Nanečisto

9. 12. 2011

Autor titulu: Sergej Lukjaněnko

Žánr: sci-fi, fantasy

Popis knihy:

Názor na knihu:

Nanečisto jsem dočetla včera v noci (nebo lépe řečeno dnes v noci) a byla to chyba... Byla to chyba z toho důvodu, protože jsem musela o knize a jejím konci přemýšlet a nemohla jsem tak usnout. Pořád mi vrtalo hlavou, co jsou vlastně funkce postav v Nanečistu zač, odkud se jejich výjimečné schopnosti spojené s funkcí vzaly, kdo je vymyslel, kolik světů vlastně je atd. Moc mi nepomáhalo ani vědomí, že existuje druhý díl, když já ho teď nemám a dostanu se k němu kdoví kdy!
Velmi mě v potěšilo, že pro Nanečisto je ústřednín motivem tématika paralelních světů. Už jako malá jsem si často vymýšlela různé světy, ve kterých by byli lidé v technickém vývoji dál, popřípadě měli všichni fialové oči, zelené vlasy a nebo žili stále v domech ze slámy. Při čtení knihy jsem tak byla ve svém živlu a nedočkavě čekala na další zmínky o různých světech.
Nanečisto je první knížka, kterou jsem od Lukjaněnka četla a rozhodně nebude poslední! Kniha je totiž neuvěřitelně čtivá, dialogy jsou velmi svižné a postavy mají příjemně ironický smysl pro humor. Knize bych dala 5 hvězdiček, protože mě opravdu nadchla a velmi se těším na její druhý díl - Načisto! 

Anotace:

Šestadvacetiletý obchodní zástupce malé moskevské firmy Kirill Maximov, prodávající počítačové komponenty, se jednoho krásného dne ocitne v neuvěřitelné situaci: V jeho bytě údajně už tři roky bydlí cizí žena, jeho místo u zaměstnavatele neexistuje, jeho přátelé ani jeho milovaná dívka ho nepoznávají. Kirillovi nezbývá než začít žít NANEČISTO - a tak se také jmenuje jedna z posledních próz úspěšného ruského autora Sergeje Lukjaněnka. Také román NANEČISTO, jehož fabule hodně připomíná slavný hollywoodský film Síť, je prošpikován svižnými dialogy a každodenními reáliemi ze současného ruského života.

Úryvek z knihy:

Ve slepé uličce byla tma. Taková ta zimní, kdy nebe není vidět, ale bílý sníh, který se z něj rodí, čmárá do vzduchu souřadnicovou síť a ze zasněženého povrchu země jako by stoupala nejasná zář. Jen velice slabě bylo vidět obrysy zasněžených budov a samotné věže. Né té se sníh neznámo proč nedržel.
"Jeden malej krok člověku otevírá celej obrovskej svět," pronesl náhle Koťa.
"Cože?" škubl jsem sebou. "Co blbneš?"
"No... dyť jsme poprvé vstoupili do jinýho světa. A to se něco říct má." Můj významný pohled zachytil dokonce i v té tmě a ošil se. "Myslim něco chytrýho."
"Poprvé? Tady přece lidi brousej pořád, sem a tam! A my už jsme tu před hodinou taky byli, když jsme si prohlíželi věž."
"Jenže to se nepočítalo... Vyrazíme?"

Štítky: Read or Die
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback