Podle kybernetického přístupu k emocím ruského fyziologa P.V. Simonova (vycházel z neurofyziologie a teorie informace; navázal na něj polský psycholog Obuchowski) kompenzuje emoce deficit informace, nadmíra informace pak vede ke kladným emocím:
E = M (Ip* - Ik*)
(E = emoce, M = motiv, Ip = množství informace, kterou jedinec má, Ik = množství informace nutné k řešení úkolu)
*p a k mají být dolní indexy
hm, nikoli nové, leč možná zajímavé, obzvlášť v kontextu světa topícího se v informacích...
ŠVANCARA, Josef. Emoce, city a motivace. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladateltví, 1986. > zapůjčeno pouze pro studium na FF MU a k tomu účelu doplněno a upraveno v květnu 2001 (umí-li to někdo ocitovat, budu vděčná)
_______________________________________________________________________________ jen si hraju, nikoho to sice nezajímá, ale couž ;o)











Zájem
Mne to zajímá.
Je zřejmé, že nedostatek podnětů vede k deprivaci, která je spojena se zápornými emocemi. Mozek pak často nedostatek vnějších podnětů kompenzuje jejich vyráběním, a tak mohou vznikat halucinace.
Nicméně vytvářet propojení mezi KVANTITOU informace (hodně - málo) a KVALITOU emoce (kladná - záporná) považuji za neudržitelné. Připomíná marxistický "filosofický zákon" o přeměně kvantity v kvalitu.
Chápeme-li informaci jako zprávu o něčem, která způsobuje změnu ve vědomí, pak kvalita (kladnost - zápornost) je jistým způsobem obsažena už v předmětu, o němž je subjekt in-formován. Jednodušeji: mohu se dozvědět hodně o hodně věcech (+) a nereagovat vůbec emocionálně (0), protože k předmětům, o nichž se dozvídám, mám indiferentní (nelišný) vztah (0). Naopak mlhavá informace o předmětu (-), k němuž mám vztah kladný (+), může ve mne probudit kladné emoce (+), zatímco mnoho informací o předmětu (+), k němuž chovám negativní postoj (-), může ve mně vyvolat záporné emoce (-).
Mám za to, že Simonova teorie nepočítá s tím, že
a) informace je zpráva o předmětech a stavech reality, tedy, že má svůj sémantický rozměr, a že
b) subjekt k realitě zaujímá emocionální postoje, na kterých závisí kvalita emocí vyvolaných zprávou o realitě, tedy, že má zpráva rovněž pragmatický rozměr.