MFDF Ji hlava

28. 10. 2008

Milí moji,

oficiálně sice ještě neskončil, ale já už sedím v teple domova, a tak už pro mě skončil: 12. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

O žádného známého knihovníka jsem na festivalu nezakopla, a tak vás všechny zvu alespoň na příští ročník. A chtěla bych se s vámi podělit o to, co jsem letos na festivalu viděla.

Sobota 25. 10.

Zdravím účastníky pátečního posezení v Legendě ;). V sobotu ráno se mi podařilo vstát a spěchat do Jihlavy, abych v 10:00 stihla sobotní dokumentární dávku. Královská cesta cachaça přihlášená v sekci Opus Bonum byla putováním Brazílií z vnitrozemí a hor až dolů k moři, ze zlatých a drahokamových dolů až k rybářům. A všude, rukou společnou a nerozdílnou si lidé už ráno nalačno a pak v průběhu celého dne (na radost, na žal, na zahřátí, ze zvyku, na chuť) nalévají cachaçu, třtinovou pálenku. Viděli jsme obřady woodoo, horníky v dole, pradleny u řeky, chovatele mul i pěstitele třtiny. Není mezi nimi nikdo, kdo by si párkrát denně nedal panáka cachaçy. Zpívají o ní písně, některé pochvalné, některé varující. Rádi o ní mluví. Jsou plní života, s jiskrou v oku připíjejí sobě navzájem i samotné cachaçe. Až na konci snímku vidíme vyhaslé a bezvýrazné, do sebe propadlé tváře těch, které cachaça přivedla do pekla.

Neděle 26. 10.

Rakouský režisér Marko Doringer získal za svůj film V půli života ocenění za nejlepší rakouský dokument roku. Uvedeno v sekci Mezi moři.

Jednou ráno se probudíte a uvědomíte si, že je vám třicet. Že jste tak nějak na půl cesty. Nemáte rodinu, partnerku, nejste tak úplně spokojení se svou prací ani se svým životem. A upadnete do deprese. Až se z ní dostanete, tak proto, že jste tvůrcem dokumentárních filmů, se rozhodnete zpracovat svou krizi. A protože to byl velmi osobní zážitek, oslovíte své blízké přátele, své i jejich rodiče a ptáte se. Ptáte se přátel, jak žijí. A rodičů, jak žili, když byli ve vašem věku.

Právě konfrontace s rodiči pro mne byla velmi zajímavou částí filmu. Ukázalo se, že matky dnešních třicátníků v Rakousku sdílejí s těmi v Česku v mnohém podobné pocity. Říkají, že kdyby byly dnes mladé, pravděpodobně by tolik nespěchaly se zakládáním rodiny a využily by více možnosti budování kariéry. Víc by se soustředily na sebe. Tady v bývalé komunistické zemi bývá stereotypně zobrazováno, že "se nesmělo cestovat a příležitostí pro seberealizaci bylo málo, takže vlastně jedinou možností bylo založení rodiny, bla bla". Některé rakouské ženy v domácnosti si ale - byť z jiných důvodů - připadají možná stejně.

Pondělí 27. 10.

Rozhodně nejemotivnější zážitek, který mi festival nabídl. Trojice velmi rozdílných filmů, které vlastně spojovalo hlavně to, že jsou všechny o mladých lidech.

Ze sekce Krátká radost byl 24 minutový snímek Vida Loca. Drogy, zabíjení a kriminál, to jsou tři hlavní body života členů latinskoamerických pouličních gangů. Hrdě se k nim hlásí. Dělat vše pro vlastní gang, to je nejvyšší cíl. Sbírat body pro gang. Jak sbíráte body pro gang? Jednoduše. Zabíjíte členy konkurenčních gangů. Nesmiřitelní a chladní šestnáctiletí zabijáci, z kterých vám běhal mráz po zádech. Ale snímek nabídl i naději, protože pokud se tito lidé dožijí dvaceti, pětadvaceti let, možná někdy vyjdou z vězení a řeknou si, že už se tam nechtějí vrátit, že touží po vlastní rodině. I takoví promluvili.

A teď pozor, nenechte si ujít: Jednou týdně naplno. Režisérka Erika Hníková dostala za úkol natočit pro cyklus ČT Ta naše povaha česká dokument o tom, proč lidé masově vyrážejí v pátek večer do hospod a klubů programově se bavit. A pro natáčení si vybrala Brno. Zkusím přeskočit fakt, že partička kolem 18ti, která nás nočním Brnem protáhne, působí (jak sama režisérka v diskusi přiznala), že místy spíš hraje než se baví. A že i když se zrovna baví, tak vyvolává v obecenstvu ironicky shovívavé úsměvy... Stěžejním sdělením filmu se stal alarmující/smutný/hořký fakt rasismu v nočních ulicích. Velice ošklivý výstup slečny/paní z Prostějova vyhnala její hysterie až na ostří nože, bohužel ale více či méně rasistické komentáře na prodavače v pouličních občerstveních (lhostejno zda Vietnamce či Turky) měli skoro všichni. Je to tím, že alkoholem uvolnění Češi odhodí běžné masky a zábrany a xenofobie vypluje nerušeně na povrch?

Vesterbro. Dva mladí lidé, jedna kamera a můžete se dostat až na dřeň. Láska vítězí, ale neobejde se to bez bolesti. O tomhle filmu ze sekce Opus bonum se mi nechce příliš mluvit. Je třeba ho vidět.

Úterý 28. 10.

90. výročí založení republiky oslavil plný sál DKO shlédnutím dokumentu FOTOKOMORA:StB. Vlastně se nejednalo o filmový dokument, ale o promítání snímků, které byly vyvolány z archivu 4. správy Ministerstva vnitra. Vesměs šlo o záběry pořízené při tajných sledováních v Praze mezi lety 1969-1989. Mezi sledovanými byli i v poslední době tolik diskutovaný Milan Kundera vyfotografovaný při přebírání dokumentů, které mu v roce 1969 umožnily opustit republiku. Poměrně hodně snímků bylo věnováno profesoru Zdeňku Neubauerovi, jeho cestám na nákupy, ale i setkávání se studenty v tramvaji nebo na schodech kostela. Nemůžu si odpustit doušku: špionážní filmy, kdy jsou foceny tajné schůzky, to, jak obálky putují z kapsy do kapsy, příjezdy na letiště - a kdy jsou identifikováni všichni, kdo se sledovanou osobou přijdou do styku, to není fikce. To všechno se tady dělo.

Sekce Česká radost a mé rozloučení s festivalem navazovalo na FOTOKOMORU:StB - jednalo se o snímek V hlavní roli Gustav Husák. Na závěr to byl tradiční dokumentární formát: dobové záběry, výpovědi současníků, příbuzných, historiků, kombinované s divadelním představením o Husákovi. S Husákovým životem jsme absolvovali exkurzi po dějinách Československa, od války po listopad 1989. Z promítání jsem si odnesla mrazivé vědomí toho, že oni to opravdu dělali pro lidi. Že oni věřili v to, že ideje jsou správné, že chyby dělají pouze jednotlivci. Že oni se za sebe nestydí. Přiznávají sice vinu, ale jedním dechem dodávají: "ale něco jsme pro lidi přece jenom udělali".

Závěrem

bych vám všem, koho pestrost festivalových dokumentárních pořadů zaujala, chtěla představit stránky DocAir, kde si můžete za v podstatě symbolické částky stáhnout obrovskou spoustu dokumentárních filmů rozdělených tematicky i formátově. Vybere si každý.

Mé šnečí připojení mi momentálně brání, abych to ještě ověřila, ale DocAir vysílalo na letošním festivalu opravdu úchvatnou znělku.

Tak alespoň na ní hoďte očko...

 

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele admin
Anonym
4. 11. 2008

Čau Terko. Děkuji za příjemné představení naší jihlavské specialitky a jako pravidelný účastník této akce také vřele doporučuji!!! Super je i setkat se s režiséry, kteří přijíždějí představit svá díla. Prostě jedinečné zážitky a atmosféra...

Pavla

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback