Jsi-li v díře, přestaň kopat

Autorka se v následující eseji zamýšlí nad neméně klíčovými otázkami, jako je vyrovnání se lidstva s globální ekologickou krizí a dalšími. Práce vznikla k předmětu Příroda a kultura, vyučovaném na KISKu FF MU.

Stokrát nic umořilo vola?

Když jsem začínala přemýšlet o tématu této práce, honily se mi hlavou stále dokola podobné myšlenky. Máme tu globální ekologickou krizi, ať již tomu „věříme" nebo ne, některé její důsledky jsou i pro nás naprosto reálné a hmatatelné. Proto, i když současnou situaci nepovažujeme přímo za ekologickou krizi, musíme přiznat, že naše kultura má na životní prostředí negativní dopad. Ale dokážeme s tím něco udělat? Co bych s tím konkrétně já mohla udělat? Vždyť každý sám o sobě jsme jen malou rybkou v oceánu. A chci s tím vůbec něco dělat? Mohlo by to pro mě znamenat, že bych se musela vzdát něčeho, co mám ráda. Dobře, dejme tomu, že bych se některých věcí, které mi zpříjemňují život, dokázala vzdát (nebudu používat plastové lahve, protože je to neekologické, nebudu si kupovat džus, protože je to neekonomické, omezím dobu, kterou trávím ve sprše, místo autem budu častěji jezdit MHD/na kole, budu chodit pěšky a tisíce dalších věcí), ale změní se tím něco? Když přestanu kupovat džus, neznamená to, že totéž udělají i ostatní a džus se přestane vyrábět. Pokud já přestanu plýtvat vodou, nevylučuji tím možnost, že můj soused mnou ušetřenou vodu stejně nespotřebuje. Má úspora bude z globálního hlediska nulová - demotivující, že?


Dá se s tímto problémem tedy něco reálně dělat? Má tato situace nějaké řešení? Všechny tyto otázky se mi honily hlavou, když jsem absolvovala předmět Příroda a kultura a proto začínala číst knihy o evoluční ontologii a ekologické krizi. A na mnoho z nich jsem našla alespoň částečnou odpověď - ať již přímo v nich, v diskuzích s ostatními, nebo jen vlastními úvahami nad podanými problémy, důvody jejich vzniku a návrhy na jejich řešení.

 

Závislost lidstva na přírodě a ekologická krize

V příspěvku Ladislava Blažka Akcelerátory růstu spotřeby je jako jeden z důvodů neustále se zvyšující spotřeby uvádí touhu po spokojenosti (satisfakci), která je narušována naší tendencí srovnávat se s jinými lidmi. Zajímavá je myšlenka, že v návaznosti na masmédia a jiné technologie pro přenos informací neustále narůstá objem informací o lidech, ke kterým se můžeme dostat, čímž roste množství lidí, se kterými se poměřujeme a v závislosti na tom také naše nespokojenost a touha být lepší, úspěšnější než oni. Což je jedním ze stimulů pokroku, který je ale v rozporu s potřebou nalezení formy, která by byla méně náročná na materiální spotřebu.[1] Abychom pro rozvoj kultury používali přírodu a její zdroje, ale nerozvíjeli kulturu na její úkor.[2]


Základním kamenem při řešení ekologické krize je pochopení naší závislosti na přírodě a její nenahraditelnost. Dokud si naši naprostou závislost neuvědomíme, nebudeme mít potřebu na současném stavu cokoli měnit. Musíme si jasně uvědomit, že „... příroda není vůči naší přítomnosti imunní, a že jsme skutečně schopni zcela zásadně změnit složení celé atmosféry." Al Gore ve své knize Země na misce vah dále říká, že jej toho poznání šokovalo hlavně proto, že zdědil „určitou představu, podle níž je Země příliš obrovská a příroda příliš mocná na to, aby mohla být významně nebo trvale ovlivněna nějakou naší činností."[3] Stejný pocit, jako popisuje Al Gore, můžeme mít i my. Jak by mohlo Zemi ovlivňovat naše chování? Znovu si můžeme připadat jako malá rybka v nedozírném oceánu. A je pravda, že jedna rybka v oceánu nic nezmůže - musíme uvědomit, že malá rybka není v oceánu sama. Pak musíme nutně připustit, že oceán může být tímto „hejnem ryb" ovlivněn - jak pozitivně, tak negativně.


Konference o globální ekologické situaci se konala ve Washingtonu roku 1990. Od té doby se debaty na toto téma posunuly, přesto nemám pocit, že by se v současnosti jednalo o výrazně diskutované téma např. na politické rovině. Proč se o tedy tomto tématu moc nehovoří a nalézá se naopak spíše na okraji zájmu? Je to tím, že společnost, jednotliví lidé, nevidí důležitost těchto témat, nezajímají je? Možná je to tím, že jde o příliš existenciální problém. Z dnešní společnosti se stala společnost založená na zábavě. Lidé jsou dnes příliš zaměřeni na zábavu, na užívání si a neradi řeší cokoli, co by jim mohlo „kazit náladu". Pokud člověku nabídneme něco pro něj užitečného, většinou nehloubá nad důsledky, které to může mít. Vnímá hlavně okamžitá pozitiva.[4] Richard Vondráček ve svém příspěvku ve sborníku K problému ontologie kultury vidí hlavní zdroj tohoto problému v sobeckém přístupu lidí, kteří se ženou za přeludem úspěchu, společenského postavení a prestiže a pro kterého bude velmi obtížné sestoupit z piedestalu „člověčenské svébytnosti a sobeckého sebevědomí"[5], ale jinou cestu z této krize nevidí.


Al Gore se v knize Země na misce vah dále táže, proč nás některé situace vyburcují k okamžité reakci a snaze nalézt řešení, odpověď. Jiné, stejně dramatické scény, vedou k paralyzovanému stavu. Po jejich spatření se raději soustředíme na něco pro nás méně bolestivého a tím pohodlnějšího. Jako vysvětlení uvádí vlastní postřeh, jak je pro nás obtížné, reagovat na problém, jehož řešení vyžaduje více úsilí a oběti, než jsme ochotni si vůbec představit, nebo pokud by k odvrácení této tragédie nestačilo ani největší úsilí jedince. Dále už na tento problém nereagujeme: „Naše oči zírají dále, ale naše srdce se uzavírají. Díváme se, ale nevidíme. Slyšíme, ale odmítáme vnímat."[6] Je to pro neochotu měnit něco při pouhé představě dalekosáhlých změn, které by musely nastat v našem životním stylu a technologiích. Jedná se o neochotu lidí měnit něco, v čem se jim líbí i přesto, že to může vést k problémům. Jde o určitý pocit jistoty toto, jak to teď funguje a nejistoty, kterou sebou přináší jakákoli změna. Zde Al Gore uvádí pro tuto situaci trefné pořekadlo „Jsi-li v díře, přestaň kopat", protože už malé dítě ví, že „Stokrát nic umořilo vola".

Někdy se nám stává, že nevnímáme ekologické katastrofy, které se odehrávají na vzdálených místech. „Umlčujeme tedy tisíce písní, které jsme ani neslyšeli. Pro většinu z nás je ovšem Amazonie vzdáleným místem a zmizení těchto i jiných druhů si stěží povšimneme."[7] Myslím, že se jedná o normální lidskou vlastnost.[8] Více nás osloví menší neštěstí, které se odehraje v sousedním městě, než větší, které se stane na opačné straně planety. Zvláště co se týče ekologických problémů, jako je ničení Amazonských pralesů, tání ledovců na Arktidě nebo vyvražďování slonů kvůli slonovině. Jedná se o obecně známé problémy. Přesto si dříve všimneme, že v okolí přestal růst náš oblíbený druh květiny či zmizel druh ptáka, který létal v zimě do krmítka, protože se jedná o situace, které se nás osobně týkají.


Z toho důvodu je také důležité, aby lidé viděli smysl v těch změnách, které by měly přijít. Tedy aby viděli reálný smysl v ekologii a ochraně přírody a její výsledky. Pokud vám někdo řekne: „Podívej, toto jsou vrstvy ledu z Transantarktického pohoří za jednotlivé roky, jak postupně vznikaly. Tady v těchto letech schválil americký kongres zákon o ochraně ovzduší a toto malé snížení emisí se projevilo na znečištění i na tomto místě"[9] stane se z toho něco, co si můžeme „osahat". A může to být povzbuzením, že ekologie funguje a má tedy cenu takovéto změny prosazovat.   


Dalším faktorem ovlivňujícím snahu něco udělat s globálními ekologickými změnami, které se stále více projevují, je neschopnost a možná také neochota myslet tolik dopředu, aby nám tyto změny mohly opravdu dojít. Lidé jsou zvyklí řešit aktuální palčivé problémy a dlouhodobější, jako je například globální oteplování a ozónová díra, jakoby si neuvědomovali. Musíme se naučit vnímat tyto problémy v porovnání delšího časového úseku, trochu s nadhledem.


Stále existují otázky, týkající se ekologické krize, na které nemáme odpověď. Jako ve všech oblastech lidského bádání tyto otázky narůstají rychleji, než na ně stačíme nacházet odpovědi. Ale je toto důvod k tomu, nezabývat se reálně touto hrozbou a nehledat její řešení? Zkusme se zamyslet, co by se stalo, pokud bychom se katastrofu, kterou hrozí nynější ekologická krize, pokusili odvrátit. I přesto, že by se později zjistilo, třeba právě díky probíhajícím výzkumům, že se o žádnou krizi nejednalo, nebo její nebezpeční nebylo tak velké, jak se může zdát. Že šlo pouze o planý poplach. Stalo by se kvůli tomu něco špatného? Pokud by nebyla „pravda" globální oteplování, nebylo by pěkné ubrat na síle dalšímu znečišťování prostředí?


Tím rozhodně nechci zpochybňovat význam dalších výzkumů, právě naopak. Ale stejně jako u výzkumů na jakékoli jiné téma, je důležité jeho provedení - tedy zajištění neovlivňování výsledků zainteresovanými stranami, do té míry, do jaké je něco takového ve vědě možné - a snad ještě důležitější je interpretace výsledků veřejnosti. Výsledky se široká veřejnost musí dozvědět od důvěryhodné strany - tento požadavek např. článek na Novinky.cz pro velké procento lidí nesplňuje - a důvěryhodný musí být také vědec/tým vědců, který bude pod výzkumem podepsaný. Pokud chceme toto téma dostat více mezi lidi, musíme zajistit, aby se takovéto materiály k lidem opravdu dostaly a to v ne příliš odborné formě.

Závěr

V některých momentech, během semestru i čtení literatury k této práci jsem měla naprosto beznadějný pocit. „Pomíjivost, samá pomíjivost."[10] Proto mě velmi potěšil např. příspěvek Emila Višňovského ve sborníku, který se zaměřuje na evolučně ontologickou gramotnost a navrhuje ji jako součást osnov již během základního vzdělávání. I když je jasné, že na něco takového si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Možná si na něj budeme muset počkat tak dlouho, že mezitím Země „vybuchne". Podobně první dvě kapitoly knihy Země na misce vah část mého pesimismu ukázaly jako neodůvodněnou. A i přesto, že tato kniha byla v USA poprvé vydána v roce 1992, u nás v roce 1994, a přitom se od doby jejího vydání do dnes nic nezměnilo tak závratně, abychom si mohly „pískat", myslím, že situace stále není tak beznadějná, jak se někdy může zdát. Jde pouze o to, že si ji musíme co nejdříve uvědomit a začít tyto problémy řešit s váhou, která jim přísluší. A to dříve, než se dostaneme do bodu, kde už to nepůjde. Je nejvyšší čas, aby lidé přijali odpovědnost za své jednání, protože: „Nikdo si nemůže dovolit automaticky předpokládat, že svět své starosti prostě nějak vyřeší. Všichni se musíme stát partnery ve smělém úsilí změnit samotné základy civilizace."[11]



Použitá literatura:

 

Bible: písmo svaté starého a nového zákona: podle ekumenického vydání z r. 1985. Praha: Česká biblická společnost, 1992, s. 610-619.

 

BLAŽEK, Ladislav. Akcelerátory růstu spotřeby. In TIMKO, Marek. K problému ontologie kultury: ekologické a sociálně ekonomické souvislosti: sborník věnovaný 70. výročí narození Josefa Šmajse. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2009. ISBN 978-80-7399-736-6.

 

GORE, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. 1. vyd. Praha: Argo, 1994, 7-53. ISBN 80-857-9421-7.

 

ŠMAJS, Josef. Pes je zakopán v ontologii. In TIMKO, Marek. K problému ontologie kultury: ekologické a sociálně ekonomické souvislosti: sborník věnovaný 70. výročí narození Josefa Šmajse. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2009. ISBN 978-80-7399-736-6.

 

VIŠŇOVSKÝ, Emil. Pojem „evolučno-ontologickej gramotnosti". In TIMKO, Marek. K problému ontologie kultury: ekologické a sociálně ekonomické souvislosti: sborník věnovaný 70. výročí narození Josefa Šmajse. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2009. ISBN 978-80-7399-736-6.

 

VONDRÁČEK, Richart. Člověk nesmí být otrokem svých sociokulturních požadavků a vášní předmětného světa. In TIMKO, Marek. K problému ontologie kultury: ekologické a sociálně ekonomické souvislosti: sborník věnovaný 70. výročí narození Josefa Šmajse. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2009. ISBN 978-80-7399-736-6.

 



[1] Blažek, s. 73.

[2] Višňovský, s. 48.

[3] Gore, s. 10 - 11.

[4] Blažek, s. 68 - 69.

[5] Vondráček, s. 124.

[6] Al Gore, s. 31.

[7] Gore, s. 27.

[8] Která však může být ovlivněna, protože: „Naše způsoby myšlení a vnímání, naše touhy a jednání, ideologie a tradice - to vše jsme do značné míry zdědili od své civilizace." Gore, s. 16.

[9] Gore, s. 25.

[10] Bible: Kazatel, kapitola 1, verš 1, s. 610.

[11] Gore, s. 18.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback