Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1989). Vzpomínky

Na místa těch, kdo byli zcela nebo částečně zlikvidováni, hrnuli se kolegové, kteří se jako aktivní členové KSČ těšili důvěře. Byli mezi nimi i lidé pro tuto činnost nedostatečně kvalifikovaní. Není jistě vyloučeno, že ten či onen by časem byl i tak na fakultu došel, protože bez předpokladů nebyl. Ve chvíli, kdy se fakulta musela rychle dostat do rukou „kádrů“, se však na odbornou kvalifikaci vždy dost nehledělo. Profesory se po léta stávali i lidé, kteří například nevydali ani jedinou knihu nebo publikovali něco, co nemělo žádnou váhu. Měli jsme tu dokonce dva řádné profesory-marxisty, kteří se nemohli vykázat maturitním vysvědčením, protože je prostě neměli. Pro fakultu bylo však nejhorší to, že se nyní důsledně, tak jako často i před Srpnem 1968, uzavírala působení mladých odborníků, kteří nebyli členy komunistické strany.

Kromě toho nejvyšší stranická místa se v tuto dobu dívala na filozofickou fakultu jako na pracoviště, do něhož je možné odkládat různé věrné stranické duše, které právě někde zakolísaly nebo ztroskotaly. Ten či onen byl po určitém nezdaru vykopnut ze svého místa do funkce profesora. Kdyby už nebyly žádné jiné doklady o úrovni kádrové politiky ÚV KSČ v sedmdesátých a částečně i v osmdesátých letech než tato fakta o Univerzitě Karlově, historikům českých dějin by to mělo stačit.