Obchodník s příběhy

Autor fotografie: Filip Šubrt

Cesta příběhu začala v hlavách Jiříka, Gabči, Aničky a Ivet. Bylo to v průběhu května 2010, kdy jsme po brněnských kavárnách usilovně přemýšleli, „jak se vlastně dělá hra". Protože jsme Obchodníka s příběhy chystali pro své spolužáky na kurz Kreativní Workshop, měli jsme i zadání od Petra Škyříka - ovšem nedostali jsme od něj štos papírů, kde by byla hra dopodrobna vysvětlena, včetně popsaných pravidel a seznamu věcí, potřebných k realizaci hry. Petr nám prostě jen řekl, že to nechá na nás a naší fantazii, jen snad abychom se drželi toho, že

to má být hra komorní, má trvat 2-3 hodiny a účastnící by si měli vyzkoušet nějaké tvořivé literární techniky.

Bylo by určitě pěkné napsat, že jsme se sesedli a v prvních minutách z nás prýštily nápady na to, jak ta hra bude probíhat, co všechno tam budeme dělat a proč to všechno vlastně bude. Opak je ale pravdou. První schůzky byly spíš kotvící - hledali jsme společnou niť, která by byla dostatečně silná, aby ze hry vytvořila smysluplný tvar a svázala dohromady jednotlivé aktivity, které se nám v průběhu schůzek začaly rojit v hlavách. Vlastně mám pocit, že schůzka od schůzky byla dynamičtější, protože čím víc nápadů jsme měli, tím jasnější kontury hra dostávala a bylo možné uvažovat nad tím, jak dosáhnout toho, aby veškeré počínání účastníků mělo smysl, který vyplyne na povrch až v posledních okamžicích hry.

Poprvé pro spolužáky na kurzu kreativní workshop

Na kurz jsme vezli zhruba dvě banánové krabice plné pokladů, které zdánlivě vypadaly jako obyčejné výtvarné potřeby (pastelky, barvy, lepidla, nůžky, hlína, papíry...), ale my jsme věděli, že každá z těch věcí sehraje důležitou roli.

Měli jsme s sebou i některé méně obvyklé věci, třeba roztodivné hudební nástroje, dětské kufříky (takové ty, ve kterých mají holčičky bárbínky a kluci autíčka), klobouk, staré noviny, petrolejku a spoustu dalších drobností. Vlastně jsme byli dost nervózní, protože jsme neposlechli dobrých rad Petra Škyříka a hru jsme si nevyzkoušeli předem, buď proto, že jsme měli tolik materiálu, že se nám nechtělo zkoušet to nanečisto, anebo prostě proto (a to je ta pravděpodobnější varianta), že jsme Obchodníka dokončovali ještě poslední dny před odjezdem a na zkoušení už prostě nebyl čas. No a tak se stalo, že jsme vůbec netušili, jestli se scénář, který jsme pečlivě rýsovali na papíře, odehraje ve skutečnosti tak, jak jsme si vysnili.

Autor fotografie: Filip Šubrt

O čem ta hra vlastně je

Účastníci hry se na začátku ocitají na území Obchodníka s příběhy, kde jsou uvítáni samotným Obchodníkem a jeho pomocníky - plavčíkem, hudebníkem, divadelníkem a čajovníkem. Obchodník rozdělí účastníky do menších skupinek. Vzhledem k tomu, že v průběhu hry hrají důležitou roli karty, jsou i účastníci rozdělováni do skupinek na základě spravedlivého losu karet.

V budově (či venku) jsou již předem nachystána jednotlivá stanoviště - malování obrazu cesty, modelování z hlíny, dada - stříhání a lepení básní z novin, vytváření pavučinových cestiček příběhů, dokreslování lidských tváří, objevování obsahů kufříků, hraní si s tělem na stanovišti pantomimy, hraní si s nástroji na stanovišti hudebníka, asociace na zvolená slova a čajovna - místo, kam si může kdokoli kdykoli v průběhu hry přijít, vypít si zde čaj, odpočívat či tvořit podle vlastní chuti. Chtěli jsme, aby byly jednotlivé techniky co nejvíc rozličné - od psaní, přes malování, modelování z hlíny až po výtvarné a hudební techniky.

Autor fotografie: Filip Šubrt

V průběhu zhruba tří hodiny se účastníci střídají na stanovištích, podle toho, které jim zrovna určí karta. Nebylo výjimkou, že se na jednom stanovišti sešly dvě skupinky naráz, nebo naopak některá stanoviště dlouho čekala, až si je někdo vylosuje. Cílem je, aby atmosféra, kterou se organizátoři hry snaží celou dobu podporovat a udržovat, podnítila tvořivost účastníků a umožnila, aby vznikly nejrůznější příběhy, povídky, básně, obrazy a další výtvory lidské mysli, jejichž hloubka často brala dech.

Za své výtvory dostávají účastníci během celé hry od Obchodníka drobné útržky textu, zdánlivě nedávající smysl. Ten se vyjeví až na samém konci hry, kdy se jednotlivé dílky od všech účastníků seskládají a vytvoří jeden velký příběh, který je navíc ilustrován vším tím, co účastníci v průběhu hry vytvořili.

Složení příběhu jsem zažila už čtyřikrát a pokaždé je to nádherný zážitek.

Jak to dopadlo v Křižanově?

Autor fotografie: Filip Šubrt

Úsilí, se kterým se všichni ponořili do světa své vlastní fantazie a tvořivosti, nás úplně odzbrojilo. Nemohli jsme si přát nic víc, než spokojené výrazy ve tvářích těch, pro které jsme hru připravovali. Při závěrečném čtení příběhu jsem měla pocit, jak kdyby účastníci hry raději ani nedýchali, aby nenarušili atmosféru, která se snesla na místnost, ve které jsme se sešli (možná se mi to ale zdálo proto, že jsem se pekelně soustředila na to, abych příběh přečetla správně a pokud možno se co nejmíň zadrhávala :-)).

Autor fotografie: Filip Šubrt

Jednou to vyšlo... nezkusíme to i podruhé?

Tak trochu opití atmosférou a zážitkem z Křižanova jsme se hned druhý den domluvili, že do toho půjdeme znovu. V trochu pozměněné sestavě (já a Jiřík jsme zůstali a přidali se k nám Léňa, Zdenda a Lukáš), ale se stejným nadšením.

Měli jsme pocit, že je hra ve své podstatě dost univerzální a že tedy není nutně připravená jen pro vysokoškoláky. A tak jsem navrhla, zda bychom nezkusili zahrát Obchodníka na dětském letním táboře, kam jsem jela jako vedoucí. Koncepce hry se zdála, jak kdyby byla navržena přímo na náš tábor.

A tak se jednoho naprosto příšerně parného dne, vynořili z auta před penzionem Otakar Obchodník Zdenda a plavčíci Jiřík a Lukáš.

Děti byly nadšené, že se na táboře objevily neznámé postavy, které je navíc mají provést po Čtverci příběhů.

Stanoviště jsme nechali stejná, jen jsme občas pomáhali menším dětem s vysvětlováním, co se po nich chce. Pomáhat ale bylo téměř netřeba.

Děti se vytváření příběhů zhostily po svém, ale s takovým úsilím, že jsme hru nestihli během odpoledne odehrát a závěrečné čtení jsme nechali až po večeři. Nevím, z čeho jsem měla silnější zážitek - jestli z toho, jak hluboké příběhy děti napsaly nebo z toho jak napjatě poslouchaly příběh, který se vůbec nelišil od toho, který před dvěma měsíci slyšeli naši spolužáci.

Zjistila jsem, že příběh má obrovskou sílu. Dokázal upoutat tak odlišné lidi, ale přesto se zdálo, že výrazy soustředění ve tvářích dětí se nelišily od těch, které se zračily v obličejích našich spolužáků z knihovnictví.

Uvítání prváků

Že budeme hrát Obchodníka s příběhy tolikrát nás na začátku ani nenapadlo. Petr Škyřík pořádal již tradičně Motivační kurz pro studenty prvního ročníku a požádal nás, zda bychom nemohli přijet s Obchodníkem. Souhlasili jsem, i když jsme tušili, že šedesát účastníků je pro komorní hru mnoho. Doufali jsme ale, že i v tomto počtu hru zvládneme.

To, že tam bylo účastníků tolik, jsme poznali snad jen podle toho, že se poprvé u Obchodníka stály fronty na příběh :-). Ale i tentokrát to vyšlo a i přesto, že nás bylo tolik, si myslím, že to většinu účastníků bavilo.

Dcera Obchodníka s příběhy na zámečku v Jevíčku

V Jevíčku mají výjimečnou knihovnu, možná to je zámečkem, ve které knihovna sídlí, ale spíš je to proto, že tam nechávají kus ze sebe výjimeční lidé.

Stáňa Kavanová, ředitelka téhle úžasné knihovny, mě poprosila, jestli by si hru nemohli půjčit a zahrát ji pro prvňáčky. Přišlo mi to jako výborný nápad a do Jevíčka jsem jela s příjemným mrazením kolem žaludku. Krom usměvavé Stáni a Pavly na mě čekaly další nadšené slečny, které přišly na zámeček s hrou pomáhat. A taky na mě čekaly princeznovské šaty. Obchodník s příběhy tentokrát nepřijel, ale vyslal za sebe svou dceru.

Prvňáčci byli ve svém živlu, běhali mezi stanovišti jako o život a některé maminky, tatínkové a babičky, kteří se svými dětmi přišli, začali během hry proklínat schody, po kterých jejich děti běžely během toho odpoledne nesčetněkrát. Zjevně bez známek jakékoli únavy, zato s obrovskou dávkou neskrývaného nadšení.

Spousta z nich bylo v knihovně vůbec poprvé, ale mám pocit, že se tam budou rády vracet.

Závěrečné čtení se neslo v podobně rychlém tempu, děti byly rozjásané z předchozího běhání a tak během čtení pohádky o Krtečkovi stačily dělat mezi kousky příběhu kotrmelce, stojky a přemety... ale byla to krása!

Už naposledy?

Není to ani měsíc, co KISK slavil své výročí a pořádal se velkolepý KiskFest. A ani tam jsme nechyběli. Obchodníka s příběhy jsme hráli v pěkném prostředí knihovny Jiřího Mahena. Byli tam na nás moc hodní a ochotně nám nabídli sálky, ve kterých se hra odehrála. Účastníků bylo maličko, ale mám pocit, že i tehdy se vytvořila atmosféra, která sama o sobě vydá na příběh.

Příběh o tvořivosti lidského ducha. O tom, že každý z nás má v sobě duši básníka. Příběh o kráse, která se skrývá uvnitř nás a vyplývá na povrch třeba zrovna, když necháváte ruku volně klouzat po papíru.

Píšu tohle všechno proto, abych poděkovala všem těm, kteří se na realizacích Obchodníka s příběhy podíleli. Cítila jsem, že jsem díky nim prožila něco tak nevšedního, že nepodělit se o to, by byla škoda. Poděkování patří nejen všem, co Obchodníka organizovali, ale hlavně všem, kteří s námi byli ochotní otevřít cestu své fantazii.