Press enter

27. 1. 2009

Autor titulu: John Varley

Žánr: sci-fi

Přebal knihy:

Popis knihy:

John Varley je pro mě autorem nezapomenutelných povídek. Jeho nejzajímavější z nich se setkávájí v této knize pojmenované podle nejdelší z nich.

Mé oči se za mnou zavřeli, Létající komando, Překupník, Vrah barbie, Stiskni enter. Všechny tyto povídky jsou ověnčeny nějakou tou cenou (Hugo/Nebula/Locus award). Povídka mé oči se za mnou zavřeli je neskutečně jemný příběh z drsného světa, ve kterém se hlavní hrdina setkává s komunitou slepých a hluchých, kteří znají jen jediný způsob komunikace - tělem.

Létající komando je na druhou stranu povídkou, která si nebere servítky (minulý týden mi v noci odpadl jeden prst...), a která pracuje s tématikou cestování v čase.

Překupník je povídka o vypravěči. Víc říct nemůžu, protože bych prozradil moc. Každopádně je to další povídka, která překvapí svým duchem.

Vrah barbie je však povídkou o komunitě "barbie" (což je přezdívka náboženské sekty Standartizovaných - což jsou lidé zbaveni svého jména, identity a všichni jsou chirurgicky upraveni tak, aby vypadali stejně). A právě v této kolonii dojde k vraždě. Jedna barbie před zraky kamer a přihlížejících rozpárá druhou. A kolotoč vyšetřování může začít.

A na závěr snad nejlepší povídka stiskni enter. Nevím co k ní napsat, protože ve mě zanechala nejsilnější zážitek. 

Všechny tyto povídky byly napsány v rozmezí let 1976 - 1981 a stále, dle mého zcela neskromného názoru, patří mezi skvosty sci-fi literatury. V knihovnách MU se mi ji nepodařilo najít, ale existuje v elektronické podobě (kde byly opraveny nestoudné překlady jako "podzemní žaláře a draci" (Dungeons&Dragons)).

Zkrátka vřele doporučuji :)

Úryvek z knihy:

z povídky mé oči se za mnou zavřeli

Taos byl velký. Ve většině komun jsem se na nějaký čas zastavil a zůstal den či týden, jedl přírodní rýži, fazolové lusky a pil kozí mléko. Když mě jedna komuna omrzela, pár hodin chůze v libovolném směru mě zaneslo k další. Tam mi třeba nabídli, abych strávil noc v modlitbách při zpěvu žalmů nebo v rituálních orgiích. Některé skupiny měly pro svá stáda krav čisté stáje s automatickým dojícím zařízením. Jinde neměli dokonce ani dřevěné záchody a vykonávali svoji potřebu v podřepu. V některých se jejich členové oblékali jako jeptišky nebo kvakeři v rané Pensylvánii. Jinde chodili nazí a vyholovali si na těle ochlupení a pomalovávali se červenou barvou. Existovaly také čistě mužské nebo ženské skupiny. V těch prvních většinou naléhali, abych zůstal. V druhých se odpovědi pohybovaly od pozvání na noc a příjemného rozhovoru až po ostnatý drát a mávání brokovnicí.
Neodsuzoval jsem je. Tihle lidé dělali něco důležitého, důležitého pro všechny. Hledali cestu k novému životu, aby lidé nemuseli žít ve velkoměstech jako je Chicago. Pro mě to bylo překvapení. Dosud jsem si myslel, že velkoměsto je stejně nevyhnutelným průvodním jevem vývoje společnosti jako průjem.
Nedá se říci, že všichni uspěli. Někteří vytvořili Chicago podobné Šangrí-La. Jedna skupina si představovala návrat k přírodě jako spaní v prasečích výkalech a pojídání jídla, kterého by se nedotkl ani ten největší lakomec. Hodně skupin bylo odsouzeno k zániku. Zanechávaly za sebou prázdné chatrče a vzpomínku na choleru.
Toto místo nebylo rájem, aspoň ne na dlouho. Vyskytly se však i úspěchy. V jedné nebo dvou komunách založených někdy v roce 1963 nebo 64 vyrůstala už třetí generace. Zklamalo mě, když jsem viděl, že většina jejich členů se chovala téměř stejně jako lidé v normální společnosti, třebaže v něčem se překvapivě lišili. Myslím, že u nejradikálnějších experimentů je nejmenší pravděpodobnost úspěchu.

 

Fotogalerie

Štítky: Read or Die
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback