Je třeba znovu promýšlet problém digitální propasti

Petr Lupač je odborným asistentem na katedře sociologie FF UK. Na bloku expertů 24. listopadu mluvil o své poslední knize, věnující se tematice digitální propasti. Proč bychom měli k problému digitální propasti přistupovat nenormativně a kde původní snahy o zavedení informační společnosti selhaly?

V úvodu své knihy píšete, že v sociologii existují určité velké koncepty, které vstoupily do obecného povědomí a orientují tak jednání široké škály aktérů. Jedním z těchto konceptů byla v posledních dekádách informační společnost. Co to znamená? Co je obsahem tohoto konceptu?

Jádrem konceptu “informační společnost" je, že všechny aktivity od výroby a distribuce zboží až po každodenní intimní život byly výrazně ovlivněny tím, že se médiem komunikace a získávání informací staly informační technologie. Tato představa je explicitním základem teorie informační společnosti a sdílí ji plejáda dalších příbuzných konceptů a teorií. Jedná se prostě o určitou představu společnosti, která se prostřednictvím digitalizace hluboce proměňuje. Např. Evropská unie dnes používá pojem digitální společnost; od pojmu informační společnost v současné Digitální agendě 2020 upustila právě kvůli všem teoretickým konotacím z minulosti, kdy slíbila v určitém časovém rámci vybudovat informační společnost pro všechny a ono se to jaksi nepovedlo.

EU se vlastně otázkou informační společnosti zabývala od kdy?

Od roku 1994, kdy byla zveřejněna první zpráva tzv. Bangemanovy komise, která ukázala, že v Americe už jsou “napřed” právě díky realizaci informační společnost a mají díky podpoře administrativy masivní program podpory informatizace společnosti. Komise upozorňovala, že pokud chceme Spojené státy dohnat a předehnat, musíme problému věnovat patřičnou politickou pozornost.

Výchozí teorií informační společnosti je pro vás teorie Manuela Castellse. Proč zrovna jeho teorie a ne např. Websterova nebo Bellova?

Důvod, proč se věnuji právě jemu a kriticky se s ním vyrovnávám, je, že jde jednak o nejvlivnějšího autora ve vědecké komunitě, což lze prokázat citačním indexem, jednak o člověka vlivného i politicky. Byl v poradních orgánech OSN, v poradních orgánech při ruské transformaci, radil africkým politickým lídrům. Měl tedy politický vliv v době, kdy bylo toto téma na výši politické pozornosti. Jeho trilogii Information Age četli hlavní aktéři té doby, vlivní novináři, Sillicon Valley, investoři. Jeho dopad šel napříč institucemi a také proto se mu věnuji. V případě jeho práce se navíc jedná o dosud nepřekonanou syntézu empirických dat, která je sice někdy trošku povrchní a může být lehce kritizována, má ale poměrně dobrou teoretickou základnu. Myslím si, že stojí za to jeho teorii dál rozvíjet, a to kriticky, protože dosud byla většina reakcí na ni buď oslavná, nebo plně odmítající, a to na základě často triviálních kritik, jako např., že Castells používá příliš metaforický jazyk.

On byl v jazyku hodně ovlivněný Tourrainem a Althusserem, že?

Ano, ve své knize (Za hranice digitální propasti - pozn. redakce) ukazuji, jak hodně francouzská intelektuální krajina té doby ovlivnila stavbu Castellsovy teorie společnosti. Důvod, proč se Castellsem zabývám je, že on v podstatě představuje teoretickou esenci výzkumu digitální propasti i informačních politik.

Co pro Castellse v rámci jeho teorie znamená digitální propast?

Castells tímto tématem logicky uzavírá jeho knihu Internet Galaxy, která navazuje na trilogii Information Age aje věnována čistě internetu. Snaží se tam ukázat, že digitální propast je klíčovým problémem informační společnosti. Dnes stojíme před otázkou rekonceptualizace demokracie, demokracie totiž v současnosti prochází velkou krizí legitimity. Populace se tedy budou muset nějakým způsobem spojit a komunikovat, jak vyřešit základní problémy, před kterými stojí, jako jsou různé ekologické hrozby, konflikty, narůstající migrace. Castells se snaží ukázat, že vyřešení prvotního problému digitální propasti je určitým předpokladem pro řešení oněch dalších problémů.

Předpokladem v čem?

Digitální propast dle něj vytváří nová rozdělení společnosti na základě rozdílného přístupu k technologiím, protože část populace bez technologií a internetu je ponechána stranou. Těmto lidem je tak zamítnuta účast na celospolečenském diskurzu. Dnes je ta situace ale jiná a problém spočívá v tom, že se značná část populace nedokáže vyrovnat s obrovským přívalem informací, se zahlcením. To spolu se zpětnou reakcí na globalizaci vede k tomu, že se znovu vybuzují staré vášně nacionalismu a rasismu, jejichž účelem je vyvolávání iluzí jistoty v jinak nejistém a komplexním informačním světě.

To je ale už jiný druh digitální propasti, ne? Už se nejedná o samotný přístup k technologiím, ale spíše o způsob jejich užití, o čemž mluví Jan van Dijk.

Více méně. Jan van Dijk pořád uvažuje o přístupu k technologiím, pro mě je teď klíčová spíše distribuce schopnosti kritického myšlení. Myslím si, že i v reformě vzdělávacího systému by mělo přijít větší zohlednění toho, jaké výzvy pro vzdělávací systém přináší technologie instantního přístupu k informacím, a to především v oblasti práce s informacemi a kritického myšlení. To je alfa a omega - je jedno, jestli kritické myšlení aplikuji, když používám knihy a noviny nebo internet. Bez rozvíjení těchto schopností může dnes obstát jen stěží prosazování našich základních hodnot, jako jsou lidská práva, právní stát a demokracie. S tím souvisí i chybějící pokora vůči informacím. Obrovskou krizí důvěry si prochází i expertní systémy a instituce vědy. To je další velký problém dneška, protože se jedná o instituci, která ztělesňuje produkci pravdy a jestli ztratí legitimitu, nevěstí to nic dobrého. Teď je na vědcích, aby se tomu postavili a ptali se, proč svoji legitimitu u veřejnosti ztrácejí a jestli si za to nemůžou také částečně sami.

Sám říkáte, že informační společnost a digitální propast jsou dvě strany téže mince. Co to znamená?

Symbiotičnost těchto dvou konceptů dokládám jednak na Castellsovi samotném a obecně je to patrné u všech teoriích informační společnosti od 80. let. Všechny totiž v nějaké formě obsahují moment nutnosti začlenění všech populací do nové infrastruktury a zohlednění problému nastávajícího nerovného přístupu k technologiím. Později je to explicitně vyjádřeno i v navazujících politických deklaracích.

A znamená to tedy, že se snahou o zavádění informačních a komunikačních technologií vzniká nezamýšleně i digitální propast?

Pro mě to znamená především to, že když dokážu zpochybnit stávající model digitální propasti, který je úzce spjat se současnou teorií informační společnosti, otevřu dveře tomu, aby tato teorie byla znovu promyšlena a přestavěna tak, aby více odpovídala realitě. Myslím si, že ta teorie je zajímavá, je nosná a dokáže světu něco přinést, jen nesmí být normativní. Ani Castells nechtěl být normativní, sám píše, že nechce být jako Marx a dávat lidem návody, jak by se měli chovat. V důsledku ale návod přináší, když říká, že lidé nemají jinou možnost, než se k novým technologiím připojit, což pak musí státy zohlednit ve svých politikách.

Poslední kapitola vaší knihy se jmenuje K nové teorii informační společnosti. Podle toho, co říkáte, tak to chápu jako jakési vykopnutí pro další sociology, aby na základě vašich zjištění na této teorii pracovali. Dokážete si ale teď vy sám představit, jak by mohla taková teorie vypadat?

Načrtl jsem model pracující s tradicí Science & Technology Studies, která ale v knize není moc akcentovaná, protože je poměrně rozsáhlá a má odlišnou perspektivu. V tomto modelu jde v podstatě o to, že teorie informační společnosti nemá plošnou platnost napříč celou společností - což je předpoklad, se kterým často pracují sociologové - ale tomto konkrétním případě teorie platí na základě něčeho, co bychom mohli nazvat jako „prorostlost“ technické infrastruktury do sociálních institucí. V určitých sociálních prostředích a kontextech jsou informační technologie více prorostlé a v některých zase méně. Kde jsou prorostlé více, tam také má teorie informační společnosti větší platnost, a to dokonce i v původní podobě, kde méně, tam je její platnost zase nižší nebo nulová. Tato perspektiva je podle mého názoru obrovským impulsem i pro obecnou teorii společnosti, protože např. teorie kapitalismu s něčím takovým také neumí pracovat. Předpokládá, že kapitalismus je všude plošně stejně platný, ale pokud bychom vzali v potaz techno-ekonomické vztahy a jejich prorostlost lokálními institucemi, právním a morálním systémem, zjistili bychom, že kapitalismus nabývá různých inkarnací a podob a teorie kapitalismu má v různých socio-technických formacích různou platnost. Představa o tom, že žijeme ve světě, kde existuje kapitalismus jako jakási struktura, která prochází všemi vztahy úplně stejnou silou, je podle mě stejně zavádějící jako představa, že žijeme v informační společnosti všichni se stejnou intenzitou.

Takže vaším cílem bylo v podstatě položit základy nějaké nové pravdy, na které by se dalo stavět?

Spíše nového prizmatu, které by nebylo totalitní ve svých důsledcích. O tomto mluví dobře Mark Poster, který říká, že tradiční sociální teorie mají totalizační ráz, protože vnucují všemu jedno výkladové schéma, čímž marginalizují ty zkušenosti a jevy, které tomuto schématu neodpovídají. U něj jsem se inspiroval, když tvrdím, že teorie informační společnosti je do určité míry také totalizační, ale díky tomu, že získala pozitivní odezvu napříč všemi aktéry, kteří určují směřování a formování společnosti, jako jsou novináři, inženýři, politici nebo investoři, se tato teoretická totalizace stala totalizací reálnou. Mě na informační společnosti zajímá totiž také to, že se jednalo o nesamozřejmý proces sociální konstrukce světa, ve kterém bychom chtěli žít. Vznikl zde poměrně silný konsensus rozhodujících aktérů, kteří přesvědčili celou populaci i sebe samé o tom, že informační společnost je nezbytný další stupeň vývoje. Nemuselo tomu tak být, dnes je to ale už nevratné.

A vy si myslíte, že to bylo špatně?

Ne, to ne. Dnes stojíme před velkým množstvím problémů, jako je třeba obrovská materiálová a ekologická zátěž našeho způsobu výroby a můžeme říci, že celý ten proces informatizace tomu rozhodně nepomohl. Riziko obrovského toxického znečištění, které výroba informačních technologií a její vedlejší produkty přináší, se úplně opomíjelo. Mně nejde ani tak o to něco hodnotit, samozřejmě bych rád žil v jiném světě, ale od toho nejsem sociální vědec. Chci spíš ukázat, že na úrovni makrostruktur se dá aplikovat sociálně-konstruktivistický pohled, který se normálně používá jen na mikroúrovni každodenních interakcí. Podobný pohled, víra, že si konstruujeme svět, ve kterém žijeme, je silně přítomná v americké kultuře. Přináší to samozřejmě mnoho dobrého i zlého, ale je na tom úžasné, jak se ona společnost dokáže proměnit během pár let, co se týče třeba užívání marihuany, akceptování gayů nebo vztahu k černošské menšině. Myslím si, že je důležité na úrovni sociální teorie právě tento pohled neustále připomínat - že my si určujeme, jak bude vypadat svět, v němž žijeme a že jako populace máme dostatečnou kapacitu směr vývoje určovat. Jediná omezení jsou materiální, tj. omezení strukturami fyzického světa.

Hodláte na svoji knihu o digitální propasti nějak navázat?

Momentálně mě zajímá otázka, jak se vytváří subjektivní vědění v současných podmínkách informačního zahlcení. Podle mě má tato otázka obrovskou politickou i sociální relevanci, jak jsme viděli ve Velké Británii při Brexitu, v prezidentských volbách v USA, v Česku při důvěře v Zemana, či v Rusku v Putina. V těchto případech vidíme, že informační technologie nevedou k tomu, aby se populace staly více osvícené, ale umožňují ventilovat frustraci části populace, která ji dříve ventilovat nemohla, protože neměla přístup do veřejné sféry přes masová média. Reálně teď hrozí, že bychom některé výdobytky moderní doby, demokracie a liberalismu mohli ztratit. Mohli bychom upadnout do nových fašismů, které by samozřejmě nevypadaly jako fašismy 20. století, to riziko tu je a je reálné. Naše demokracie sice samozřejmě zdaleka neodpovídá ideálu, to ale neznamená, že bychom měli přestat usilovat o její zlepšování. V tomto kontextu je patrný smysl upření pozornosti k tomu, jak funguje utváření veřejného mínění a veřejná diskuse v současných podmínkách. 

Titulní obrázek pochází z webu nakladatelství Slon http://www.slon-knihy.cz/detail.php?user=&id_prod=342

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback