McLuhan's ear through Ong's eye

Motto: Tato práce je především o tom, proč má anglický název.

 

Tato práce je především o tom, proč má anglický název. Ale připouštím i možnost, že zrovna tak může být o zprávách, vzkazech či poselstvích z díla Marschalla McLuhana a Waltera J. Onga. A možná, že bude pro začátek jednoduší, alespoň pracovně předpokládat, že je spíše o tom druhém. Ale kdo ví, kam až může dosáhnout interakce autor - čtenář, a nakolik moje fantazie dokáže předpředpokládat fantazii vaši.

A ještě, dokud jsme v úvodní části, bych se rád, v kontextu předchozího odstavce, pokusil nastínit jeden malý textokomunikační problém, a to: zda tato práce JE nebo BUDE. Slibuji, že se k tomu ještě vrátím později, ale chtěl bych, aby se čtenář právě teď zkusil zamyslet nad větou předchozí. Pro mě v „tuto chvíli" totiž práce rozhodně NENÍ (a pouze věřím, že bude). Pro něj v „tuto chvíli" (JEHO „tuto chvíli") již pravděpodobně je, ale přesto je i pro něj, pouze ve smyslu existenčním, je = existuje, ale pouze jako nosič, drží ji v ruce nebo má otevřený soubor v počítači, ale jaká je, „tím čím je", o jejím obsahu, neví nic. V tuto (jeho) chvíli, pro něj práce teprve bude. Pro úplnost pouze dodávám, že jsem „tuto chvíli" zakotvil absolutně v prostoru (začátkem třetí věty tohoto odstavce) a relativně v čase (kdy a kdo větu skutečně čte). A tak by tato esej měla být i o tom, že ty chvíle (moje a jeho) jsou od sebe možná až příliš vzdálené.

„Oko za ucho" Marshalla McLuhana je dnes představováno, jako víceméně ucelená koncepce o tom, jakým milníkem se pro lidstvo stal objev fonetické abecedy, a co všechno díky této technologii získalo a zároveň ztratilo. Předabecední člověk je popisován vesměs jako součást kmenového společenství (s pro nás nepochopitelnou absencí individualismu),  je emočně bezelstný a žije v úzkém propojení (souladu) s přírodou a světem kolem sebe (který vnímá vesměs komplexně). To vše se po vynálezu abecedy  dramaticky změní. Z původní jednoty smyslů, v níž však z kulturního hlediska převládal sluch, se jasně vyděluje zrak, postupně získává na důležitosti, až zcela převládne (odtud tedy „oko za ucho"). Ostatní smysly poté ustupují do pozadí, což se mimo jiné odrazí i v celkovém vnímání a prožívání okolního světa (respektive v ochuzení se v tomto vnímání). Abecední písmo však není jenom vizuální fenomén, je to i systém, který přímo nabádá k rozšíření (a následnému upřednostňování) analytického myšlení. Řád, pravidla, lineárnost, kauzalita jsou pak dalšími produkty oné změny. Jasnost,  jednoduchost a přímočarost tohoto systému dále vede k převzetí moci vojenskou složkou (zatímco v orální kultuře byla moc v rukou kněží) a následně k budování vysoce organizovaných struktur na úrovni státu. Tohle by byl tedy rámec, který hodlám jak opouštět, tak se do něj hlouběji nořit.

V prvé řadě je nutno si uvědomit, že charakter jazyka je vskutku primárně orální. Ač tato věta může na někoho působit poněkud triviálním dojmem, pohledem do historie snadno zjistíme, že přesto byl po dlouhé věky předmětem zájmu jazykovědců pouze projev písemný. Tento přístup, způsobený především dělením na „vyšší, psanou formu vzdělanců" a „nižší, mluvu lidovou" vedl k tomu, že si dlouho nikdo neuvědomoval, že „jazyk a písmo jsou dva odlišné znakové systémy, přičemž druhý existuje výlučně proto, aby reprezentoval první."[1] Na tuto skutečnost upozornil až Ferdinand de Saussure začátkem 20. století.

Onen jev považovat písemnou formu za prestižnější de Saussure vysvětluje více příčinami. Jednou z nich je, že grafický obraz se nám v porovnání s hláskou zdá trvalý a pevný (myšleno zejména  z časového hlediska), zárověň však považujeme zrakový vjem za jasnější a tvalejší nežli vjem sluchový i zhlediska samotného vnímání. Výraznou roli hraje i existence pravopisných pravidel: „Spisovný jazyk nezaslouženou důležitost písma ještě zvyšuje. Má své slovníky a gramatiky, ve školách se učí z knih a prostřednictvím knih, takže se zdá, že jazyk je řízen určitým kódem, ba že tímto kódem je právě psané pravidlo, podléhající přísnému úzu: pravopisu. Takto se písmu přikládá primární důležitost. Lidé nakonec zapomínají, že se napřed učí mluvit a potom psát, a přirozený sled se převrací."[2]

Pro příklad netřeba chodit daleko, stačí si vzpomenout na hodiny češtiny na základní škole. Nemáme po nich tak trochu pocit, že jazyk je především pravopis, a že o věcech jako je gramatika nebo syntax se mluví především v souvislosti s psaním „y" / „i" nebo zda se bude v souvětí souvztažném psát čárka, či nikoliv?

Z dalších de Saussurových převratných objevů se našeho tématu týká především dichotomie langue / parole. De Saussure říká, že na jazyk se lze dívat dvěma způsoby. Buď jako na systém pravidel, kterými se řídí všichni mluvčí daného jazyka, a pak používá termín „langue", nebo jako na konkrétní promluvu, individuální složku onoho systému, autentické sdělení toho kterého uživatele, pak se mluví o „parole". Zvláštní je, že ač se jedná o dvě naprosto odlišné věci, nemůže vlastně existovat jedna bez druhé a neustále se vzájemně podmiňují a vyvíjejí. Parole totiž předpokládá znalost langue (aby mluvčí mohl vůbec říci něco srozumitelného i pro ostatní), na druhou stranu se teprve na základě  konkrétních promluv (parole) dále mění jazykový systém. „Když systém jazyka dokonale neodpovídá současným potřebám, jednotliví mluvčí se snaží vnést do jazyka nové prvky. Pokud jsou takové tendence v souladu s novými potřebami, generalizují se a jsou přijímány většinou mluvčí téhož jazyka; v takovém případě se ovšem stávají součástí konvenčních pravidel langue a jako takové jsou nadále závazné pro vytváření dalších konkrétních promluv."[3] Languje je tedy už ze své podstaty abstraktní, neustále se měnící, tudíž neuchopitelné povědomí o jazyce jako celku, a i když existuje něco, čemu říkáme spisovný jazyk, je nutno si uvědomit, že i zde jde pouze o konstrukt, výsek, který vždy vzejde až kodifikací z jazyka již existujícího a reálně používaného.

Pro nás méně, ale přece podstatná je i další Saussurova dichotomie, rozdíl mezi synchronním a diachronním. Diachronním se myslí pohled, který se zaměřuje na historický vývoj jazyka (ať už v rámci jednoho konkrétního jazyka nebo napříč více jazyky - viz výsledky srovnávací jazykovědy), tedy vysvětlení jevů současného jazyka za pomoci cesty, kterou urazí na časové ose kauzality. Samozřejmě toto není nutně vázáno jen na jazykovědu (a i proto je to zde zmíněno), neboť tak činí každý, vždy když si „klade otázku, co bylo napřed, a co bylo potom, a pak ovšem také proč jisté jevy mají v jisté době jinou podobu, než měly v dobách předcházejích."[4] Naproti tomu synchronní přístup je pohled na systém jazyka v jednom určitém bodě, na oné časové ose (často jde o současnost, ale nemusí tomu být nutně). I zde se ukazuje propojenost , či neoddělitelnost obou přístupů: ač se nelze zastavit v čase a synchronně popsat systém jazyka, který se neustále vyvíjí, diachronní přístup není vlastně nic jiného než spousta dílčích synchronních popisů nějakého jevu a hledání souvislostí mezi nimi. Jak dále uvidíme, tato práce bude převážně diachronní, a to navzdory tomu, že kauzalita, která je nutným předpokladem pro tento přístup, zde bude představena jako poabecední konstrukt a pouhá „forma" myšlení.

Přesto to byli především literární vědci, a nikoliv lingvisté, kdo problém orality a písma posunuli ještě o kus dál, nebo přesněji - úplně jiným směrem.  Ti totiž teprve zaznamenali „výrazný rozdíl mezi orálními mody myšlení či vyjadřování a mody psaného jazyka"[5]. Nebo-li, že písemný projev není pouze grafickým záznamem jinak totožné promluvy, ale má kvalitativně jiný rozměr.     V tomto ohledu je zcela zásadní práce Milmana Parryho (po předčasné smrti dokončená Albertem B. Loydem) týkající se tzv. „Homérovské otázky". Ilias a Odyssea se totiž podstatně liší od dalších děl řecké literatury, a tuto skutečnost si uvědomovali mnozí učenci dlouho Parrym (tímto tématem se zabýval již Cicero). Podobně se tušilo, že původ těchto literárních památek není zcela jasný, a že by i někomu, jako byl Homér, mohly být pouze připisovány.[6]   Parry však objevil něco opravdu převratného, totiž to že "prakticky každý charakteristický rys homérské poezie je určen ekonomií, kterou této poezii vnucují orální metody kompozice. Tyto metody je možné znovu zrekonstruovat pečlivým studiem samotného verše, jakmile zapomeneme na určité předpoklady týkající se procesů vyjadřování a myšlení, které v lidské psýše zakořenily během staletí existence gramotné kultury."[7]

Co jsou pak ony orální metody kompozice? Básník orální kultury například používá přívlastky (epikteta) trochu jiným způsobem, než jsme zvyklí. Na každou situaci jich má dostatečné množství v zásobě, a konkrétní použití toho nebo onoho závisí především na zvukové stránce (metrickou potřebou) momentálního verše, a nikoli zas tak na složce významové. Takto Parry dokázal rozložit Homérské eposy na kombinaci tehdy více méně ustálených výrazů a pravidel jejich použití. Předpokládá se, že Ilias a Odyssea byly zaznamenány mezi lety 700 - 650 před n. l., tedy jako jedny z prvních delších výtvorů zapsaných řeckou abecedou. Tím se zároveň vysvětluje i jejich orální ráz.

Nyní je třeba se zastat samotného Homéra, který se podle našich měřítek najednou nejeví jako příliš originální autor. Zde si je však nutno uvědomit jednu důležitou skutečnost, a to, že svět orální kultury je totiž na opakování založen celý. „Jakmile si lidé v jakékoli orální kultuře osvojí nějakou znalost, musí ji neustále opakovat, protože jinak by o ni přišli."[8] Proto jsou pro jedinečnost Homérských eposů důležité dvě věci a) orální původ, b) doba zápisu. Jak dokládá Ruth Finneganová[9], orální básníci, naučí-li se psát, přirozeně používají dále styl ustálených formulí i v písemném projevu.

Dokážeme si ale dnes vůbec představit něco takového jako je orální kultura? Jak skutečně jedná, cítí, myslí člověk této kultury? Jelikož zde hrozí podlehnutí tzv. Rousseaovskému mýtu, jemně nastíněnému již v úvodních odstavcích, bude třeba se na projevy orality podívat trochu podrobněji.

Zásadní rozdí mezi zvukem a písmem už zde jednou zmíněn byl. Zatímco zvuk přestává existovat prakticky už ve chvíli, kdy je vyřknut, písemný záznam je trvalý. Vizuální vjem existuje nezávisle na pohybu, naproti tomu zvuk nelze zastavit, aniž bychom o něj v tu chvíli přišli. Přitom zrakem nehybné věci vnímat lze, a to dokonce lépe, zřetelněji, než věci v pohybu. Obrazu se můžeme zmocnit, zvuku nikoli.

Jak poukazuje Ong[10] není bez zajímavosti, že hebrejský výraz „dabar" znamená „slovo" i „událost". Jazyk v orální kultuře je vnímám činně, má jistou psychodynamiku. S tím souvisí i moc, kterou přírodní národy slovům připisují. Zvuk neexistuje bez energije. Při zvuku se vždy něco děje. S textem podobnou zkušenost nemáme, je tichý, plochý, nehybný.

O opakování  jako myšlenkovém procesu  již také byla řeč,  formule má ve světě orality nezastupitelný mnemotechnický charakter. Neboť pokud si člověk „nemůže" své poznatky zapsat, musí si je jedině zapamatovat. A čím jednodušším ustálenějším obratem, tím pro něj lépe. Proto pro orálního člověka existují celé řady rytmických schémat a tematických rámců, která lze pro danou situaci použít. Názorným příkladem budiž sbírky našich národních rčení a přísloví, zapisované až vzdělanými, a tudíž gramotnými, obrozenci na základě ústního podání. V orální kultuře však jsou takováto „přísloví" používána neustále.

Jako další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování, Ong uvádí:

a) Spíše aditivnost než podřazování

b) Spíše kumulativnost než analýza

c) Redundantnost či "mnohomluvnost"

d) Konzervativnost či tradicionalismus

e) Blízkost přirozenému světu

f) Agonistický tón

g) Spíše empatie a účastenství než objektivní odstup

h) Homeostáza

i) Spíše situačnost než abstraktnost

ad a) na anglických překladech téhož textu z Bible lze vidět vidět posun k chirografické struktuře - překlad z roku 1910 obsahuje ve 14 větách 9 krát uvádějící spojku „a" (and), zatímco  překlad téže pasáže z roku 1979 ji má pouze dvakrát.

ad b) dub se v orální kultuře řekne spíše „statný dub", voják bude „statečným vojákem" atd. podle schématu - přívlastek + podstatné jméno. Nám takovéto výrazy nutně připadají formální a věcně nadbytečné.

ad c) při čtení textu si mohu dopřát různých návratů k předchozímu a neustále si tedy udržovat kontext celku. V orální kultuře nic takového není možné, během promluvy je tedy zcela přirozené, pokud věci zaznívají vícekrát. A nejde jen o obranu proti přeslechnutí, či o zdůraznění hlavního tématu, často jde jen o jakési bezvýznamové výplně mezi „opravdovými" sděleními.

ad d) co se v orální kultuře dostatečně neopakuje, to zaniká, ovšem pokud se dostatečně opakuje, vzniká tímto velice silný předpoklad tradicionalistického a konzervativního myšlení. Orální kultury si vždy váží starých a moudrých, kteří znají hodně příběhů a umí je vyprávět. Originalita pak vzniká „pouhým" zasazením starých schémat do nové skutečnosti, do aktuálního vyprávění.

ad e) orální kultura postrádá analytické myšlení, které nám umožňuje nadhled nad prožívanou skutečností, její svět je tedy mnohem bezprostřednější a důvěrnější. Zde poprvé přeruším žáka učitelem, a do Ongova schématu vpašuji McLuhanův rozšiřující citát: „Sluch, na rozdíl od chladného a neutrálního znaku, je hyperestetický, jemný a všeobsažný. Orální kultury zároveň jednají a reagují. Fonetická kultura vybavuje lidi prostředky, kterými při jednání potlačují své pocity a emoce. Jednat bez reakce, bez vztaženosti je specifickou výhodou západních literárních lidí."[11]

ad f) boj, jakožto přirozená součást života se přenáší i do slovního projevu, u negramotných kultur jsou velice oblíbené různé hádankářské souboje, vychloubačné projevy, či slovní útoky na protivníka.

ad g) narozdíl od civilizovaného člověka, který poznává tak, že od věci „odstoupí", aby na ni lépe „viděl", přírodní člověk se naopak s poznávanou věcí „sbližuje".

ad h) orální společnost žije především přítomností, slova „neexistují" jako v naší kultuře ve slovníku, slova se používají, dokud jsou vnímáná současným kontextem. Ve chvíli, kdy se začnou vztahovat k příliš minulému, změní se jejich význam nebo zaniknou. „Písemné záznamy Britů z přelomu 19. a 20. století dokazují, že gonžská ústní tradice tehdy popisovala zakladatele státu Gonždža, Ndewuru Džakpu, jako otce sedmi synů, z nichž každý byl vládcem jednoho ze sedmi státních územních celků. O šedesát let později, kdy byly mýty o gonžském státu zaznamenány znovu, dva ze sedmi územních celků zmizely - jeden se spojil s jiným územním celkem a druhý zanikl tak, že došlo k posunu hranic. V těchto novějších mýtech měl Džakpa pouze pět synů a o dvou zaniklých územních celcích v nich nebyla žádná zmínka. Gondžové byli stále ve styku se svou minulostí a tento styk úporně udržovaly ve svých mýtech, avšak část minulosti, která neměla jakoukoli zřejmou spojitost s přítomností, jednoduše odpadla. Přítomnost vnutila minulým vzpomínkám svou vlastní ekonomii."[12]

ad i) lidé orálního světa obvykle používají pojmy v situačním či odkazovacím kontextu, nikoliv abstraktně jako my. Alexandr Romanovič Lurija prováděl na počátku třicátých let minulého století výzkum negramotných kultur v odlehlých oblastech tehdejšího sovětského svazu (Uzbekistán a Kirgízie). Při ukázkách geometrických obrazců, nikdy nezazněla odpověď: to je kruh, nebo to je čtverec, vždy jim byl přidělen konkrétní předmět (talíř, měsíc, dveře apod.)  Podobně na abstraktní otázky: „Jaký jste vy sám člověk, jaký máte charakter, jaké máte dobré vlastnosti a jaké máte nedostatky? Jak vy sám sebe popíšete? muž odpovídá takto: „Přijel jsem z Uč-Kurganu, byl jsem velmi chudý a teď jsem se oženil a mám děti."[13]

Co se však přesně děje při pronikání abecedy? Jak psaní mění struktury vědomí? Ze začátku vždy písemný projev napodobuje řeč mluvenou, převládající výhody vzbuzují úžas, nové technologie je přirovnávána k magii, a rozhodně nějakou chvíli trvá než dojdeke konfliktu. Jak takový střet může vypadat lze vystopovat v díle Platónově, konkrétně ve „Faidrovi" a v „Sedmém listě"[14], kde se mimo jiné se namítá, že psaní „je nelidské, protože předstírá, že mimo lidskou mysl ustavuje něco, co může ve skutečnosti existovat jen v ní. Je to jen věc, vyrobený produkt."[15]

Dále se Sokratovi (jehož ústy vždy Platón mluví) zdá, že psaní ničí paměť. Tato námitka je vzhledem k dříve uvedenému snadno pochopitelná. Zapsáním sice text uchovám v paměti mnohem věčnější a přesnější, než je ta moje, ale spoléháním se na tuto novou paměť automaticky oslabuji tu svou původní. Psaní, jež likviduje původní způsob myšlení, je však u Platóna postaveno tak, jako by ničilo myšlení vůbec. Přitom již jeho nejslavnější žák dokáže dovést tento nový druh myšlení k dokonalosti.

Další Platónova námitka směřuje k tomu, že text na čtenáře nereaguje. Což je to, na co jsem se pokoušel poukázat na začátku této práce, v dialogu je možné, pokud není něčemu rozumět, se mluvčího zeptat znovu, třeba i trochu jinak na tutéž věc, a ta může být okamžitě dovysvětlena. Z tohoto hlediska je text mrtvá věc, na všechny své otázky dostávám stále stejnou odpověď, a je jen na mě, nakolik jsem schopen onomu napsanému porozumět. Při čtení textu jsem sám, autor mi již nic dalšího sdělit nemůže.

Ovšem i na tento jev se dá dívat z druhé stránky, a to tak, že psané slovo se nemůže bránit, zatímco promluva je neustálá interakce obou mluvčích. Mnou špatně pochopený text mi nikdy neřekne, že se mýlím.

Stejné pochybnosti a námitky však  byly použity i proti technologii knihtisku, nebo během rozšíření prvních počítačů. Další co mají tyto situace společné je, že kritika se vždy odehrává již v rámci nové technologie. Platón své texty zapsal, odpůrci knihtisku své pamflety pro větší efekt (rozšíření) nechali vytisknout a počítačové diskuse se odehrávají v prostředí internetu.

Přitom jak dovozuje Havelock[16], Platón sám si neuvědomoval, ač psaní krtitzuje,  že nevědomky už se podřizuje novému konceptu myšlení. Například pojem idea má svůj původ ve vizuálním vjemu (kořen tohoto slova je stejný jako v případě latinského video - vidět). Platónovy idee nejsou součástí našeho každodenního světa, jsou nad ním, mimo něj. Jsou odosobněné, nehybné a věčné. V této souvislosti Ong poukazuje na jeden z paradoxů psaní, který „spočívá v tom, že „neživost" textu - jeho odstranění z lidského přirozeného světa, vizuální neměnnost a strnulost - zajišťuje jeho trvalou odolnost, že ho potenciálně nekonečná řada čtenářů bude znovu probouzet do neomezeného množství živých kontextů."[17]

Pro dnešního gramotného středoevropana je těžké představit si psaní jako technologii. Ačkoli s tiskem nebo světem počítače takový problém nemá,  psaní už je s námi dostatečně srostlé,  natolik zvnitřněné, že jej považujeme za součást sebe samých. A přece je to tak, na psaní je potřeba minimálně nástroj, kterým se bude psát (pero, štětec, rydlo, klávesnice), a něco, na co se bude psát (papír, pergamen, hliněná destička, počítač s potřebným softwarem).     Naproti tomu řeč je nepochybně přirozená v tom smyslu, že každý člověk, jehož funkce nejsou nějak poškozeny, se během dětštví naučí mluvit. Dokonce i malé dítě ovládá řeč ve smyslu langue mnohem dříve, než nastoupí na základní školu, kdy je teprve s těmito pravidly seznamováno na teoretickém a analytickém podkladě: „Gramatická pravidla žijí v lidském nevědomí v tom smyslu, že člověk ví, jak tato pravidla používat, a dokonce i jak ustanovit nová pravidla, aniž by byl schopen vyjádřit, o jaká pravidla jde."[18]

Názory proč tomu tak je, se různí, nejčastěji se můžeme setkat se sociokulturním vysvětlením, kdy se předpokládá, že dítě se jazyk naučí prakticky nápodobou svého okolí. Ale existují i vědci jako např. Noam Chomsky, kteří tvrdí že „schopnost" naučit se (jakýkoli) jazyk je vrozená, a záleží už jen na konkrétní realizaci toho nebo onoho prostředí, do něhož se jedinec narodí, zda to bude např. čeština nebo francouzština.[19]

Přesto se nedá říct, že písmo k lidstvu nepatří. Technologie obecně jsou totiž pro lidstvo více než typické, a tato práce rozhodně není o tom, že máme všeho nechat a vrátit se do lůna přírody. V této souvislosti pouze v jednoduchosti připomenu McLuhanovy extenze člověka: Je lidskou přirozeností používat nástroje a vyvíjet technologie, tyto technologie pak slouží jako rozšíření (extenze) nějakého lidského orgánu (respektive jeho funkce), oblečení se tak stává extenzí kůže, kolo extenzí nohou, rozhlas extenzí ucha, písmo extenzí zraku. Jelikož ale může dojít i k extenzi extenze, můžeme u McLuhana najít mnohem víc souvislostí, které jsou vysvětlovány pomocí extenzí: „Veškeré technologie jsou extenzemi naší fyzické a nervové soustavy, které mají zvýšit naši moc a rychlost. I zde platí, že kdyby k tavokému zvýšení moci a rychlosti nedošlo, naše nové extenze by se buď vůbec neobjevily, nebo by se neudržely. Zvýšení moci a rychlostí v jakémkoli typu seskupení  jakýchkoli složek je totiž samo rušivým vlivem, který vyvolává změny organizace. Ke změnám sociálních seskupení a k utváření nových komunit dochází s rostoucí rychlostí pohybu informací, umožněnou posíláním zpráv na papíře a silniční dopravou. Takové urychlení umožňuje více kontroly na daleko větší vzdálenost. Historicky to přineslo vytvoření Římského impéria a narušení předcházejících městských států řeckého světa. Ohrazené město a městský stát byly přirozenými a trvalými formami až do chvíle, kdy se papyrus a abeceda staly podnětem pro stavbu rychlých silnic s pevným povrchem."[20]

Písmo tedy není proti přirozenosti člověka, pouze původní přirozenost posouvá nějak jinam - dál v přímce. Tento obrat je mimochodem další produkt evropského myšlení. Orální kultury s věčným koloběhem opakování, vnímaly svět, a tedy i čas, buď v kruhu (vše už tu bylo, nyní jsme se opět navrátili do jednoho místa a navrátíme se sem zas) nebo řekněme ve spirále (je to vlastně stejné, ale  trochu jiné, tzv. o patro výš, onoho kruhu z příkladu předchozího). Pouze naše civilizace vnímá svět i čas lineárně (svět jako kauzální přímku neustálých příčin a následků, čas jako plynutí od počátku ke konci světa).         Navíc je tu ještě jeden rozdíl, zatímco rozmluva vždy probíhá v aktuálním čase, v přítomnosti, u textů vznikla později potřeba datace. Tu ideálně představuje pevný bod na časové  ose (přímce nikoli kruhu). Pochopitelně ani v současných negramotných kulturách nikoho nezajímá, kterýže rok se to  zrovna píše, nikdo to totiž k ničemu nepotřebuje (narozdíl od orientace kruhové, zda je zima, jaro, potřeba zasít, sklidit).

Možná už přišla ta pravá chvíle více zdůraznit, že zde popisované jevy se netýkají každého písma, ale že se mluví (píše) výhradně o písmu hláskovém. U piktografického či ideografického písma není tolik narušen vztah „označující - označovaný"[21]. Piktografické písmo s jednoduchou vazbou „obraz konkrétní věci" má k původnímu stavu asi nejblíže. U ideografického písma sice znak  stále zastupuje věc (pojem) jako celek, ale je už třeba znát potřebný kód, aby bylo možné toto písmo číst (např. v čínstině znak dva stromy neznamená dva stromy, nýbrž les). Stále ovšem nedochází k oné „destrukci", kterou provede úplně až fonetická abeceda. Ta totiž svým rozdělením na cca 30 malých jednotek, které samy o sobě žádný význam nenesou, je mnohem abstraktnějším a univerzálnějším systémem, než oba předchozí.

Je to však na úkor oné magické moci slov v orální kultuře,  o níž už zde byla řeč. Ta v jistém smyslu v kulturách jako je čínská přetrvává dále, právě díky vazbě jeden znak pro jedno slovo, tudíž prakticky to samé, co se odehrává v naší hlavě při běžném mluvení (myšlení). Je to jako bychom ovládali dva jazyky, sice s různou slovní zásobou, ale s naprosto stejnou gramatikou. Čínské písmo může  dokonce sloužit lidem jako „tlumočník". Čína díky své rozlehlosti obsahuje mnoho různých, zcela odlišných dialektů, jejichž mluvčí si navzájem nemusí vůbec rozumět. Pokud se však chopí pera, a začnou si psát, pak každý z nich sice přečte napsaný znak jinak (jiným zvukem), ale smysl (význam) bude mít pro oba stejný. Z tohoto srovnání vyjde fonetická abeceda jako velmi odosobněná, díky abecedě dokonce můžeme číst (psát) i jazyky, kterým vůbec nerozumíme.

McLuhan  v této souvislosti mluví o přesunu „magicky diskontinuitního a tradičního světa kmenového slova do chladného a uniformního vizuálního média"[22] a následně o zpřetrhání kmenové subtilnosti. „V dnešní Africe, stejně jako před dvěma tisíci let v Galii, stačí jedna generace abecední literárnosti přinejmenším k počátečnímu uvolnění jedince z kmenového tkaniva."[23]

Fonetická abeceda je mnohem „demokratičtější" než jiné druhy písma. Zatímco naučit se čínskému písmu trvá několik let, a vyžaduje tudíž něco volného času (a je tedy jen pro elitu, která tento čas má), fonetická abeceda je díky své jednoduchosti pro „každého". Tato demokratizace však v sobě skrývá ještě mnohem více, než jen, že psát může každý, každý může mít i moc.

„Podle řeckého mýtu o abecedě zasel Kadmos - údajně to byl král, který do Řecka zavedl hláskové písmo - dračí zuby, z nichž vzešli ozbrojenci."[24] Tento mýtus zjednodušeně symbolizuje další z efektů fonetické abecedy, neboť „získání tak rozsáhlých znalostí a tak komplexní dovednosti, jakou bylo předabecední písmo (navíc užívající tak nešikovný materiál jako cihly a kameny), zajišťovalo písařské kastě monopol kněžské moci. Snadnější abeceda a lehký, levný a přepravitelný papyrus vedly k tomu, že moc přešla z kněžské třídy na vojenskou. To všechno, a také pád městských států, růst impérií a vojenských byrokracií, je obsaženo v mýtu o Kadmovi a dračích zubech."[25]

Tato demokratičnost se pak může zhmotnit i v právním (psaném) kodexu, před nímž jsou si všichni rovni. To dále prohlubuje kmenovou ztrátu kontinuity, protože tam, kde jsou si všichni rovni, dochází zároveň k jakési uniformitě odosobněných  a oddělených jedinců. Od odosobněných jedinců se snadno dostaneme k organizovaným velkým celkům, říším, jež na kmenové úrovni nemají obdoby. „Pouze abecedním kulturám se podařilo osvojit si spojitou lineární posloupnost jakožto vše pronikající formu psychické a sociální organizace. Za západní mocí nad člověkem i přírodou se skrývá rozložení každého druhu zkušenosti na uniformní jednotky, kterými dosahuje rychlejší akce a změny formy. Tato moc je tedy založena na aplikovaném poznání. Proto naše západní industriální programy byly zcela nedobrovolně tak militantní a naše vojenské programy tak průmyslové."[26]

Tímto citátem na tomto místě nyní práce končí. Následuje již jen pár osvětlujících odstavců, které mají jediný cíl. Vysvětlit čtenáři, že tato práce nebude mít závěr. Ano, i když se nabízí hned několik možných závěrů, jako je například nastínění dalšího vývoje, v němž je vše zde uvedené dále přetransformováno zejména zavedením dalších dvou technologií a) knihtisku, který zde uvedené aspekty písma výrazně urychlil a zintenzivnil, b) vynálezem telegrafu, neboli počátkem elektronické revoluce, která nás skrze sekundární oralitu přiblíží zpět k původnímu stavu. Odtud přejít k úvaze, že pak vlastně lineárnost není přímkou, ale starým známým kruhem, kterému se jen o něco zvětšil poloměr. Dalším možným závěrem by bylo rozpracování sice nikde přímo vyřčené, ale z kontextu jasně vystupující myšlenky, že Ong, který důsledně analytickou metodou dokonale rozvádí do detailů McLuhanovy teze, má přeci jen blíže k „oku", zatímco esejistický přístup Marshalla McLuhana může připomínat návrat k „uchu".

Ač sám McLuhan prezentuje kauzalitu, jako produkt abecedního myšlení, a poukazuje na její dostatečně dokázanou neprokazatelnost Davidem Humem[27], nabízí nám (spolu s Ongem) celou řadu příčin a následků,  na jejímž konci do sebe vše dokonale zapadá. I v této práci nás kauzalita provázela celou cestou jak Ariadnina nit, abychom ji teď, když má říct své poslední slovo opustili. Závěr není součástí této práce. Tato práce pro mě byla cestou, díky níž teď můžu lépe pochopit, když v indické vesnici odmítnou pokrokovou pomoc Unesca - stavbu vodovodu, neboť jim přetrhává sociální vazby setkávání se    u obecní studny.[28] Tato cesta však nevede do statického konečného závěru, ale na další cestu, a svět na této cestě už je trochu jiný, než byl ten před ní, tak to totiž na cestách chodí.

Závěr této práce je Wittgensteinův žebřík, který musíme odhodit, když jsme po něm vyšplhali nahoru[29]. Závěr leží mimo tuto práci, a i proto je její název psán jiným jazykem, než je psána ona sama. Nicméně je pravda, že prvotním impulsem pro tento název bylo, že mi lépe ZNĚL...

  

  

  

  

  

  

 

 

 

 

 

 

 

 

Orální kultura, dokážeme si vůbec něco takového představit?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento příspěvek vznikl jako seminární práce k předmětu Informační věda.


 

[1]  De Saussure, Ferdinand. Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia, 1996. s. 59. ISBN 80-200-0560-9.

[2]  De Saussure, Ferdinand. Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia, 1996. s. 60. ISBN 80-200-0560-9.

[3]  Černý, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. s. 136. ISBN 80-85885-  96-4.

[4]  Čejka, Mirek. Úvod do studia jazyka (pro bohemisty). Brno: Masarykova univerzita, 1996. s. 38. ISBN 80-210-1393-1.

[5]  Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 14. ISBN 80-246-1124-4.

[6]  I Parry měl samozřejmě předchůdce. Například kupodivu už v 18. století Robert Wood naznačil, že Homér mohl být negramotný, a že v  kultuře orální může hrát pamět zcela jinou roli než v kultuře gramotné. Poznatek, že výběr konkrétních slov a slovních spojení v Ilias a Odyssei je závislý na podobě hexametrického verše (a ten, že je ústně komponovaný) najdeme u E. Ellendta a H. Düntzera. Na  formálně předepsané struktury v současné orální poezii poukázal Arnold van Gennep. Jak vlastně funguje v těchto kulturách paměť (absence doslovné paměti, jak ji známe my) zkoumal M. Murko. Nicméně Parry práce nikoho z nich neznal.

[7]  Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 30. ISBN 80-246-1124-4.

[8]  Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 33. ISBN 80-246-1124-4.

[9]  Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 35. ISBN 80-246-1124-4.

[10] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 42. ISBN 80-246-1124-4.

[11] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 89.

[12] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 60. ISBN 80-246-1124-4.

[13] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 63. ISBN 80-246-1124-4.

[14] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 94. ISBN 80-246-1124-4.

[15] tamtéž.

[16] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 96. ISBN 80-246-1124-4.

[17] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 97. ISBN 80-246-1124-4.

[18] Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. s. 97. ISBN 80-246-1124-4.

[19] Stőrig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, 1995. s. 473. ISBN 80-7113-115-6.

[20] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 92.

[21] De Saussurova binární teorie jazykového znaku, kde rozeznává složku označovanou (signifié) a složku označující (signifiant).

[22] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 87.

[23] tamtéž.

[24] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 86.

[25] tamtéž

[26] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 89.

[27] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 88.

[28] McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. s. 89.

[29] Wittgenstein, Ludwig. Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKÚMENÉ, 1993. s. 169. ISBN 80-85241-30-7

 

Použitá literatura

  • Bočková Markéta. Písmo v pojetí McLuhana. Inflow: information journal [online]. 2008, roč. 1, č. 2 [cit. 2008-05-26]. Dostupný z WWW: <http://www.inflow.cz/>. ISSN 1802-9736.
  • Čejka, Mirek. Úvod do studia jazyka (pro bohemisty). Brno: Masarykova univerzita, 1996. ISBN 80-210-1393-1.
  • Černý, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4.
  • De Saussure, Ferdinand. Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia, 1996. ISBN 80-200-0560-9.
  • McLuhan, Herbert Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha: Odeon, 1991.
  • McLuhan, Herbert Marshall.Človněk, média a elektronická kultura: Výbor z díla. Brno: Jota, 2000. ISBN 80-7217-128-6
  • Ong, Walter Jackson. Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1124-4.
  • Stőrig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, 1995. ISBN 80-7113-115-6.
  • Wittgenstein, Ludwig. Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKÚMENÉ, 1993. ISBN 80-85241-30-7 
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback