Předseda českých pirátů Ivan Bartoš o PirateLeaks, fetišismu tajemství a "nemravných" poplatcích

Ivan Bartoš studuje informační studia a knihovnictví na Karlově univerzitě v Praze, nyní je předsedou České pirátské strany. Mimo jiné působí v několika kapelách, kde mixuje, zpívá. K mixování samozřejmě používá creative commons...

 


Kde jste studoval?

To je jak na pohovoru v novém zaměstnání… Jsem z Jablonce nad Nisou, kde jsem studoval na gymnáziu. Pak jsem byl díky svým osvíceným rodičům poslán na jeden rok do Ameriky, kde jsem maturoval. Potom jsem se vrátil a vědom si toho, že se občas může něco pokazit, odmaturoval jsem pro jistotu ještě tady v Čechách. Pak jsem nastoupil ke studiu na informační studia a knihovnictví, které teoreticky studuji dodnes, protože jsem po dvouletém interním doktorantství přeskočil na doktoranství externí.  Píšu závěrečnou práci a chybí mi poslední zkouška, tak doufám, že to nějak dokončím v rámci časových možností, které se pomalu krátí.

Kamarád přišel a řekl: Hele, tady vzniká nějaká pirátská strana, to by tě mohlo zajímat... Pak jsem tu stranu pomáhal zakládat až do celostátního fóra.

Proč jste si vybral informační studia a knihovnictví?

Jednak mám rád matérii knihy, vždycky jsem četl hodně knížek, minimálně do sta kusů ročně, a zajímaly mě informační technologie. Trend informatizace v knihovnách je jasný, i tenkrát jsem pomáhal s instalací prvních systémů Lanius v Jablonecké knihovně, přišlo mi to jako zajímavý obor, který má budoucnost. Zároveň jsem začal studovat husitskou teologii, ale přes domácí úkoly z hebrejštiny jsem se ve druhém ročníku nedostal.

Jak jste se dostal k pirátské straně?

Teď by někdo čekal záchvěv ideálů, ale v podstatě jsem založením liberál: žít a nechat žít, respektuju svobodu slova a názorů, respektuju volnou publikaci na internetu a podobně. K pirátské straně jsem se dostal velmi zvláštním způsobem. A to tak, že ke mně přišel jeden z mých nejlepších kamarádů a přinesl mi něco vytištěného z internetu a řekl hele, tady vzniká nějaká pirátská strana, to by tě mohlo zajímat. Přečetl jsem si nějaké postuláty toho výboru, což byl přípravný výbor České pirátské strany, poslal jsem jim svůj životopis a pak jsem tu stranu pomáhal zakládat až do celostátního fóra, které bylo zhruba před patnácti měsíci v Praze, kde pirátská strana vznikla.

Jak se díváte na momentální postavení pirátské strany na české politické scéně a jaké máte plány?

Jsou tu dvě roviny. Jednak postavení pirátské strany na české politické scéně a vůbec postavení pirátského hnutí na světové scéně. Samozřejmě v Česku máme nějaké dílčí cíle, některé jsme již splnili, řadu jich máme před sebou. Loni byl supervolební rok, takže jsme se soustředili na kampaň, vytvářeli jsme programové body strany. Něčeho jsme dosáhli, třeba novelu kopírovacího zákona se nám snad podařilo pozdržet a podílet se na té změně. Transparentnost a sdílení jsme povznesli na opravdové téma. Pak je tu i ta úroveň celosvětová, tam už jsou otázky daleko důležitější, než jsou tady naše poplatky z médií. Je to o celosvětovém kontextu, těch pirátských stran je pětadvacet, třicet. Strany spolupracují, a to je podle mě jejich další důležitý krok. Nechci říct, že vznikají jako houby po dešti, ale je to tak, a ten jejich hlas je slyšet. To je podle mě další z cílů. Neděláme tu politiku pro volby, i když je pravda, že získání nějakého mandátu následně přináší další možnosti pirátské myšlenky aplikovat v praxi a prosadit je. Už teď vidíme v rámci zveřejňování smluv, co je teď v plánu vlády, vidíme, že i ostatní politické strany na ty pirátské myšlenky slyší. Jestli to dělají proto, že je to cool a mladí to chtějí, nebo je to skutečně záměr, to si netroufám odhadnout.

Jste strana, kterou volí hlavně mladí lidé. Máte plán jak oslovit a přilákat starší voliče?

My žádné takové průzkumy nemáme k dispozici. Já si nemyslím, že by nás volili vyloženě jen mladí lidé, protože i třeba mezi členy strany máme starší lidi, například Jiřího Kadeřávka, který stranu zakládal. To nejsou žádní mladí zajíci či třicetiletí lidé plní energie, ale lidé, kteří už mají životní zkušenosti. Z reakce lidí si skutečně myslím, že jsme zasáhli všechny věkové kategorie. Naším cílem není oslovovat jen a pouze IT komunitu. Myslím si, že pokud si člověk vezme koncept svobody jako takový a podívá se na to, co nabízíme, tak věková hranice v tom vůbec nehraje roli. Možná v pochopení komunikačních kanálů může být problém. Těším se do budoucna, až budou dospělí ti lidé, kteří se účastnili ve studentských volbách, přestože to také nebyl žádný důležitý vzorek. Až budou dospívat lidé, kteří se už na svět dívají moderním pohledem a využívají moderní technologie a nenechají si od současné politiky s*** na hlavu, tak ty naše šance porostou a v budoucnu se právě tito lidé ozvou.   

Když mi někdo kácí stromy za barákem na příjezdové cestě, která patří obci, tak já jako obyvatel venkova nebo důchodce rozhodně nemůžu efektivně žádat právem na informace, proč se to děje a z jakého rozhodnutí se to děje. 

Na přednášce jste mluvil o zákoně 106/1999 o svobodném přístupu k informacím jako o zklamání. Komunikace mezi úřadem a občanem je podle vás díky povinné oficiální žádosti stejně vlažná jako dřív. Vidíte problém v samotné koncepci zákona?

Zákon 106/99 je jeden z nejdokonalejších zákonů tohoto typu v rámci Evropy. Když tento zákon vznikal, pomáhal jsem dělat kampaň pro otevřete.cz. Byla do něj vkládána důvěra a ambice, že skutečně odkryje státní správu. Ono se to děje, v současné době se to děje stále víc, lidé se naučili ten zákon používat. Z aktivního pohledu to ale v prvních několika letech vypadalo tak, že instituce, na které se ten zákon váže, na svých webových stránkách zveřejnily svou strukturu. Kdo je ředitelem, jaké mají bankovní účty. Ale veškeré další informace si musel člověk sám vyžádat. Pak došlo řekněme k takovému rozdmýchání občanské společnosti, k nějakým výzvám, aby lidé skutečně proaktivně žádali úřady o informace. Hlavním problémem ale byla zpětná vazba úřadů. Když jste si požádal o nějakou informaci, odpověděli Vám, kolik poskytnutí té informace stojí peněz, že tato informace je tajná, že Vaše žádost není správně formulovaná a podobně. Byl to vždy souboj občan versus státní instituce, ať už instituce celorepublikového charakteru nebo třeba městská část. To, že je teď zákon hodně medializován a začal se více používat - třeba my jako pirátská strana ho používáme velmi často - tak to už je jiná věc. Když teď zákon využije právě třeba nějaká politická strana, tak to smetení do koše úřadem pro nějaké formální nedostatky už se nestává tak často. Zákon je sám o sobě dobrý, nicméně ta realizace je typická pro české poměry. I v tom důsledku, že tam jsou dlouhé čekací lhůty, úřad má na odpověď třicet dní. Když žádáte informace o rozhodnutí o nějaké aktuální věci, výsledek vám přijde, až když je pozdě. I z pohledu vyčíslení pracnosti poskytnutí informace by zákon potřeboval ještě doladit. Také je třeba si uvědomit, že ta nerovnováha tam skutečně je. Na jedné straně je občan, který nemá žádné extra právní vzdělání a na druhé straně je aparát, který má právníky a byrokracii. Chtělo by to rozhodně navést lidi k tomu, jak to žádání o informace udělat jednoduše. Nebo ať existují instituce, které toto budou pro lidi zpracovávat. Když mi někdo kácí stromy za barákem na příjezdové cestě, která patří obci, tak já jako obyvatel venkova nebo důchodce rozhodně nemůžu efektivně žádat právem na informace, proč se to děje a z jakého rozhodnutí se to děje. Takže ten zákon je dobrý, ale ta nerovnováha státu a institucí proti tomu občanovi je myslím klíčový problém.

Členové pirátské strany žádali o zveřejnění chystané novely autorského zákona. Jak to probíhalo?

Tam bylo důležité to, že ačkoli ještě Pirateleaks.cz neexistovalo a WikiLeaks v té době taky nebylo takovým fenoménem, ještě se nezačaly zveřejňovat zprávy atraktivní pro média, tak už v té době nám náš zdroj poslal znění toho zákona, kde už bylo vidět, co se chystá. Upozornil nás, že ta novelizace, kterou měly strany už v době voleb ve svém programu, není úplně správná. Když jsme měli v ruce tento materiál, tak jsme požádali o oficiální zveřejnění a samozřejmě nám bylo odpovězeno, že se na to ten zákon 106 Sb. nevztahuje. V momentě, kdy jsme to začali medializovat, tak se ministerstvo kultury chytlo za nos a poslali nám to i s vyjádřením. Vtipné bylo, že jsme to žádali v elektronické podobě, což nám nedodali. Dostali jsme fascikl, takže abychom to mohli dál poslat, tak jsme ho museli naskenovat, má to asi sto stránek. Dostali jsme i to znění, kde bylo, co kdo navrhoval a co kdo zamítl. Ve finále jsme tedy uspěli, ale bylo to po jistých obstrukcích a myslím si, že kdybychom nežádali jako pirátská strana a netlačili jsme na to přes média, tak bychom se k tomu výsledku ani nedobrali. Jinak ministerstvo kultury za to dostalo i anticenu Zavřeno.

Na přednášce jste zmínil pojem fetišismus tajemství. Můžete vysvětlit, o co jde?

Je to celosvětový trend a právě v tomto duchu ministerstvo operovalo. V zásadě jde o myšlenku, že dokumenty o veřejných zakázkách, dokumenty, které jsou k projednání na úřadech a další jsou už ze své podstaty utajované. Když jsme sledovali kauzu WikiLeaks, tak se tam hovořilo o utajovaných dokumentech, ale ve finále se ukázalo, že přístup do databáze těchto depeší mělo dva a půl milionu dalších lidí. Tyto informace měly status Confidential. Fetišismus tajemství funguje i v Čechách. Požádáte o výsledek nějakého výběrového řízení na rekonstrukci školky a je vám sděleno, že to jsou dokumenty, v nichž firmy dělají svoje nabídky, a proto jsou tyto dokumenty utajené. Ale o tom, jestli je ten dokument skutečně utajovaný, pak rozhodne až soud. Občan může těžko říct: „ano, já rozumím, tento dokument je tajný, protože je v připomínkovém řízení.“ To přece není žádný důvod. Nechci úředníky házet do jednoho pytle, ale byrokracie jim dává pocit, že jednají o něčem skutečně důležitém. Utajování je tu proto, aby zakrylo korupci nebo něco, o čem si elitáři, úředníci nebo vládnoucí politické strany myslí, že by to občan neměl vědět. A nad rozlitým mlíkem je pak už pozdě brečet.

Zveřejnění diplomatických depeší ve finále nikoho neohrozilo, zatím se nic nestalo. Je to politický bulvár, který se vtipně čte.

Opravdu si myslíte, že nejlepší cestou pro demokracii je zveřejnit úplně všechno?

Nevím, v čem by to tu demokracii ohrožovalo. Utajování informací ale má jisté roviny. My stejně tak, jak prezentujeme otevřenost, prezentujeme právo na soukromí. V případě, kdy vstupuje nějaká firma do kontraktu se státem, tak informace o firmě tajemstvím už nejsou. Nechápu, v čem by to zveřejnění mohlo demokracii nabourat. Pokud jsou zveřejněny informace, které obsahují jména a data, a to bývá WikiLeaks vytýkáno a my to taky vidíme jako problém, tak je to chyba editorů a může to být nebezpečné a může to i ohrozit lidi na životě. Například v jedné depeši neodstranili jména kmenových náčelníků v Afghánistánu. Na druhou stranu, záběry z collateral murder, kde Američané střílí reportéry Reuters a civilisty, je věc, kterou by společnost skutečně měla vidět. Navíc, tady nejde o to, že by to měli přinášet piráti, ale normální média, pokud chtějí plnit nějakou službu. Minimálně potom média, která si všichni hradíme ze svých peněz, pokud mají plnit společenskou úlohu informovanosti.

A co diplomatické zprávy? Myslíte, že je dobrý nápad je zveřejňovat?

Samozřejmě diplomacie je o tom, že něco řeknu zde a něco jiného řeknu zde. A pokud se nejedná o nějakou vysokou úroveň byznysu nebo o setkání státníků, tak každý ví, že i diplomati jsou pouze lidé. Nepředpokládám, že si diplomaté, kteří spolu chodí třeba na oběd, nedělají legraci ze svých šéfů. Zveřejnění diplomatických depeší ve finále nikoho neohrozilo, zatím se nic nestalo. Je to politický bulvár, který se vtipně čte. Když třeba ze Strany zelených unikla určitá e-mailová korespondence, tak z toho byl poprask, ale přitom takhle lidi komunikují úplně normálně. Nelze očekávat, že diplomaté při běžném styku s lidmi, se kterými se znají, používají nějaké speciální korektní slohové styly. Nemyslím si, že by zrovna ty diplomatické depeše musely být velká věc. Je to v podstatě jen bulvár a nikdo se nedozvěděl nic extra. Ve finále to podle mě nikoho kromě médií a těch diplomatů, kterých se to konkrétně týká, ani nezajímá.

A co třeba mezinárodní diplomacie? Jak se díváte třeba na únik informací z diplomatických styků mezi Čínou a ostatními zeměmi?  

Myslím si, že to, co bylo zveřejněno na WikiLeaks, čínské tajné služby rozhodně dávno vědí. Nemyslím si, že by tím byly nějak otřeseny. Komu to slouží, to je jiná otázka. Pirátská strana souhlasí se vším, co bylo zveřejněno, projekt WikiLeaks je podle nás nástroj proti potlačování svobody slova a chápeme ho jako novinářský kanál. Podle mě největší hrdinství vykazují lidi, kteří ty informace na WikiLeaks posílají, protože zakladatel Julian Assange je jen zveřejnil.

Co je cílem Pirateleaks?

Tím, že jsme udělali PirateLeaks, jsme otevřeli kanál, který umožňuje lidem poskytnout nějakou informaci. Je to katalyzátor, který oddělí původce informace a následně ta informace vypluje čistá, jako primární zdroj. To byl náš cíl. Lidé ale očekávali, že to bude bulvární plátek, kde začneme zveřejňovat „jedna paní povídala“ nebo nějaké neověřené texty. Tak to není. Nyní už máme řadu materiálů, u kterých trvá nějakou dobu, než se zpracují, než se možnými způsoby ověří jejich platnost. Máme i materiály, které se zavrhly právě proto, že je třeba nelze ověřit, nebo jsou vyloženě jednostranně zaměřené.  

Jaký je váš názor na novelu autorského zákona?

Nazývejme ho správně. Ten zákon s autory nemá nic společného v tom směru, že chrání spíše práva nakladatelů a nějakých distributorů než autory. Dokonce i pan Srstka (ředitel agentury Dilia, pozn. red.) říkal, že problémem nejsou autoři, ale technologie, které najednou dokážou všechno strašně rychle zkopírovat. Do jisté doby ovládaly tyto autorské svazy klasický trh a distribuci, například knih. Najednou tu ale máme internet, který podporuje svobodnou tvorbu, není regulovaný a samozřejmě vzniká boj o to, kdo si toto médium pod sebe usurpuje a kdo z něj může profitovat. A skutečně v tom zákoně jsou takové nesmysly, jako že by veškerá internetová produkce, produkce internetových rádií a všechno ostatní bylo zase podřízeno zákonu o kopírovacím monopolu a muselo by se a priori odvádět nějaké poplatky nebo hlásit to, co se produkuje. Ten zákon rozhodně není pro autory. Proto mu říkáme zákon o kopírovacím monopolu. Omezuje svobodnou tvorbu, například obtěžuje v podobě povinného hlášení obsahu koncertu a podobně. I mně osobně se stalo, že jsme měli vystoupení autentických kapel a OSA si nárokovala jakýsi poplatek, ačkoli tyto kapely nezastupovala. A to jsem členem Svazu nezávislých autorů, což by mělo znamenat, že jsem a priori vyvázán od kolektivních správců. Ten zákon je tvořen právě kolektivními správci, snaží se například prodloužit ochrannou dobu, usurpovat osiřelá díla nebo díla, u kterých není známý autor a podobně. To by mě tedy zajímalo, jak chtějí například u creative commons nebo obecně u internetových publikací dohledávat autora.

Je zajímavé, že tyto zákony schvalují lidé, kterým ujela loď, technologii nerozumí a stále se jí chápou tím starým způsobem.

Jaké jsou základní stanovy pirátské verze autorského zákona?

Primárně jde o to, že jakékoli poplatky ze záznamových médií musí být zrušeny, neexistuje v tom něco jako presumpce viny. Budu velmi konkrétní: Rozhodně zrušit poplatky, zkrátit dobu copyrightu na 5 až 10 let, úplně vyčlenit licence creative commons. Pokud se autor a priori nepřihlásí k nějakému kolektivnímu správci, nemůže za něj nikdo vybírat poplatky. Je to problém, o kterém hovoří i pan Srstka, rozkrýt ho ale nikdo nechce. Vybírání poplatků funguje strašně zvláštním způsobem, chystáme se ohledně toho s některými nakladateli proti Dilii velmi aktivně vystoupit. Pokud nakladatelé nejsou přihlášeni v radě, která rozhoduje o poplatcích za jednotlivá díla, tak je za ně autorské organizace přesto vybírají, ale jim už pak není nic rozdělováno. Já znám zde lokálních padesát kapel, za které OSA vybírá peníze. Oni se k ní nikdy nehlásili, nikdy od ní nic nechtějí ani nedostanou, ale jejich vystoupení jsou zpoplatněna. To je prostě nemravné, aby soukromé subjekty vybíraly další daně. A takových věcí se tam dá najít celá řada, takže naším dalším cílem je omezit vliv kolektivních správců, aby neexistoval tento monopol, který je navíc garantovaný státem. Zákony mají vznikat, aby chránily společnost, a zákon o kopírovacím monopolu s tím nemá nic společného, ten chrání jen výrobce, nakladatele, distributory. Navíc, když se na ten zákon podíváte, tak to, co je garantováno autorům, o tom tam není prakticky nic.

Měl by Bandzone platit například Ose za to, že má na svém webu tisíc kapel a každá tam má svoje písničky? To by bylo likvidační, pokud by Osa vybírala tak, jak vybírá.

Jak přesně se chystáte vystoupit proti Dilii?    

Jednáme s řadou nakladatelství, ne malých. Momentálně je na trhu díra, vznikají tu e-books a elektronické publikace knih, které ještě dlouhou dobu nenahradí publikace tištěné už jen ze své podstaty. Dilia velmi proaktivně oslovila samotné autory způsobem, který nebyl úplně adekvátní, který se stavil proti nakladatelstvím, se kterými autoři léta spolupracují, jako k vykořisťovatelům. My hodláme ukázat, že Dilia tady skutečně nefunguje jako zástupce autorů. Chystáme ukázat, jak nemravné je jejich vybírání poplatků a nemá s autory nic společného. Je to podle nás jen obohacování neziskové organizace na základě garance státu. Máme už například právní analýzy směrem k Ose, myslím si, že jdeme dobrým směrem a věřím tomu, že nejen malá nakladatelství se za nás postaví.  Myslím si, že výběr poplatků Osy a Dilie i třeba České protipirátské unie je postaven na obecném strachu. Dostanete například dopis, že něco strašně porušujete a můžete být perzekuován či souzen a na základě toho řada lidí vyměkne, zareaguje, pošle peníze nebo se podvolí, aniž by věděli, jestli je za tím nějaký právní základ. Přišlo mi třeba strašně zajímavé, že když je nějaké autorské čtení v rádiu, a teď nevím ty přesné částky, tak pokud má autor smlouvu s Českým rozhlasem, tak má minutu autorského čtení řekněme za čtyřicet korun. Pokud ho v tom zastupuje Dilia, dostane od ní korunu šedesát, ale Dilia od Českého rozhlasu vybere sto korun. Nejsem si jist přesnými čísly, ale ty poměry jsou skutečně takové. Ty organizace uměle vytvářejí další mezičlánek mezi konzumentem díla nebo informace a tvůrcem, a to v době informačních technologií a internetu zcela postrádá smysl. Proto se snaží lobbovat do zákonů, hrát lidem na city o smrti autorů a konci tvorby, ale není to pravda.

Tvrdíte, že s případnou novelou autorského zákona nepřežije určitý typ internetové produkce, například webcasteři a podobně. Není to také jen hraní na city, tentokrát ze strany pirátů?

Myslím si, že není. Například v klasickém televizním vysílání, ať veřejnoprávním nebo komerčním, je jedno dílo do chvíle, než je vysíláno v přenosu, zpoplatněno. Internetová rádia ale fungují na jiném principu, hrají třeba creative commons a z té novely je patrné, že se ten zákon snaží dostat i tuto věc pod kontrolu. Na internet se ale nedají roubovat stará pravidla televizního vysílání. Šíření děl a jakákoli produkce je tam daleko rychlejší. Není za tím žádný aparát kameramanů a kdesi cosi. Internet je nové médium, které tu je sice už dvacet let, ale nedá se chápat podle starých pravidel. Je zajímavé, že tyto zákony schvalují lidé, kterým ujela loď, technologii nerozumí a stále se jí chápou tím starým způsobem. Sdílení prostě není vytváření rozmnoženin, fyzické tištění knih či lisování desek. Na internetová rádia lidé publikují z vlastní iniciativy. Pokud ten projekt funguje lépe, mají třeba nějaká procenta z reklamy. Například na Bandzone lidé publikují, aby se nějakým způsobem zviditelnili, a najednou budeme tyto kanály platit? Měl by Bandzone platit například Ose za to, že má na svém webu tisíc kapel a každá tam má svoje písničky? To by bylo likvidační, pokud by Osa vybírala tak, jak vybírá. V neposlední řadě je tu i streaming, který by údajně měl podléhat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback