Lingvistické a sémiotické pojmy a problémy související se SJ

Předkládaný text je rozdělen do tří části. V první části je stručně charakterizována lingvistika a sémiotika. Druhá část nastiňuje historii pojmů „znak“ a „význam“. Závěrečná část využívá rozdělení sémiotiky na pragmatiku, sémantiku a syntaktiku, přičemž předkládá k jednotlivým oblastem několik vybraných problémů, které se týkají selekčních jazyků.

Úvod

Cílem předloženého textu je poskytnout čtenáři náhled do lingvistické a sémiotické terminologie, která se používá v oblasti selekčních jazyků. V první části krátce představuji lingvistiku a sémiotiku jako vědní disciplíny. Dále se věnuji termínům znak a význam a v závěrečné části pak využívám lingvistické a sémiotické pojmy při demonstraci problémů souvisejících se selekčními jazyky.

K teoretickému rámci

„Jazyk je systém sloužící především jako základní prostředek lidské komunikace."[1]

 

Již z této Čermákovy definice je zřejmé, že označení jazyk se primárně vztahuje k jazyku přirozenému. Panují dokonce názory, že nazývat jiné komunikační systémy jazykem je nesprávné, jelikož „označení „jazyk" přísluší pouze přirozenému lidskému dorozumívacímu kódu"[2]. Přesto se běžně užívá termínů „umělý jazyk", „formální jazyk" či v našem případě „selekční jazyk". Je to zejména z toho důvodu, že se ukázalo jako plodné, přistupovat k jejich zkoumání obdobným způsobem, jako se přistupuje ke zkoumání jazyku přirozeného.

Lingvistika

„Věda o jazyku, jeho struktuře, vztahu k myšlení a skutečnosti"[3], se nazývá lingvistika. Ta chápe jazyk jako systém, který tvoří dvě základní části. První z nich je lexikum nebo-li slovník. Ten obsahuje kompletní slovní zásobu jazyka. Druhou komponentou je gramatika, která určuje pravidla, jak lze slova tvořit či jakých mohou nabývat tvarů, což je nazýváno morfologií, a jak je možné jednotlivá slova lexika spojovat do vyšších celků (např. vět a souvětí), což je pojmenováno jako syntax.

Sémiotika

Sémiotika je název zavedený Charlesem S. Peircem pro označení nauky, která se zabývá zkoumáním znaků a znakových systémů. Obvykle se chápe v širším smyslu, a tudíž se nezajímá pouze o znaky jazykové, ale o znaky všeobecně. Vycházíme-li z výše uvedeného, můžeme brát jazyk, ať už přirozený či umělý, jako jen jednu z existujících soustav znaků a chápat lingvistiku jako část sémiotiky, která se zabývá pouze znaky jazykovými. Někteří přesto tvrdí, že „ostatní znakové systémy mají jen podružný význam" a považují „vydělování zvláštní skupiny sémiotických věd za neodůvodněné."[4]

Sémiotické dimenze

Dodnes je všeobecně přijímáno rozdělení sémiotiky na tři základní dimenze, které v knize Základy teorie znaků[5] navrhl sémiotik Charles W. Morris. Je možno zkoumat relace mezi znaky a objekty, v nichž jsou znaky použitelné. Tuto relaci budeme nazývat sémantickou dimenzí sémiose (...) Dále může být předmětem zkoumání relace mezi znaky a interprety. Tuto relaci budeme nazývat pragmatickou dimenzí sémiose (...). Protože má většina znaků jasné vztahy k jiným znakům (...) bude dobré počítat s třetí dimenzí sémiose, souřadnou s oběma zmíněnými. Tuto třetí dimenzi budeme nazývat syntaktickou dimenzí sémiose.[6]

Nauky, které se zabývají zkoumáním jednotlivých dimenzí, označil Morris jako sémantiku, pragmatiku a syntaktiku.

V současnosti jsou však vztahy mezi pragmatikou, sémantikou a syntaktikou pojímány poněkud odlišněji. V dnešním pojetí se jedná spíše o „postupnou inkluzi, protože pragmatika zahrnuje také sémantiku a ta zahrnuje ve skutečnosti i syntax."[7]

Znak a jeho význam

Než se lze pustit do diskuse lingvistických či semiotických problémů selekčních jazyků, je nutno v prvé řadě vědět, co znamenají dva ústřední pojmy těchto disciplín. Čili je třeba vymezit, co je to znak, a jak se znakem souvisí jeho význam.

Charles Peirce, jeden ze zakladatelů sémiotiky, definoval znak jako „něco, co pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze".[8] Zřetelnější formulaci používá Čermák, když píše, že „znak je obecně něco (tj. věc/forma) zastupující něco jiného".[9]

Vztah mezi znakem a význam lze tedy chápat jako bilaterální vztah mezi dvěma entitami. Tou, která něco označuje, a tou, která je něčím označována. S tímto pojetím přišel F. de Saussure, který tyto dvě entity pojmenoval jako „signifiant" (označující) a „signifié" (označované).

Sémiotický trojúhelník

V nynější době je ale povaha a struktura znaku vysvětlována častěji tzv. „sémiotickým trojúhelníkem", se kterým přišli Ogden a Richards v knize Význam slova význam[10].

Struktura znaku je dle jejich pojetí tvořena třemi částmi, které odpovídají třem vrcholům trojúhelníku, a třemi vztahy mezi těmito částmi, které jsou zobrazeny stranami trojúhelníku. Strukturu znaku tvoří symbol, který zaznamenává nějaký referent. Přerušovaná čára mezi symbolem a referentem však značí nepřímý vztah, takže symbol se nevztahuje přímo k určitému reálnému objektu, nýbrž se k němu vztahuje skrze myšlenku či referenci, která je symbolizována symbolem a referuje k referentu.

Nutno podotknout, že terminologie týkající se sémiotického trojúhelníku je velmi různorodá a místy nejasná. Výše uvedené termíny, které zavedli Ogden a Richards, jsou dnes často zaměňovány. Vedle termínu „symbol" se uvádí také termíny „znak", „forma" nebo „designátor". Termín „myšlenka" bývá nahrazován termíny „pojem", „význam", „designát". Kromě termínu „referent" se dále používají např. termíny „objekt" nebo „denotát".

Zatímco nahrazení termínů „symbol" a „referent" termíny výše uvedenými sémiotický trojúhelník nijak podstatně nezměnilo, nahrazení termínu „myšlenka" termíny „pojem" či „význam" mu dalo částečně nový rozměr.

Intersubjektivita významu

V původním podání Ogdena a Richardse byl vrchol sémiotického trojúhelníku, který označili termínem „myšlenka či reference", součástí světa psychiky, tedy subjektivní. V dnešní době se již tento vrchol nechápe čistě subjektivně, ale spíše ve smyslu Fregeho intersubjektivity. Pojmy či významy „nejsou věcí myšlenek či přání žádného jednotlivého člověka; nejsou však nutně objektivní v tom smyslu, že by vůbec nezávisely na existenci lidí a lidského rozumu".[12]

Smysl a význam

Podstatný vliv na formování sémantiky a chápání významu měl Gottlob Frege, který si uvědomil, že při analýze významu slov nevystačíme s jednou úrovní. Svou  dvouúrovňovou teorií významu předkládá Frege v článku O smyslu a významu[13], kde také vysvětluje, proč je nutné rozdělit význam na dvě úrovně. K tomu užívá (dnes) známého příkladu Jitřenky a Večernice.

Uvažuje následovně: Díky astronomickým objevům dnes víme, že slova „Jitřenka"
i „Večernice" ve skutečnosti označují tentýž objekt, totiž Venuši. Převedeno do symbolického vyjádření „a = b". Výraz „a = b" by v tom případě měl být totožný s výrazem „a = a". Vrátíme-li se však zpět ke slovnímu vyjádření výrazů, vidíme, že zatímco věta: „Jitřenka je Večernice.", může neznalému člověku zajisté sdělit podstatnou informaci, věta: „Jitřenka je Jitřenka.", neříká nic.

Je tedy přirozené domnívat se, že je se znakem spojeno (...), kromě toho k čemu znak odkazuje, což může být zváno významem znaku, také to, co bych nazval smyslem znaku, v čemž je obsažen způsob podání. (...) Význam slova „Jitřenka" by byl stejný s významem slova „Večernice", ne však smysl. [14] Co je to ovšem ve skutečnosti onen „smysl" či „způsob podání" zůstává prozatím nevyjasněno.

Dále je zde problém synonymnosti. Synonymum je definováno jako „výraz nebo gramatický tvar téměř stejného nebo podobného významu, stylistického zabarvení
a kontextového užití."[15] Výrazy „Jitřenka" a „Večernice" podle Frega označují tutéž věc (mají stejný význam), takže by měly být synonymní. Co však tato slova skutečně označují? Výraz „Jitřenka" označuje nejjasnější hvězdu na ranním nebi. Výraz „Večernice" označuje nejjasnější hvězdu na večerním nebi. Můžeme je tedy opravdu považovat za synonymní?

Intenze a extenze

K otázce synonymnosti výrazů se později vrací i Carnap, který místo příkladu Jitřenky a Večernice přichází se svým příkladem člověka a neopeřeného dvounožce. Jelikož neexistuje žádný jiný neopeřený dvounožec než člověk, měly by mít podle Fregeho oba výrazy totožný význam (stejně jako Jitřenka a Večernice). Na první pohled je však jasné, že by je za synonyma mohl pokládat opravdu málokdo. „Carnap si (...) uvědomuje, že je to mnohem spíše právě fregovský smysl, co odpovídá intuitivnímu pojmu význam."[16]

I díky tomu, že Fregův smysl zůstal čímsi nejasným, navrhuje Carnap nahradit Fregovy termíny smysl a význam novými, které by byly definovány poněkud explicitněji. Zavádí termín intenze pro souhrn podstatných charakteristik či vlastností (property) určité množiny entit a termín extenze pro třídu (class) či množinu těchto entit, které mají shodné vlastnosti (shodnou intenzi).

Je zřejmé, že Carnap v podstatě pokračuje ve Fregově dvouúrovňové sémantice. Každý pojem je pro něj vytvářen svou (explicitněji definovanou) intenzí a extenzí, namísto Fregova smyslu a významu.

Vybrané problémy SJ

V následující kapitole se konečně dostáváme k několika problémům selekčních jazyků. Problémy jsou rozděleny do kapitol dle jednotlivých dimenzí sémiose, přičemž je stále nutné brát v potaz obr. 1 a podotknout, že toto rozdělení slouží jen pro názornost.

Pragmatická dimenze SJ

Epistemické aspekty věcného zpracování

Tondl[17], na rozdíl od tradičních epistemologických přístupů, rozlišuje celkem čtyři základní složky poznání. Na počátku poznávacího procesu je tzv. objekt poznání. Ten následně vstupuje do interakce s kompetentním subjektem, který musí vlastnit určitý soubor rozhodovacích procesů, aby nakonec mohlo dojít k adekvátní formulaci výsledků poznávací činnosti.

Poněvadž obsahová analýza je svým způsobem taktéž poznávacím procesem, dá se obdobnou terminologií popsat i proces rozpoznávání obsahových charakteristik dokumentu.

Objektem poznání může být jakýkoli druh dokumentu, i když nejobvyklejším a pro ilustraci nejvhodnějším, je dokument textový resp. jeho text. Kompetentním subjektem, který text dokumentu poznává, je indexátor. Závěrem obsahové analýzy je formulace výsledků poznávací činnosti, kterou je možné chápat jako postupný přechod od identifikace podstatných konceptů a pojmů v textu, až po výběr odpovídajících jednotek určitého selekčního jazyka. Zbývající složkou poznávacího procesu je soubor rozhodovacích procesů, který určuje, jaké z konceptů a pojmů v textu jsou podstatné a jaké jednotky selekčního jazyka jsou pro tyto koncepty a pojmy odpovídající. Souborem rozhodovacích procesů jsou v případě obsahové analýzy z velké části indexační pravidla.

Kvalita indexace

Žádoucím cílem věcného zpracování je kvalitně indexovaný dokument. O kvalitě indexace můžeme říci, že je to „míra shody obsahu selekčního obrazu s obsahem dokumentu"[18]. Na míře výsledné kvality indexace se podílí všechny čtyři výše zmíněné prvky obsahové analýzy.

Zda bude dokument kvalitně indexován, je dáno v prvé řadě samotným dokumentem. Jedná se především o formální stránku dokumentu, kterou tvoří např.: žánr, délka a struktura textu, jazyk, apod. Veškeré formální aspekty ovlivňují správné vyjádření obsahu dokumentu indexátorem.

Dalším vlivem jsou indexační pravidla a selekční jazyk, který je pro indexaci použit.
U obou těchto složek záleží v podstatě na přesnosti vymezení. Na jedné straně přesné určení pravidel pro indexaci, na druhé straně přesné definování významu lexikálních jednotek selekčního jazyka.

Poslední a nejvlivnějším prvkem pro kvalitu indexace je indexátor. Aby dokázal kvalitně indexovat, musí správně vystihnout obsah dokumentu, znát indexační pravidla a rozumět obsahu a struktuře lexikálních jednotek.

Sémantická dimenze SJ

Sémantická redukce

Smyslem a zároveň problémem selekčního jazyka je vyjádření obsahu dokumentu určitým počtem lexikálních jednotek. Jedná se o převod plného textu do několika pojmů, což s sebou samozřejmě nese určitou sémantickou (významovou) redukci původního textu.

Proces popisu dokumentu selekčním jazykem se nazývá věcné zpracování dokumentů, přičemž v obecné rovině lze tento proces rozdělit do tří částí: obsahová analýza, identifikace pojmů a výběr znaků selekčního jazyka. Stejně tak Samek vychází z uvedeného rozdělení a vidí v převodu dokumentu do selekčního jazyka trojnásobnou redukci, jelikož informační pracovník musí při indexaci:

  1. vybrat několik nejhrubších sémantických zlomků, v něž byla roztříštěna původní významová celistvost dokumentu, abstrahovat je ve víceméně izolované paradigmatické pojmy, a ty pak vtěsnat do cizorodých pojmových schémat, která (...) nám mnohdy vnucují pojmovou hierarchii neslučitelnou s pojmovou strukturou původního dokumentu.[19]

Vícejazyčnost

Každému výrazu „odpovídá v jazyce určité „sémantické pole", jež může být v konkrétních jazycích různě segmentováno."[20] Tím samozřejmě vzniká problém při tvorbě vícejazyčných tezaurů, kde by měl v ideálním případě odpovídat každému výrazu v jednom jazyce ekvivalentní výraz v jazyce druhém.

Mezi výrazy různých jazyků může v podstatě vzniknout jeden ze čtyř vztahů, kdy výrazu v jednom jazyce odpovídá:

  1. ekvivalentní výraz v druhém jazyce,
  2. částečně ekvivalentní výraz v druhém jazyce,
  3. více výrazů v druhém jazyce,
  4. nebo mu neodpovídá žádný výraz v druhém jazyce.

Vezmeme-li jako příklad termíny z tabulky, pak mezi výrazy „gehen" a „jít" je vztah ekvivalentní, mezi výrazy „fahren" a „jet" je vztah částečně ekvivalentní a mezi výrazy „go", „gehen", „fahren" a „reiten" je vztah, kdy jednomu výrazu odpovídá výrazů více.

Syntaktická dimenze SJ

Tvorba pořádacích znaků

Velká část syntaktických problémů se vynořuje při tvorbě pořádacích znaků. Jelikož jsou však často řešeny pomocí různých pravidel a doporučení, představím jen krátce tři z nich.

Postkoordinace versus prekoordinace

Jednou za základních otázek při tvorbě tezauru je koordinace lexikálních jednotek. Na jedné straně máme prekoordinaci, jejímž smyslem je používat složené pojmy již při indexaci. Zachytí specifické vztahy mezi lexikálními jednotkami, čímž umožní zvýšit přesnost, ale uživatel musí svůj dotaz složitě formulovat. Na druhé je způsob postkoordinace, kdy se při indexaci používají jednoduché pojmy, které se kombinují až při vyhledávání, což na úkor přesnosti zvýší úplnost.

Syntaktický rozklad

Dalším problémem je syntaktický rozklad sousloví. Obvykle je sousloví tvořeno řídícím členem a modifikátorem, který zpřesňuje význam řídícího členu. Otázkou v tomto případě je, zda sousloví nechat beze změny či jej rozdělit na dílčí lexikální jednotky. Především se musí dbát, aby sousloví neztratilo svůj původní význam.

Volba preferovaného termínu

Při rozhodovaní, zda termín použít jako deskriptor či nedeskriptor, musí tvůrce tezauru zohlednit hlavně rozšířenost termínu a potřeby uživatelů.

Závěr

Ve své seminární práci jsem se snažil předvést několik problémů z oblasti lingvistiky
a sémiotiky, které mají co dočinění s věcným pořádáním informací, a tím dokázat kompetenci těchto disciplín při studium selekčních jazyků.

Použité zdroje

  • 1. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda [elektronický zdroj]. Brno: Masarykova univerzita. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, 2002. s. 12. Dostupný z WWW: <https://www.teiresias.muni.cz/knihovna/cerjaz.exe>.
  • 2. ČERNÝ, Jiří, HOLEŠ, Jan. Sémiotika. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 363 s. ISBN 80-7178-832-5.
  • 3. ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta., 2001. 200 s. ISBN 80-210-2669-3.
  • 4. FREGE, Gottlob. Sense and Reference. The Philosophical Review. 1948, vol. 57, no. 3, s. 209-230. Dostupný z WWW: <http://links.jstor.org/sici?sici=0031-8108%28194805%2957%3A3%3C209%3ASAR....
  • 5. MORRIS, C.W. Základy teorie znaků. In NEBESKÝ, Ladislav, et al. Lingvistické čítanky: Sémiotika sv. 2. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 136 s.
  • 6. OGDEN, C.K. - RICHARDS, I.A. Myšlenky, slova a věci. In NEBESKÝ, Ladislav, et al. Lingvistické čítanky: Sémiotika sv. 2. 1. vyd. PRAHA: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 136 s.
  • 7. PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2005. 319 s. ISBN 80-7007-207-5.
  • 8. PEIRCE, Ch. S. Collected papers of Charles Sanders Peirce. Volume 1-2, Principles of philosophy. Elements of logic. Edited by Charles Hartshorne and Paul Weiss. 2nd edition. Cambridge (Mass.): Belknap Press of Harvard University Press, 1960. 2 sv. (393, 535 s.).
  • 9. SAMEK, Tomáš. K hermeneutice selekčních jazyků (se zvláštním zřetelem k tezaurům). Národní knihovna: Knihovnická revue. 1999, roč. 10, č. 6, s. 181. Dostupný z WWW: <http://full.nkp.cz/nkkr/nkkr9906/9906280.html>.
  • 10. SCHWARZ, Josef. Praktické aspekty hodnocení kvality a konzistence indexace. Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 2 [cit. 2008-04-10]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/3986>. URN-NBN:cz-ik3986. ISSN 1212-5075.
  • 11. Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy [online]. c2004 [cit. 2008-06-11]. Dostupný z WWW: <http://sigma.nkp.cz/F/>.
  • 12. TONDL, Ladislav. Mezi epistemologií a sémiotikou: Deset studií o vztazích poznání a porozumění významu. 1. vyd. Praha: Filosofia, 1996. 224 s. ISBN 80-7007-076-5.

 


[1] ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda [elektronický zdroj]. Brno: Masarykova univerzita. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, 2002. s. 4. Dostupný z WWW:

<https://www.teiresias.muni.cz/knihovna/cerjaz.exe>.

[2] ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta., 2001. s. 8. ISBN 80-210-2669-3.

[3] TDKIV

[4] Viz záznam 2, s. 19.

[5] „Foundations of the Theory of Signs".

[6] MORRIS, C.W. Základy teorie znaků. In NEBESKÝ, Ladislav, et al. Lingvistické čítanky: Sémiotika sv. 2. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. s. 14.

[7] ČERNÝ, Jiří - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. s. 27. ISBN 80-7178-832-5.

[8] „A sign, or representamen, is something which stands to somebody for something in some respect or capacity."

PEIRCE, Ch. S. Collected papers of Charles Sanders Peirce. 2nd edition. Edited by Charles Hartshorne and Paul Weiss. Cambridge (Mass.): Belknap Press of Harvard University Press, 1960. §2.228. On Signs. Ground, Object, and Interpretant.

[9] ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda [elektronický zdroj]. Brno: Masarykova univerzita. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, 2002. s. 12. Dostupný z WWW:

<https://www.teiresias.muni.cz/knihovna/cerjaz.exe>.

[10] „The Meaning of Meaning".

[11] OGDEN, C.K. - RICHARDS, I.A. Myšlenky, slova a věci. In NEBESKÝ, Ladislav, et al. Lingvistické čítanky: Sémiotika sv. 2. 1. vyd. PRAHA: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. s. 66.

[12] PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2005. s. 66. ISBN 80-7007-207-5.

[13] „Über Sinn und Bedeutung" („Sense and Reference").

[14] „It is natural, now, to think of there being connected whit a sign (...), besides that to which the sign refers, which may be called the referent of the sign, also what I would like to call the sense of the sign, wherein the mode of presentation is containd. (...) The referent of "evening star" would be the same as that of "morning star," but not the sense."

FREGE, Gottlob. Sense and Reference. The Philosophical Review. 1948, vol. 57, no. 3, s. 210. Dostupný

z WWW:

<http://links.jstor.org/sici?sici=0031-8108%28194805%2957%3A3%3C209%3ASAR....

[15] TDKIV

[16] PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2005. s. 119. ISBN 80-7007-207-5.

[17] TONDL, Ladislav. Epistemická kompetence a problémy sémiotického rozhodování. In Mezi epistemologií a sémiotikou: Deset studií o vztazích poznání a porozumění významu. 1. vyd. Praha: Filosofia, 1996. s. 81-88. ISBN 80-7007-076-5.

[18] SCHWARZ, Josef. Praktické aspekty hodnocení kvality a konzistence indexace. Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 2, s. 4. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/3986>. URN-NBN:cz-ik3986. ISSN 1212-5075.

[19] SAMEK, Tomáš. K hermeneutice selekčních jazyků (se zvláštním zřetelem k tezaurům). Národní knihovna: Knihovnická revue. 1999, roč. 10, č. 6, s. 281. Dostupný z WWW:

<http://full.nkp.cz/nkkr/nkkr9906/9906280.html>.

[20] ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta., 2001. s. 76. ISBN 80-210-2669-3.

[21] Tamtéž s. 77.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

6 komentářů

Obrázek uživatele admin
Anonym
8. 4. 2012
Poněkud mne od další četby odrazuje hrubá gramatická chyba hned v úvodu. Neubráním se pocitu, že signifikuje kvalitu a důvěryhodnost celého textu.
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
22. 5. 2014

copak to máte s těmi obrázky? opravte si to prosím a také "Čermákovy definice" jinak děkuji za článek, hodí se mi k učení :)

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
23. 8. 2014

Dík za článek. Když už info neposkytne škola, tak snad bude užitečné toto.

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
20. 1. 2015

Parádní článek. Jen obr.2 opravdu nepředstavuje O-R sémiotický trojúhelník, bylo by fajn to napravit...

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
9. 7. 2015

Je hloupé, kdyxž v textu narazím na hrubé gramatické chyby.

Obrázek uživatele Gabriela Šimková

Máte pravdu, chyb v článku byla celá řada. Dle našich pravidel za ně sice odpovídá autor, ale článek považujeme za přínosný, takže jsme jej svěřili korektorce, která článek prošla a chyby v něm opravila.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback