšně tak vnitřně.

Podle M. Petrů se funkcionalismus v teorii mysli domnívá, že

mysl je abstraktní funkce, která je realizovatelná v jakékoli fyzické struktuře, ale přitom na pojmy a zákony fyzických struktur epistemologicky i ontologicky neredukovatelná" [6, str. 32].

Fukcionalizmus považuje mozek za jakousi černou skříňku, u níž jsou dány vstupy a výstupy. Cílem funkcionalizmu je potom najít nějakou funkci neboli program, která by určitým vstupům přiřazovala určité výstupy a tak jednoznačně určila psychický charakter entity. Mysl tedy funkcionalisté chápou jako jakýsi program počítače neboli software zatímco mozek jako hardware, jehož fyzická relace může být různá [6].

Podle J. Noska se zdrojem psychofyzického funkcionalismu staly nepřímo analogie Turingova stroje a komputerového programování. Nosek podobně jako M. Petrů poukazuje na skutečnost, že mysl byla přirovnávána k programu počítače, k jeho softwaru, a tělo k fyzické struktuře počítače, tedy k jeho hardwaru, a vztah mezi tělem a myslí byl chápán jako vztah mezi softwarem a hardwarem počítače. Od této analogie se očekávalo, že vyloučí problémy, jimiž byla zatížená námi výše zmíněná teorie psychofyzické identity [4].

J. Peregrin vysvětluje nastolený problém podobným způsobem. Podle Peregrina připomíná popis mysli popisování obsahu černé skříňky, kterou nemůžeme otevřít a můžeme zkoumat pouze z hlediska jejích vstupů a výstupů. Představíme-li si skříňku, která má jako vstup dvě zdířky a jako výstup žárovku. Připojíme-li tyto zdířky na nějaký zdroj napětí, zjistíme, že se žárovka rozsvítí, ale pouze v případě připojíme-li na zdroj obě současně. Z tohoto vyvodíme závěr, že to co je ve skříňce funguje jako to, čemu lze říkat logický konjunktor. Představme si dále, že skříňku otevřeme a nenajdeme v ní žádnou takovou součástku, ale například pouze nějakou soustavu složitých obvodů, nebo nějakou vodivou kapalinu. Učiníme tedy závěr, že jsme se mýlili? Asi ne, protože naše hypotéza se podle Peregrina netýkala toho, co ve skříňce skutečně hmatatelně je, ale toho, jak to co je v ní funguje. Konstatování, že skříňka obsahuje konjunktur, se tedy nevztahovala k fyzické podobě, ale k fungování toho, co je vevnitř. Tento samotný uvedený fakt vede podle Peregrina k závěru, že skutečnosti týkající se mysli se netýkají fyzického aspektu mozku, ale určitého aspektu jeho fungování [5]. Pojmy se kterými pracuje mentální diskurz, pojmy jako myšlenka, přesvědčení, úmysl apod., jsou svou podstatou funkcionální - tedy neodkazují k žádným substancím, ale k funkcím [5].

Podle I. M. Havla je pro funkcionalismus „černé schránky"[2] podstatný pojem mentálního stavu a lze formálně a velmi povrchně použít analogie s vnitřními stavy Turingova stroje. Havel tedy uvádí, že přechodová funkce

zajišťuje vnější chování (vztah vstup-výstup, stimulus reakce) má však též vnitřní, kauzální stránku: vnitřní stavy (a vstupy) jsou příčinami jiných vnitřních stavů (a vstupů). Podstatné je, že vnitřní stavy jsou definovány právě jen těmito vztahy, jejich fyzická realizace je nepodstatná" [3]. V tomto smyslu lze tedy podle Havla považovat mysl za černou schránku. Za stejně nepodstatné považuje funkcionalismus podle Havla subjektivně prožívané kvality, které přisuzuje různým mentálním stavům, jakými jsou například strach, bolest, radost apod. Tyto kvalitativní pojmenování jsou dokonce zbytečná, protože je vždy lze nahradit abstraktními symboly a respektovat jen vzájemné kauzální vazby, jako je tomu například v případě tzv. Ramseyovy věty [3].

Důsledněji chápaná počítačová metafora vedla k novější verzi funkcionalismu, kterou nazýváme počítačový funkcionalismus neboli silná umělá inteligence. Podle M. Pichy se právě funkcionalistická teorie mysli stala nejpříhodnější ontologickou základnou pro pokusy AI zkoumat mysl prostřednictvím její konstrukce. Funkcionalistická koncepce podle něj klade jako konstitutivní podmínku mentálních stavů vhodnou funkcionální strukturu bez ohledu na to, v jakém fyzikálním substrátu je tato funkcionální síť „otištěna". Silná umělá inteligence vychází z přesvědčení

že myšlení je jen a pouze zpracování informace, které může být úspěšně duplikováno v systému se správně realizovanou funkcionální sítí" [7, str.10].

Spojení silná umělá inteligence použil poprvé filozof J. R. Searle a kladl ji do opozice tzv. slabé umělé inteligence. Searle rozlišuje šest teorií, přičemž funkcionalismus označuje jako současnou ortodoxii, podle níž není na mentálních stavech nic specificky mentálního, že tyto stavy spočívají jen na vzájemných kauzálních vztazích a vztazích ke vstupům a výstupům systému [1]. Koncepci silné umělé inteligence vyvrací R. Penrose, kterému v tomto směru nevývratně slouží kvantová mechanika, Godelovy závěry o neúplnosti a mikrobiologické útvary, jež Penrose považuje za základní jednotky mozku [1].

 

Kritika funkcionalismu

 

Z hlediska funkcionalismu lze vyložit o mysli téměř vše, vyložíme-li jak funguje určitá entita, která myslí - tedy v typickém případě člověk, a zejména jeho mozek. Proti tomuto názoru, lze ovšem pochybovat: mentální stavy nemají jen a pouze nějakou funkci, či jsou nějakou funkcí, ale mají také nějakou podobu. Často se hovoří o tzv. fenomenálních vlastnostech těchto stavů: např. vjem zelené barvy je pro člověka určitým charakteristickým způsobem odlišný od vjemu barvy červené. Že tyto vlastnosti nelze redukovat na funkce, ukazuje následující myšlenkový experiment. Představme si, že by se u nějakého člověka vyskytlo takové přehození nervových drah, že by v něm zelené věci vyvolávali druh vjemu, který normálně vyvolávají věci červené a naopak. Takový člověk by si v rámci učení jazyka spojil se slovem zelená svůj červený vjem a naopak a v důsledku čehož by tento jeho červený vjem hrál v rámci jeho fungování přesně tu samou roli, jakou hraje u jiných lidí zelený vjem. Z hlediska funkcionalismu by byl tedy jeho červený vjem k nerozlišení od vjemu zeleného jiných lidí - navzdory tomu, že se, říkají odpůrci funkcionalismu, tyto vjemy zjevně fenomenálně liší [5].

S jinou argumentací proti funkcionalismu přichází T. Nagel, který ve svém článku „Jaké je to být netopýrem" z roku 1974 argumentuje, že jakkoliv dokonale popíšeme fungování mozku a nervové soustavy netopýra, nebude to moci být bráno za úplný popis mysli netopýra, protože takový popis nikdy nemůže dát odpověď na otázku, jak netopýří mysl vypadá zevnitř - tedy jak se netopýr cítí [5]. Obdobou nagelovské námitky je stanovisko, které zformuloval David Chalmers v článku „Tváří v tvář problému vědomí" z roku 1994, ve kterém rozdělil problémy vědomí na „těžké" a „lehké".

I. M. Havel rozdělil námitky oponentů funkcionalismu do tří typů:

  1. arbitrárnost struktury
  2. zanedbání fenomenální stránky mysli
  3. explanační dluhy

První typ námitek se podle Havla vztahuje k samotné podstatně funkcionalistického programu: za mysl je funkcionalismus ochoten dosadit cokoliv, co má patřičné kauzální vztahy, případně pokud se to řídí patřičnými algoritmy [3].

Ned Block demonstroval absurditu funkcionalismu pomocí myšlenkového experimentu s populací Číňanů tzv. „čínský národ". Příkladem námitek druhého typu je Searlův známý experiment s čínskou komorou, ve které Searle uvádí, že pouhá manipulace se symboly - bez ohledu na operativní tvorbu nových smysluplných výrazů - nezajišťuje sama o sobě přechod k jejich sémantické interpretaci, a tedy k tomu, co je nazýváno vědomí [3]. A konečně třetí typ námitek se týká otázky, co vlastně funkcionalismus vysvětluje, omezuje-li se pouze na funkcionální vztahy, nelze od něj čekat vysvětlení jejich vztahu ke struktuře.

Podle J. Noska byla proti funkcionalistickému ztotožňování mysli s funkcí a ztotožňování funkce mysli s fyzickými funkcemi nebo realizaci funkce mysli ve fyzických strukturách vznesena řada námitek, které Nosek rozděluje do dvou skupin. Do první skupiny patří námitky, které poukazují na nejslabší článek funkcionalistických argumentací, tedy na nedostatečnou rozlišovací kapacitu funkcionálního popisu mysli, a do skupiny druhé Nosek řadí námitky, které podle něj popírají adekvátnost funkcionálních popisů mysli [4]. Většina kritiků funkcionalismu také připouští, že mentální stavy a procesy je možné popsat funkcionálně, však nikoliv vyčerpávajícím způsobem, a považují funkcionalistické popisy za redukcionistické. K námitkám, které se objevují nejčastěji můžeme zahnout námitky proti možnosti funkcionálního popisu fenomenálně kvalitativního charakteru vědomí a smyslových obsahů [4].

Závěr

 

Teze funkcionalistů, podle které jsou pro stav systém nejdůležitější funkční a kauzální vztahy, a nikoliv jakým způsobem a v čem jsou tyto stavy realizovány byly v mnoha případech hnány dle mého názoru „ad absurdum", například tvrzení H. Putmana, který tvrdil, že mentální stavy nemají nic společného s tím z čeho je mozek složen, mohl by být i z ementálu a mohlo by to být jedno. Je zde přeci třeba brát v potaz skutečnost, že zvolený materiál musí být vybrán takovým způsobem, aby dovoloval ony patřičné funkce realizovat. V textu bylo několikrát zmíněno, že funkcionalismus je modelem tzv. černé skříňky a nabízí se tedy otázka, muže-li být z ontologického hlediska k řešení problémů lidské mysli kompetentní.

Na závěr stojí za zmínku jiný z názorů H. Putmana, asi nejznámějšího odpadlíka od funkcionalismu, který si je jist tím že

funkcionalisticky sebedůvěřivý popis toho, jak vypadá lidská psychologie, neobstojí: už proto ne, že ji v popisovaných funkcionalistických intencích (nemajících daleko k původním intuicím o mysli ze 17. století) nedokážeme adekvátně poznat" [1, str. 118].

 

Použitá literatura

 

 

1. DOKULIL, Miloš. Funkcionalismus a mysl „přirozená" a umělá. In NOSEK, Jiří. Funkcionalismus ve vědě a filosofii : sborník příspěvků. 1. vyd. Praha : Filosofia, 2001. s. 241. ISBN 8070071478.

2. GÁLIKOVÁ, Silvia. Vedomie ako funkcia (mozgu). In NOSEK, Jiří. Funkcionalismus ve vědě a filosofii : sborník příspěvků. 1. vyd. Praha : Filosofia, 2001. s. 124 132. ISBN 8070071478.

3. HAVEL, Ivan, M. Přirozené a umělé myšlení jako filozofický problém [online]. Glosy.info. 2004. [cit. 2006-12-13]. Dostupné na WWW: <http://glosy.info/autori/ivan-m-havel>.

4. NOSEK Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii: Úvod do teorií psychofyzického problému. 1. vyd. Praha : FILOSOFIA - FOLOSOFIA, 1997. 202 s. ISBN 80-7007-091-9.

5. PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filozofie. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2005. 319 s. ISBN 80-7007-207-5.

6. PETRŮ, Marek. Kognitivní věda: úvod do problematiky. 1.vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 89 s.

7. PICHA, Marek. Silná umělá inteligence. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra filozofie, 2001. 51 s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Josef Krob, Csc.



[1] NOSEK Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii: Úvod do teorií psychofyzického problému. 1. vyd. Praha : FILOSOFIA - FOLOSOFIA, 1997. 202 s. ISBN 80-7007-091-9.

2] Havel také používá termín „turingovský funkcionalismus"

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

5 komentářů

Obrázek uživatele sdlfjls

"Je zde přeci třeba brát v potaz skutečnost, že zvolený materiál musí být vybrán takovým způsobem, aby dovoloval ony patřičné funkce realizovat."

Zcela intuitivně to dává velmi dobrý smysl.

Aristotelsky: funkcionalismus se tváří tak, jakoby by se v přírodě vyskytovala první beztvará látka, do níž je možné implementovat libovolnou strukturu. To evidentně není pravda. To, co člověk užívá jako látky k tvorbě artefaktů - jsou věci plně zformované, tedy věci, které již nějakou vnitřní strukturu mají. Na tom, jaká tato struktura je, velmi záleží to, co z věci dokážeme vytvořit.

Díky za pěkný článek.

Obrázek uživatele admin
Anonym
11. 6. 2008
Tak tomu ríkám konečně výborný článek. Autor nás výborným způsobem seznamuje s danou problematikou. Snad se brzy objeví pokračování! Už se moc těším! GL
Obrázek uživatele Juhy
11. 6. 2008

…plus návod jak ho napsat.

Pokud by byl téměř celý text tvořen výhradně z přímých citací, působilo by to přeci jen poněkud neprofesionálně.

Proto si jednotlivé odstavce textu rozdělíme na dvě skupiny, přičemž krátké odstavce ponecháme jako přímé citace a ty dlouhé jednoduše proměníme v parafráze tak, že v doslovně citovaném textu upravíme pár drobnůstek. Například slovní spojení „Představme si takovou skříňku“ změníme na „Představíme-li si skříňku“. Slovo „žárovička“ přeměníme na „žárovka“ a výraz „nikoli“ na „ne“.

Nakonec do textu několikrát vhodně vpravíme sousloví se jménem autora např. „podle Peregrina“ a parafráze je hotova.

Tak to uděláme u dostatečného počtu odstavců a pěkný článek je na světě.

Obrázek uživatele sdlfjls

Zajisté - ano. Ano a zajisté.

Ale kdybyste neměl Noska v povinné literatuře, tak Vám návod zůstane skryt. Měl jste si ho nechat pro sebe, až budete sám nějaký pěkný článek psát. Tak se totiž pěkné články opravdu píšou - jen je "nefér" o tom mluvit, protože tím se pěknost velmi snižuje.:-)

P.S.

I parafrázovat je umění. Jsou lidé, kteří parafrázují a napíší úplný nesmysl.

Obrázek uživatele Juhy
12. 6. 2008

Ano parafrázovat je umění ... takovouto parafrázi však zvládne i stroj

P.S.

...v povinné literatuře? Neřekl bych :-)

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback