K významu tvůrčího psaní (nejen) v informační společnosti

V současné době se můžeme setkat s narůstající potřebou publikovat. Heslo „publish or perish“ se zvolna stává imperativem tvůrčí práce informačního analytika, člověka žijícího v informační společnosti. Jaký má vztah psaní, řeč a jazyk? A jakým způsobem se přístup k této problematice proměnil v posledních letech s rozvojem informační společnosti?

Ještě v době první republiky bylo psaní básní nedílnou součástí výuky na gymnáziích. Nešlo ale o nějakou svobodnou autorskou činnost, ale spíše o znalost základních pravidel a postupů, které je třeba aplikovat, aby vzniklo poetické dílo. Paradoxní jsou přitom postihy pro studenty, kteří se básním věnovali samostatně, nerespektujíce zadání pedagogů ve svém volném čase. Dnes je každému zřejmé, že více než o umění zde šlo o šroubovanou průměrnost, a že tímto směrem se výuka psaní poezie vést nemá.

Přitom je třeba mít na paměti, že mnozí lidé dnes poezii nečtou, nebo čtou velmi málo. Známý bonmot k tomu říká, že chce-li nakladatel vydat sbírku básní, musí napřed vydat nejméně tři kuchařky.

Zajímavé je, že ve výuce českého jazyka stále ještě poměrně silně převládá trend výuky dějin literatury, takže trvá relativně velice dlouho, než se žáci dostanou k formě poezie, která by pro ně byla zajímavá a pochopitelná. Je vždy úlohou pedagoga, aby dokázal najít dobrou vyváženost mezi kvalitou a přístupností. Ostatně k tomu, aby žák ocenil kvalitu, je třeba jej vhodným způsobem formovat.

Osobně za možná největší „zločin" českého školství v oblasti literatury, považuji otázku: „Co tím chtěl básník říct?" Správná odpověď na ni neexistuje. Kdyby to chtěl říci, tak to může napsat prozaicky. Báseň mu ale dává možnost překročit samotná slova, obsahem překročit formu. A právě to je klíčový moment pro celou výuku. Básně se nepíší pro samolibé komponování veršovánek, ale také třeba proto, že jimi chce básník sdělit nesdělitelné, jít za hranici slov.

Do tohoto kontextu silně vstupuje informační společnost, která kulturní prostředí zásadním způsobem proměňuje a přetváří. Zatímco v sedmnáctém století byl centrem kulturní výměny dvůr císaře Rudolfa, dnes plní tutéž roli projekty jako DevianArt ve výtvarném umění či Písmák v české literatuře. Nástup globalizace umění, interkulturní výměny a dalších rysů je na jedné straně povzbudivým stimulem, ale současně může vést k unifikaci jednotlivých žánrů a forem podle stále silnějšího mainstreamu.

Petr A. Bílek (předseda Nadačního fondu Obce spisovatelů) na konferenci Mezinárodního výzkumného střediska elektronického publikování hovořil před časem na téma internetu a umění:

„Je zajímavé sledovat i nový typ beletrie, psané primárně pro hypertextové prostředí, anebo adaptace klasických textů do tohoto prostředí. A o dostupnosti odborné literatury už ani nemluvě. Pokračuje slovy: Nová média prostě asi povedou k novému typu senzitivity, ale jestli to bude horší nebo lepší, to se teprve uvidí."

Dnes je již zcela zřejmé, že internet není možné chápat jen jako jakousi distribuční síť umění, která by snižovala bariéry v přístupu k veřejnosti, ale zcela novým způsobem ovlivňuje umění zde tvořené jako takové. Dokonce vznikají nové formy literárního umění, ať již jde o žánry, jako jsou e-singles či digitální storytelling, nebo o zcela nové přístupy ke psaní. Například užitím týmového psaní, které může být prostřednictvím internetu zcela nové, dynamické a globální.

Pro informační společnost, která je současně mimořádně bohatá, se otvírá ještě jeden rozměr umění, který nebyl nikdy tak akcentován. Umění je jednou z mála věcí, které nás odlišují od primátů, determinuje kulturu, rozvíjí myšlení a hraje klíčovou roli v inspiraci pro vědeckou práci. A proto se jím chce co možná nejvíce lidí nejen obklopovat, ale také se podílet na jeho tvorbě. To přináší zcela nové vlivy, které nebyly ještě nedávno nikterak zřetelné a silně akcentované. Umění díky tomuto otevření se dostává zcela nové stimuly. Můžeme o něm nově diskutovat, interagovat s tvůrcem a dalšími čtenáři a tak vlastně postupně rozvíjet koncept celé tvorby. Autor najednou není tím, kdo k dílu říká poslední slovo, ale spíše provádí jeho „výkop" do veřejného prostoru.

Zde není možné opomenout další sekundární aspekty těchto jevů. Dochází k tomu, že se lidé postupně učí umění rozumět, chápat jej. Tím, že se učí o něm diskutovat a sdružují se do virtuálních komunit, se silně ovlivňují. To na jedné straně může vést k rozvoji jednotlivce, ale současně to může upozaďovat pestrost společnosti, která se tímto stává stále více unifikovaná, což je jeden za zajímavých rysů téměř všech menších uměleckých webů, bez ohledu na to, zda se věnují literatuře nebo fotografii.

Řeč a jazyk

Je všeobecně přijímaným faktem, že schopnost řeči je jedním z nejdokonalejších projevů lidského intelektu a myšlení. Celá naše mysl nedělá nic jiného, než že v zásadě manipuluje se slovy a pojmy. Mohlo by se až zdát, že myšlení a řeč jsou identické projevy téhož. Asi každý člověk má zkušenost, že když opravuje nějakou nefunkční věc, tak že s ní vede vnitřní dialog na základě slov ve svém přirozeném jazyce.

Zde bychom mohli věnovat prostor bilingvistům, kteří mají rodné jazyky dva a určité činnosti během přemýšlení realizují v jednom a jiné obvykle ve druhém. To co se může mnohým zdát jako téměř zbytečná záležitost jazykovědců - přísná a obsáhlá gramatika, tak vlastně vytváří rámec našeho myšlení. Gramatiku tak můžete chápat jako základní strukturu jazyka, jako nástroj, který dává pojmům či slovům význam a smysl.

Analytická filosofie

Pokud bychom se zeptali průměrně vzdělaného člověka na to, koho by jmenoval jako nejvýznamnější filosofy minulého století, s velkou pravděpodobností by se nám u nás doslalo odpovědí, že je to Heidegger či Patočka. Snad by někdo připojil ještě Husserla, ale vždy jde
o filosofický proud, který se zabývá fenomenologií či existencionalismem. Tyto dva směry ale nejsou v globálním myšlenkovém proudu zcela dominantní a především v anglosaském světě se mimořádně prosazuje filosofie analytická.

Ta stojí na třech základních pilířích. Prvním je východisko poznání - to bere ze zkušeností. Nejde o zavržení rozumu, jako spíše o uvědomění si, že jsou to právě naše zkušenosti, které nás určitým způsobem formují, utvářejí a umožňují nám se rozvíjet. Druhým pilířem, který je zřejmě zmiňován dnes nejčastěji, je důraz na logiku. Zkušenosti můžeme chápat jako termy, se kterými je možné pracovat na základě logické analýzy. Na základě těchto potřeb se začala velice rychle rozvíjet logika a to nejen predikátová či výroková, ale také celá řada dalších zajímavých forem jako je modální logika či fuzzy logika.

Poslední třetí pilíř je z našeho pohledu asi nejdůležitější a týká se jazyka řeči. Pěkně to ilustruje Ludwig Wittgenstein, když říká, že hranice mého jazyka jsou hranice mého světa. Právě obrat k jazyku je pro analytickou filosofii klíčový. Je to jazyk, který určuje rámce a možnosti našeho poznání, jenž umožňuje tvorbu vědeckých prací a komunikaci. Řeč tak není jen projevem činnosti vyšších primátů, ale něčím zcela zásadním, novým a jedinečným.

Jestliže fenomenolog Husserl došel k názoru, že svět můžeme analyzovat prostřednictvím analýzy intencionálních aktů našeho vědomí, na čemž pak staví svoji představu ontologie jakožto vědy, pak analytičtí filosofové (mezi nimi především první Frege) tvrdí, že svět třeba analyzovat prostřednictvím analýzy aktů řečových a jejich významových korelátů.

Obecně lze říci, že se celá analytická filosofie točí okolo mantinelů, které jsou nám dány jazykem, jako základní mezí našeho uvažování o světě. Jazyk je tím prvním, který určuje, co jsme schopni pochopit, ale také představuje matérii pro řeč, která umožňuje předávat naše poznání dále. Řeč je tedy fundamentem lidského intelektu, součástí analýzy. Z tohoto důvodu je celá řada analytiků velice skeptická k tomu, abychom tvořili nějakou ontologii či metafyziku. Jednotlivé pozice se pak liší v tom, zda její existenci vůbec připouštějí. Můžeme říci, že se řeč u tohoto autora stává součástí ontologie, což je obrat, který je zcela zásadní a znamená částečný návrat k Platonovi
a jeho pohledu na logos.

Hermeneutika a řeč

Je dobré si povšimnout určitého posunu, který můžeme ve vztahu hermeneutiky a řeči vidět
od antiky po současnost. Zatímco v antice se silně profiluje pozice platonistická, kdy se objevuje pojem logos. U toho je třeba se zastavit - nelze jej chápat prostě jako slovo, ale jde o spojení významu a pojmu. Zatímco dnešní doba vnímá samotné slovo a pojmy jako cosi vyprázdněného, řecký člověk chápe jednotu slova a obsahu:

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.

To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

V něm byl život a život byl světlo lidí.

(Jan 1,1-4)

V tomto textu[1] je zřejmé, že Logos (přeloženo jako slovo) může být chápáno jako skutečný objekt, ale současně má význam aktu. Tato mnohavrstevnost pojmu Logos byla pro antiku,
ale také středověk klíčová.[2] Jednotlivé spory se pak vedou o to, jaký je vztah mezi jsoucnem
a pojmem. Zde bychom se opět dostali oklikou k problému sporu o univerzálie, který jsme zmiňovali v předchozích textech.

S úpadkem antické vzdělanosti se stále více prosazuje křesťanský (a judaistický) přístup. V něm je řeč chápána spíše jako prostředek pro vyjadřování, než jako něco co stojí samostatně.
To ostatně souvisí s tím, jak je chápána inspirace Duchem autorů náboženských textů. Nejde
o diktování, ale o vnuknutí, které autor převádí vlastní řečí na text. Vkládá do něj tedy své vlastní jazykové prostředky, struktury myšlení, vlastní jazyk. Nelze tedy říci, že by biblický Hospodin hovořil hebrejsky, aramejsky či řecky.

Zlom přichází v podobě hermeneutické teorie Friedricha Daniela Ernsta Schleiermachera.
V ní dochází k rozšíření předmětu hermeneutiky na rozumění jako takové, které se zakládá
na řeči. Další milník je spojený s chápáním Martina Heideggera, který do své filosofie zavádí řeč zcela nově. Staví na ní ontologii, slovům dává nový význam. Sám staví řeč do takové pozice,
ve které je na textu, ani na jeho výkladu nezávislá, neboť ona sama je nositelem tajemství bytí
a zároveň klíčem k jeho rozumění. Řeč sama mluví.

 

Tvůrčí psaní

Výuka tvůrčího psaní má celou řadu zastánců i kritiků. Jedni namítají, že pokud člověk nemá na psaní talent, není možné se tvůrčímu psaní naučit, případně se můžeme setkat s argumentací, která je vedená směrem k tréninku. Ke kvalitnímu textu je třeba se propsat, neboť staré úsloví říká - moudrost vchází do hlavy rukou. Naproti tomu stojí zastánci výuky tvůrčího psaní, kteří tvrdí, že i relativně jednoduchý kurz může dát člověku určitou přidanou hodnotu, nadhled, znalosti a dovednosti. Cílem výuky je dosáhnout toho, aby frekventant psal lépe a raději než na začátku.

Také z tohoto důvodu si dovolíme nabídnout určitý stručný úvod do tvůrčího psaní. Pokud o něm budeme hovořit, tak nikoli jako o vědecké disciplíně, která se studuje na univerzitách, ale spíše o praktické schopnosti a dovednosti člověka vytvořit nějaký text. Osobně považuji za klíčovou radost z psaní samotného - kdo píše rád, píše také obvykle dobře, kdo nerad, tak se to na kvalitě jeho textů jistě projeví také.

Rád bych také vyjádřil přesvědčení, že především v akademickém světě existuje velká spojitost mezi tvůrčím psaním a odborným textem. Zatímco tvůrčí psaní je obvykle chápáno jako imaginativní, tedy umělecké, a naopak vědecké, odborné texty jsou faktické, nemusí zde nutně existovat napětí. Ty nejlepší odborné texty jsou totiž často čtivé, mají bohatou slovní zásobu a promyšlený způsob vnitřní výstavby. A přesně to jsou prvky, které se projevují také u psaní umělecky laděných textů. Proto může také obyčejné psaní povídek, básní či jiných útvarů pozitivně dopadnout na text akademický. Přinejmenším v lehkosti psaní, zkušenosti a v bohatství slovní zásoby.

V odborné literatuře se můžeme setkat s několika jasně definovanými přínosy tvůrčího psaní, mezi které patří:

  • Rozvoj přirozeného smyslového vnímání, cítění a myšlení člověka. Psaní dává myšlenkám strukturu a formu. Jen tomu, co umíme napsat či říci, skutečně rozumíme.
  • Může sloužit jako prostředek terapie.
  • Vede krozvoji komunikačních schopností, ale také bohatého vnitřního života.
  • Rozvíjí mravní a osobnostní integritu jednotlivce. Sama tvorba nějakého díla je budováním hodnoty, která může být vnímána jako investice do sociálního a intelektuálního kapitálu.

Tím, že člověk pravidelně a rád píše, si vytváří také svůj osobitý styl a jeho myšlení získává stabilní a pevnou formu. Obecně se má za to, že tvůrčí psaní je procesem řízeným, který má jasně daný žánr, rozsah a další parametry. Díky tomu se člověk také naučí dobrému rozvržení obsahu a dodržení literárního rámce. Že tento fakt činí řadě lidí problém, je zkušenost nejen pedagogů opravujících písemné práce, ale také studentů, kteří neprošli slohovou prací z českého jazyka u maturit v roce 2012.

 V tomto materiálu se nepokusíme nahradit kurzy či celé akademické studium, ale pokusíme se dát drobný stimul a náhled k tomu, jak se do tvůrčího psaní pustit. Další aktivity jsou pak již na bedrech samotného čtenáře.

Než se pustíme do psaní

Nežli se pustíme do psaní libovolného textu, je třeba si odpovědět na několik základních otázek.  Předně je třeba si jasně definovat, jakému čtenáři je text určen - zda odborníkovi nebo seniorovi, malému dítěti nebo třeba studentovi. Tato volba bude determinantem látky, ale také formy textu. Druhou důležitou otázkou je volba vyjadřovacích prostředků - tedy zájmen, frází a dalších slovních lexikálních jednotek. Volba by měla odpovídat formě díla - jiná bude u monografie, odlišná u rigorózní práce.

Dále je třeba zvážit, zda máme o problému dostatečné množství informací a znalostí. Pokud ne, musíme si obstarat další. To není nutné jen u odborných textů, ale také třeba u historických románů a podobných děl. Dobrá znalost reálií a jejich odborné užívání je nezbytné pro produkci libovolného textu. Je také dobré si v jedné či dvou větách říci, co má být smyslem textu, který chceme publikovat. Dopředu je také dobré určit rozsah práce.

Užitečné také je rozhodnout se, jaký postoj k problematice zaujímáme - ironický, kritický, souhlasný? Náš postoj by měl být v rámci celého díla konzistentní, což je jedna z věcí, na které je třeba určitě myslet.

Základní pravidla úspěšného psaní

V současné postmoderní literatuře lze identifikovat celou řadu osob, která pravidla tvorby literárního textu záměrně určují. Je ale třeba jejich dobré znalosti, abychom věděli, proč je úmyslně porušujeme. Také to patří k promyšlenému literárnímu přístupu, který odděluje zkušené autory a naprosté amatéry. Následující pravidla jsou určená především pro umělecké žánry, ale velice dobře je možné velkou většinu z nich aplikovat také do oblasti tvorby odborného textu.

Individualizace textu je mimořádně důležitá. Nikdy není možné dosáhnout úspěchu, pokud se budeme snažit psát jako někdo jiný, i kdyby měl Nobelovu cenu za literaturu. Psát je nutné sám za sebe, s radostí a vlastní invencí. Jen reflexe vlastního intelektuálního života může dobře korespondovat s individuálním stylem. S tím souvisí to, o čem jsme již hovořili - psát je nutné s radostí a pro radost. Na dílu se to rozhodně pozná.

Pravidlo minimalismu je jedním z nejdůležitějších v současné literatuře. Pryč jsou doby bohatých renesančních názvů děl, které byly na dva či tři řádky. Dnešní doba je rychlá, uspěchaná a tomu je třeba přizpůsobit také psaní. Je třeba být věcnými, užívat krátké věty a vyvarovat se klišé. Metafory jsou sice vysokým literárním prvkem, ale je třeba také s nimi zacházet s mírou a rozumným způsobem. Dobré je po napsání si text ještě jednou projít a zkusit odstranit všechna přebytečná slova. Pozor je třeba dát si na kvantifikátory, které zbytečně ředí text. Řada obratů a slovních spojení je vnímána jako pozlátkovitá a zbytečně pompézní, také těch je třeba se zbavit. To ale neznamená, že bychom neměli mít úctu ke slovům - vhodně zvolená synonyma a odstupňování významu slov dílu vždy přidají na kvalitě.

Kvalitní forma je základ, tak nějak by se dal shrnout třetí okruh pravidel tvůrčího psaní. Je nutné se držet formálních pravidel, která nastavíte hned na začátku, po celou dobu - od osoby vypravěče přes formy komentářů až po strukturu postav. Je nutné být v tomto ohledu konzistentní a pevní. Každý kvalitní text by měl být zajímavý a zábavný. Ne třeba formou laciných vtipů, ale nadhledem autora, příklady, reáliemi. Nezajímavé a nezábavné věci nikdo nečte. A v neposlední řadě je zde jazyk - ať již stylově nebo gramaticky je hlavní zbraní autora a musí o něj pečovat. I kvalitní dílo lze snadno shodit opakujícími se slovy a hrubkami.

 A pak je tu ještě sada čistě beletristických rad - pište o konkrétních reáliích, místech a osobách. Úspěšné jsou často texty, do kterých si může čtenář promítat své vlastní zážitky a zkušenosti, ať již s popisovaným místem, člověkem nebo třeba institucí, nebo se personifikovat s hlavní postavou díla.

Existuje pak samozřejmě celá řada zajímavých stylistických doporučení, která je třeba mít na mysli, pokud chceme psát skutečně čtivě a zajímavě. Například důležité věci by měly být na konci věty - čtenáře to zaujme a text získá na dynamice. Je vhodné se vyjadřovat jednoznačně, abychom čtenáře udrželi v dějové linii. Stejně tak není vhodný eufemismus, přílišné množství vykřičníků a velice uvážliví bychom měli být v užívání nářečí.

Úvod, závěr a další „drobnosti"

V celém textu existují dvě věty, které mají vždy větší význam než všechny ostatní - totiž první a poslední. Je v celku jedno, jak dlouhý text člověk píše, ale tyto dvě věty rozhodují o úspěchu. Dejte si na nich mimořádně záležet. Dobrý úvod by měl člověka strhnout a navnadit pro čtení celého díla, měl by být poutavý, zajímavý a motivující. Pokud nejde o anotaci či abstrakt, tak by rozhodně neměl prozradit vše.

Také závěr každého článku je důležitý - jednak by měl zakončit a integrovat všechny myšlenky a záměry autora, ale také dává konečný dojem z díla. Pokud se podíváme na recenze filmů, často můžeme najít výtku, že celý snímek byl sice relativně dobrý, ale chyběl mu závěr. Tedy místo, kde děj graduje a pracuje s fantazií.

Pokud jde o poslední větu, nedoporučuje se v ní hodnotit obsah - to již bylo učiněno v samotném textu. Stejně tak je dobré vyhnout se otřepaným frázím jako na závěr či na konec. Poslední věta by měla být tím dílkem do skládačky příběhu, který vše rozhodne. Měla by člověka zaskočit, šokovat či potěšit. Pokud nevyvolá emoci, je v příběhu něco špatně.

Důležité také je, aby se člověk naučil pracovat s korekturami. Téměř nikdo nevytvoří napoprvé dokonalé dílo. Je dobré si jej číst nahlas, přemýšlet, jak věty zní, a nebát se je měnit. Často až při druhém či třetím čtení zjistíme, že něco nesedí. Pracovat je možné při závěrečné redakci jak s celým textem, tak také se slovy či větami. Existuje pravidlo, které říká, že pokud u prvotextu odstraníme polovinu rozsahu, zůstane zachován obsah i kvalita. Jistě to neplatí vždy, ale často ano. Je třeba počítat s tím, že během recenzí či korektur se dílo ještě podstatně změní a vybrousí, což vůbec není na škodu.

Důležité také je, aby se člověk nezasekl u nějaké věty a nepostoupil dále. Není vždy nutné začít psát od začátku, můžete vybudovat hlavní zápletku a až podle ní tvořit úvod. Pokud máme s jednou větou velké problémy, vyzkoušejme ji přepsat, případně předělat celý odstavec tak, abychom se jí vyhnuli úplně.

Několik doporučení na závěr

Existuje celá řada cest, které mohou vést ke zlepšení psaní jednotlivce. Základem jistě bude četba. Bez čtení se skutečně nedá psát. Kdysi se ptal jeden kněz kardinála Špidlíka, jak to dělá, že už více než půlstoletí připravuje kázání pro Vatikánský rozhlas a stále se neopakuje. A on sám že nemá po dvou letech co říci. Odpověď asi každý tuší - je třeba číst a nové myšlenky si nás najdou samy. Samozřejmě vždy záleží na kvalitě čteného textu.

Říká se, že se psaním je to jako se hrou na housle - začátky jsou těžké, vysilující, nikoho nebaví a výsledky jsou spíše odpudivé. Časem a praxí se ale vše zlepšuje. Pokud bude prvním písemným dílem člověka bakalářská práce, jistě se to na ní nepříliš pozitivně projeví.

Je také dobré stanovit si jasný plán a ten dodržovat. Ať již jde o čas strávený psaním, nebo třeba o počet znaků a slov. Každému přitom vyhovuje něco jiného. Každopádně ale platí, že harmonogram a pravidelnost v psaní pomáhá hodně. Úsloví „zachovej řád a řád zachová tebe" zde platí plně. Dalším důležitým krokem ke zlepšování se je kritika ostatních - dávat svá díla číst druhým, publikovat je na literárních serverech a přemýšlet o připomínkách a námitkách druhých je nezbytné, pokud se chce člověk zlepšovat.

Pomoci mohou také různé deníčky a zápisníky, do kterých si člověk poznamenává nápady, myšlenky a postřehy. Někomu ale více vyhovuje třeba procházka, po které vše rovnou dá na papír. Zkoušet je možné různé kreativní metody a hledat, co nejlépe funguje. Totéž platí o místě, kde člověk píše - jednomu je to lhostejné, druhý vyžaduje svůj stůl, třetí papír a plnicí pero, obklopen přírodou. Význam mají také různé kreativní techniky.

Závěrem

Určitě nejdůležitější je ale odhodlání začít a mít co říci. To jsou dva aspekty, které určují šanci na úspěch. Informační společnost zcela zásadním způsobem transformovalo to, jakým způsobem jsou informace publikovány. Dnes je třeba, aby se na jejich tvorbě podílel téměř každý člověk, který se nachází na vyšší pozici.

Potřeba tvorby textu má zcela zásadní resonance také s tím, jak funguje lidské myšlení. Je to právě řeč a jazyk, který vytváří rámec toho, jak můžeme myslet a poznávat. Věda ani život ve městech či společenstvích by nebyl bez jazyka v myslitelný a proto je třeba mu věnovat náležitou péči. Tvůrčí psaní přitom vede k tomu, abychom se naučili s jazykem náležitým způsobem pracovat.

Tvůrčí psaní tak integrálně rozvíjí lidský intelekt. Mozek pracující se slovy a pojmy, které jsou spojené s gramatikou, aby vytvořil smysluplný text, se tak touto cestou může mimořádným způsobem bystřit a rozvíjet. V tvůrčím psaní tak nejde jen o produkci nějakého obsahu směrem k dalším lidem, ale také k rozvoji vlastního intelektuálního světa.

 

Literatura

ČERNÝ, Michal. Spisovatel-amatér na českém Internetu. INTERNET INFO. Lupa [online]. 2007 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.lupa.cz/clanky/spisovatel-amater-na-ceskem-internetu/

DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého: jak psát pro noviny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh, praktická cvičení. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 152 s. ISBN 80-247-1602-X.

DURFEE, Harold A. Analytic philosophy and phenomenology. The Hague: Nijhoff, 1976, viii, 277 p. ISBN 90-247-1880-5.

FIŠER, Zbyněk . Tvůrčí psaní. Metodický portál: Články [online]. 21. 10. 2005, [cit. 2012-10-30]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/g/367/TVURCI-PSANI.html>. ISSN 1802-4785.

FIŠER, Zbyněk. Tvůrčí psaní: malá učebnice technik tvůrčího psaní. 1st American ed. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, 2001, 164 s., [1] s. fot. příl. (barev.). ISBN 80-859-3199-0.

FREGE, Gottlob, Sense and Reference. The Philosophical Review. Vol. 57, No. 3 (May, 1948), pp. 209-230. Published by: Duke University Press on behalf of Philosophical Review. Stable URL:  http://www.jstor.org/stable/2181485

KONEČNÁ, Magdalena. Řeč a rozumění: poznámky k filosofické a teologické hermeneutice H.-G. Gadamera, G. Ebelinga a E. Fuchse. 1. vyd. Brno: Marek Konečný, 2007, 118 s. ISBN 978-809-0351-691.

KONEČNÁ, Magdalena: Řeč jako společný problém filosofické a teologické hermeneutiky. Teologický sborník, č. 1, 2001, CDK, str. 9-18. ISSN 1211-3808.

NEALE, Edited by Derek. A creative writing handbook: developing dramatic technique, individual style and voice. London: A., 2009. ISBN 978-140-8109-410.

NEKULA, René. Příručka dobrého psaní. Praha, 2012. Dostupné z: http://www.scribd.com/doc/28518074/P%C5%99iru%C4%8Dka-dobreho-psani

PEREGRIN, Jaroslav. Filosofie a jazyk: (eseje a úvahy). Vyd. 1. Praha: Triton, 2003, 210 s. Filosofická setkávání, 9. ISBN 80-725-4432-2.

PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie: (eseje a úvahy). Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2005, 319 s. Filosofická setkávání, 9. ISBN 80-700-7207-5.

SMITH, Alexander Gordon. Inspired creative writing: pokes and prods for scribblers of all stripes. 1st American ed. New York: Perigee, 2007, xvi, 237 p. ISBN 03-995-3347-8

[1] Pro evangelistu Jana je typická inspirace antickou filosofií, ale současně také snaha odmítnout gnosticismus. Text pochází zřejmě z období okolo přelomu prvního a druhého století. Samotný prolog, ze kterého pochází tato citace je pak součástí nejmladší vrstvy celého textu, snad spolu s druhým závěrem.

[2] Uvědomme si, že pro křesťanství je Mesiáš (řecky Kristus) vtěleným Logem z prologu. To je pro Platona nepřijatelné, stejně jako pro postmoderní analytickou filosofii.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

3 komentáře

Obrázek uživatele Jiří Stodola

"Ta stojí na třech základních pilířích. Prvním je východisko poznání - to bere ze zkušeností. Nejde o zavržení rozumu, jako spíše o uvědomění si, že jsou to právě naše zkušenosti, které nás určitým způsobem formují, utvářejí a umožňují nám se rozvíjet. Druhým pilířem, který je zřejmě zmiňován dnes nejčastěji, je důraz na logiku. Zkušenosti můžeme chápat jako termy, se kterými je možné pracovat na základě logické analýzy. Na základě těchto potřeb se začala velice rychle rozvíjet logika a to nejen predikátová či výroková, ale také celá řada dalších zajímavých forem jako je modální logika či fuzzy logika. "

Ano, co to znamená? Nejen že analytická filosofie nezavrhuje rozum, ale svým důrazem na logiku považuje rozum za základní princip poznání vedle smyslové zkušenosti. Tím je velmi blízká filosofii aristotelské a scholastické. Proto také vznikají časopisy zaměřené na spojování tradic scholastických a analytických.

http://agora.metaphysica.skaut.org/sn/

"Z tohoto důvodu je celá řada analytiků velice skeptická k tomu, abychom tvořili nějakou ontologii či metafyziku."

Ano, tato věta je pravdivá. Nicméně z hlediska informativnosti je neúplná. V druhé polovině 20. století se utěšeně rozvíjí ontologie a metafyzika právě v rámci analytické filosofie. Úplná informace by měla znít asi takto:

Celá řada analytických filosofů je skeptická vůči metafyzice, celá řada se metafyzikou vážně zabývá.

Dva odkazy:

http://tarantula.ruk.cuni.cz/FILFF-12.html

http://ontology.buffalo.edu/amp.htm

A nějaké knížky:

STRAWSON, P. Analýza a metafyzika: úvod do filozofie. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2001, 187 s. ISBN 8071494151.

HŘÍBEK, Tomáš. Metafyzika antiindividualismu. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2008, 334 s. ISBN 9788070072899. 

Raclavský, Jiří. Individua a jejich vlastnosti: studie z intenzionální metafyziky. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2011. 237 s. ISBN 978-80-7182-289-9. Dvořák, Petr, Peroutka, David a Tomala, Ondřej. Modality v analytické metafyzice. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2010. 232 s. ISBN 978-80-7007-326-1.

PEROUTKA, David. Aristotelská nauka o potencích. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2010, 215 s. ISBN 9788070073308.

LEWIS, David. On the Plurality of Worlds. Wiley, 2001. 288 s. ISBN 9780631224266

HALL, R. Steward. Analytic Metaphysics: A New View of the Cosmos. AuthorHouse, 2002. 276 s. ISBN 9780759652521.

http://books.google.cz/books?id=dWhMidVqp40C&printsec=frontcover&dq=anal...

http://books.google.cz/books?id=stBo_f_yCqQC&printsec=frontcover&dq=anal...

http://books.google.cz/books?id=XN25Ch2B0s0C&printsec=frontcover&dq=anal...

Atd. Atd. Atd.

 

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Omlouvám se za dvojí vložení.

Obrázek uživatele Jiří Stodola

"Pro evangelistu Jana je typická inspirace antickou filosofií, ale současně také snaha odmítnout gnosticismus. Text pochází zřejmě z období okolo přelomu prvního a druhého století. Samotný prolog, ze kterého pochází tato citace je pak součástí nejmladší vrstvy celého textu, snad spolu s druhým závěrem."

Ano, takové věci se dnes říkají. Existují však i pádné argumenty pro zcela odlišné pojetí. 

Tresmontant, Claude. Hebrejský Kristus: jazyk a stáří evangelií. 2., opr. vyd., V nakl. Barrister & Principal vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2004. 255 s. Studium. ISBN 80-86598-72-1.

 

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback