Mají mít knihovny názor?

9. 10. 2018
Odborná knihovnická veřejnost a nejen ona si neustále klade otázky, jaké jsou knihovny současnosti? Jaká je jejich role? Jaká je jejich funkce? Potřebují dnes lidé knihovny, a pokud ano, tak proč? Stejné otázky si kladu i já. Ale najít jasné a přímé odpovědi jsem odkládal a možná jsem z nich měl i strach. Následujícím textem se pokusím to napravit.

Co je vlastně ta knihovna a knihovník zač?

V červnovém vydání týdeníku Respekt jsem narazil na článek o události, která v knihovnických kruzích zapadla. Obsahem je narychlo zrušená beseda s kontroverzním a názorově vyhraněným aktivistou Petrem Hamplem. Ředitelka krajské vědecké knihovny v Liberci Blanka Konvalinková se na poslední chvíli rozhodla besedu v knihovně zrušit tím, že pořádajícímu spolku Naštvané matky oznámila, že ruší pronájem místnosti.
To byla samozřejmě voda na mlýn všem hejtrům, trollům a diskutérům, kteří se do Konvalinkové pustili. Zvedla se ale také vlna podpory, což je možné vnímat (a podobně to dle jejího vyjádření vidí také ředitelka liberecké knihovny) jako ukázku polarizované společnosti.
Zaujala mě ale tato pasáž: „Organizátorům poslala e-mail, ve kterém své rozhodnutí zdůvodnila tím, že jejich názory ,se neslučují s názory zastávanými knihovnou‘.“ Tedy že knihovna „zastává určité názory“.
Není to poprvé, co knihovna u nás zastávala názory, nebo se spíše hlásila k hodnotám, a rozhodla se tak zrušit přednášku nebo setkání s osobností, jež byla v jejich rozporu. V minulém roce se do stejné situace dostala knihovna v Litoměřicích, která zrušila přednášku Kláry Samkové.
Tyto dva případy mě přivedly na otázky, které jsem si položil v úvodu a rovněž mě v souvislosti s nimi ptám, jakou roli v tom všem má vlastně knihovník. Kdo to je?
Zvykli jsme říkat a veřejně proklamovat, že knihovny už nejsou jen půjčovny knih. Ve 21. století moderní knihovny přejímají mnohem více funkcí a rolí – jsou kulturní, vzdělávací a komunitní centra, jsou otevřený a přístupný a především bezpečný prostor, dávají možnost a příležitost realizovat se všem bez rozdílů atd. Středobodem toho všeho však stále zůstávají informace a to je případ i samotných knihovníků.
Myslím, že v současnosti je stále podstatnější uvědomit si, že knihovník není jen člověk, který se na vás usměje, pozdraví vás a půjčí vám knihu. Je to také informační specialista a odborník; tedy v ideálním světě by takový měl být. Je tedy tím, kdo je schopen rozlišit kvalitní a nekvalitní informace, relevantní od těch, které se míjí účelem. To, co pak nabízíme lidem především, by měla být kvalita a relevance. Nebo je to jinak?

Země je kulatá, ale u nás může být i plochá

Není to totiž tak jednoduché. Etický kodex českých knihovníků (odvozený od etického kodexu IFLA) totiž v prvním bodě uvádí:

Knihovník vždy hájí základní právo jedince na informaci. Poskytuje neomezený, rovný a svobodný přístup k informacím a informačním zdrojům, které jsou obsaženy ve fondech knihoven. Činí tak bez ohledu na politická, ideologická a náboženská hlediska a bez jakékoliv cenzury, s výjimkami uvedenými v zákonných předpisech. Nenese však odpovědnost za následky užití informací získaných z dokumentů nebo v knihovně;

Tato „tvrdá neutralita“ posvěcená nulovou zodpovědností ve své podstatě vytváří konformní zónu, která vytváří něco ve smyslu „já nic, já muzikant“.
Ano, dá se nyní argumentovat tím, že uvedená pasáž se vztahuje na informace a zdroje, jež jsou obsaženy ve fondech, ale v kontextu vývoje knihoven a funkcí, o kterých jsem mluvil, můžeme zaměnit fond za mnohem příhodnější slovo – „prostor“.
A tak se dostáváme k myšlence, že prostor můžeme dát přeživšímu holokaustu stejně jako zatvrzelému popírači. Bez jakékoliv odpovědnosti. Jenže v tento moment jsme kdo? Jsme opravdu nejen knihovníci, ale také informační pracovníci? Nebo jen vrátní, kteří otevírají dveře přednáškových sálů? Zkusím ještě jeden příklad i s předpokládaným dopadem.
Představte si, že do knihovny se snaží pod záminkou popularizační přednášky dostat člověk, který chce vehementně prosazovat myšlenku, že Země je placatá, a vy odmítnete. On a jeho podobně uvažující známí do vás začnou tepat, že jste přece knihovna, máte dávat prostor všem, svoboda slova, demokracie... Co uděláte pak? Ustoupíte? Neuděláte nic? Zvolíte kompromis, tedy pozvete odborníka do diskuze s člověkem, který věří v placku? Ale proč? Proč dávat prostor člověku, který lidem podsouvá zjevný nesmysl? Co tím vlastně jako knihovna říkáme?

Můžeme mlčet, nebo...


Nemusíme říkat nic, můžeme mlčet, zachovat si neutralitu. Anebo můžeme být „knihovnou s názorem“, knihovnou, která má svou morální, etickou a společenskou hodnotu. Aby se tak stalo, je potřeba to říct jasně. Definovat si znovu, čím jsme, položit si otázky z úvodního odstavce: jaké jsou knihovny současnosti? Jaká je jejich role? Jaká je jejich funkce? Potřebují dnes lidé knihovny a pokud ano, tak proč?
Měli bychom začít u sebe. Vést vnitřní dialog a pak se začít ptát všech okolo. Lidí, kteří do knihoven chodí, i těch, kteří ne a knihovna by mohla naplňovat i jejich potřeby, pomáhat jim, být pro ně přínosem.
Až to budeme mít, neměli bychom si výsledek nechat pro sebe, ale vizi a novou roli sdílet nejen s těmi, pro něž tady knihovny jsou, ale i těmi, díky nimž knihovny mohou fungovat – zastupitelé, vedení měst a obcí a úředníci, zkrátka zřizovatelé knihoven. Možná bychom tím eliminovali otázky typu: „A to vám nestačí půjčovat knížky?“
Možná bychom pak nemuseli být na chvostu všech tabulek a nemuseli bychom v rozpočtech bojovat o každou korunu.A možná bychom pak mohli opravdu být plnohodnotně vnímáni jako instituce a místa, jež jsou základem moderní, vzdělané, svobodné a demokratické společnosti.

Zdroj úvodní fotky: Facebook Knihovny Třinec

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
10. 10. 2018

Kromě kodexu je to i zmíněno i v "knihovním zákoně", podle kterého mají knihovny "...způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu poskytovány veřejné knihovnické a informační služby...." Tohle nemá šanci naplnit žádná knihovna. Ale tak dejme tomu, že to je ideál, ke kterému máme směřovat. To je v pořádku.Odpovědět na otázky zmiňované v článku možná nejsou zas tak složité. Jsou věci, které zjevně pravda jsou, které pravda nejsou a u kterých nevíme. Jestli přijde nějaký plochozemec, tak má knihovna plné právo ho odmítnout, protože země prostě placatá není. Stejně tak by neměla dát prostor popírači holokaustu, protože je to lhář.

Jestli měl Hampl propagovat jeho knihu, asi stačilo ji pročíst, ověřit fakta a pokud je to blábol (knihu jsem nečetl, ale věřím, že to blábol bude), tak přednášce nedat prostor s tímto odůvodněním. Pokud to jsou věci, který knihovník není schopen ověřit, ať teda pozve Hampla i protistranu a udělá z knihovny místo, kde se ta pravda vyjeví. Jasně že to je tenkej led a každej odmínutej blázen se bude ohánět svobodou slova. Ale knihovník by měl být schopen umlátit ho fakty do bezvědomí. Nebo minimálně to pomocí faktů vysvětlit veřejnosti.

Chybu tedy vidím spíš v komunikaci. Knihovna by se asi neměla zaštiťovat názorem. Žádná instituce nemá názor. Názor mají lidé v ní. Má se zaštítit fakty.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback