Jak se nestát informovaným šílencem

Milí čtenáři snad prominou drobnou osobní úvahu. Poslední, ne zrovna krátkou dobu, se mi neustále podbízí nepříjemné pocity, s nimiž jsem se rozohodla podělit, což by možná - napadlo mě - mohla být účinná terapie.
Dle nejnovějších poznatků se lidstvo propracovalo k věku, ve kterém se alespoň ta informovaná část nazvala postinformační společností. Pokud její předešlá verze byla informační, tedy nejcenější komoditou byla informace
( což byla mimochodem vždy..), co je tím nejvíce ceněným dnes? Tahle otázka, řekli byste, je už dost obnošená, zvlášť pro ty, pro které je předmětem studia. Co mě ale trápí, není hledání odpovědí na sociologické a filozofické otázky, ale docela jednoduše vliv téhle doby na každodenní život jednoho malinkého člověka někde, například v srdci Evropy. Nikdo totiž nemůže popřít, že ráz společnosti a tahle „rychlá doba“, jak s oblibou říkávala moje babička, vyvolávají v mnohých z nás tlak, který není snadné zvládat. Připadá mi čím dál víc, že smyslem společnosti, kterou alespoň já vnímám kolem sebe, se stalo prostě udržet krok ... Občas už nezáleží na tom, jaký je obsah dané informace, kterou obdržíme, důležitý je fakt, že jsme ji obdrželi a tak to skoro vypadá, že kvantita programově potlačuje kvalitu.Kdo dnes nezná Youtube, nebo nemá svůj profil na Myspace, ten prostě neví...
Moje maminka neví. Moje maminka neměla donedávna ani e-mailovou adresu. Přesto, že pracuje ve velkoobchodě s hardwarem, jsem nedávno zjistila, že neví, co to slovo hardware přesně znamená. Tohle zjištění mě zpočátku pořádně šokovalo, později jsem ale musela s uznáním konstatovat, že moje maminka je jednoduše přeborníkem ve filtrování informací. Zaznamenává jen fakta, která se hodí. Když jsem o tom přemýšlela, došlo mi, že zásadní rozdíl, mezi mým a jejím přístupem je to, že já se snažím ukládat i informace, které by se MOHLY hodit. Další háček je samozřejmě také v možnostech přístupu ke zdrojům informací, ale o tom už bylo dost napsáno kvalifikovnějšími lidmi.
Pro mě ale nejzásadnější otázkou zůstává, jak stíhat svoje starší, oblíbené zdroje, zaznamenávat novinky, využívat získané informace a při tom všem zůstat normální?
Nejlepší je, si věci, takříkajíc osahat vlastní rukou, neboli osobní zkušenost. To znamená, že „moderní“ člověk by měl cestovat – patří to ke společensky ceněným koníčkům. Dále je jasnou prioritou dneška sledovat internet (ať už s malým, nebo velkým „i“). Další je nasnadě, protože kdo cestuje a zároveň se chce udržet on-line, musí vlastnit notebook, nebo prostě nějaký druh přenosného zařízení tohoto typu. To s sebou přináší nutnou, alespoň základní znalost této techniky, což už i bez vlastnictví těchto hračiček patří téměř k základnímu vzdělání. A dál? Když už máme nasbírán dostatek osobních zkušeností, vlastníme základní vybavení a jsme znalí jeho použití, musíme toto vše použít a podělit se o to. Nejlépe v komunitě. Samozřejmě on-line. Tedy zakládáme a udržujeme profily na komunitních serverech, fóra a blogy. Tvoříme virtuální přátele, za kterými můžeme opět vycestovat a kruh se točí a točí ... Pokud někdo vlastní recept, jak se efektivně dozvídat nové, nezapomenout to staré, udržet v činnosti všechny své virtuální osobnosti a v kontaktu virtuální i ty hmotné přátele, nenechat se ovlivnit reklamou, být zodpovědným občanem, partnerem, rodičem, kolegou, informovaným člověkem a při tom všem si zachovat duševní zdraví, dle mého názoru by zasloužil Nobelovku.
Pokud mi radíte pravidelné cvičení a meditace, popřípadě rovnou ozdravnou cestu do Tibetu, tak ty jsem z programu vytlačila již před lety, s příchodem prvních počítačových her a pitím piva ....