Helena v USA - díl 1.

24. 9. 2017

V podzimním semestru roku 2016 jsem vycestovala na 12 dní do Ameriky. Byla jsem součástí týmu, který reprezentoval Českou republiku na IASA Annual Conference. Konference je zaměřena na problematiku ochrany zvukových dokumentů. Koná se střídavě v Evropě a mimo ni, a to od roku 1969. V loňském roce jsme se jí zúčastnili v Paříži. Do USA jsme se vydali ve složení: Iva Horová (Národní technická knihovna), Filip Šír (Národní muzeum), a já (MU). Vzpomínky jsem se rozhodla sepsat do několikadílného seriálu, jak jsem slíbila na prezentaci v Ústřední knihovně FF MU. Struktura textu je chronologická. Nejedná se o odborný text.

Út 20.9. přílet do New York JFK

Odlet byl snazší částí cesty. Předcházely mu dlouhé přípravy jako koupě letenky (červen), zařízení biometrického pasu a víza ESTA, příprava posteru, zažádání o stipendium, sehnání kufru odpovídajících rozměrů a jeho naplnění do omezené hmotnosti (max. 23 kg, což pro člověka, který rád vozí rezervy, není mnoho).

Obr. 1. Před odletem (foto: Jiří Novotný)

Odlétali jsme z Prahy, což předpokládalo být na letišti o 3 h dříve. Samostatně jsme provedli registraci pasů. Před přepážkami na Check-in proběhl bezpečnostní pohovor. Věděli jsme, že je něco takového zvykem, a proto jsme měli nachystané odpovědi v angličtině. Byl však veden česky. Pracovnice mi pokládala dotazy typu jak se cítím, odkud kam letím, co tam budu dělat, kde budu bydlet a kdy se vracím, kdo balil zavazadlo a jestli někde stálo bez dozoru. Byla jsem z něj nervózní, a to bylo špatně, protože u takového pohovoru jde o to, být přirozený a klidný. Prošli jsme všichni a mohli jsme pokračovat k vydání letenky, převážení a odebrání zavazadla.

Každý z nás se rozloučil se svými rodinnými příslušníky a odešli jsme pasovým turniketem do útrob letiště. Vyhledali jsme naši bránu a vypili jsme zbývající vodu. Do letadla se totiž nesmí brát více než 100 ml tekutin na jednu lahev. Nadešel čas a přistoupili jsme ke druhé kontrole. Byl to klasický pás s detektorem kovu. Na ten bylo zapotřebí odložit všechno kovové z těla, příruční zavazadlo, lahve s tekutinami v samostatném pytlíku definovaných rozměrů a svrchní oděvy (uvádím pro ty, kteří neletěli, ostatní prominou). Já jsem tam odložila i svůj poster v tubusu, který jsem chtěla mít u sebe pro jistotu, že se neztratí. Filip strašil, že mi možná vyhodí mou litrovou Nalgene (prázdnou). Naštěstí se to nestalo.

Letěli jsme s Delta Airlines. Na palubě byl obrazovkový systém jako mají busy RegioJet, kde se zobrazovalo info o letadle, aktuality (rychlost, venkovní teplota, výška, časy atd.), a vedle toho tam byly filmy a hry. Dostali jsme polštář, červenou deku, sluchátka a masky na oči. Minuty před vzletem byly silné. Napadalo mne, zda se vrátím a jestli ještě uvidím své blízké. Mou pozornost odpoutal pohyb letadla. Už nebylo kam couvnout. Proběhla bezpečnostní instruktáž (plovací vesta mi s tou spoustou tahátek a šňůrek nepřipadala dvakrát intuitivně ovladatelná). Okamžik napětí a - vzlétlo se.

Po dosažení dostatečné výšky zazněl pokyn k rozepnutí pásů. Stevardky roznesly ohřáté vlhké ubrousky k očistě a poté oříšky s preclíky. Brzy následoval hlavní pokrm. Delta Airlines nabízí veganskou verzi, čehož jsem radostně využila. Několikrát byly nabízeny nápoje - bezplatně. Vypila jsem mnoho čaje a vody.

Let jen trval přibližně 9 hodin. Ke konci rozdaly stevardky modrá prohlášení, která jsme vyplnili. Bylo třeba uvést, co člověk do Států přiváží. Na newyorském letišti JFK jsme přistáli o půl šesté večer místního času. Prošli jsme dlooouhou chodbou ke spleti uliček k přepážkám. U nich jsme odevzdali modrá prohlášení, pas, a zodpověděli formální otázky zřízence. Našli jsme pojízdné pásy a na nich své kufry. Na řadě byla poslední kontrola - obsahu zavazadel. Vytáhla jsem soupis svých potravin, jichž bylo hodně.. Kupodivu jsem ani nemusela otevřít kufr. Hurá!

Obr. 2. Strastiplná cesta metrem (foto: Filip Šír)

Nasedli jsme na letištní kolejové vozidlo bez řidiče. Dovezlo nás k metru. V podzemním prostoru bylo nesnesitelné horko. K tomu jsme se zasekly v turniketu. Zařízením jsme se nějak prodraly. Bylo nutné se co nejrychleji dostat na místo ubytování. Metrem jsme jeli snad hodinu. Časový posun se začal ozývat. Nejlépe to zvládal Filip, zkušený cestovatel. Mně bylo velice divně. Vystoupili jsme do tmy a celkem nezměněné teploty. Podařilo se nám najít náš dům, kde jsme měli pokoj přes Airbnb. V mrákotách jsme vytáhly kufry do třetího patra.

Měli jsme k dispozici pěkný pokoj. Záchod byl v koupelně, kde se mi nepodařilo rozsvítit ani spustit sprchu. Časový posun udělal své. Naštěstí jsem s sebou měla baterku. Byl to veliký požitek, opláchnout se po cca 20 hodinách bdění a padnout do čisté postele.

Obr. 3. První ubytování (foto: Filip Šír)

St 21.9. New York

Osvěženi hlubokým spánkem jsme vyrazili do města. Mrakodrapy nás ohromily. Zamířili jsme k New York Public Library (dále NYPL). Zde jsme měli sraz s Yvonne, Filipovou kolegyní. Popovídali jsme si v kavárně, což byla báječná příležitost k rozehřátí anglické konverzace. Po schůzce jsme se totiž odebrali do NYPL, kde jsme potřebovali rozebírat jiná témata než počasí, zaměstnání nebo koníčky.

Obr. 4. English warm-up with Yvonne (foto: Filip Šír)

Námi navštívená pobočka NYPL, Stephen A. Schwarzman Building, je vědecká knihovna se zaměřením na společenské a humanitní vědy. Použití jejích služeb je zdarma. Hlavní studovna je přístupná komukoliv na základě předložení průkazu totožnosti. Rovněž použití databází (EIZ) je všem bezplatně dostupné. V budově pracuje přibližně 300 zaměstnanců. V knihovně se konají výstavy historických sbírek, každá sbírka má svého kurátora. Mají centrální katalogizaci. Digitalizují obrázky z dokumentů této knihovny, které jsou následně volně použitelné. V knihovně pořádají lekce informačního vzdělávání pro čtenáře i lekce pro další vzdělávání zaměstnanců. V knihovně také zaměstnávají praktikanty. Knihovna má vlastní oddělení propagace („communication department“), se kterým je nezbytně spojen knihovní obchůdek. V obchůdku lze kromě knih zakoupit reprezentativní upomínkové předměty. Jejich uvedení do prodeje zjevně předcházel pečlivý výběr typu a sladění s design manuálem knihovny. Sám Libraryshop působí na vícero kanálech (Facebook, Twitter, Pinterest, Instagram). Oddělení propagace rozesílá newsletter, stará se o PR a propagaci. Název oddělení napovídá tomu, že si v knihovně uvědomují jeho skutečnou roli, totiž komunikaci s uživateli. Považuji to za pravý název pro takové oddělení. V přízemí je kromě obchůdku umístěna také malá kavárna. Ve druhém patře se nachází výstava o historii knihovny. Příchozí vítá nápis „Preserving the masterpieces“, což dle mého názoru není nikterak nadnesené a reflektuje to náhled na pozici a sebevědomí knihovny.

Obr. 5. NYPL (foto: Filip Šír)

Ulice vedoucí k pobočkám NYPL jsou viditelně značeny prapory na sloupech osvětlení. Nesou červenobílý motiv lví hlavy a nápis New York Public Library. Ten se objevuje na vybavení knihovny, na vizitkách zaměstnanců i na upomínkových předmětech. Výklad provázející knihovnice byl poutavý, avšak nepřesáhl úroveň výkladu pro „obyčejné“ turisty. Byli jsme ohlášeni jako knihovníci a proto jsme očekávali větší podíl interních informací či návštěvu prostor, které jsou pro čtenáře nepřístupné. V NYPL na mne nejvíce zapůsobila práce oddělení propagace a fungování knihovny v historické budově, která je s jejím účelem a činností v symbióze.

Obr. 6. Times Square (foto: Filip Šír)

Po obědě jsme se dostali na Times Square. Toto náměstí, respektive křižovatka, byla typicky plná lidí a velice rušná. Na domech visely reklamy a obrazovky. Vydali jsme se k The New York Public Library for the Performing Arts. Fond této knihovny sestává mj. z filmového materiálu a zvukových dokumentů publikovaného i nepublikovaného charakteru. Digitalizaci na požádání vzhledem k množství materiálu a práce však neposkytují.

Jednalo se o ryzí profesní návštěvu. Přivítal nás kurátor. Uvedl nás do reprezentační místnosti. Filip knihovně daroval svou knihu Recorded sound in Czech Lands 1900-1946 a já jsem rozdala odznáčky Virtuální národní fonotéky. Prošli jsme archivní a provozní prostory a zakončili ve studovně. V knihovně jsme strávili snad 3 h. Po celou dobu se nám ochotně věnovali vedoucí pracovníci. Zajímali se o situaci v Česku, kterou jsme se jim vynasnažili přiblížit. Někteří z nich byli účastníky později se konající IASA Annual Conference, kde jsme se s nimi opět shledali a mohli pokračovat v tématech hovorů, která zůstala otevřená.

Obr. 7. Pěkný suvenýr z knihovny (foto: Filip Šír)

Jelikož se profesní návštěva poněkud protáhla, spěchali jsme, a znovu jsme se sekli v turniketu. V metru byli jednak policisté a také vojáci, kteří nám poradili. Vystoupili jsme na Hobokenu (tam, kde se o 8 dní později stalo vlakové neštěstí). Filip zapůjčil automobil. Zavezl nás k domu, abychom se sbalili.

Připozdilo se a setmělo. V plánu bylo týž den dojet ke sběrateli zvukových dokumentů v New Jersey. Dvouhodinová cesta autem v noci byla velmi efektní, odhlédnu-li od únavy po celém dni. K domu nedaleko oceánu jsme přijeli hodinu před půlnocí. Uvítala nás matka sběratele Matthewa, asi dvacetiletého mladíka, a prostřela k večeři. To jsme nečekali. Usedli jsme s Peggy, Matthewem a Joshem ke stolu. Ochutnala jsem nízkostupňové pivo, pečenou dýni s fazolkami a veg řízek. Dobré to bylo, ale hlavně celkem nezvyklé. Dostalo se nám velice vřelého, až mateřského přijetí. Společnost nám kromě toho dělali dva velcí kocouři. Spát jsme odešli až po vydatné diskuzi. Ani v domě Rossových se mi nepodařilo spustit sprchu. A zde už to na časový posun neuhraji.

Čt 22.9. New Jersey

Nedaleko domu se rozprostírala Sandy Hook Bay, náležící pod Atlantský oceán. Zatímco ostatní spali, rozhodly jsme se s paní doktorkou využít času k průzkumu této zátoky. Nikde nikdo a slunce svítilo. Na pláži byly kromě písku i kaménky a zbytky mořských živočichů. Kolem chodil také muž s minohledačkou. Paní doktorka se vykoupala. Poprvé jsem byla u oceánu. Krásné ráno.

Obr. 8. Před domem Rossových (foto: Filip Šír)

Po návratu do domu byli všichni vzhůru. Udělali jsme skupinovou fotku a vypravili se na neobvyklé místo. Šlo o budovu, která obyvatelům poskytuje prostor na jejich věci. Rossovi měli pronajatou jednu buňku, tzv. storage unit. Vypadala jako téměř plná garáž. V krabicích jsme objevovali prastaré hračky, figurky ze Star Wars. Peggy nám každému něco věnovala. Já jsem dostala dva vojáky z G.I. Jane a dřevěnou figurku, kterou před mnoha lety vyřezal otec bratrů Rossových.

Obr. 9. Rossových storage unit (foto: Iva Horová)

Filip udělal z mého veganství poněkud show. Tak se stalo, že vznikl nápad zkusit místní veganskou restauraci. Jmenovala se Good Karma. Toho dne jsem si vychutnala znamenitý oběd!

Nemohli jsme minout bez povšimnutí obchod Walmart. Kupodivu jsem v něm nepotkala žádné neobvykle vypadající osoby. Byl to klasický obchoďák s nabídkou širokou. Nenarazila jsem však na oddělení čerstvé ovoce a zeleniny, ani na nic spojeného se zbraněmi. Na parkovišti jsme se rozloučili s Rossovými jako staří známí. Byli to skvělí společníci. A vyjeli jsme zapůjčeným černým Chryslerem 200 k firmě George Blooda.

Georgova soukromá firma nabízí služby spojené se zvukovým a audiovizuálním materiálem. Hlavně s digitalizací obsahu nejrůznějších nosičů. Rovněž bojují se zastaráváním technického vybavení a to systematickým shromažďováním přehrávacích zařízení a součástek do nich. Je to problém, který klepe na dveře neustále, a probírá se i ve standardech od IASA. Také zálohují obsah (jednu kopii pošlou klientovi a jednu uchovávají ve firmě). George Blood je skutečným odborníkem přes uchování a správu audio a video materiálu, což prokazuje mj. i to, že navrhl firemní informační systém. Ten byl laděn do okamžiku, než přesně neodpovídal vnitřním (například HR modul) i vnějším (například uživatelsky přívětivý klientský modul) potřebám. Obsahuje i tlačítko s popisem „disaster“, které značí, že se pamatovalo i na krizové situace. George, postarší elegán s kulatými brýlemi a inteligentním smyslem pro humor, nás laskavě provedl firmou. Setkali jsme se se zaměstnanci, kteří nám povykládali o své činnosti.

Věděli jsme, že se s Georgem setkáme na konferenci. Vyprovodil nás k autu. Před námi byla cesta do Filadelfie. Vedla přes mnohé platební brány, od nichž jsem archivovala účtenky, a pamětihodné scenérie s osvětlenými městy. Ubytovali jsme se poblíž Filadelfského letiště v hotelu Microtel Inn & Suites by Wyndham.

Obr. 10. George Blood hovoří o své firmě (foto: Filip Šír)

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback