Náměstkové Kristovi

11. 8. 2008

Autor titulu: Charles A. Coulombe

Žánr: historie

Přebal knihy:

Popis knihy:

Knihou Náměstkové Kristovi obsahující životopisy papežů od počátku Církve až do současnosti se českému čtenáři poprvé představuje americký autor Charles A. Coulombe (*1960), rytíř řádu Sv. Silvestra, který přednáší na různá historická náboženská, literární či politologická témata v USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandě a Velké Británii, je členem mnoha konzervativních organizací například National Coalition of Clergy and Laity (USA), Tradition und Leben (Německo), The Monarchist League (Velká Británie), Catholic Writer’s Guilt of Great Britain a autorem publikací jako Everyman today call Rome, Haunted Castles of the World, Haunted Places in America a Rum. Jeho kniha Náměstkové Kristovi (Vicars of Christ) vyšla poprvé v roce 2003 v New Yorku a v  roce 2004 byla uvedena na náš knižní trh.
 
Na Coulombeovy Náměstky Kristovi bychom se mohli podívat očima odborníků z různých vědních oborů. Především je to dílo historické, protože obsahuje životopisy všech papežů (a některých vzdoropapežů) počínaje sv. Petrem, jemuž Pán Ježíš Kristus pravil: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. » (Mt 16, 18) a papežem Janem Pavlem II. konče, což jsou lidé žijící v konkrétní době a mající konkrétní osudy. Je to ovšem také dílo teologické, neboť papež je viditelnou hlavou Církve - mystického těla Kristova, které má za cíl zachraňovat; jako Noemova archa zachránila těla před časnou smrtí v potopě světa, má Církev za úkol zachraňovat duše před smrtí věčnou. A nakonec je to dílo populárně naučné, které ocení věřící i nevěřící člověk, neboť autor nepovažuje za samozřejmé, že je čtenář obeznámen s katolickým učením, a tak se mu ho snaží nenásilnou a srozumitelnou formou zprostředkovávat.

Historikové na Coulombeově knize jistě ocení přístup ke zpracovávanému materiálu. Mezi již existujícími díly o papežství je kniha Náměstkové Kristovi v mnohém výjimečná. Málokterý autor dokáže vnímat papeže takové, jací jsou - naopak častokrát se setkáváme s pohledem, buď vysloveně pozitivním, který opomíjí nedostatky papežů, nebo vysloveně negativním, který v papežích vidí nepřátele lidstva. Pozoruhodné je, že vylhaná obvinění papežů opakují ve svých dílech i historikové z řad katolíků v domnění, že jedině tak mohou být objektivní. Tyto dva extrémní postoje vyplývají z postavení, jaké papež má. Každý člověk, pokud není úplně zbaven rozumu, je ve svém životě nucen zaujmout postoj k Bohu, Kristu, zprostředkovaně k tělu Kristovu na zemi - Církvi svaté a její hlavě - papeži. A tady nemůže existovat neutrální vztah jako k mnoha věcem jiným. Málokdo pak dokáže nenechat se svým názorem při své práci ovlivnit. Charles A. Coulombe tvoří snad jednu z mála výjimek. Ač je věřícím katolíkem, snaží se ukazovat papeže takové, jakými byli, bez příkras, ale také bez akceptace smyšlených obvinění.

Uveďme si pár příkladů Coulombeovi střízlivého, objektivního pohledu. Svatý Petr, první papež, zapřel Pána Ježíše, po seslání sv. Ducha se stal oporou svým bratrům a nakonec skončil mučednickou smrtí na kříži. Papež Štěpán VI. vysvěcený papežem Formosem nechal tělesné pozůstatky tohoto muže vykopat a soudit svolaným synodem. Mrtvola Formosa oblečená do papežských rouch stanula před soudem. Poté, co soud prohlásil, že neplatí nic, co tento papež vyhlásil, byla Formosova mrtvola svržena do Tibery. Papež Pius V. vymodlil vítězství u řeckého Lepana v roce 1571 a zavedl svátek Panny Marie Vítězné. Papež Pius XII. kritizovaný za to, že ostře nevystoupil proti nacismu, nařídil, aby katolické organizace pašovali Židy z Evropy, za což si vysloužil uznání u mnoha významných židovských osobností. Papež Jan XXIII. kritizovaný za přílišný liberalismus zakázal katolíkům hlasovat pro strany podporující komunismus a napsal apoštolský list O šíření zbožné úcty k nejdrahocennější krvi našeho pána Ježíše Krista. Světem obdivovaný papež Jan Pavel II. oceňovaný za rozbití komunistického bloku a svou vstřícnost ke světu, se stal papežem, díky němuž došlo k decentralizaci papežské moci a k svévolnému jednání biskupů a za jehož vlády „Občas byly mírně napomenuty takové osobnosti jako otcové Charles Curran nebo Hans Küng. Zmíněná opatření nevyhnutelně vyvolávala pokřik v řadách levice, zato nerušeně a soustavně pokračovala perzekuce nesčetných konzervativních a tradicionalistických kněží a příslušníků řádů ze strany biskupů a představených.“ (s. 468)

Teologové kromě autorových znalostí zajisté ocení přílohu, ve které se nacházejí důležité papežské dokumenty, jež si mohou zařadit do dobového kontextu. Přílohu tvoří: Papežova korunovační přísaha, mírový návrh papeže Benedikta XV. národům bojujícím v první světové válce, rukověť svatého Pia X. zavrhující bludy modernistů Lamentabili sane a přísaha proti modernismu Sacrorum antistitum, bula papeže Bonifáce VIII. Unam sanctam, krédo Pia IV. tzv tridenstké krédo a Rukověť moderních bludů blahoslaveného Pia IX.

Nevěřícímu, ale i věřící čtenáři mohou být k užitku úvodní stati O zázracích a ústním podání a Kristus a církev jakož i slovníček termínů z oblasti katolického náboženství nacházející se vzadu. Díky těmto „pomůckám“ může k četbě přistoupit člověk s minimem znalostí o katolicismu, Církvi a papežství.  Věřící žijící v dnešní době se může podivit zjištěním, jak prastarý původ mají některé liturgické předpisy zrušené při liturgické reformě papeže Pavla VI. „Vydal několik výnosů, z nichž nejvýznamnější byl ten, kterým ukládal čtyřicet dnů pokání kněžím, kteří připustili, aby třeba jen kapka drahocenné krve dopadla při mši na zem. Pius nařídil, že takovou kapku musí kněz sebrat vlastními rty, prach z toho místa se má spálit a popel vhodit do posvěcené země. Podobná pravidla platila do značné míry až do doby po druhém vatikánském koncilu, dnes se však takovému ukápnutí (nebo upuštěné hostii) podobné pocty neprokazují.“ (Svatý Pius I. - L.P. 140-155, s. 52) „Na náhrobcích se sloužily mše. Tak vznikl zvyk, převažující až do šedesátých let dvacátého století, že se do každého oltáře ukládaly ostatky nějakého světce.“ (Svatý Zefirinus - L.P. 199-217, s.59) „ Byl to Urban, kdo přikázal, že kalichy a patény, v nichž má docházet k proměnění vína a chleba v krev a tělo Páně, mají být ze zlata a stříbra, kteréžto pravidlo se důsledně dodržovalo až do šedesátých let dvacátého století.“ (Svatý Urban I. - L.P. 222-230, s. 66)

Ani po formální stránce se publikaci nedá toho moc vytknout. Na obalu se nachází pěkná fotografie svatopetrského chrámu. Životopisy jednotlivých papežů jsou přehledně rozčleněny do kapitol podle jednotlivých období, u jména každého papeže se nachází rok narození a úmrtí, vzdoropapežové jsou od skutečných papežů odlišeni jiným typem písma. O úvodních statích, příloze a slovníku byla již řeč, zbývá jen připomenout, že na konci knihy se nachází přehledný rejstřík, v němž jsou jména papežů vytištěna verzálkami, jména ostatních osob malými písmeny a jména jiná, než vlastní, kurzívou. Namítnout se snad dá jen něco proti kvalitě papíru a - to především - úrovni překladu z angličtiny. V ruce jsem sice neměl originál díla, abych mohl porovnat jazyk Charlese A. Coulombea s jazykem překladatele Milana Dvořáka, nicméně některé překladatelské chyby jsou do očí bijící. Snad je to tím, že Milan Dvořák, původně ekonom, nyní překladatel z angličtiny a ruštiny, se nepohybuje v církevním prostředí, bylo však jeho profesionální povinností tento handicap kompenzovat, třeba konzultací s odborníkem nebo alespoň příslušně zaměřeným slovníkem. Nepřekládal by pak termín Blessed Sacramet jako požehnaná svátost, ale jako Nejsvětější Svátost, dal by přednost pojmu Svatý stolec místo Svatá stolice, nedozvěděli bychom se že mezi svátosti patří rovněž konfirmace, ale užil by slova biřmování, neboť termín konfirmace užívají protestanti a označují jím nesvátostné přijetí mezi dospělé členy svých společenství. A to jsem zvolil namátkou jen některé výrazy, které mne, i když jsem jinak nevšímavý, takříkajíc udeřily do oka. Pozorný čtenář by našel takových prohřešků jistě mnohem více.


Domnívám se však, že tyto jazykové nedostatky českého vydání, které mohou člověka vytrhávat z nerušené četby, nikterak nemohou zakrýt fakt, že kniha Charlese A. Coulombea je dílem historicky přesným, objektivně nestranným a napsaným s největší láskou k Církvi a jeho viditelné hlavě - papeži. A to jsou důvody, proč by tato kniha neměla chybět v knihovně žádného katolíka nebo člověka, který se o katolicismus zajímá.

Úryvek z knihy:

„Občas byly mírně napomenuty takové osobnosti jako otcové Charles Curran nebo Hans Küng. Zmíněná opatření nevyhnutelně vyvolávala pokřik v řadách levice, zato nerušeně a soustavně pokračovala perzekuce nesčetných konzervativních a tradicionalistických kněží a příslušníků řádů ze strany biskupů a představených.“ (s. 468)

Fotogalerie

Štítky: Read or Die
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

4 komentáře

Obrázek uživatele admin
Anonym
13. 10. 2008
Nebudu s výše uvedeným názorem polemizovat, kniha je skutečně celkem zajímavá a užitečná. Nicméně do celkové charakteristiky knihy je nutné zahrnout jeden její důležitý rys, aby se případný zájemce o knihu necítil mystifikován až po její koupi. Autor vychází (a otevřeně to v úvodní poznámce sám zdůrazňuje) z pohledu církve na křesťanskou tradici a na zázraky, takže ve formulacích často splývají historická životopisna fakta s tradovanými pohledy víry. Je nutné značné obezřetnosti při případném přebírání informací, protože nejde o standardní pohled historika s kritickým rozlišením pramenů.
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
9. 2. 2019

Thanks for the nice blog. It was very useful for me. I'm happy I found this blog. Thank you for sharing with us,I too always learn something new from your post. prepaid light service houston tx

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
17. 3. 2019

It’s actually a nice and useful piece of info. I am happy that you just shared this helpful information with us. Please keep us up to date like this. Thanks for sharing. seo service

Přidat komentář

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback