Pod skleněným zvonem

28. 6. 2011

Autor titulu: Sylvia Plathová

Žánr: psychologický

Přebal knihy:

Popis knihy:

Hlavní hrdinkou je mladá Esther Greenwoodová, která je, stejně jako autorka, vynikající a velmi aktivní studentkou.

Dozvídáme se o jejím pobytu v New Yorku, kde získala měsíční stáž u jednoho módního časopisu. Už v době stáže Esther nebyla ve vé kůži, ale deprese se u ní naplno rozvinula až poté, co se nedostala do jednoho letního spisovatelského kurzu.

Esther si prošla krátkodobou léčbou u psychiatra Gordona, který pro ní neměl pochopení. Šoková léčba zde byla velmi bolestivá a Esther se odmítala dále podrobit terapii.

Po neúspěšném pokusu sebevraždy se dostala díky finanční podpoře spisovatelky Philomeny Guineové na soukromou kliniku...

Autorka nám skrze román představuje především své myšlenky v době deprese o tom, jak je pro takového člověka i pouhé vstaní z postele naprosto bezvýznamnou činností, když do ní stejně večer opět ulehnete. Pokud se v době léčby snažila o zlepšení své situace, tak jen proto, aby měla větší volnost ke spáchání sebevraždy.

Léčba se nakonec sice zadaří, ale děsivý fakt, že autorka ve svých 31 letech stejně spáchala sebevraždu, mluví podle mě o neúspěšnosti léčby.

Román doporučuji především proto, že člověku umožní trochu nahlédnout do myšlenkových pochodů a tíhy života lidí trpících depresemi.

Úryvek z knihy:

Když se jednou ptali nějakého starého římského filosofa, jak by si přál zemřít, odpověděl, že by si otevřel žíly v teplé lázni. Myslela jsem si, že to musí být snadné, jen si tak ležet ve vaně a dívat se, jak mi od zápěstí vykvétá rudá barva, jak se průzračná voda pomalu zbarvuje do červena, až upadnu do spánku pod hladinou jásavou jako vlčí máky.

Jenže když na to přišlo, kůže na mém zápěstí mi připadala tak bílá a bezbranná, že jsem to nedokázala udělat. Zdálo se mi, že to, co chci zabít, není ani v té kůži, ani v tom slabém namodralém tepu, který mi poskakoval pod palcem, ale někde úplně jinde, mnohem hlouběji, v ústraní, kde se k tomu mohu dostat jen stěží.

Musela bych udělat dva pohyby. Napřed jedno zápěstí, potom druhé. Vlastně tři pohyby, kdybyste počítali předání žiletky z jedné ruky do druhé. A pak bych si vlezla do vany a lehla si.

Postavila jsem se před toaletní skříňku. Kdybych se dívala do zdrcadla, až bych to dělala, bylo by to, jako bych sledovala někoho jiného, v nějaké knížce nebo divadelní hře.

Jenže ta osoba v zrcadle byla dokonale zkamenělá a moc hloupá na to, aby se k něčemu odhodlala.

Fotogalerie

Štítky: Read or Die
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback