Knižní a internetová kultura na Svatojakubské pouti

Svatojakubská pouť je přes tisíc let stará cesta, na kterou se vydávají poutníci z celého světa. Následující článek přináší několik postřehů o tom, jak je to na cestě s knihami a internetem.

Úvod

Na jaře tohoto roku jsem se svou přítelkyní Katkou absolvoval Svatojakubskou pouť, a to klasickou cestou z francouzských Pyrenejí do Santiaga de Compostela a dál až do Finisterry k pobřeží Atlantského oceánu. Následující text není o tom, jak skvěle jsme se tam měli, kolik jsme vypili vína, jak vypadají nohy poutníka po 30 dnech a 900 km k tomu, proč musíme jet do Jižní Koreje a ani není ani o tom, proč bych jel zítra znovu. Chtěl jsem jen napsat několik postřehů ohledně informačních technologií, čtení a knih na této Pouti.

Na cestu jsme vyrazili 5. dubna. Den před odjezdem jsem ještě pro jistotu vytvořil podrobný plán cesty, abych si ujasnil, jaký dopravní prostředek zvolit na kterém úseku. Ještě v odjezdové ráno jsem přitom neměl rozhodnuto, jestli si vezmu něco na čtení. Přece jen to budu tahat pěknou dálku. Čtečkou e-knih nevládnu a i kdyby, je to pouť, ne? Tam se takové profánní věci neberou. Nakonec jsem rozhodl pro Nietzscheho Antikrista. Ne, že bych chtěl tamějším křesťanským poutníkům rozmlouvat Boha, ale spíše proto, že to byla nejmenší kniha, kterou jsem v knihovně měl; a taky proto, že s Nietzschem to máte jako s Tolkienem: můžete ho číst pořád dokola a stejně vám bude pořád něco unikat a nikdy ho nechopíte zcela. Nic dalšího jsem nebral a vsadil na dostatek literatury v poutnických ubytovnách. Internetoví uživatelé se totiž na fórech věnovaných pouti s mysteriózním nádechem vyjadřovali k tomu, že v ubytovnách pro poutníky bývají malé knihovny vybavené knihami poutníků, které si člověk může vzít a až je přečte, prostě je zase odloží v další ubytovně. Že měli pravdu, se přesvědčte v další části, která je tvořena komentovanými fotografiemi.

Stať

Žádný poutník se neobejde bez poutnického průkazu (špan. credencial). Průkaz přináší poutníkům mnoho výhod, z nichž ta největší je možnost využívání poutnických ubytoven (špan. albergue, franc. refugio), které vyjdou výrazně levněji, než hostely a hotely. Poutníci dostávjí v každé ubytovně a významných zastávkách na cestě razítka, která brzy zaplní celý průkaz. Na fotografii můj průkaz Jean-Pied-de-Port po konci cesty.

 

První knihovny jsme se dočkali v Larrasoañi po přechodu zasněžených Pyrenejí. Knihy byly zájemcům volně k dispozici a vedle křesťanské literatury se tam našel i nějaký ten horror.

 

Taky jsme se dočkali prvního připojení na internet. Když v průvodci psali „internet k dispozici", měl jsem tak nějak automaticky za to, že to znamená „rychlé free wifi k dispozici". Průvodce je ale nutné brát s rezervou. Podobné koutky jsme pak potkávali po zbytku cesty. Cena za připojení byla většinou 2 € za hodinu, někdy i více. Wifi bylo dostupné hlavně v hostelech a lepších soukromých ubytovnách; ubytovny, o které se staralo město nebo místní vládní zmocněnci, v lepším případě vládly jedním počítačem s řádně zpoplatněným přístupem k síti. V Larrasoañě jsem ukořistil svou první knihu. Byla to novela City of Glass od Paula Austera. Doporučuji těm, kdo se chtějí ztratit v imaginaci autorově, hlavního hrdiny a své. Novela byla původně součástí jedné knihy se dvě dalšími novelami, nějaký poutník je ale roztrhl a udělal z nich rázem tři díla. Srdce knihomilovníka asi zaplesá, ale byl to přece jen mistrný tah, uvážíme-li nedostatek knih na cestě a váhu knihy. Po dvou dnech vám totiž dojde, že tady se na hrdiny nehraje a každý gram zbytečné věci, který nesete, je považován za luxus. Potkal jsem spoustu lidí, kteří v prvních dnech zanechali většinu věcí v ubytovnách, kde jsou k tomuto účelu vyhrazeny kontejnery a veškeré věci jdou na charitu. A když už jsme u toho trhání - asi o týden později jsem potkal poutníka, který četl knihu a po přečtení stránky ji vždy vytrhl a zahodil, aby se mu pořád ulehčovalo.

 

Náš nový přítel z Japonska byl vášnivým čtenářem, a zatímco si ostatní poutníci po pochodu užívali nicnedělání, on se věnoval četbě.

 

Tohle je knihovna v Los Arcos. Tam jsem objevil česky psanou knihu Geraldova Hra od Stephena Kinga. Neodolal jsem a vzal jsem jí k přečtení, na oplátku jsem tam nechal City of Glass i svého Antikrista. Doufám, že to tamější „hostitelé" (špan. hospitaleros) nevzali osobně, byli jinak hrozně milí a dokonce uměli říct i „dobrí den".

 

Na nejlépe vybavenou knihovnu jsme narazili o dalších pár dnů později v Logroño. Tam jsem jich nechal Geraldovu hru a vzal si radši Gramatiku španělštiny.

V Beloradu jsme narazili na první oficiálnější knihovničku určenou poutníkům. Obsahem nás zklamala špatnými tituly a kancionály, po kterých jsme zrovna neprahli.

 

V Burgos, jedné z největších zastávek, měli knihovnu vybavenou až moc dobře. Bohužel byla většina knížek na křídovém papíře s množství fotografií, což se z hlediska váhy a jeví jako nepraktické. Toť vše z fotek, knihovny jsme potkávali pochopitelně i dále, jen se už nedochovaly jejich fotografie.

Závěr

Stručně a jasné poučení pro budoucí poutníky zní: na Svatojakubskou pouť si vezměte jednu knihu, chytrý telefon se hodí.

Ke knihám: v poutnických ubytovnách na nějakou tu zajímavou knihu vždy narazíte. Zvlášť to platí pro ty, kdo čtou i v nějakém jiném jazyce. Nouzi v ubytovnách nebylo o knihy v korejštině, němčině, norštině, francouzštině, italštině, japonštině a samozřejmě angličtině a španělštině. Nikdo nemá problém s tím, když si nějakou knihu vezmete, zvláště pak v případě, pokud tam na oplátku nějakou necháte. Dalším důvodem, proč si nebrat půl knihovny, je fakt, že na čtení nebudete mít čas. Pokud nejste vyloženě asociální typ, volný čas budete trávit s poutníky diskusemi o příčině lidského bytí a kategorizací důvodů, proč někteří lidé neradi pijí ze sklenice umyté v myčce. V neposlední řadě si vícero knih neberte proto, protože je to zátěž navíc, kterou potáhnete skoro tisíc kilometrů (pokud ji nemáte v plánu nikde nechat).

K informačním technologiím: čtečka e-knih může být užitečná. Takřka každá ubytovna má zásuvky, takže není problém si čtečku v případě potřeby dobít. Pokud chcete spadat do kategorie tzv. „professional pilgrims" (v našich kruzích označení poutníků, kteří jdou pouť už poněkolikáté a řadu věcí mají zvládnutých lépe, než prvopoutníci), vezměte si s sebou rozdvojku. Ta se hodí v ubytovnách, kde je nedostatek zásuvek, což je něco kolem 100 % ubytoven. Nějaké to chytřejší telefon se hodí alespoň na sledování předpovědí počasí a příležitostný kontakt se světem.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback