Literatura krásná

14. 9. 2012

Právě jsem dočetla skvělou knížku, Poslední kabriolet. Je to přesně ten typ knihy, po jejímž přečtení mě ani na okamžik nenapadlo si říct: „A to je všechno?“. Naopak, vzpomínková forma vedení příběhu podnítila i moje vzpomínky a hlavou se mi začaly honit další tituly, které na mě zapůsobily snad stejně hluboce a příjemně. Proč vlastně a čím?

Je tomu už rok, co na Inflow vyšel příspěvek o prvních větách románu. Diskuse pod ním mě tehdy přivedla k úvaze o tom, jestli lze podobně posuzovat i název díla. Jednoduše řečeno – přečetla jsem si někdy knížku – beletrii – jen proto, že mě upoutal její název? Částečně ano, nebo alespoň se jméno stalo vodítkem k tomu, abych 1) si o titulu „něco našla“ a 2) pak si jej i přečetla. Trojicí knih, které si mě našly touto cestou, jsem chtěla na daný příspěvek reagovat. Čin od myšlenky sice odvál čas, ale zelený kabriolet mi vzpomínky přivábil zpět, i když teď už v jiných souvislostech.

Tulák po hvězdách, Ostrov včerejšího dne a Smrt krásných srnců byly těmi knihami, jež mě svedly názvem a poté svázaly obsahem („Tulák“ rozhodne nejvíce). O nich ale tento příspěvek nebude, ač všechny tři vřele doporučuju. Bude o již zmiňovaném díle Antona Myrera. Jeho dalšími spolujezdci se pak stanou tituly Devět měst a Vojna a mír. Tím, co tyto knihy (pro mě) spojuje, si nejsem ani teď přesně jistá, ale „něco“ tam zřejmě bude

Hvězdné síťování

Vždycky mě potěší, když najdu v textu jiném než žhavě současném nějakou reminiscenci k našemu oboru. Ano, spíš jde o zatížení než o cokoliv jiného, ale stejně, když jsem četla ústy učitele Northa, svobodomyslné postavy v tom dobrém slova smyslu, toto:

Muž má mít tři přátele starší, než je sám, tři svého věku a tři mladší. A má mít přítelkyně starší, než je sám, tři svého věku a tři mladší. Těmto dvakrát devíti přátelům říkám souhvězdí. A podobná souhvězdí má mít i žena.

myslela jsem na hvězdnou oblohu, své přátele i facebook. 

Kníže Andrej              

Carské Rusko jde ve vztazích ještě dál. Sonda do společnosti takového rozměru a charakteru není všedním zážitkem. Průvodcem jejími zvraty a vyznávanými hodnotami se mi nestala postava hraběte Pierra Bezuchova, autorova mluvčího, jak jsem zjistila. Bližší mi byl kníže Andrej Bokonskij, co vyjádřenými postoji k životu se týče (podobně v románu Anna Karenina mi tuto úlohu svými uvažováním zahrál Konstantin Levin).


Krize středního věku

Společnost, vztahy i válka, ale zcela jiné prostředí – opět Amerika jako v prvním případě, to jsou kulisy pro osudy postav Posledního kabrioletu v podání sympatického vypravěče George Virdona. Jejich sny, odlišné životní zkušenosti, radosti a pády tím, co režíruje příběhy každého z přátel. 

A konečně se dostávám k výchozí otázce „Proč vlastně a čím?“ spojila jsem zrovna tyto texty?


Na první pohled je tu absolutní koncentrace „mužského hrdiny“ (včetně první knižní trojice), což mě teda celkem zaráží . Dále je to zabývání se různými proměnlivými aspekty skutečnosti, ve finále bez pocitu velké ztráty. (Nejoptimističtěji z tohoto výčtu vyznívá učitel z Devíti měst, který si skutečnost docela hezky užívá.) Citlivý přístup vůči popisovaným jevům, charakterům postav a spisovatelský um je pak solí, jež dává čtení opravdu dobrou chu'ť (záměrně neuvádím jen „příchuť"). 

Samozřejmě, bylo by toho ještě mnohem více, ale to už s radostí ponechám na vkusu a dojmech každého, kdo si mnou chválené knihy z „kategorie krásných“ též přečte.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback