Jana Mitzoda: rozhovor

Jana Mitzoda je devětatřicetiletá žena, která svoji vizáží připomíná dívku a září mladistvostí a optimismem. Velkou část svého života zasvětila práci s lidmi a ráda pozitivně ovlivňuje svět kolem sebe. S Janou se setkáváme téměř v polovině prosince. Vím, že se nedávno vrátila z ostrova Lanzarote, kde se věnovala své oblíbené činnosti, a to surfování.

Jano, dokázala jste se již po příjezdu naladit na vánoční přípravy?

V prvé řadě to byl velký teplotní šok, takže mi dva dny trvalo se aklimatizovat. Vlastně mi nedochází, že máme za dveřmi Vánoce. Vnímám to ale celkově v pohodě, na Lanzarote jezdíme pravidelně a surfing je jednou z mých vášní. A od oceánu se vždy vracím inspirovaná.

 

A co tě čeká v nejbližších dnech kromě příprav na Vánoce?

V IBM jsem začala se sérií jednoduchých meditací, které jsem otevřela všem zaměstnancům. S malou skupinkou zkoušíme takový malý pilotní projekt na zvládání stresu, lepší soustředění a vztahy s lidmi, bdělejší komunikaci a zdravý spánek.

 

Již to tedy není čistokrevný koučink, ale celostní přístup?

Koučink vidím spíš jako platformu, kterou je třeba naplnit obsahem, jinak to celé postrádá smysl. Obsah dodávají lidé a jejich potřeby; právě potřeby lidi shlukují a přirozeně utváří skupiny. Koučink je pro mne více styl života, než jen práce. A inspirace, kterou obsahuje, funguje obousměrně, protože všechny interakce obohacují jak mě, coby kouče, tak koučovaného. Moc mě to baví a stále se mnoho učím.

Jana Mitzoda 

Jaké jsou další kroky po skupinovém koučinku?

Při práci se skupinami a na workshopech získávám od účastníků zpětnou vazbu jednak bezprostředně na konci akce a následně probíhá formální písemná zpětná vazba formou online dotazníku. Vyhodnocuji jak kvalitativní tak kvantitativní ukazatele, na jejichž základě upravuji následné akce. V individuálním koučinku se řídíme cílem či potřebou daného jedince. Opět děláme reflexi na konci sezení: Jak koučovaný vnímá hodnotu společně stráveného času? Co si uvědomil a co mu setkání přineslo? Jak motivovaný se cítí podniknout kroky, které si během sezení definoval? 

 

Jak ses ty sama dostala ke koučinku? Co tě k němu přivedlo?

Já jsem se ke koučinku dostala přes leadership. Tedy vedení lidí a týmů. Koučink je jedna z metod, která se občas používá zejména ke zvýšení výkonu a k rozvojovým diskuzím. Jeho plné kouzlo jsem odhalila, až když jsem v roce 2007 dostala v IBM na starost vedení několika týmu centra technické podpory. Jednalo se tehdy o rozdrobené týmy složené z různých národností, které podporovaly mnoho zákazníků v několika jazycích. Práce na technické podpoře obnáší velkou míru stresu. Sama jsem nevěděla, jak přesně funguje helpdesk zevnitř, a potřebovala jsem ty lidi stmelit, pomoct jim ujasnit si, na co se soustředit. Po prvním dni jsem se rozhodla, navzdory zvykům, sednout si přímo uprostřed helpdesku, abych jejich práci poznala a zjistila, co a jak řeší, a jak jim můžu pomoct. Způsobilo to velké pozdvižení, ale vysvětlila jsem jim, proč to dělám a většina pracovníků na to reagovala dobře. Koučink se rychle stal pilířem mého leadershipu. Přestože i pro mne to byl obrovský stres, sedět mezi lidmi v openspace, kde není vteřinu ticho a přitom řešit stovky emailů od klientů a administrativní záležitosti spojené s managementem, toto období mi hodně dalo. Nastavili jsme si teamová setkání a také pravidelné schůzky s každým jednotlivcem, kde jsem dělala převážně koučink, a po třech měsících jsme dosáhli skvělé atmosféry, stmeleného týmu a vysoké spokojenosti zákazníků. Tehdy mi v plné míře došlo, jaký má koučink obrovský (a nevyužitý) potenciál.

 

Kde ještě vidíš koučink jako užitečný?

Třeba právě řešení problémů, protože lidé jsou schopni si většinu problémů vyřešit sami. Koučink je také vhodný při různých životních či pracovních změnách a přechodech – například člověk přejde na jinou pozici a potřebuje najít rovnováhu, nebo se mu narodí dítě a on zvažuje, jak být dobrým rodičem, a přitom se nepřestat věnovat tomu, co ho dosud bavilo, jak vyvážit stres, pracovní zátěž, rodinu, přátele… Na mě se často obrací lidé, kteří hledají smysl života a nějakou hlubší osobní vizi, chtějí zpětnou vazbu, případně zlepšit komunikaci, prezentační dovednosti. Pracuji také s mnoha manažerkami, které pracují na svém sebevědomí. Mé oblíbené téma je život v přítomnosti a bdělá pozornost (anglicky mindfulness). To považuji sama pro sebe za základ. Aby se člověk neztrácel v myšlenkách, ale vracel se do přítomného okamžiku, a vnímal, co se v danou chvíli děje. Na toto je koučink vskutku výborný.

 Workshop Jany Mitzody

Jsou třeba i nějaká slabá místa koučinku, na co ho nemůžeme použít?

Osobně vidím jako nejčastější úskalí, například ve firmách, to, že existuje jen tenká linie mezi koučinkem a mentoringem. Musím si uvědomovat, co dělám a proč. To znamená, že se snažím, aby si manageři lépe uvědomili, kdy koučovat, mentorovat, kdy rozdávat úkoly. A pak existuje také tenká hranice mezi koučinkem a manipulací. Občas mluvím s někým, kdo si myslí, že své podřízené koučuje, ale de facto si koučování definují tak, že člověka dostanou tam, kde ho chtějí mít. Kouč by neměl do procesu vnášet vlastní cíle nebo agendu, to je proti etickému kodexu. Částečně je na vině to, že koučink není u nás ještě dost etablovaný. Připomíná mi to situaci s marketingem v ČR v 90. letech. Byla to divoká léta, divoká jízda, a také si to ještě celé muselo sednout. Tehdy také nebyly normy či vysoká etika businessu, ale marketing byl hodně kreativní. To stejné probíhá teď v koučinku. Jsem v tomto směru velmi vděčná práci v korporaci, kde spolupracuji s lidmi z celého světa, kteří dělají koučink již desítky let. Další klíčovým člověkem na mé cestě byl otec koučinku Tim Gallwey. Stejně jako marketing, i koučink se v ČR časem lépe vymezí. A stejně tak koučové se lépe vymezí. Potřebujeme si uvědomit rozdíl mezi koučinkem, poradenstvím a například terapií. Jakmile se každý najde, přijdou k němu právě ti lidé, kterým může nejlíp pomoct.

 

Vlastně mi tím akorát nahráváš na moji další otázku, protože dneska si kouč říká kde kdo, koučink je zkrátka sexy. Jak to vnímáš ty? Pokud bys hledala kouče, podle čeho bys vybírala?

Když jsem hledala kouče, tak první věc, kterou jsem se snažila hodnotit, jsou doporučení. S kým již pracoval a s jakým výsledkem. Můj první kouč v IBM byla Španělka, kterou mi doporučila kolegyně a je fakt skvělá. Člověk musí být otevřený své intuici. Pokud si na prvním setkání nesedíte, daný kouč může být výborný pro někoho jiného, ale ne pro vás. Nebo není vhodný právě v tuto chvíli, načasování je důležité. Z hlediska schopností vidím u kouče jako klíčovou jeho emoční a sociální inteligenci, a samozřejmě i klasické IQ. Emoční inteligence je důležitá v tom, aby člověk měl určitou úroveň sebereflexe, a měl pod kontrolou vlastní ego. V opačném případě hrozí, že bude mít vlastní cíle a nepůjde o koučování. Sociální inteligence především kvůli schopnosti empatie, vidět věci optikou klienta. IQ je klíčové pro schopnost vidět opakující se tendence či vzory. Jak se lidově říká mít zdravý selský rozum a vyhmátnout to, co člověka může posunout. Nepotřebuji slyšet celý životní příběh, abych si všimla vzorců.

V neposlední řadě by mě u kouče zajímalo, kde se koučink učil a certifikoval.

 

Role kouče je krásná, vidí dobré scénáře, ale také neúspěchy. Máš nějaký mezní bod, že bys ve spolupráci nemohla pokračovat? Že např. klient nespolupracuje?

To se mi vlastně nestalo. Ale stalo se, že člověk měl velký elán na začátku, a potom polevil ve svém úsilí. Koučink nedělá zázraky, je to hlavně spousta práce na straně klienta. Většinou to společně probereme, řeknu, jaký mám dojem a zajímám se, co se děje. Zpravidla jde o něco v osobním životě koučovaného, co jsem před tím nevěděla. Přehodnotili jsme tempo, a dohodli se, že se budeme potkávat méně často a koučovaný si bude brát realistické úkoly. I když si akce klient vybírá sám, dělá to v určité situaci svého života. Ta se ale může změnit. Nicméně, nikdy jsem se s klientem takto nerozešla.

 

Tvoje profese je krásná, ale náročná. Máš nějaké své každodenní aktivity, kterými si odpočineš? Při kterých načerpáš nové síly?

Mám spoustu každodenních aktivit a zvyků, abych načerpala energii a především se vrátila sama k sobě, protože jsem hodně času mezi lidmi. Jednou z nejdůležitějších aktivit jsou meditace. Nástroj, který je dle mého nedoceněný a přitom tak jednoduchý. Pak je to také jóga, kterou dělám ráno kdekoliv, i na cestách v hotelu si dám pár minut jógy, a někdy mnohem víc. Pak také hudba, ta je pro mě zdroj energie a relaxace. Hodně mi pomáhá sledovat své jídlo, ale ne že bych počítala kalorie, jím dost intuitivně. Neplánuji to, co budu jíst, ale nakupuji, abych měla vše, co můžu potřebovat. A pak jím to, co moje tělo aktuálně potřebuje. Takto se cítím se výborně, jsem zdravá a mé tělo se vrátilo na optimální váhu, kterou jsem měla v 18 letech. Každý večer si napíšu 3–5 věcí, za které jsem ten den vděčná, které mě inspirovaly. To mi pomáhá se zastavit a udělat si krátkou reflexi dne. A to mě zpětně nabije na další den. Jsou to tyhle drobnosti, které pomáhají. Také je pro mě důležité být s lidmi, které mám ráda, kteří jsou mi nejbližší, a se kterými nepracuji. A snažit se doma moc nekoučovat :-)

 

To je vlastně moje další otázka, zda je lepší koučovat nebo to naopak v rodině úplně eliminovat?

Člověk má tendence a možná se to i dá, ale opět jde o to, být si vědom toho, co dělám, možná to i druhému říct. Pamatuji se na moji na moji dceru před maturitou, kdy sama za mnou přišla, že potřebuje pomoct. Tak to potom ano. Jinak to ale podle mě není úplně dobré. Při koučování by měla být zachována jistá emoční objektivita a jistá úroveň nezávislosti. S blízkými lidmi jsme emočně angažovaní a nemáme odstup. A tak náš koučink vlastně ani nemůže být moc kvalitní.

 

Máš třeba nějakou profesi, kterou bys chtěla dělat, pokud bys nebyla kouč?

Když jsem byla malá, chtěla jsem létat do vesmíru, a ani nevím, kdo mě od toho odradil. Já na sebe nenahlížím jako na kouče. Koučink beru spíš jako způsob života, styl bytí, který člověk adoptuje a aplikuje ho sám na sebe, žije tím. Těžko říct, čím bych chtěla být, když ne koučem... Možná surfařkou? Na plný úvazek samozřejmě :-)

 

A je místo na zemi, kde bys třeba chtěla žít?

Myslím, že už takové místo mám. Je hodně daleko, ostrov Lanzarote, který je součástí Kanárských ostrovů. Cítím ho jako jakýsi domov mé duše. Moc mě přitahuje, má pro mne silnou energii. Mentalita lidí je španělská, lidé mají pohodovější tempo, jsou velmi přátelští a otevření. A ten jazyk, španělština, je melodická, energická a milá. Navíc tím, že Lanzarote je ostrov, lidé na něm fungují jinak. Jakoby čas tam plynul jinak, je to určitě i tím, že je obklopen oceánem. Ostrov je hodně divoký, plný jeskyní a vulkánů, a uvědomuji si tam více sama sebe v kontextu veškerenstva. Že ty problémy, co řešíme, nejsou tak velké. Že člověk je jedna součást všeho, důležitá a unikátní. U surfingu mě naprosto zaplaví pocit spojení se vším, s přírodou. To napojení, harmonie, klid a naprostá přítomnost. Je potřeba mít stále focus, ale přitom zrelaxovaný, důvěřovat okamžiku a naší schopnosti řešit cokoli nastane. No těžko se to popisuje. Ale kdybych ztratila na surfu focus nebo byla v napětí, můžu se zabít.

 

Blížíme se ke konci roku, máš třeba nějaké přání do budoucna? Za sebe, za lidi?

To je zajímavá otázka. To, co bych lidem přála je to co, přeji i sama sobě –abychom si dovolili být sami sebou. Jen tak budeme schopni obohatit všechny kolem nás. Naše talenty, dary a silné stránky můžeme všichni uplatnit ve světě ve prospěch ostatních. Tím, že se snažíme nacpat do škatulek, brzdíme sami sebe. A měli bychom si užívat každý den a nebrat nic jako samozřejmost, být vděční. Problém je, že jsme zvyklí, že pokud se devět z deseti věcí daří a jedna ne, máme tendenci těch devět podařených přehlížet.

 

Jak v tomto můžeme pomoci dětem, aby se rozvíjely, byly sami sebou?

Můžeme dělat spoustu věcí. Nechat děti, když si dobře hrají anebo jim do toho vstupovat. Můžeme je buďto podporovat v tom, že si najdou věci, které je dostanou do flow, anebo je tlačit do toho, co si myslíme, že by měly dělat. Jsme opět u toho, čí je to agenda. Moje jako rodiče, nebo je klíčové to, co chce dítě? Ono samo velmi dobře ví, je naladěné na svou vnitřní moudrost, dokud ji neutlučeme očekáváními společnosti či našimi nenaplněnými tužbami. Pokud děti budeme brát odmalička jako jedinečné osobnosti, které mají své touhy, můžeme jim pomoct plnit poselství, pro které tu jsou.

Autorka fotografií: Daniela Riedlová

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

2 komentáře

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
1. 7. 2017

The Roadster was a moving lab, somewhat like Ferrari’s FXX-K program, aside from significantly less expensive, calmer, and you could drive anyplace you needed inside electric range.  http://shannonvalenteweddings.com/2012/06/tesla-model-3-price.html

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
10. 7. 2017

WhatsApp Plus Apk 2017 have video call include and numerous protection choices accessible in the most recent refresh for WhatsApp Plus for android,  https://whatsapp13.kickoffpages.com/

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback