Mexiko 2004

Následující text jsem našel dnes ve svém počítači. Jedná se o původní seminární práci do Multikulturní výchovy. Napadlo mne se o ni s vámi podělit, třeba to může někoho zajímat :-).

Kam jedeme? ...do Mexika!

Na podzim roku 2003 jsem se rozhodl se svou sestrou a dalšími dvěma kamarády opustit rodnou zemi a podívat se do světa. A abychom poznali i jinou kulturu, osoby, prostředí, historii a přírodu, rozhodli jsme se odjet z Evropy na měsíční putování po Mexiku s krátkou odbočkou přes Guatemalu. Z Evropy jsme odlétali 24. ledna 2004 a nazpět se vraceli 23. února. Na vlastní cestu jsme se snažili samozřejmě řádně připravit, a to nejen z hlediska výzbroje a výstroje, ale také z hlediska duševního a psychického. Mám tím především na mysli získat povědomí a přehled o místních zvyklostech, životní úrovni, tradicích a mentalitě obyvatel. Kromě teoretického studia průvodce Lonely Planet (LP), který obsahuje řadu přínosných poznámek, nám také pomáhali především přátelé, kteří již tuto zemi navštívili před námi. Jejich praktické poznámky, varování a zkušenosti nám velmi pomohly nejen v plánování, ale i v průběhu samotné cesty. Přesto však byly pro nás některé zážitky více či méně překvapující.

Ciudad de México

Přiletěli jsme měli do jednoho z největších měst na světě - Mexico City, místními však nazývaného výhradně Ciudad de México. Toto město nese několik prvenství, mnohdy však negativních. Je to jedna z nejvýše položených metropolí na světě. Její nadmořská výška dosahuje 2255 m.n.m. a je obklopena horami, což přináší potíže s ovzduším, respektive s emisemi produkovanými zejména tisíci aut. Nad městem se často snáší poklička hnědého smogu, který způsobuje některým lidem dýchací potíže, navíc se ve městě drží ozon kvůli nadmořské výšce. Okolní hory zadržují proudění větru a znečištěný vzduch tak převážně zůstává ležet nad městem. Mexiko City má údajně 22 - 25 milionů obyvatel a každý den se do něj přistěhuje průměrně 1500 dalších lidí, zejména chudí potomci indiánů z vesnic po celém Mexiku. Chudoba s sebou přináší i vysokou kriminalitu, město se počítá mezi tři nejnebezpečnější města na světě. Denně se zde stane v průměru 11 vražd.
Letecká společnost nám připravila jedno překvapení hned na uvítanou, zrušili nám let z Madridu do Mexika a museli jsme letět až následujícím spojem. Díky časovému posunu jsme proto nepřiletěli do Mexika ráno, ale až ve večerních hodinách. Jelikož jsme neměli předem dohodnutý hotel, jistě tušíte, že nás tato situace v cizí zemi a v neznámém prostředí příliš nepotěšila. Na letišti jsme dostali kýžené vstupní razítko na celou dobu našeho pobytu, ale až po dlouhém čekání na pasovou kontrolu z důvodu velkého množství cestujících z několika letadel současně při malém počtu celníků. Celníci uměli trochu anglicky a byli ochotni se s námi také anglicky bavit (což nebývá pravidlem ani v takových zemích, jako je třeba Španělsko). Následovala celní prohlídka, která je zde řešena náhodným způsobem. Každý prochází kolem semaforu, na kterém je tlačítko. Po stisknutí tohoto tlačítka se rozsvítí buď zelená, a můžete projít bez kontroly zavazadel, anebo červená, a pak následuje prohlídka. Do země se nesmí dovážet žádné potraviny a ostatní věci podléhající celním předpisům. Nikomu z nás se naštěstí nerozsvítila červená a tak jsme byli prohlídky ušetřeni. Nejenže nám zůstalo několik tatranek, musli tyčinek a čokolád na další cestu, ale hlavně jsme nemuseli vybalovat pečlivě (a s námahou) napěchované batohy.
Protože stanice metra u letiště byla z důvodu rekonstrukce uzavřena, byli jsme oproti našim plánům a poučeni průvodcem LP nuceni si zajistit taxi prostřednictvím agentury a vydali jsme se do centra. Nechali jsme se vysadit u hotelu kousek od centrálního náměstí zvaného Zócalo - mimochodem druhého největšího na světě. První hotel a první komunikace s Mexičany nám okamžitě naznačila, co nás bude čekat i po zbytek cesty. Nikdo z nás neuměl španělsky, několik slovíček jsme se snažili naučit v letadle a dále jsme spoléhali na to, že se nějak domluvíme „rukama nohama", což byla často pravda. V Mexiku je obvyklé, že si nejprve jdete pokoj v hotelu prohlédnout a až pak se rozhodnete, zda tam zůstanete či nikoli. Tento hotel nás měl upozornit už tím, že v jeho vchodě ležel bezdomovec. Hotel sám o sobě byl příšerný. Vydali jsme se tedy dále po městě a zanedlouho jsme objevili hotel, jehož kvalitu jsme byli ochotni akceptovat.
Ve městě jsme strávili dva dny a už po krátké době jsme začali Mexiku přicházet na chuť. Výborné bylo například café con leche na snídani, připravované ze silné kávy a horkého mléka. Taktéž jsme navštívili místní obchod s pečivem. Rozmanitost tvarů, barev, variací a rozměrů pečiva v nás zanechala jen ty nejlepší pocity (doslova). České pekárny by se mohly stydět. V menších městech byly tyto obchody již komornější, ale vždy nabízely nadstandardní výběr. V ulicích centra je vidět autorita policie. Většina ulic je jednosměrných a víceproudých, po městě neustále krouží policejní auta a pokud jen na okamžik zastavíte na místě, kde to není povoleno, do několika desítek sekund je za vámi policejní auto a policista vás nevybíravým tónem přes tlampač na střeše vozidla vykáže z místa. Věřím, že kdyby tomu tak nebylo, zavládl by totální kolaps dopravy způsobený zácpami. Doprava vypadá dosti chaoticky a nekoordinovaně, na červenou se ne vždy stojí, „stopka" je jen doporučením, směrovky se nepoužívají, zato klakson často. Zajímavé však je, že i přesto jsme za celou dobu viděli jen dvě dopravní nehody, přičemž při jedné z nich stařičkému autu upadla náprava a nešlo tedy o kolizi s jiným vozidlem. Porovnám-li to opět s Českou republikou, musím konstatovat, že Češi neumějí řídit a chovají se na silnicích hulvátsky. Slyšeli jsme však, že pokud se už nehoda stane, bývá často doprovázena i násilím na účastnících ze strany druhých účastníků téže nehody a také, že za způsobení nehody hrozí vysoké policejní postihy včetně vězení. Některé věci se zde prostě řeší horkokrevně.
V Mexico City neustále musíte dbát na zvýšenou opatrnost. Žebrající chudáci na ulicích, zloději v tlačenicích a loupeže na odlehlejších místech jsou zde samozřejmostí. Při naší cestě nejen na Teotihuacán jsme využívali místní metro. To je zajímavé tím, že všechny stanice jsou kromě názvů vyjádřeny i piktogramy. Je to velmi praktické, neboť v Mexico City (a v celém Mexiku) je velké množství negramotných a pologramotných obyvatel. Ve stanicích metra obvykle hraje hudba, kromě mexických populárních písní jsme dvakrát slyšeli i něco na styl techna. Zda to má nějaký účinek na rychlejší pohyb lidí v přeplněném metru, se nám nepodařilo zjistit. Evropan zde má však jednu výhodu, dosahuje totiž vyššího vzrůstu než Mexičané a proto má lepší přehled, co se děje. Toto si pochvalovala i má sestra, jenž měří 155 cm a rázem nebyla nejmenší ze všech jako v Česku. Kriminalita ve městě je tak veliká, že na autobusových nádražích v Ciudad de México, která připomínají spíše menší letiště, procházíte před nástupem do autobusu bezpečnostními rámy, kontrolují vám obsah palubních zavazadel a někdy vás i šacují. Autobusy zastavují, na rozdíl od zbytku Mexika, jen na přesně určených místech, kde ozbrojený pracovník rovněž prověřuje nově nastupující zákazníky. V ostatních částech Mexika vám autobus klidně zastaví, kdekoli si na něj mávnete, a proto se mnohdy stává, že se zastavuje každých sto metrů - tedy pokaždé, když chce někdo přistoupit. Cesta se tak neúměrně prodlužuje. Ozbrojené soukromé ochránce můžete vidět v dražších vilových čtvrtích u každého domu, policisté s brokovnicemi stojí téměř u všech turniketů na vstupu do metra (a nehrozí tak, že by někdo turnikety přeskakoval bez lístku - následné kontroly jízdenek a zdržování plynulosti dopravy tak nehrozí). V Mexico City se mi stalo, že ke mne přiběhl mladý kluk a začal na mne vykřikovat „gringo". Gringo je hanlivý výraz pro cizince, zejména Američany. Mexičané je nemají moc rádi a už jen tím, že si můžete dovolit navštívit jejich zemi, dáváte dostatečně najevo to, že jste bohatí a vykořisťujete je. Příhoda neměla naštěstí žádnou dohru. Je zajímavé, když si najednou člověk uvědomí, jaké to je být cizincem v jiné zemi a pocítí náznaky nevraživosti či nenávisti. Aby to nevyznělo příliš negativně, je nutné říci, že Mexičané, se kterými jsme se osobně setkali, jsou většinou přátelští lidé a rádi vám pomohou (někteří však jen tehdy, pokud za tím vidí peníze). Uvědomují si, že se zajímáte o jejich zemi, nepřišli jste tam jakkoli škodit a oni naopak projevují zájem o nás a o to, odkud pocházíme. Stávalo se nám však, že po vyslovení názvu Republica Checa nevěděli a tápali v paměti, a tak jsme velmi často používali historicky mnohem známější název Czechoslovakia. Pokud ani to nezabralo, pak jsme se vydávali za Němce - Alemania. Toto již stoprocentně fungovalo a pro nás bylo rovněž ve výsledku určitým prospěchem se nepřiřazovat k té „zlé Americe".
Při cestě pryč z této obrovské metropole jsme z jedoucího autobusu po dálnici viděli nekonečné čtvrti favel - domovů té nejchudší části obyvatelstva. Právě tyto části města tvoří oproti relativně malému historickému jádru to známé velkoměsto čítající desítky milionů lidí. V těchto čtvrtích často není zavedena elektřina a někde ani tekoucí voda. Příbytky jsou splácaninou betonu, cihel, vlnitého plechu a v podstatě čehokoli, co se kde najde. Občas z této části vykoukne malá pevnost - několik domů obyvatel, kterým se podařilo vymanit se z bídy, zajistit si lepší příjem a postavit si solidnější obydlí. Tyto domy mezi favelami jsou obehnány betonovou zdí s ostnatým drátem a věží, kde je neustále dnem i nocí střeží najatí ozbrojení hlídači před okolím. Nedokázal bych si představit sebe samého žít ani na jedné straně těchto zdí. Opusťme však Mexico City a podívejme se dále.

Něco o lidech, cestách a jídle

Jak jsme cestovali Mexikem, poznávali jsme, že i lidé se mění. Tím, jak je tato země obrovská, nese i stopy po národech, které ji obývaly v historii. Tváře lidí jsou ovlivněny působením rozdílných přírodních podmínek a také svými pradávnými předky jako byli Mayové, Olmékové, Aztékové a určitě také Španělé, kteří v 16. století tuto zemi kolonizovali. Slyšeli jsme, že obyvatelé některých regionů se považují za lepší a nadřazenější než ostatní obyvatelé Mexika, protože právě oni jsou potomci Španělů a nesou tedy v sobě evropskou krev. Netuším, nakolik je toto tvrzení spekulace, ale mohu mu věřit. Vždyť i v naší malé české zemičce cítíme rivalitu mezi Prahou a Brnem, Čechami a Moravou, vesnicí a městem - a takových případů můžeme najít spousty. Tuším proto, že tato situace je vlastně běžná po celém světě.
Na putování po silnicích je zajímavé to, že na cestách jsou postaveny, nasypány, připevněny či položeny tzv. topes - retardéry. Jejich umístění je náhodné, často bez logické souvislosti. Někde nacházíme topes ve vesnicích, kde tušíme, že plní svou funkci „zpomalovače provozu", ale pokud ujedete po dálnici nějakých sto kilometrů a najednou jsou za sebou dva topes s odstupem 50 metrů, kdy v jejich okolí není žádná vesnice, nebezpečné místo, a nic obdobného není ani příštích 200 km, nechápete, k čemu právě zde slouží a podle jakého schématu jsou umísťovány. Topes vás často překvapí za zatáčkou, mnohdy nejsou označeny (což je nebezpečné zejména v noci) a nabývají nejrůznějších podob: jednou se jedná o klasické zakulacené vyvýšení, podruhé je to vyvýšení, na jehož vrcholu jsou třeba čtyři další „hrboly", dále jich může být hned několik v těsné blízkosti za sebou, může se jednat o tlusté lano natažené přes cestu nebo například pás hlíny nasypaný napříč silnicí. Po několika týdnech v Mexiku však už známe pravý důvod - topes slouží k podpoře chudých obyvatel. Jelikož jsou auta nucena na takových místech zpomalit, u topes často postávají ženy a děti a nabízejí všechny myslitelné věci na prodej. Pokud je zrovna topes opuštěný, prodejci mají nejspíše pauzu. Toto je samozřejmě námi vymyšlený a silně zlehčený názor, pravou realitu jsme totiž za celou dobu neprokoukli.
Velmi podnětné zážitky nám přinášela tržiště. Často jsou to nejdůležitější místa ve městě. Na tržnicích nás překvapovala směsice barev, vůní a zápachů, pokřiku, počtu lidí a věcí, které jsme neznali. Mezi tím vším běhají děti, belhají se stařeny, pobíhají psi. Na zemi se válí množství odpadků, které je tam prostě zvykem takto odhazovat. I když trhy začínaly velmi brzy ráno a končily mnohdy pozdě v noci, tržnice byly vždy do rána uklizeny. Součásti tržnic byli i prodejci rychlého občerstvení - u nás bychom to spíše nazvali fast foody. Tyto příležitosti se najíst byly tvořeny dvěma třemi kbelíky se surovinami, jenž kolem sebe rozložil jejich majitel. Jídlo bylo servírováno téměř ze země, smícháno z neidentifikovatelných směsí čehosi, polité pálivými omáčkami a podáváno na tortilách - základní to surovině každého mexického jídla (něco jako chléb u nás). Je pravda, že cena takového jídla byla velmi nízká, my jsme ovšem neriskovali možné žaludeční a jiné zdravotní potíže. Dávali jsme přednost kamenným restauracím či občerstvovnám, které měly alespoň tři stěny. Výborná, levná a v dostatečném množství byla grilovaná kuřata, připravovaná před těmito restauracemi a podávaná s rýží, fazolemi a samozřejmě tortilami, kterým sekundovaly pálivé omáčky - salsy. V Česku by sice tyto podmínky okamžitě přivolaly hygieniky a takovýto případ přípravy pokrmů by byl patřičně protřepán médii, avšak pro nás to představovalo uspokojivé a bezpečné řešení stravy (zde samozřejmě uvádím pouze jeden způsob stravování z vícero možností). Luxusnější restaurace však často nenabízely lepší služby jak co do množství, tak do kvality pokrmu, o ceně ani nemluvě. Musím říci, že mexická strava je o něco jiná, než ta, kterou nám zde prezentují mexické restaurace. Češi tedy často mají poměrně zkreslené představy o mexickém jídle (ale podobné to musí být i jinde, česká restaurace někde v cizině bude prostě mít o něco jinou chuť a variabilitu pokrmů, než restaurace u nás).

Globalizovaná slivovice

Naše cesta pokračovala přes město Oaxaca, kde jsme navštívili ruiny Monte Albán, k Pacifiku. Zastavím-li se ještě u Oaxacy, při cestě k ruinám, které se nacházejí na kopci nad městem, bylo jasně vidět historické centrum se solidními stavbami a domy, kdežto periferie města jsou tvořeny opět spíše chýšemi chudší části obyvatel. Na tamější tržnici jsme mimo jiné ochutnali i sušené kobylky s pikantní salsou. Musím říci, že to bylo poprvé, co jsem ochutnal hmyz a ... není to zas tak špatné.
Po přejezdu pohoří Sierra Madre del Sur jsme přijeli až k Tichému oceánu do města Puerto Escondido, kde jsme jen přespali a hned ráno pokračovali do jedné nejmenované vesničky na mořském pobřeží, kterou nám doporučili známí. Vesnice jako taková je odříznutá od civilizace soustavou lagun a bažin, po cestě autobusem je nutno si pronajmout taxík a následně loď. Zde jsme potkali první Čechy. Rodina - otec Francouz, matka Češka a jejich dcerka - kteří rovněž cestovali do oné vesnice, byli vítaným zpestřením na naší cestě, zejména co se týká možnosti si pohovořit naším rodným jazykem i s někým jiným, než pouze mezi námi čtyřmi. Tito lidé byli jistě krásným příkladem fungující multikulturní rodiny. Bylo zábavné na malou holčičku promlouvat česky - ona vám dobře rozuměla, ale odpovídala vám jak byla zvyklá - anglicky, protože tato rodina posledních několik týdnů na cestách hovořila s okolím převážně anglicky. A se svým tátou hovořila jak jinak než francouzsky. Další překvapení nás čekalo, když jsme dorazili na námi cílové a téměř opuštěné místo. Kromě dvou němců a dvou francouzů zde bylo asi šest dalších Čechů. Spolu s nimi jsme pravděpodobně vytvořili největší českou komunitu široko daleko. Další lehký šok nás čekal, když jsme se zapovídali s jedním z mladých obsluhujících Mexičanů v jedné z mála jednoduchých hospůdek, které zde fungovaly. Nabídli jsme mu českou pálenku, náš tradiční moravský nápoj, a ještě než jsme stačili vyslovit jeho název, Mexičan nás předběhl a prohlásil: „Slivovitz". Po chvíli jsme se od něj dozvěděli, že studoval rok v Regensburgu a do Čech jezdil na výlety a za levnými nákupy. Pamatoval si Plzeň a lámaně i několik českých slovíček. Je vidět, že svět se opravdu zmenšuje a stává se propojenějším, globalizovanějším a člověk nikdy nemůže předvídat, koho potká. Kdo by si pomyslil, že z nevýrazného kluka, kterých kolem byly mraky a který dělá číšníka téměř na konci světa, na pláži zapadlé vesničky uprostřed Latinské Ameriky, se vyklube takový světoběžník. Člověk by neměl nikdy podceňovat druhé a hlavně se nad ně nějak povyšovat, protože nakonec může zjistit, že on sám je ten, který toho méně prožil a méně toho poznal.

Chudý Chiapas

Od oceánu jsme se přesunuli do nejchudší oblasti Mexika - státu Chiapas. Tento region je vyhlášen tím, že zde žijí ve vesnicích prakticky jen indiáni, kteří nemají téměř žádný majetek. Kulturním a společenským centrem je město San Cristóbal de Las Casas. Nám osobně toto místo nejvíce přirostlo k srdci. Jako turista jste vyhledávaný zdroj obživy pro okolní vesnice. Ženy a děti často i několik dnů pěšky putují ze vzdálených vesniček do města, protože nemají peníze na dopravu, a ve městě se pak snaží turistům prodávat své výrobky, zejména vyšívané košile, ozdoby a jednoduché šperky, kožedělné výrobky, sandály, houpací sítě či keramiku. Ženy sedí na zemi podél chodníků, nabízejí a přímo zde i vyrábějí své výtvory. Jejich děti chodí po městě a doslova neodbytně vám nutí své zboží, nicméně jsou již výborně zběhlé ve smlouvání cen. Člověk se však mnohdy nad nimi slituje a něco koupí. Zajímavostí je, že každá vesnice má své tradiční zvyky, charakteristické oblékání a dokonce i náboženské rituály. V okolních vesnicích lze shlédnout obskurní kombinace náboženství, křesťanství se zde snoubí s šamanstvím. Složitá hierarchie duchovních pečuje o zdejší kostely vystavěné Španěly, v kostelech však působí šamani, kteří vám pomocí kostí a vajec pomohou k úlevě od nemocí či problémů. Tisíce hořících svící začernilo vnitřek kostelů k nepoznání, lidé dávají k sochám svatých své fotografie, aby na ně svatí náhodou nezapomněli. Na zemi je často sláma a modlící se lidé s lahvemi Coca Coly, která podporuje vylučování démonů říháním z těla. Tahle firma zde marketing zvládla výborně.
V této oblasti rovněž působili a nejspíše stále působí povstalci, kteří protestují proti systému přerozdělování půdy a zdejším životním podmínkám. Před několika lety se to neobešlo bez krvavých střetů s armádou, při jedné z potyček bylo zabito až 150 lidí. Představitelem povstalců je El Commandante Marcos, muž se zahalenou tváří s dýmkou v ústech a samopalem. V posledních letech se z něj stala ikona pro turisty, na tržišti můžete koupit jeho obrázky, sošky a podobizny. V podvědomí však tušíte, že jeho přítomnost zde stále je a vzpomínky na krvavé boje, při kterých umírali často nevinní lidé, zase nejsou až tak vzdálené. Město a jeho centrum je velmi příjemné a sympatické, jako turista však opět nevidíte tu pravou chudobu, která je patrná na periferiích města. Znovu se jedná o rozlehlé favely obývané nezaměstnanými a často negramotnými lidmi, propadajícími závislosti na alkoholu - mezcalu mizerné kvality. Situace nemůže být z dlouhodobého hlediska udržitelná, proto je pravděpodobné, že o tomto místě ještě uslyšíme.

Na skok do Guatemaly

Naše další kroky směřovaly přes Palenque do Guatemaly. Zde jsme chtěli navštívit největší mayské ruiny - Tikal. K cestě do Guatemaly jsme si vybrali méně frekventovanou trasu. Z Palenque jsme nejprve jeli collectivem, což je minibus, do kterého se vejde tolik lidí a nákladu, kolik je zrovna potřeba. Pokud sdílíte lavici s dalšími čtyřmi osobami a myslíte si, že auto už nepojme nikoho, znamená to v praxi, že nejméně jedna mexická rodina se do něj ještě vejde. Cesta přes Lacandónskou džungli byla zajímavá tím, že nám několikrát vyšel po silnici vstříc volně pobíhající kůň, skot nebo pes. K samotné džungli lze říci to, že pomalu ustupuje zemědělství a těžbě dřeva, avšak pole vzniklá vykácením džungle po několika sezónách přestávají plodit a masivně zarůstají plevelem, neboť tato neuvážená lidská činnost poškozuje přirozený ekosystém. Po příjezdu k hraniční řece Rio Usumacinta, která je jedním z nejvýznamnějších toků této oblasti, jsme si pronajali loď na cestu do guatemalského města Bethel. Řeka slouží okolním vesnicím jako významný zdroj obživy, rybáři zde loví ryby pro své blízké. Řeka také slouží jako prádelna i koupelna - při plavbě jsme několikrát zahlédli ženy s dětmi, jak řeku využívají k těmto činnostem. Bethel nás uvítal velkým zájmem dětí, pro něž jsou cizinci vítaným zpestřením, mohou jim dát nějakou sladkost nebo dokonce peníz. Na návsi volně pobíhala prasata. Hladoví po celém dni jsme se rozhodli zde i poobědvat, když jsme objevili hospodu, která vypadala alespoň trochu solidně. Naše odvaha šla až tak daleko, že jsme si objednali maso a byli jsme nakonec mile překvapeni, že jej majitel uchovával v lednici. Žaludečním potížím jsme se chtěli vyhnout za každou cenu z důvodu možného narušení naší cesty. Předtím jsme však ještě vyřídili celní formality, tamnější úřednice kromě celnice zastávala i další funkce jako je podávání informací, prodej lístků na autobus či směňování peněz. Nebyli jsme jediní Češi, kteří zde cestovali v poslední době, bezpečně proto věděla, že několik měsíců před naší návštěvou uzavřela Česká republika bezvízový styk s Guatemalou a dostali jsme tedy do pasu povolení na 90 dnů pobytu.
Říká-li se, že Mexiko je špinavá země, pak v Guatemale to platí několikanásobně. Obyvatelé na pořádek příliš nehledí, odpadky často rozhazují i v okolí svých příbytků. Země jako taková je ještě o něco chudší než Mexiko. My jsme však z Guatemaly viděli za ty dva dny velmi málo. Cesta z Bethelu trvala dlouhé hodiny po prašné hliněné silnici a až pozdě v noci jsme přijeli do druhého největšího města této země - do Flores. Po několika dnech střídmé stravy (nepočítám-li Bethel) jsme se rozhodli navštívit zdejší hotel a jeho restauraci. Na jeho dveřích bylo uvedeno, že akceptují platební karty; uvítali jsme tuto možnost i proto, abychom si nemuseli vyměňovat tolik zdejší měny, která je jinde nesměnitelná. Při placení nám došlo, že obsluha držela platební kartu poprvé v životě v ruce. Po asi 20 minutovém marném zápase se čtečkou - tzv. žehličkou, se mi jich zželelo a ukázal jsem jim, jak se to správně dělá. Trochu jsem se nakonec obával, aby mi to správně ve výsledku zaúčtovali, ale po návratu do Čech jsem z výpisu zjistil, že vše proběhlo v naprostém pořádku.

Zážitky na celnici

Po celodenní návštěvě starobylého mayského města Tikalu jsme zakoupili od místní cestovní kanceláře autobusový přejezd z Flores zpět do Mexika, a to přes Belize. Věděli jsme, že do Belize potřebujeme oficiálně víza, ale zaměstnanci kanceláře v tom neviděli žádný problém, vše se dá prý vyřídit. Po příjezdu na hranice jsme se nejprve odhlásili na guatemalské straně a pak jsme se pěšky a s batohy na zádech vydali k celnici belizské. Autobus mezitím přejel na druhou stranu a tam na nás čekal. Rozdíl mezi Guatemalou a Belize je obrovský, je to jako když přijedete ze zaostalé země do jiného světa. Mohutní celníci s černou pletí v bílých nažehlených košilích, na stolech internetové telefony Cisco, které znamenají mnohdy i u nás něco velmi nadstandardního, angličtina jako oficiální jazyk (Belize byla jedinou anglickou kolonií v tomto regionu). A zde začaly problémy. Celník správně požadoval vízum, jehož vyřízení však stálo 50 USD a nenabídnul nám již žádnou jinou variantu. Pokoušeli jsme se dohodnout krátkodobé transitní vízum, ukazovali jsme mu jízdenku z autobusu a argumentovali tím, že přes Belize budeme projíždět pouze tři a půl hodiny. Jejich nadřízená si nás odvedla dozadu do kanceláře a tam jsme museli čekat na vyřízení všech formalit, vyplňovat stohy formulářů, nechat se vyfotografovat a zaplatit zmiňovanou částku, pak počkat, než vše zaevidují do počítače a pustí nás. Celý tento proces zabral asi 3 hodiny! Mysleli jsme si, že autobus nám již dávno odjel a my zůstaneme na tomto místě bezprizorní. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že autobus na nás celou dobu čekal (podotýkám, že venku bylo přes 30 stupňů Celsia a autobus neměl klimatizaci). Jeho osazenstvo byli samí cizinci, převážně Němci, Španělé, Britové, Francouzi, Norové. Jistě si dovedete představit, jak na nás museli být všichni neskutečně naštvaní, dívali se na nás jako na tu nejhorší sebranku. Nikdo z nich totiž vízovou povinnost neměl. Řidič autobusu se nás dokonce ptal, zda nejsme z Izraele. Když jsem mu odpověděl, že jsme z centra Evropy a že naše země za tři měsíce vstoupí do Evropské unie, nechtěl tomu věřit. O týden později jsme potkali skupinku Čechů, kteří volili shodnou cestu z Guatemaly přes Belize do Mexika, a těm se podařilo na téže celnici během 5 minut vyřídit transitní vízum platné dva dny za pouhou desetinu ceny, kterou jsme museli uhradit my. Měli jsme holt asi ten den smůlu. Náš průjezd přes Belize byl pak již bez dalších obtíží. Podivovali jsme se však tomu, jak je tato země na rozdíl od okolních upravená, před domy i na vesnicích je pečlivě zastřižený trávník, nikde žádné odpadky, jsou zde asfaltové silnice. Anglický vliv je zde stále nesmazatelný. My jsme se však docela rádi opět vrátili do Mexika, které jsme již za tu dobu znali trochu blíže.

Machismus

Na tomto místě se ještě zmíním o jednom typickém fenoménu, a to o tzv. machismu. S jeho náznaky se lze setkat v Mexiku na mnoha místech. Mnoho machistů stále věří v konzervativní ideu genderových rolí. Např. v autobusech je běžné, že muž nikdy nepustí sednout ženu, i když je s malými dětmi. Muž je ten, který pracuje a přináší peníze, tedy pokud vůbec nějakou práci má. Žena je určena jen k tomu, aby zajišťovala chod domácnosti, rodila a starala se o děti. Upírány jsou jim i některé společenské role, které jsou údajně pouze výhradou mužů. Žena je až ta druhá a muž je jí nadřazen, o nějaké emancipaci si žena může nechat jen zdát. Není to naštěstí vždy pravidlem a i Mexiko se pomalu mění, ale bude to trvat ještě dlouhou dobu.

Mérida

Naše cesta pokračovala dále po východním pobřeží Karibiku, kde je Mexiko zejména na severním cípu vystaveno silnému vlivu turistického ruchu a proměňuje se tak v místo plné cizinců, s hotely a drahými službami - původní kouzlo Mexika v těchto místech rychle zaniká. My jsme se při svém putování zastavili také ve městě Mérida. Město samo o sobě není nijak moc přitažlivé, je zde mnoho uspěchaných lidí, příšerná doprava a ruch. Tamnější tržiště nám přineslo jeden z posledních výrazných zážitků, který se nám vryl do paměti. Jedna velká část zastřešené tržnice je vyhrazena trhu s masem. Když jsme do těchto míst nečekaně zavítali, okamžitě nám do nosů pronikl neskutečný zápach. Maso viselo volně na hácích v jednotlivých stáncích, všude bylo plno much, mezi tím pobíhali psi a teplota tam dosahovala kolem 35 stupňů. Jistě si dokážete představit, že pro středoevropana je to silný zážitek, a to zejména pro jeho žaludek.
V Méridě jsme však navštívili i karneval, který v té době právě probíhal. Trval několik dnů a byl tematicky rozdělen na různé styly. Karnevalový průvod nám ukázal znovu pestrost Mexika a jeden z tradičních způsobů, jak se Mexičané dovedou bavit.

Naše putování po této exotické zemi je u konce. Mně osobně přineslo mnoho nezapomenutelných zážitků. Zjistil jsem, že věci, které u nás jsou vnímány jako běžné a člověk nad nimi ani nepřemýšlí, mohou pro jiné lidi na jiném místě znamenat velice mnoho, mohou jim třeba připadat i jako nereálný sen. Já jsem se snad naučil vnímat svět i trochu jinýma očima, z jiného úhlu. Mexiko bylo velmi inspirativní a věřím, že to nebyla má poslední cesta.

Obrazový cestopis z mé cesty, včetně mnoha zde popisovaných zážitků, si můžete prohlédnout na internetu: http://kresta.eu/jkzone/mexiko/

 

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback