Kořeny současných proměn přístupů ke vzdělávání

Odkud se vynořilo množství alternativních přístupů ke vzdělávání a „nových” výukových metod? Proč se zdánlivě znenadání začalo výrazně proměňovat školní prostředí a proč máme snahu do každého předmětu implementovat nějakou moderní technologii? Tyto otázky se rozhodl zodpovědět Miroslav Staněk na desátém Bloku expertů podzimního semestru.

Miroslav Staněk pracuje pro Středisko moderního vzdělávání a pro distributora experimentálních systémů PASCO. Zde působí jako lektor tří populárních interaktivních technologií implementovaných do výuky – tabletů, hlasovacích a měřících systémů. Nejčastěji vzdělává pedagogy, nicméně přijde do kontaktu i s dětmi. Díky tomu (a několikaleté praxi učitele) zažívá na vlastní kůži, jak děti s interaktivními technologiemi pracují, a ví, jaký přístup mají děti k technologiím ve výuce.

Škola v roce 1774 vs. škola po roce 2000

V úvodu přednášky Miroslav představil dvě výrazně odlišné školní třídy. Na jednu stranu je zde „škola vzor 1774“ reprezentující způsob výuky a charakter žáků od zavedení povinné školní docházky, na druhou stranu je zde škola po roce 2000. Proč by měl být právě rok 2000 zlomovým letopočtem? Zhruba v této době se ve školách začala běžně vyučovat výpočetní technika a zanedlouho se počítače staly běžnými osobními zařízeními. Využití počítačů se stává výukovou metodou, což způsobuje výraznou proměnu paradigmatu ve vzdělávání.

Jó, tehdy za nás…”

Nyní se ale vraťme k tomu, jak Miroslav popsal edukaci po roce 1774. Tento letopočet všichni známe ze školních lavic, Marie Terezie představila reformu vzdělávání a stanovila povinnou školní docházku. Miroslav popsal edukaci v tomto období záměrně stereotypně., tak, jak se ještě docela nedávný vzdělávací systém popisuje v běžné řeči.

Říká se, že dříve byli žáci skvělí, protože školu navštěvovali rádi, byli pozorní, a zajímali se o probírané učivo. Přestože se museli vše učit zpaměti, škola z žáků vychovávala vzdělané odborníky, kteří oplývali rozvinutým všeobecným rozhledem a nečinilo jim potíže přistupovat k problémům kreativně a s rozmyslem.

Učitel měl vysoké společenské postavení, žáci ho respektovali a setkával se s podporou ze strany vedení školy i rodičů. Učitel především rozuměl potřebám svých žáků a dokázal na tyto potřeby reagovat.

Přirozeně tušíme, že tento popis je zcela vytržený z reality, přesto většinu charakteristik považujeme za ideální vzor žáka či učitele a máme snahu tohoto ideálu docílit.

Ale doba se změnila…

Přišlo druhé tisíciletí a začal se vyučovat předmět výpočetní technika. V tuto chvíli se školy vyrovnaly s technologickým pokrokem. Za zlomek sekundy ale došlo k další podstatné změně. Počítače se staly zcela obvyklým vybavením domácností, téměř každý žák uměl pracovat s počítačem mnohem lépe, než od něj očekávaly školní osnovy. V tuto chvíli se nový předmět stal zcela zbytečným.

Podle Miroslava se v tuto chvíli učitelé začali ptát, jak mají na rychlý technologicko-společenský vývoj reagovat. Dostávají se do úzkých, protože nejsou schopni přizpůsobovat se rychle měnícímu se prostředí, ve kterém se škola nachází. Ve svých otázkách jdou hlouběji a ptají se, co je to vlastně edukace a co je jejím cílem. Přicházejí změny metodik, obnovují se alternativní přístupy ke vzdělávání, transformují se edukační cíle a měří se hodnota vzdělání. Právě proto je druhé tisíciletí milníkem v pedagogice – začíná se formovat nové paradigma.

Vzhůru k individualizaci

A to je právě „škola vzor 2000”. Ve školních lavicích sedí digitální domorodci, kteří si do výuky nosí vlastní zařízení a učitele řeší, jak se s novou generací popasovat. V podstatě se jako řešení jeví individualizace výuky. Nyní bychom mohli mluvit o konektivismu, svobodných školách (např. Svoboda učení, Scio škola), waldorfských školách a dalších trendech. Všechny různé přístupy ke školství ale můžeme zařadit do jedné ze tří fází individualizace výuky

  1. fáze – předávání informací. Typicky frontální výuka, žák přijímá informace od učitele, ukládá si je a ve chvíli pro to určenou je podává zpětně učiteli, tempo i metodu volí učitel, žák je pasivní součástí výuky
  2. fáze – sdílení informací. V centru výuky je žák, který sám hledá odpovědi na problém. Cílem výuky je naučit žáka řídit svůj vzdělávací proces a především umět vyhledávat.
  3. fáze – vzdělávací komunita. Vrcholem individualizace je žák, který umí formulovat správné otázky na problém, který je v centru výuky.

ICT jako cesta ke 2. fázi individualizace

Škola vzor 2000 utíká z první do druhé fáze. Výuka směřuje k naplnění cíle vyhledávání informací a efektivnímu zpracování informací. Nástrojem by měly být právě technologie. Bohužel ne vždy se ICT pro tyto účely využívají a co je smutnější, někdy se stávají pouze pomyslným nástrojem pro zvýšení atraktivity výuky. Je holý nesmysl předpokládat, že technologie, kterými jsou digitální domorodci obklopení od narození a které považují za samozřejmou součást života, zvýší jejich zájem o to, co se děje ve škole.

ICT jako cesta k digitální demenci

ICT by se ve škole měly využívat způsobem, jakým s nimi digitální domorodci přirozeně pracují, a měly by doplňovat výuku, která i nadále podporuje rozvoj klíčových dovedností žáků.

Miroslav ale hrozí novou formou absolutismu, pokud bychom k technologiím přistupovali nekriticky. Absolutním vládcem by se stala technologie, které bychom zcela podlehli. Obává se, že digitální domorodci se tak stanou digitálně dementními (k tomuto tématu vyšla kontroverzní publikace Digitální demence od Manfreda Spitzera).

Případy digitální demence Miroslav ilustroval vírou některých lidí v zázračné léčivé zařízení Oberon System Quantum nebo v scientologický e-meter. Existují ale důkazy, že digitální domorodci opravdu bezmezně věří čemukoliv, co vyhledají na internetu? Kdo zjistil, že by ztráceli schopnost hodnotit informace? Nakonec se ptám, opravdu hrozí dětem digitální demence nebo podléháme technologickému pesimismu?

Několik dalších otázek na závěr

V závěru přednášky víme, proč se proměňuje vzdělávací paradigma, chápeme, proč učitelé experimentují s alternativními a novými metodami – tudíž i s implementací ICT. Miroslav vyjádřil jasné své stanovisko k inovacím ve výuce:

„Účinky přírodovědného a psychologického bádání přivedly moderní společnost k riziku nové formy absolutismu. Učitelé by měli při využívání ICT dál žárlivě střežit metody vyučovací a vychovatelské před novým světovým názorem, jež vystavuje mládež riziku informačně konzumní demence v míře dějinám lidstva nevídané.“

V přednášce ale chyběly odpovědi na zásadní otázky. Jak tedy máme ICT implementovat? Co znamená nesprávná implementace ICT? A jak inovovat a zároveň udržovat tradiční výukové metody?

Zdroje

STANĚK, Miroslav. Proč (ne)používat ICT ve výuce? [přednáška na Bloku expertů]. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 3. 11. 2015.

Středisko moderního vzdělávání [online]. 2013 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://www.smov.cz/.

Pasco.cz [online]. 2013 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://www.pasco.cz/.

Svobodné vzdělávání je klíčem ke všemu [online]. 2015 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://www.svobodauceni.cz/.

Vítejte ve ScioŠkole [online]. 2015 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z:  https://www.scioskola.cz/.

Digitální demence by Manfred Spitzer. Goodreads [online]. 2015 [cit. 2015-12-11]. Dostupné z: https://www.goodreads.com/book/show/21421379-digit-ln-demence.

Oberon Titanium [online] [cit. 2015-12-11]. Dostupné z: http://www.oberonic.cz/.

 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback