Marek Timko: "Není pro mě důležité, aby byla báseň veselá, ale aby mě bavil proces její tvorby."

Marek Timko se o poezii zajímá již od svého dětství. S vlastní tvorbou začal poprvé v období postpuberty a s menšími přestávkami skládá básně dodnes. Napsal již devět básnických sbírek, z toho dvě vydal a připravuje vydání třetí sbírky. Marek působí jako externista pro KISK na Filozofické fakultě MU a potkat ho můžete například každý pátek na jeho hodině Příroda a kultura určené pro magisterské studium.

Marek Timko  (autorka fotografie Zdena Prokopová)

V kolika letech ses začal zajímat o poezii a co Tě k ní přivedlo?
Tak co se týká čtení, tak básničky, říkanky a různé rýmovačky jsem četl už jako dítě, ve škole i mimo školu. A co se týká psaní, tak psát jsem začínal společně s bratrancem (v současné době je kytaristou známé slovenské alternativní kapely Chiki liki tu-a), s kterým jsme asi v 10 letech založili skupinu s názvem „Cape me quia fugi". Ten krkolomný název je latinsky a našli jsme ho v učebnici dějepisu. V překladu znamená „Chyť mě, jsem zběh" a byl vyražený na okovech otroků. Takže hrát jsme sice na žádný hudební nástroj ještě neuměli, ale „skládali" jsme si písničky a psali k nim různé vtipné texty. Bratranec „drnkal" na dětskou plastovou kytaru a já „bušil" jehlicemi na pletení do různých krabic. „Zpívali" jsme pak oba...

Jaké máš oblíbené básníky? Který z nich Tě nejvíce inspiruje?
Mezi mé oblíbence patří zejména Egon Bondy a Ivo Vodseďálek s jejich koncepcí „totálního realismu a trapné poesie". Pak jsou to samozřejmě surrealisté. Dále čeští undergroundoví autoři, jako např. F. Pánek, P. Zajíček, I. M. Jirous či J. H. Krchovský. Jejich vliv asi nemá smysl popírat. Z „klasiků" mám rád básně F. Gellnera či I. Wernische. Mám rád ale i veselejší autory, jako např. nonsensové texty E. Leara či absurdní a hravé básničky Ch. Morgensterna. V poslední době mě hodně inspirovali P. Kabeš a I. Diviš. Ale jednoho autora vybrat neumím...

Jak se to stalo, že jsi začal psát básně? Psal jsi je už na Slovensku?
Básně jsem začal psát v období postpuberty, tedy ve věku asi 15 - 16 let, když jsem byl na střední škole. Tehdy mě hodně zajímal surrealismus, a to nejenom ten literární, ale i výtvarný. Takže jsem psal různé „automatické texty", dělal jsem textové koláže... postupně jsem začal psát krátké texty, většinou s nějakým absurdním motivem. Asi dva roky po střední škole jsem přestal psát úplně, a pak jsem začal až kolem roku 2003. To už jsem začal psát ty krátké rýmované texty, často s fekální tematikou... a aby se mi líp rýmovalo, tak jsem začal psát v češtině.

Jak bys charakterizoval svůj styl psaní básní? Máš vyhraněný styl nebo rád experimentuješ?
Nevím, jak bych ho charakterizoval. Nevím ani, jestli to nějaký styl je, spíše se v mých textech prolíná více stylů. Když jsem začal psát ty „fekální" básničky, tak jsem byl v hodně špatném psychickém stavu.

Dá se tedy říct, že to psaní pro mě byla jistá forma psychoterapie. Původně to nebylo určeno žádnému publiku nebo čtenářům.

A jelikož ty psychické problémy trvaly s různou intenzitou asi pět let, tak jsem toho napsal docela dost. I když v různé, hodně rozkolísané, kvalitě...
Dnes už ty „fekální" básničky moc nepíši. Nepíši už ani vázaným veršem a rýmy používám jen ojediněle. Spíše si hraji s formou a s významem. Zajímají mě paradoxy a napětí, které vyvolávají. Nemám ale moc rád dlouhé básně. Možná i proto mám sklon k jakémusi minimalismu... říct na malé ploše a minimálními prostředky maximum! Přičemž už mi nejde jenom o vyvolání emocí (či o jejich „vylití"), ale i o jakousi kognitivní stimulaci. Motiv překvapení je pro mě důležitý nejenom při psaní, ale i při čtení...

Slyšela jsem, že jeden Tvůj známý pojmenoval Tvůj styl poezie jako „Fekální terorismus", můžeš blíže vysvětlit, proč? Co si pod tím má čtenář představit?
Nebyl to můj známý... vlastně vůbec nevím, kdo konkrétně to vymyslel. Byl to nějaký posluchač, který byl na nějakém mém čtení a zřejmě pod dojmem mých textů plných vulgarismů a fekálií měl pocit jistého násilí a teroru. To označení se pak vžilo a ustálilo... a mně to nevadí. Přijde mi to docela výstižné označení.

Ve své poezii se často zaměřuješ na člověka, konkrétně na jeho biologické potřeby, touhy a chtíč. Čím to, že na něj máš tento naturální, mnohdy až syrový pohled bez iluzí?
Ono si hodně lidí myslí, že píšu jenom o sobě. Ale já chápu literaturu jako fikci. I poezie je fikce. Pokud vychází z autora, z jeho vnímání skutečnosti, z jeho hodnot či emocí, tak je to poezie autentická. Ale vždy to pro mě bude fikce. Navíc, v mých posledních básních se vytrácí i „lyrický subjekt", což odkaz na autora ještě víc rozmazává... Baví mě psát o věcech, o slovech a hrát si s významy. Největším nositelem významů je ale přece jenom člověk.
A co se týká toho „naturálního" či „naturalistického" pohledu (bez iluzí)... Tak psát můžu jenom tak, jak umím. Navíc, ty fekální texty jsem nepsal rád. Psal jsem je z vnitřní potřeby, z přetlaku špatných emocí a ne pro potěšení (své či jiných)... A i když ty rýmovačky můžou na někoho působit depresivně, já si myslím, že je v nich přítomen i humor. Sice častokrát absurdní a černý, ale takový je někdy i náš život. Tak proč před tím utíkat? Proč se tomu radši nezasmát? Když jsem začal kdysi ty fekální básničky číst, tak jsem si myslel, že to bude na publikum působit hodně ponuře.

Byl jsem ale překvapený, že publikum se hodně často a hodně hlasitě smálo. Dokonce na místech, kde bych to ani nepředpokládal...

Otázkou, která mě tehdy častokrát napadala, bylo, jestli není publikum zvrhlejší než samotný text...
Dnes už ale občas píšu i z čiré radosti ze hry se slovy a jejich významy. Pro mě totiž není důležité, aby byla báseň veselá, ale aby mě bavil proces její tvorby...

Mnoho spisovatelů, i básníků, má určitá období tvorby. Měl jsi i Ty nějaká období, a pokud ano, jaká?
No, kdybych to měl nějak schematicky popsat, tak na střední škole jsem psal automatické texty, pak jsem přešel ke hře s metaforou na menší ploše. Od roku 2003 zhruba do roku 2009 jsem většinou psal texty „fekální" či rýmovačky (což vyšlo na 6 sbírek, které jsem rozdělil do dvou trilogií). Od roku 2009 jsem začal dělat tzv. „ontologické cykly", což jsou jakési „minimální texty" o tom, co je/není v rámci jazykového významu. Tyto texty jsou obsahem sbírky Je z roku 2010. No a zatím poslední dokončená sbírka Tíha. Ospalá vyčpělost (2011) obsahuje texty, které zatím neumím pojmenovat a ani zařadit... je ale možné, že jde o mé zatím „nejradostnější" texty (i když uvozovky jsou tady určitě namístě).

Kolik sbírek jsi již vydal a která byla zatím nejúspěšnější?
Dopsaných mám 9 sbírek. Zatím jsem „vydal" vlastním nákladem sbírky dvě: Černý deník, bílý nočník (2004) a Hlasy z druhého břehu (je z roku 2005, ale vyšla až v roce 2006). Vzhledem k tomu, že tu první sbírku jsem dělal ručně, počet kusů byl limitovaný, bylo jich 75 a nezůstala mi ani jedna... něco jsem rozdal, něco se prodalo. Tu druhou sbírku jsem už vydával na vlastní náklady v počtu kusů kolem stovky. Měla hezké barevné ilustrace, které mi udělala moje kamarádka Jana Bečková, a to bez nároku na honorář. Myslím si, že těmi obrázky sbírka získala hodně na kvalitě a celý náklad se rozprodal hned na křtu (ty křty byly vlastně dva - jeden v Prešově a druhý v Brně). Ostatní sbírky zatím na vydání čekají...

Před létem jsi říkal, že na podzim plánuješ vydat sbírku básní, na jaké básně se v ní může čtenář těšit?
Plánuji vydat třetí sbírku z mé první, tzv. Černé trilogie. Sbírka má název Milostné hrátky se smrtí a je z roku 2006. Jak asi napovídá název, je to ještě to „temné" období... Ilustrovala mi ji také Jana Bečková, tentokrát jsou obrázky více stylizované a jsou černobílé, takže možná i o něco víc ponuré...

Budeš v blízké době pořádat další autorské čtení, na které se mohou příznivci Tvé poezie těšit a popřípadě si na něm i zakoupit Tvou nejnovější sbírku?
Autorské čtení je v plánu, záleží to ale od vydání sbírky. Doufám, že to bude co nejdřív. Sbírku bychom hned i pokřtili, a pokud by se našli i nějací zájemci, tak určitě bude „pár" kousků na prodej.

Se svou poezií navštěvuješ poetické večírky, pořádáš autorská čtení. Myslíš, že mají v dnešní době tyto akce smysl?
No, nevím, jestli umím na tuhle otázku odpovědět. Je totiž moc obecná. Vždycky totiž záleží na tom, kdo a pro koho autorské (či jiné) čtení pořádá. Dělat čtení jenom v dobré víře, že snad někdo přijde, je bláhové. Mé zkušenosti jsou takové, že aby to nějaký smysl mělo, tak to chce nejenom nějakou koncepci, ale také jistou pravidelnost, protože posluchače si člověk musí jistým způsobem „vychovat"...


Pro mě mají ta čtení smysl v tom, že vidím, jak reagují na text lidé v publiku. Jaké u toho prožívají emoce, co to s nimi dělá.

Pokud to s nimi nedělá nic, tak je něco špatně. Buď jde o špatný text, nebo o špatné čtení, nebo o oboje.

Co Ty a tvůrčí krize, zažil jsi již nějakou? Proč si myslíš, že autory v jejich tvorbě potkávají tvůrčí krize?  
Nemůžu mluvit za jiné autory, navíc, při čtení básní (nebo jiných uměleckých textů) mě autor moc nezajímá. Zajímá mě samotný text. Jaká byla motivace autora, jestli se u toho psaní trápil, nebo bavil, to neřeším. Spíše sleduji, jak text působí na mě a snažím se zjistit, proč. Proč vyvolává zrovna takové emoce? Proč se mi to líbí/nelíbí? Co tomu textu chybí, aby byl ještě lepší? Napsal bych to líp?
Co se týká mé tvorby, tak krize většinou byla, když jsem psal. Když jsem nepsal, tak byl klid. Teď se to trocha změnilo. Zjišťuji, že už žádnou „velkou krizi" ke psaní nepotřebuji. Stačí inspirace. A ta někdy přijde, někdy ne... A i kdybych už nikdy žádnou básničku nenapsal, tak se nic neděje. Žádná škoda. Knihkupectví a knihovny jsou pořád ještě docela plné básní. A častokrát dokonce i lepších!

Jaká je Tvá vlastní (zatím) nejoblíbenější, popřípadě nejpodařenější, báseň?
Já si své básně moc nepamatuji a ani se k nim moc nevracím (pokud je zrovna nečtu na nějakém čtení), ale má oblíbená je závěreční básnička z mé první sbírky Černý deník, bílý nočník:

„Když netušíš, co tě sere / Strč si prsty do prdele!"

Ukázky z tvorby:

Černý deník, bílý nočník (2004)

Ani slunce z nebe
nesvítí bez tebe
A měsíc? Ten zrádce!
Svítí vždy jen krátce...
(25. 4. 2004)
Kostky jsou vrženy
Mé šaty strženy
Sám a nahý ve větru
Toužím aspoň po svetru.
(14. 5. 2004)

Hlasy z druhého břehu (2005) 

Stal se ze mě ztroskotanec - systematik,
žádné ženy, žádné vztahy - jen chuť na styk!
„Přání"
Jsem dnes sólo, jako vždycky...
jebal bych tě mezi cicky!
Jebal bych tě mezi nohy,
do řitě - to do zálohy!

Milostné hrátky se smrtí (2006)

Na hrobech už svíčky plápolají
Jeden je prázdný. Do kdy ještě!?
Jen ty vzpomínky ti zůstávají...
Na mě... a na porodnické kleště.

Z pod země... (2007)

(hospodská romantika)
V hospodě jsme se seznámili
Pořádně jsme to roztočili
Ty jsi však dívka nevinná
Sahám ti rukou... do klína.
Dívky se na mě koukají!
Já na ně také. Potají...

Až bude po všem... (2008)

Fekální matematika
Jeden, dva, tři
řiť mi vytři!
Čtyři nebo pět?
Dvakrát tam a jednou zpět!
A pak šest a sedum
toť potěšení vředům
Osm, devět, deset
Replay nebo Reset?

Je... (2010)

Vidět bílé myši
Ve své skromné chýši
Vidět to, co není
V zapomnění
Vidět temné zítřky
Zadními dvířky
Vidět to, co není
V odloučení...
Už nevěřím v Absolutno
Je mi smutno
Už nevěřím v evoluci
Kruci!

Tíha. Ospalá vyčpělost (2011)

Dívat se na to co je
i co není
Dívat se na sebe v
zapomnění
Dívat se na to co se
pořád mění
Dívat se na sebe v
zrcadlení
Tvá černá sukně
šustí
svlékám ji očima
svlékám tě donaha
(v představách)
Ve skutečnosti tě chci (jen
oblečenou)

 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback