Pohled do studentovy dílny aneb Jak vysokoškolští studenti využívají moderní technologie. Část II.

Pokračování a závěrečné shrnutí kvalitativního výzkumu zaměřeného na využívání ICT vysokoškolskými studenty.

Pohled do studentovy dílny aneb Jak vysokoškolští studenti využívají moderní technologie. Část I.

Využívání nejnovějších technologií může mít svoje slabiny

Každá mince má svůj líc i rub. Celá předchozí kapitola se věnovala líci, nicméně na jejím konci již byl naznačen i rub, tedy některé nevýhody, které jsou spojovány s využíváním. V této části příspěvku se zaměřím právě na tuto problematiku detailněji, když představím nevýhody spojované s online výukovými prostředími, tak aplikacemi webu 2.0. Nevýhody můžeme na základě provedených analýz rozdělit do dvou skupin, které jsem pojmenoval jako tradiční a nově se objevující. Do první skupiny patří například technické problémy (př. vybitá baterie, „něco nefunguje"), nedostatek financí na zakoupení technologií (notebooku) či jejich inovaci, problémy se čtením z obrazovky. David k poslední nevýhodě říká:

Kompletní knížky třeba z viktoriánského období jsou možný na internetu přečíst. Není to tak příjemný, raději si to prostě koupím v tý tištěný podobě, což stojí třeba dvě stovky, zatímco tisknout to by vyšlo opravdu na hodně peněz.

Na tomto příkladu je vidět jak rub, tak líc využívání ICT (viz výše). Díky ICT jsou poměrně vzácné učební zdroje poměrně dobře dostupné, ale jejich studium v elektronické podobě už není pro studenta tak příjemné, což může být ve svém výsledku bariérou v učení. Dále studenti zmiňovali velmi rozdílnou kvalitu zdrojů na internetu, ale také chaos ve zdrojích či jejich „nezvládnutelné" množství. Poslední nevýhoda byla studenty zmiňována také v souvislosti s používáním online výukových systémů (LMS - learning management systém), v nichž je poměrně snadné publikovat prakticky neomezené množství učebních materiálů apod. To je samozřejmě pozitivní věc, na druhou stranu studenti poznamenávají, že jsou schopni zvládnout prostudovat jen určité množství učebních zdrojů a někteří vyučující tento fakt neberou příliš v potaz. Navíc někteří studenti nepreferují studium výhradně elektronických zdrojů. To mimo jiné znamená, že by studium založené výhradně na elektronických materiálech mohlo některé studenty přinejmenším znevýhodnit. Za povšimnutí stojí u tradičních nevýhod i tzv. neustálá inovace, která může být vnímána některými studenty poměrně negativně. Jana poznamenává:

Strašně mě štvou inovace, který se tam dělaj (ve výukových online aplikacích - pozn. autora), protože mi vždycky chvilku trvá, než si na ně zvyknu.

Zatímco ve světě technologií je inovace či neustálé vydávání nových verzí a vylepšení programů takřka modlou, pro některé studenty může být zmíněné „zvykání" přinejmenším nepříjemné či dokonce (dočasnou) bariérou v učení.

Druhou skupinou jsou „nově se objevující nevýhody". Na úvod bych zmínil jednu spíše dílčí poznámku, která se pojí s využíváním podcastingu (či audioknih) ve vzdělávání. Studenti ve vzorku znali podcasting, někteří tuto formu šíření audio či video souborů aktivně při studiu používali (tvořili si vlastní podcast nebo např. poslouchali nahrávky přednášek apod.). Přesto nebyl podcasting přijímán nekriticky, protože si studenti uvědomovali, že tento typ materiálů není při učení univerzálně použitelný.

Já audioknihy poslouchám, ale ne, co se týče studia. Zkoušel jsem to, že jsme měli zase přečíst knížku, tak jsem ji stáhnul, že bych to poslouchal. Já to vnímám, ale trošku povrchně a do tý školy to potřebuju víc jako zevrubněji, takže to prostě musím přečíst na papíře (David).

Za pozornost stojí nevýhoda spojovaná se sociálními sítěmi a novými možnostmi komunikace, kterou je přesycenost kontakty a vzájemné odcizení se při využívání elektronické komunikace, Josef říká:

... každý říká, že má strašně moc sociálních styků a jak neustále každý s každým komunikuje, mně přijdou takové trošku ploché ty styky a takové jako nenaplňující a někdy jako dělané kvůli tomu, že ... když se podívám, kolik má někdo kamarádů na Facebooku nebo přátel, tak by mě zajímalo, kolik z těch lidí zná jinak než virtuálně a s kolika z nich se taky baví jinak než virtuálně a jak často někam zajdou a jestli je to nějaké skutečné přátelství nebo je to jen kvůli tomu, že mi dal potvrdit přátelství". Jana je ještě radikálnější: „Tento způsob komunikace přes ICQ, Facebook nebo tohle prostě nemám ráda a nechci se toho účastnit, přestože vlastně hodně lidí tak komunikuje dneska. Přijde mi to, že se tak jako oddalujou nebo že jim stačí, že tím vlastně nahrazují běžnou komunikaci jako tváří v tvář.

Tyto názory je nutné brát v úvahu například při plánování kurzů či předmětů, v jejichž rámci vyučující hodlají používat například výhradně elektronickou komunikaci či spolupráci - někteří studenti by mohli být tímto přístupem diskvalifikováni či znevýhodněni. Řešením může být nabídnutí několika forem komunikace a spolupráce ze strany vyučujícího nebo dohoda v rámci určitého předmětu.

Navíc se ukazuje v odpovědích studentů kritický přístup k sociálním sítím a možnostem prakticky neustálé virtuální komunikace. Ta je někdy vnímána pouze jakousi náhražkou lidské komunikace či jen vyhověním současným trendům (být „in"), ale bez hlubšího smyslu. Další nevýhoda, kterou jsem identifikoval, je poměrně paradoxní a zároveň ji lze chápat jako nechtěný důsledek technologického rozvoje v kombinaci s dostupností různých komunikačních služeb na internetu. Tuto nevýhodu nazývám „rozptylování se moderními technologiemi". Jako „rozptylování" tuto nevýhodu velmi zajímavě popsal David:

Ano, já notebook nenosím do školy. Já jsem to tak dělal asi rok, ale bylo to větší, jak to mám říct, rozptýlení. Víc mě to rozptylovalo, než mně to pomáhalo. (...), když se prostě podívám, na přednášce, když sedím vzadu a podívám se na ty rozsvícený monitory, tak všichni tam maj prostě Facebook, všichni tam maj ICQ a nikdo si nepíše. To je prostě rozptýlení. (...) Kdybych měl nosit notebook do školy, tak bych prostě musel vypojit wifinu, jo a pak by to možná mělo smysl, ale dokud mám internet, tak je to špatný prostě.

Domnívám se, že jde o velmi závažné sdělení, s nímž je nutné počítat a promýšlet jeho řešení. Nejde však o problém specificky český, řeší ho i jiné státy a univerzity. Některé univerzity již dokonce sáhly k radikálnímu řešení a v učebnách umožňují vypnutí bezdrátového připojení k internetu v průběhu výuky.

Virtuální komunity, sociální sítě a studium

Sociální sítě se rozvíjejí v posledních letech velmi dynamicky a počet jejich uživatelů neustále roste. Je zřejmé, že sociální sítě mají vliv i na vzdělávání, ať již přímo, kdy jsou využívány přímo ve vyučování, nebo nepřímo, kdy jsou studenti členy různých sítí či skupin, které se více či méně dotýkají i jejich studia. Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že přes velkou  oblibu různých sociálních sítí, nelze považovat studenty za jednolitou masu, kdy jsou všichni členy nějakých sítí či virtuálních komunit. Studenti v mém vzorku se naopak velmi lišili v názorech na tuto problematiku. Ukázalo se, že i v době obrovských možností virtuální spolupráce zůstává společné setkání či osobní schůzka jednou z velmi důležitých součástí života studentů i jejich učení, jak uvádí Josef: 

... učební kroužky a scházíme se tam všichni dohromady a brainstorming, čím více tím lépe. Každý zná od něčeho trochu, a když se to dává dohromady, každý pomůže, přidává se cihla k cihle.

Sám Josef říká, že se svými spolužáky kombinují virtuální a „prezenční" setkávání, což je podle jeho slov velmi efektivní. V rámci virtuálních skupin zaměřených na studium řeší studenti zejména průběh studia, tj. sdělují si například průběh zkoušky, jaké jsou vhodné materiály ke zkoušce, zda je absolvování určitého kurzu náročné nebo snadné apod. Naopak se příliš nediskutuje či nepolemizuje o tématech nebo problémech nastíněných v průběhu výuky. Obecně lze říci, že studenti si ve virtuálních skupinách sdělují zkušenosti se studiem, ale méně se společně učí.

Ve virtuálních skupinách lze vysledovat určitou dynamiku vzhledem k participaci na činnosti určité skupiny. Na začátku studia je podle některých studentů poměrně velká aktivita v těchto skupinách, zatímco na konci studia je student aktivní méně. Dana říká:

A hodně jsem to třeba využívala spíš v prváku a druháku, já už nevím, kvůli čemu to bylo, ale už jsem, spíš tam jsem to využila, teďka už se tam dívám velice zřídka, takže nevím, jak to funguje. Ale vím, že dokonce jsme dostali heslo i na mail starších spolužáků.

Tuto dynamiku lze vysvětlit „nezkušeností" se studiem na počátku studia na vysoké škole, kdy jsou informace o studiu, jeho úskalích i výhodách atd. velmi cenné a zejména potřebné pro hladký start nového stupně studia i života. K těmto účelům studenti využívají např. Facebook, školní virtuální fóra (v rámci Informačního systému MU), ale často byla zmiňována česká sociální síť Spolužáci.cz. V některých případech je využíván i e-mail, který není ani v době sofistikovaných aplikací webu 2.0 zdaleka „překonanou" službou.

Ještě se vraťme k informaci Dany, která říká, že byla aktivní či využívala sociální sítě nebo podobné služby zejména na počátku studia. Její přechod k více individuálním postupům při studiu může dokládat jeden trend ve vývoji českého vysokého školství, jímž je jeho masifikace. Doslova skokové zvyšování počtu studentů mohou zaznamenat i samotní studenti již během svého studia. Obrovský nárůst studentů vysokých škol u nás má mimo jiné za následek proměnu v utváření vztahů ke studiu, změnu v komunikaci či ve vztazích mezi studenty, případně k růstu formalizace (Prudký, Pabian, Šima, 2010). Může tak docházet k tomu, že díky velkým skupinám v rámci jednotlivých předmětů musí studenti spoléhat více na sebe, protože v „davu" se lehko ztratí (a to i ve virtuálním prostředí) a není se vlastně koho zeptat. Studenti v rámci rozhovorů zmiňovali rovněž problémy s velkými počty studentů přímo ve výuce, kdy již prakticky není možné diskutovat o problémech nastolených v rámci výuky, protože např. v počtu 40 a více studentů v jedné skupině efektivní diskuze není možná. Tento problém by stál za samostatný výzkum, protože se toto téma dotýká jedné z klíčových funkcí vysokých škol, tj. výuky a učení.

Důležitou zprávou je také to, že studenti využívají sociální sítě k šíření informací o nějakém studentském výzkumu. Funguje to například následujícím způsobem. Diplomant např. zpracuje dotazník v elektronické podobě na webu (může přitom použít nějakou zdarma dostupnou aplikaci na internetu) a pošle informaci o něm s prosbou o jeho vyplnění svým přátelům v rámci nějaké sociální sítě. Jak uvedli studenti ve vzorku, v některých případech dosahoval počet respondentů během několika dnů řádově stovek, což je možná výzva i pro vědecký výzkum na vysokých školách realizovaný vyučujícími (přestože jsou zřejmé slabiny výběru respondentů).  Na závěr této části je nutné opět zdůraznit, že i v mém malém vzorku se studenti značně lišili ve využívání sociálních sítí, někteří byli značně kritičtí či dokonce tento typ komunikace odmítali.

Studentská dílna tvořená (nejenom) prostředky ICT

V příspěvku na konferenci eLearning (Zounek, 2010) jsem psal o tzv. digitálním studentovi. Ve vzorku studentů jsem totiž nalezl jednoho studenta, který se způsobem práce s ICT výrazně odlišoval od ostatních. Pro jeho pojmenování jsem se inspiroval článkem M. Prenskyho z roku 2001 o digitálních domorodcích a imigrantech. Popsal jsem několik klíčových charakteristik tohoto studenta, který pracuje takřka výhradně s elektronickými učebními zdroji, pokud je to možné nepoužívá tištěné knihy, ani sešity či papíry na poznámky. To je zdánlivě nemožné, ale díky možnostem současné techniky a dovednostem studenta je to reálné. Digitální student postupuje tak, že si na začátku každého semestru naskenuje (pokud možno) všechnu povinnou tištěnou literaturu, časopisecké články a další doporučené elektronické zdroje. Ty uloží do svého přenosného počítače nebo PDA (personal digital assistant). Následně si z těchto zdrojů udělá výtah (např. podle otázek ke zkoušce), který si ještě v elektronické podobě formálně upraví tak, aby byl pro něho přehledný a dobře se mu z něho učilo (různé barvy písma, členění textu aj.). Je schopen si vytvořit rovněž podcast, aby se mohl učit nejenom z textu a mohl tak využít svůj auditivní učební styl. Dobře se orientuje v elektronických databázích zahraničních časopisů poskytovaných univerzitou či knihovnami, takže je schopen studovat i zahraniční zdroje. Svůj PDA pak používá jako diář, záznamník, učební stroj (používá v něm drilovací cvičení), dále jako úložiště elektronických učebních materiálů. Jeho PDA je rovněž obrovská encyklopedie - může rychle procházet uložené dokumenty, ale také se připojit k internetu a vyhledávat online. Stručně řečeno tento student využívá široké škály moderních technologií k tomu, aby se co nejefektivněji učil. V tomto případě můžeme říci, že skutečně vytváří svoje osobní digitální učební prostředí tak, jak o něm píše Atwell (2007). Je tedy zřejmé, že takové prostředí či v našem pojmenování dílna je dobře vybavena a zejména nástroje v ní obsažené jsou efektivně používané, přinejmenším z pohledu studenta. Ten se v ní dobře pohybuje a přesně ví, pro jaký nástroj má kdy sáhnout.

Je zřejmé, že jde o relativně nový přístup k učení za pomocí ICT. Zásadním problémem ovšem je, že na takový styl práce/studia nejsou připraveni ve většině případů ani učitelé, ani škola jako instituce, ale ani největší nakladatelství v České republice (v ČR se prakticky nevydávají elektronické učebnice či odborné knihy). Vedle těchto otázek vyvolává „digitální student" se svojí digitální dílnou také celou řadu dalších otázek. Lze se také ptát, zda všechny postupy při „digitalizaci" materiálů jsou ještě legální. Rovněž bychom mohli diskutovat o tom, zda jednoznačná orientace na elektronické zdroje neochuzuje studenty o setkání s tradiční knihou, její estetickou stránkou apod.

Data získaná rozhovory však naznačují, že existuje ještě jedna dílna, která využívá různých nástrojů ICT, ale také tradiční nástroje „nedigitální" povahy. V takové dílně má své významné místo papír, blok, tužka, zvýrazňovač, nástěnka, kniha, šanony atp. Tuto dílnu si vytvářejí studenti, kteří vnímají výhody prostředků ICT a rádi je využívají. Oceňují například publikování učebních materiálů na internetu nebo v nějakém online výukovém prostředí, kdy mají zdroje na jednom místě, prakticky vždy dostupné, uspořádané do určité struktury, které jim jednoduše usnadňují studium. Nicméně na rozdíl od digitální dílny si pak například materiál vytisknout, zvýrazní, případně jinak upraví a učí se tradičním způsobem (třeba tak, že si rozloží papíry na zem). V této dílně mají svoje místo tištěné knihy:

Já jako jinak knihy ráda kupuju, takže jako dá se říct, že hodně těch knih potřebnejch ke studiu je moje vlastní, protože to je taková moje...dostávám je a je to pro mě jako hezkej dárek" (Jana).

Karel dodává:

Samozřejmě knihy potřebuju, chodím do knihovny, tam vlastně si potřebuju vyhledat nějaké ty kódy a pak si musím půjčit tu knížku a číst.

Zde je nutné podotknout, že jsou poměrně výrazné rozdíly mezi studenty jednotlivých oborů. Zatímco například student angličtiny najde mnohdy i kompletní dílo autora na internetu, student historie může využít internet k základní orientaci v tématu, někdy již i k nahlédnutí do digitalizovaných pramenů, ale velkou většinu zdrojů pro studium tvoří různě staré tištěné knihy, studie, články či prameny.

Mnohé jistě nyní napadne otázka, která z těchto „dílen" je lepší? Odpovědět si zřejmě musí každý sám, protože každý student má jiné zvyky, jiný styl práce a učení, jiné dovednosti či zkušenosti. Neexistuje dobrá či špatná dílna, dílny jsou prostě jiné a každá má svoje výhody i nevýhody, ač se můžeme setkat s názorem, že jedině s tou digitální dílnou je spjata budoucnost vzdělávání. Pokud využití nástrojů jedné či druhé dílny vede efektivně k adekvátním cílům, tak proč je nevyužít. Tím nechci říci, že není nutné nástroje inovovat, hledat nové či v případě potřeby použít i postupy z dílny druhé.

Závěrečné úvahy

Výzkumná sonda přinesla celou řadu zajímavých zjištění, která motivují k mnoha úvahám. Na základě provedených analýz lze říci, že klíčové slovo, které charakterizuje respondenty a způsoby využívání nástrojů ICT při studiu, je diverzita, což jenom dokládá výsledky jiných šetření (Prudký, Pabian, Šima, 2010). Někteří studenti preferují využívání ICT při studiu i v osobním životě, jiní je používají jako nutný nástroj, bez něhož již dnes sice nejde studovat, ale preferují spíše omezené využívání ICT při studiu i v životě. Je tedy možné uvažovat i o tom, že implementace ICT do vzdělávání může určitou část studentů do jisté míry znevýhodnit.

Možným řešením některých výzev v oblasti vysokoškolské výuky v době moderních technologií je již zmíněná diverzita či snad lépe různorodost a flexibilita (Zounek, 2009) na straně vydavatelů knih a učebnic, škol, pedagogů či ve výuce samotné. Ve výuce to znamená například vycházet vstříc různým učebním stylům studentů, využívat různé druhy a typy výukových materiálů či výukových metod, kombinaci moderních technologií a „tradičních" efektivních postupů atp. Je ale zároveň zřejmé, že zavádění těchto principů do života vysokých škol je velmi obtížný úkol.

Literatura

ALEMÁN, A. M., WARTMAN, K. L. Online Social Networking on Campus. Understanding What Matters in Student Culture. New York: Routledge, 2009. 154 p. ISBN 978-0-415-99020-2.

ATTWELL, Graham. Personal Learning Environments - the future of eLearning? [online]. eLearning Papers, 2007, svazek 2, č. 1, s. 1-7 [cit. 2009-04-24]. Dostupné z: <http://www.elearningeuropa.info/files/media/media11561.pdf>.

ELLIS, A., Robert, GOODYEAR, Peter. Students' Experiences of E-learning in Higher Education.  New York: Routledge, 2009. 232 s. ISBN 978-0415989350.

MASON, Robin, RENNIE, Frank. E-learning and social networking handbook: resources for higher education. New York: Routledge, 2008. 194 s. ISBN 978-0-415-42607-7.

MAREŠ, Jiří. Elektronické učení a zvláštnosti člověka. In Sak, Petr, et al. Člověk a vzdělávání v informační společnosti: vzdělávání a život v komputerizovaném světě. Praha: Portál, 2007, s. 171-222.

OBLINGER, Diana, OBLINGER, James (eds.). Educating the Net Generation [online]. EDUCAUSE Learning Initiative, 2005 [cit. 2009-06-03]. Dostupné z: <http://www.educause.edu/educatingthenetgen>.

O'REILLY, Tim. What Is Web 2.0. Design Patterns and Business Models for the Next Generation of Software [online]. O'REILLY, 2005 [cit. 2009-05-10]. Dostupné z: <http://www.oreillynet.com/lpt/a/6228>.

PRENSKY, Marc. Digital Natives, Digital Immigrants. [online]. On the Horizon (NCB University Press, Vol. 9 No. 5, October 2001) [cit. 2010-04-24]. Dostupné z: <http://www.twitchspeed.com/site/Prensky%20-%20Digital%20Natives,%20Digit....

Prudký, Libor, Pabian, Petr, Šima, Karel. České vysoké školství. Na cestě od elitního k univerzálnímu vzdělávání 1989-2009.  Praha: Grada Publishing, 2010. 168 s. ISBN 978-80-247-3009-7.

Štětka, Václav, Šmahel, David. Nová média v perspektivě sociálních věd. Editorial. Sociální studia, 2009, č. 1, s. 7-11.

Veselá, Martina, Šmahel, David. Online komunity v České republice: Analýza členů a jejich sociálního kontextu. Sociální studia, 2009, č. 2, s. 55-72.

Zounek, Jiří. E-learning a vzdělávání. Několik pohledů na problematiku e-learningu. Pedagogika, 2006, roč. LVI, č. 4. s. 335-347 ISSN 0031-3815.

ZOUNEK, Jiří. E-learning - jedna z podob učení v moderní společnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 161 s. ISBN 978-80-210-5123-2.

ZOUNEK, Jiří. Vysokoškolské studium v éře sociálních sítí (pohledem studentů). In SEDLÁČEK, Jan, ŠAFRÁNKOVÁ, Hana. Sborník příspěvků z konference a soutěže eLearning 2010. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2010. s. 285-290. ISBN 978-80-7435-067-2.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback