Kterak Vašek podepsal a výjimku vydupal aneb mnoho povyku pro nic

8. 11. 2009

Zástupci členských států EU podepsali Lisabonskou smlouvu dne 13. prosince roku 2007. Za Českou republiku ji podepsali tehdejší premiér Mirek Topolánek a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Dne 24. dubna 2008 byla tato smlouva předložena před Ústavní soud k posouzení, zda je smlouva v souladu s národní Ústavou. Ještě téhož roku se soud vyjádřil, že tato smlouva není v rozporu s českou Ústavou. Poslanecká sněmovna schválila LS v únoru 2009, totéž udělal senát v květnu 2009. Smlouvu v této době odmítala strana KSČM a část ODS. V září byla smlouva navržena k přezkoumání několika senátory. LS byla po opětovném přezkoumání, kdy Ústavní soud opět vyjádřil, že smlouva není v rozporu s Ústavou, finálně uznána. Do kolotoče tohoto schvalování se na závěr mísí odmítavý postoj euroskeptika Václava Klause.

Klaus nepodepsal

Ještě než se o něm více rozepíši, podívejme se lehce pod pokličku EU.

Proces evropské integrace je dlouhodobý a náročný. Ztěžuje se každým novým vstupem dalšího státu do EU. Každý stát je jedinečný svou ekonomickou strukturou, trhem, zákony a orgány moci, což samo o sobě činí tento proces složitějším. Lisabonská smlouva se snaží z velké části standardizovat a zjednodušit některé prvky fungování EU. Vzhledem k takovéto rozsáhlé integraci je Lisabonská smlouva (dále jen LS) dalším krokem, má-li EU jako celek nadále fungovat a přitom efektivně řešit aktuální témata. Jak takový krok ošetřit tak, aby vyhověl potřebám všech členských států? Existuje známé pořekadlo, že pokud obecně něco přijmeme, vždy je zároveň něco, čeho se musíme přitom vzdát. Jednou z momentálně nejkomplikovanějších záležitostí LS se stává hlasování, které zřetelně definuje článek ve wikipedii:

„Hlasování kvalifikovanou většinou v Radě bude rozšířeno do nových oblastí, čímž se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaženo, pokud souhlas s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatel unie. „

Mnohé (zejména malé) státy se bojí, že bude rozhodováno nějakým způsobem za ně a budou přehlasovány kvalifikovanou většinou. Tato obava je opodstatněná, protože velkým státům bude stačit podstatně menší podpora k tomu, aby rozhodnutí bylo přijato. Zdá se, že velikost a tím i větší moc některých států bude klíčovým problémem celého procesu rozhodování, kde malé státy, budou co do počtu potřebovat mnohem větší podporu ostatních členských států.

O čem by Unie rozhodovala systémem většiny (i kdyby některé země nesouhlasily):

- o pravidlech pro legální přistěhovalectví

- o tom, jaká budou společná pravidla v boji proti změně klimatu

- o některých dopravních předpisech

- o společných pravidlech ochrany veřejného zdraví, třeba před škodlivými účinky tabáku a alkoholu

- o energetické politice

- o předpisech pro cestovní ruch

- o předpisech pro policejní a soudní spolupráci v trestních věcech

Lze konstatovat, že v rámci celého systému EU došlo od připojení ČR ke schválení a přijetí mnoha norem českou vládou, které nesly řadu výhod i nevýhod (jak jinak). Některé normy znevýhodnily například české zemědělce (hektolitry vylitého mléka do pole aneb hospodářská regulace v akci).

Nemalou problematiku představuje i právo rušit veta bez další ratifikace. V tomto případě však mohou členské státy za pomocí svého parlamentu do šesti měsíců takové ratifikaci zabránit vyslovením nesouhlasu. Ve výsledku to znamená, že členské státy nemusí některá rozšíření práv přijímat. A co víc, nyní mají snazší možnost ze smlouvy odstoupit, podle Europy.cz smlouva poprvé výslovně uznává vystoupení z EU.

Nyní se však vraťme k tomu, jakým způsobem řešil problematiku Václav Klaus. Co se týče ratifikace smlouvy, se její odpůrci povětšinou oháněli Listinou základních práv a Ústavou, včetně toho, že Česko ztratí suverenitu (bez ohledu na to, že nejvíce ČR ztratila suverenitu vstupem do EU, kdy začala přijímat různá ustanovení a normy vzhledem k regulaci evropského trhu). (Mediální) demonstrování jeho chování a jednání v médiích by se dalo přirovnat k hájení zájmů celého národa. Obává se však evidentně pouze o ty, kterých se přímo týkají Benešovy dekrety, jak uvádí HN:

„Václav Klaus zase vyslovil obavu, že čeští občané, především v pohraničí, kvůli "Lisabonu" přijdou o majetky, které byly po druhé světové válce zabaveny vysídleným sudetským Němcům. Ti by podle jeho názoru teoreticky mohli v mezidobí, než začne platit česká výjimka, znovu napadnout Benešovy dekrety“.

Aha, tak tedy ne, že by pana prezidenta trápilo riziko vlny legálních přistěhovalců a horší prosazování národních zájmu vzhledem k hlasování kvalifikovanou většinou (i když se odvolává na bezprecedentnost smlouvy, což je vzhledem tomu, že EU je sama o sobě docela bezprecedentní záležitost, chabý argument). Trápí jej bývalý majetek „sudeťáků“! Nehledě na to, že jej text samotné LS mohl tak trápit již před dvěma lety a nikoliv až teď. Nutno dodat (k jeho neprospěchu), že sněmovna samotným schválením smlouvy pojistila dekrety doprovodným usnesením, pomocí něhož je nelze zpochybňovat a podle kterého smlouva nemůže měnit uspořádání ČSR po válce, cituji dle oficiálního vyjádření v článku na idnes.cz:

"Poslanecká sněmovna (...) odmítá snahy o extenzivní výklad rozsahu uplatnění Listiny základních práv Evropské unie a s tím spojené pokusy o otevírání otázek souvisejících s koncem a výsledky druhé světové války. (Listina základních práv EU) nemůže působit retroaktivně a zpochybnit tak právní a majetkové vztahy," stojí v doprovodném usnesení.

A jak dále cituji z HN:

"Klausovy obavy nezmírnilo ani výslovné ustanovení "Lisabonu", že žádné nové smlouvy nemohou být uplatňovány zpětně. Samotné Benešovy dekrety už navíc prošly před vstupem Česka do EU drobnohledem právních expertů v čele se slavným německým právním expertem Jochenem Fromweinem.“

Inu panu Klausovi to nestačilo a do třetice pro jistotu vynutil tuto výjimku, jejíž smysl a hodnota pro běžného občana ČR rovná se nula. Je přece nesmyslné předvídat, že smlouva, která vstoupí v platnost letos nebo příští rok, bude měnit a modifikovat majetkové vztahy vzniklé před padesáti lety! To by byl rozpor v chápání evropského práva.

K čemu je mi prospěšná Lisabonská smlouva zjistím v úseku dalších několika let a možná ani to, protože jako průměrný občan ČR ani tento dopad cítit nemusím. Stejně jako jsem doposud sama na sobě žádné závratné změny vstupem do EU nepocítila, kromě toho, že mi stačí na cestování po Evropě občanský průkaz, a že tvarůžky nejsou tak mazlavé jak bývávaly.

A tak hesla „Ztráta suverenity“ visící nad smlouvou jako Damoklův meč mě vůbec netrápí jako to, jak si s touto věcí bude počínat budoucí vláda zvolená v parlamentních volbách v příštím roce. Bude totiž také hodně záviset na ní, nakolik se Česká republika vzdá své suverenity a zda bude jen článkem v řadě, nebo naopak bude prosazovat své zájmy (doufejme, že reprezentativní) v mezinárodním měřítku a bude schopná přesvědčit ostatní členské země o kvalitě těchto zájmů. Pevně doufám, že takové úrovně bude příště zvolená vláda schopná dosáhnout a nebude to takové fiasko jako je volba našeho nového euro komisaře.

A také snad, bude-li se podobná kauza "Lisabonská smlouva" někdy v budoucnu opakovat, snad Vašek „vydupe“ alespoň výjimku, která bude skutečně nezbytná a bude nabývat reprezentativních hodnot pro český národ.


Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback