Nelíbí se mi

20. 8. 2010
Celý svět je scéna
a muži, ženy, všichni jsou jen herci.
Mají svá "vystoupí" a "odejde"
a jeden herec hraje v sedmi aktech
až sedm úloh.

Toto zcela jistě není příspěvek o aktivaci tlačítka Dislike . Aktivaci následných řádků spustil prostý údiv a úžas nad četbou knihy Poslední svědkové pravěku (Josef Wolf), která se zabývá životnými způsoby přírodních národů nezasažených zemědělskou revolucí - v dnešní době! (Přehledně o vývoji globálního světa, současné modely společnosti, např. zde, druhá kapitola.) K datu knihy (1970) se jednalo o necelý milion lidí zemí tzv. čtvrtého světa s jedinou „budoucností" - vyhnutím, pomalým či rychlejším, ale úplným.

Nejprv nemluvňátko,
v peřince vrnící a cintající.
Pak žáčka s torbou, s červánkovým líčkem,
jenž, fňukaje a nerad, jako šnek
se šourá do školy. Pak zamilovaného,
jenž vzdychá jako pec a tklivě "její"
opěvá obočí. Pak vojáka -
karaj, karamba! - s kníry jako pardál,
hráče a rváče lechtivého na čest,
bublinu slávy lovícího v jícnech
nabitých děl.

Dle autora různost a odlišnost jednotlivých etnik spojují základní životní hodnoty. „Hlavním zákonem „divochů" je to, co moderní lidé tak často porušují a čeho snad neméně dbají - ctít umění svých otců a dědů a žít jako oni, podle nepsaného zákona předků rodu a kmene."

Pak pana sudího
s kulatým bříškem dobře napapaným,
s pohledem přísným, bradkou pěstovanou,
omšelé průpovídky ronícího.
Tak hraje, hraje, až v šestém aktu
přehraje na dědka. Má bačkory,
na nose brýle, u opasku měšec,
mladistvé spodky, ještě zachovalé,
se na něm plandají a mužný hlas
mu směšně přeskakuje do fistulky
a piští zas jak děcku.

V kontextu výše uvedené společné hodnotové charakteristiky se doporučuju zaměřit na kapitolu KORUNNÍ SVĚDKOVÉ Z OHŇOVÉ ZEMĚ. Její, dnes už patrně vymřelí, původní obyvatelé si vybrali (?) k životu snad vůbec to nejhorší možné místo, které je dohánělo k praktikám lidojedství - nikoliv rituálnímu, náboženskému, nýbrž existenčnímu. Charles Darwin o setkání s Ohňozemci píše: „... v zimě domorodci, donuceni hladem, zabíjejí a jedí stařeny ze svého kmene ještě dříve, než začnou zabíjet psy. Když se pan Low ptal chlapce, proč to dělají, odpověděl: "Psi chytat vydry, stará žena ne." Chlapec popisoval, jak je zabíjejí: drží je nad kouřem tak dlouho, až se zalknou. Žertem napodoboval jejich nářek a ukazoval, které části těla se pokládají za nejchutnější. Strašná musí být taková smrt z rukou vlastních přátel a příbuzných, ale ještě hroznější je pomyšlení na strach, který musí stařeny zakoušet, když hlad začíná doléhat. Slyšeli jsme, že v té době stařeny často utíkají do hor, ale muži se ženou za nimi a přivlékají je zpět na jatka k jejich vlastním ohništím!"

Sedmý akt,
jímž smutně napínavý děj se končí,
je čiré zapomnění: pryč a pryč
je zrak a sluch a čich a chuť a všechno.

Malý důkaz toho, že jakékoliv hodnoty nelze brát (nikdy a nikde) s univerzální platností.

Nehledě na to, kdo/co režíruje drama dnešních dnů, můžu v klidu konstatovat, že na scéně Ohňové země ve hře s názvem „Život" bych si určitě nechtěla zahrát ani jednu z jejích epizodních rolí .

Další zajímavé autorovy tituly:

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback