Jaroslav Čejka: "Chytrý humor prostě miluji."

Básník, spisovatel, dramatik a novinář Jaroslav Čejka vystřídal za svůj život širokou škálu nejrůznějších povolání, z nichž se mu mnohá stala inspirací a předlohou v jeho literární tvorbě. Je autorem více než dvou desítek prozaických knih a básnických sbírek. V posledních letech publikuje také detektivní příběhy pod pseudonymem Michal Fieber. Jeho nejnovější román Odcizená krajina, který na podzim roku 2013 vydalo nakladatelství MOBA, byl literárním kritikem Práva a spisovatelem Františkem Cingerem vyhodnocen jako jeden z pěti nejlepších románů roku 2013.

 

Spisovatel Jaroslav Čejka (zdroj: FB profil autora)

Pocházíte z podnikatelské rodiny, jaký v ní byl vztah k literatuře a umění?

Ono to s tou naší rodinou bylo trochu složitější. Otec pocházel z dělnického prostředí a sám byl vyučený strojní zámečník, jenže svou původní profesi nikdy nedělal. Pracoval nejdřív jako kancelářský zřízenec a později úředník, ale protože jeho životním koníčkem byli „koníčci“, tedy dostihy, stal se bookmakerem a spolumajitelem sázkové kanceláře. Moje matka měla živnostenský původ, dědeček byl brusičem skla a spolu s babičkou provozoval u Nového Boru vlastní dílnu. Maminka se však vyučila dámskou krejčovou a později si založila v Praze módní salon. Měla ráda hudbu, filmy i divadlo a hodně četla, ale tatínek vzal knihy na milost, až když začaly vycházet dostihové detektivky Dicka Francise. Mladší z obou matčiných bratrů, můj oblíbený strýček Míla, který mě učil chytat ryby a mít rád umění, byl vášnivý čtenář i divák, ale ten starší, strejda Franta, na umění moc nebyl. Jenže já ho znal jen málo, protože po roce 1948 zůstal v Brazílii, odkud se po sedmi letech přestěhoval do Kanady a v šedesátých letech do USA. Staršího tatínkova bratra Josefa jsem nepoznal vůbec, zemřel jako dvacetiletý na souchotiny. Ale prý to byl také velký čtenář, a dokonce psal básně. 

Spisovatelské začátky nebývají lehké, prozraďte mi, jaké byly ty vaše?

Trochu komplikované. Matka ze mne chtěla mít lékaře a otec zase stavitele. A můj zájem o literaturu neviděli rádi. Maminka mi dokonce občas vytrhla papír ze stroje, abych nechal psaní a radši se šel učit. Rodičům vadilo i to, že jsem pořád četl. Když mě chtěli potrestat, tak mi zamykali knihovnu. Nevěděli, že se dá odemknout i klíčem od sekretáře. Čítával jsem pak v noci jen u zeleného světýlka, vyzařovaného „magickým okem“ rozhlasového přijímače – sice zapnutého, ale se zvukem staženým na nulu. Verše jsem začal psát v sedmnácti letech a dost často jsem je vymýšlel v noci na rybách, pod nebem plným hvězd, a ukládal je jen do své paměti. Teprve hotové básně jsem přepisoval z hlavy na papír.

Dospíval jste v poměrně složité době, dokonce jste nebyl z politických důvodů připuštěn ke studiu na vysoké škole, což je dnes už pro mnoho studentů těžko představitelné. Jak se tato doba odrazila ve vaší celkové tvorbě?

Nijak zvlášť. Práci na stavbě jsem bral jako dobrodružství svého druhu. Však jsem tam také zažil pár mezních situací, kdy šlo doslova o život, nebo alespoň o zdraví. V mých prózách se to však odrazilo jen námětově.

Ani těžký úraz pravé ruky, který jsem utrpěl jako míchač na betonárce, mě nijak zvlášť nepoznamenal. Dokonce jsem o jeho následcích napsal humornou povídku.

Nakonec jste se však na vysokou školu dostal, byť se jednalo o stavební fakultu ČVUT, která je na hony vzdálená bohémskému světu spisovatelů a básníků, nebo se mýlím?

Pravda je, že jsem chtěl na filozofii nebo na žurnalistiku, ale tehdy jsem mohl být rád, že jsem se dostal aspoň na tu stavařinu. Na filozofickou fakultu jsem pak občas docházel ilegálně, a to se svým bývalým spolužákem, který byl řádným studentem FF UK. Brával mě s sebou na vybrané přednášky z literatury. Na své škole jsem pak psával do fakultního časopisu Stavař a spolupracoval jsem se školním divadlem poezie, které si říkalo Divadlo souvislostí a hrálo v holešovickém divadle Radar, dejvickém Divadélku v suterénu a vinohradském divadle Radio. Ostatně na stejné fakultě svého času studoval i zpěvák Pavel Bobek, básník Jiří Žáček, kytarista Jaroslav Bednář a řada jiných zajímavých lidí s uměleckými sklony, takže jsem ani tohle období nepovažoval za ztracený čas.

Po vysoké škole jste vystřídal řadu povolání, dokonce jste byl i kulisákem v dnešním Stavovském divadle. Jak na vás jako básníka a spisovatele působilo toto prostředí, kam tehdejší režim až tak úplně nemohl?

Dnes se mluví o období 1948 – 1989 jako o nějakém jednolitém období totality, ale tak tomu ani zdaleka nebylo. Poúnorovou diktaturu vystřídala „zlatá šedesátá léta“, období postupného uvolňování, které vyvrcholilo tzv. pražským jarem v roce 1968, což byla nejúžasnější doba mého života. Bohužel ji ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy, který jsem málem zaplatil životem stejně jako mnozí jiní. Mne zachránilo to, že sovětskému vojákovi, který po mně vypálil dávku ze samopalu z korby nákladního auta, v poslední chvíli srazil rukou hlaveň jeho soused, takže jsem slyšel, jak se vedle mne odrážejí kulky od dlažby. Ve své Srpnové elegii jsem se to pokusil zachytit verši:

„Kolem nás jektají kovové zuby.

Krvácí nebe, nebo jenom mží?

Opilým tankům smrdí krev z huby.

Na dlažbě paří se podhoubí lží.“

 Když později vypukla tzv. normalizace a já začal mít ve svém tehdejším zaměstnání problémy, raději jsem se uklidil do Tylova divadla, kde jako kulisáci pracovali nejen malíři, spisovatelé a muzikanti (např. i bratři Tesaříkové), ale také veksláci a bývalí političtí vězni. Bylo to bohémské prostředí, kde měl člověk až nečekanou svobodu a dostatek volného času, protože po dvou dnech práce byl den volna a po sezóně skoro dva měsíce prázdnin! Navíc jsem mohl v pracovní době sledovat zkoušky i představení. To byla škola k nezaplacení.

 

Jaroslav Čejka při podepisování svého románu Odcizená krajina (zdroj: FB nakladatelství MOBA)

Předpokládám, že román Kulisáci jste napsal právě na základě své práce v divadle. Prozraďte mi, jaký měl čtenářský ohlas?

Tenhle můj románový debut měl ohlas dost rozporuplný. Po prvním desetitisícovém vydání získal výroční cenu nakladatelství Mladá fronta, načež vyšel ve druhém vydání ve třicetitisícovém vydání, a přesto se po něm jen zaprášilo. Dokonce se později prodával na černém trhu za stovku, přestože jeho původní maloobchodní cena byla jen osmnáct korun. Čtenáři na něm nejspíš oceňovali to, co bylo trnem v oku vysoce postavenému lektorovi, pracovníkovi aparátu ÚV KSČ, který jeho vydání málem překazil. Naštěstí Kulisáky podržel svým posudkem básník Josef Šimon, který se později stal náměstkem ministra kultury v první polistopadové vládě.

Pozoruhodné však je, že se můj román po svém vydání setkal i s kritikou a odmítáním od některých emigrantů, kteří ovšem s tehdejší československou realitou měli jenom zprostředkovaný kontakt. Na druhou stranu mi tehdy Kulisáky pochválil i Václav Havel.

Dokonce měli být dvakrát zfilmovaní, ale pokaždé z toho sešlo. Poprvé v roce 1990 a podruhé před několika málo lety. Nedávno je však nastudovali a vysílali jako četbu na pokračování v Českém rozhlase Olomouc.

Kulisáci byli tedy vaším prvním románem. Tím zatím posledním je Odcizená krajina, která vyšla na podzim roku 2013 v nakladatelství MOBA. Prozraďte čtenářům, o čem pojednává.

O osudech dvakrát ukradené krajiny mezi Benešovem, Sedlčany a Sázavou, ale také o osudech jejích obyvatel, kteří z ní byli opakovaně vyháněni a jejichž životy determinovaly politické zvraty od začátku druhé světové války až do nedávné doby. Ale také o osudu stejnojmenného obrazu nadpřirozených vlastností, který byl namalován těsně před vypuknutím heydrichiády a krátce po sametové revoluci odcizen jedné rodině z Neveklovska, onoho regionu, jenž byl za války proměněný v jedno velké dělostřelecké cvičiště zbraní SS. A konečně je i o osudových láskách, životě, smrti a osamělém zápase některých lidí s nelidskými poměry.

Hned v úvodu tohoto románu prozrazujete, že je inspirován skutečnými lidmi a událostmi. Je tedy i postava surrealistického malíře Tomáše Rajena založena na skutečné osobě?

Modelem pro postavu jménem Tomáš Rajen mi nebyl malíř, nýbrž básník. Ale inspirací k příběhu jeho obrazu mi byla skutečná kriminální kauza ukradeného obrazu slavné malířky Čermínové, obecně známé pod pseudonymem Toyen, který se vyslovuje Toajen. Tu kauzu jsem sledoval dokonce i u soudu. Mimochodem, onen obraz se dodnes nevrátil právoplatným majitelům, přestože ho policie už před lety zajistila, což nemálo vypovídá o stavu našeho soudnictví.

Pozornému čtenáři jistě neunikne určitá spojitost mezi vámi a postavou Přemysla Rataje, který v románu vystupuje také jako básník a redaktor. Prozraďte mi, co všechno má ještě společného Jaroslav Čejka a Přemysl Rataj?

Spoustu osobních i pracovních zážitků. Dokonce i zmíněná báseň Srpnová elegie je v mírně parafrázované podobě do románu zabudovaná. Jen „spolupráce“ Přemysla Rataje s StB je vyfabulovaná – ovšem na základě autentických zážitků lidí, které jsem znal. Prvnímu polistopadovému ministru vnitra Sacherovi se totiž povedla neuvěřitelná rošáda – skutečné pracovníky StB uklidil do jiných bezpečnostních složek a archivní materiály osob do budoucna použitelných nechal zlikvidovat. Místo nich byly veřejnosti podstrčeny už neúplné seznamy tzv. spolupracovníků StB, které zhusta zahrnují nejen skutečné spoluviníky, ale i oběti obávané tajné policie, lidi, kteří byli k podpisu spolupráce donuceni vydíráním. Tu spolupráci se pak tito nešťastníci většinou snažili – a často s úspěchem – ošvejkovat. Přesto jsou lidé, jejichž jména se octla v seznamech spolupracovníků StB, dodnes diskriminováni platným lustračním zákonem. Ten je sice s norimberskými rasovými zákony nebo poválečnými dekrety prezidenta Beneše o odsunu Němců a Maďarů co do postihu a utrpení lidí nesrovnatelný, vychází však bohužel ze stejného principu kolektivní viny, jenž je v rozporu s lidskými právy, Ústavou ČR i legislativou Evropské unie.

Odcizená krajina (zdroj: www.mobaknihy.cz)

Kromě své spisovatelské tvorby jste se pokoušel v roce 2009 rozjet i projekt Digizdat, o co přesně v tomto projektu šlo?

Měl to být moderní nástupce někdejšího samizdatu, elektronická edice pro rukopisy, které nemohly najít nakladatele.

Projekt mezi čtenáři neuspěl, čím si myslíte, že to bylo?

On neuspěl hlavně u autorů. Zájem o něj měli především literární začátečníci a bohužel i grafomani. Kvalitní autoři k němu většinou neměli důvěru. A ani se nedivím – po technické stránce byl dost diletantský. Čtenáři si pak právem stěžovali na malý výběr. A protože jsem provoz Digizdat financoval ze svého důchodu, musel jsem ho po roce zastavit.

Nebylo to třeba i tím, že trochu předběhl svou dobu? Neměl by dnes mezi čtenáři a spisovateli větší úspěch?

Jen do jisté míry. Už tenkrát existovala specializovaná elektronická nakladatelství na mnohem vyšší úrovni. Dnes navíc různých možností elektronického publikování rukopisů, o které zavedená nakladatelství z nejrůznějších důvodů, tedy i politických, nemají zájem, přibývá. Problémem však je, že se jedná většinou o ryze komerční projekty.

Autoři musí za zveřejnění svých prací platit, ale jen málokdy se dočkají slibovaných honorářů.

Vraťme se tedy k psaní. Píšete básně, povídky, romány, a dokonce i divadelní hry, proto by mě zajímalo, který žánr je vám nejbližší, ve kterém si připadáte jako „ryba ve vodě“?

To se dá těžko říct, protože to hodně závisí na věku a životní situaci. V mládí mě jako autora víc lákala poezie, ve „zralém“ věku próza. Svůj oblíbený žánr, detektivku, jsem si poprvé vyzkoušel, když mi nebylo ještě ani dvacet - byla to detektivní novela z hradu Bouzova, kde jsem v sedmnácti letech brigádničil coby průvodce. Pak ale muselo uplynout dalších třicet let, než jsem se k psaní detektivek, a to pod pseudonymem Michal Fieber, vrátil. Ta prozatím poslední, vydaná přede dvěma roky rovněž v nakladatelství MOBA, se jmenuje Škola detektivů. Divadelní texty jsou pro mne spíše jen občasné „úlety“. Když o tom teď přemýšlím, tak asi nejraději píšu povídky okořeněné ironií a humorem. Ale tohle koření používám všude, tedy i v poezii, „vážných“ románech či detektivkách.

Který autor na vás nejvíce zapůsobil a třeba tak i určitým způsobem ovlivnil vaši tvorbu?

Nemohu jmenovat jen jednoho, to prostě nejde. Tak mi dovolte uvést těch jmen víc, i když půjde jen o autory, které jsem obdivoval natolik, že jsem už v dětství zatoužil stát se také spisovatelem. Byli to především Julese Verne, Jack London, Rudyard Kipling, James Fenimore Cooper - a taky Jiří Wolker. Celé Wolkerovo dílo, vydané ve třech svazcích v nakladatelství Petr, jsem měl přečtené dávno předtím, než se nám jeho autora pokusila škola znechutit svými rozbory v duchu nesmyslné otázky „Co tím chtěl básník říci?“ Byl jsem prostě knihomol, divadelní fanoušek a „filmoholik“. V mládí jsem dokázal přečíst denně jednu knihu, do divadla jsem chodil tak jednou týdně – obvykle v neděli a k stání - a do kina třeba i třikrát za den, protože to všechno bylo tenkrát až neuvěřitelně levné a tedy dostupné i studentům. Kdeže loňské sněhy jsou…

Je nějaká kniha, o které by se dalo říct, že je knihou vašeho srdce?

Ano, ale bylo jich zase víc než jedna. V dětství to byly romány Mauglí a Poslední Mohykán – četl jsem je každé prázdniny – a později pak Osudy dobrého vojáka Švejka. V mládí jsem je četl znovu a znovu. Ale musím se přiznat, že v posledních letech si Švejka dopřávám už jen ve filmové podobě s Rudolfem Hrušinským v hlavní roli, a to o Vánocích v televizi. Podobně jako Císařova pekaře a Pekařova císaře s Janem Werichem. Stal se z toho pro mě každoroční rituál, při kterém si odříkávám – skoro jako nějaké modlitbičky - své oblíbené repliky spolu s herci. Já chytrý humor prostě miluju – možná ještě víc než Iva Pazderková ty jogurty v televizní reklamě. Ale už jsem zapomněl jaké. :)

Děkuji za odpovědi. 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

5 komentářů

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
10. 4. 2014
  1. Autor psal výborné básně - a nejen v mládí, převýborné Hotelové povídky, zasloužily by znovu vydat a KGB je legrace - trochu smutná. 
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
10. 4. 2014

Zapomněli jste o Jardovi Č. napsat: vzácně nezakomplexovaný, otevřený, přátelský muž s nadhledem a schopností šířit dobrou náladu. Jiří Ž.

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
11. 4. 2014

Já mám snad nejradši jeho poslední sbírku (Dubské elegie či jak se to jmenuje). Ale ten nový román Odcizená krajina mě taky dost potěšil: Hlavně tím, že na předivu fiktivního příběhu vykresluje (mj.) realitu komunistického československa nečernobílým způsobem, jak se o ní dnes asi málokde dočteme.     Jak (Čejkův nepravidelný čtenář a shodou okolností i - věčně oponující - syn :)

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
11. 4. 2014

Pravděpodobně jsem nečetl celé Čejkovo dílo, ale co jsem četl, to se číst dalo! Ovšem jeho Knihu přání a stížností  a Kapesní sbírku zákonů, vět a definic bych netiskl. Tu bych tesal do kamene. Stejně tak jsem byl potěšen Odcizenou krajinou. Román splečenských změn, změn konání a myšlení lidí, realita, kterou prožila většina z nás, vzrušující, stavěný tak, aby došlo k překvapujícímu završení. Udělal jste mi radost pane Čejko, díky.                 Jiří F.

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
25. 12. 2015

Jaroslava Čejky si vážím za všechno, co udělal pro autentickou českou kulturu

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback