Přirozený jazyk a umělý jazyk

Tento článek pojednává o tématice jazyků přirozených a umělých, zachovává si především popisný charakter. Autor, tedy já, se snaží přiblížit úlohu (především) přirozeného jazyka v sociální komunikaci. Dalším aspektem jazyka, jímž se zabývá, je jeho provázanost s lidským vnímáním a myšlením. Přirozený jazyk je také nahlížen v souvislosti s kulturou a jejím vývojem. Jazyky umělé jsou zde nastíněny taktéž převážně z pohledu na jejich komunikační funkci. Stručně je přiblížena jejich charakteristika, vývoj a pronikání do sféry jazyků přirozených. Tématika je podávána spíše zeširoka, práce se zdržuje hlubšího pronikání do problematiky.

Úvod - původ jazyka

Pro popis významu pojmu „jazyk" se běžně užívá kontextu komunikace. Komunikací je  myšlen přenos informací mezi dvěma a více jejími účastníky. Jazyk je chápán jako určitý kód, do kterého je informace mluvčím zakódována a posluchačem dekódována, přičemž je zde patrná podmínka oboustranné znalosti tohoto kódu - tedy jazyka. Mluvíme-li o přirozeném jazyce, můžeme na něj nahlížet jako na nástroj, kterým se člověk dokáže dorozumívat s ostatními a který je podmínkou pro život ve společnosti (alespoň takové, jakou známe dnes).

Jelikož jeho funkcí je komunikace a dorozumívání, mohlo díky němu vzniknout bezpočet zárodků lidských společenství, které společně poznávaly svět a jejich okolí svým jedinečným způsobem. Formovaly tak v průběhu času svoji kulturu. Vyšší úroveň komunikace je potřebná k předávání zkušeností, které jedinec ve svém životě získá z jeho vlastní interakce s prostředím. Tyto epigenetické informace, které nejsou součástí jeho genomu, jsou vázány jen v jeho vlastní CNS a zanikají spolu s jeho smrtí[1], nedojde-li však k jejich záznamu nebo sdělení někomu dalšímu. Ne každý tvor, žijící společensky tak může vytvořit kulturu, protože je nutné, aby jeho poznání mohlo být zachováno pro další generace. A k tomuto uchování je třeba, aby své poznání - tyto informace dokázal sdělit.

Šmajs popisuje úsvit lidské civilizace následně: „Na počátku kultury, zdá se, byla sociokulturní informace nutně nesena jen přirozenými paměťovými strukturami lidského mozku. A fosilní nálezy dochovaných částí lebek hominidů a prvních lidí také nepřímo potvrzují, že vznikla z neuronální informace epigenetické po vzniku vzpřímené chůze přibližně v okamžiku, kdy se počala rozvíjet zručnost, jazyková komunikace a abstraktní myšlení. Člověk tedy tuto novou, pro přírodu neznámou informaci nečerpá z evolučního dědictví druhu, nýbrž si ji osvojuje učením a socializací, osvojuje si ji v průběhu ontogeneze podstatně modifikované jazykem."[2] Šmajs takto zároveň poukazuje na změny ve fyzické stavbě člověka a (s nimi spojeném) vývoji jeho mozku, dále i na změny v komunikaci, které tento vývoj provází. Jak se člověk učil postupně stále jemněji využívat svého prostředí, tak i jeho mozek se přizpůsoboval těmto dovednostem a zdokonaloval se. Jeho mentální schopnosti dosáhly tak daleko, že svůj vnitřní svět vlastních přestav a porozumění dokázal přenést za hranice tohoto světa a nabídnout je ostatním členům společenství. Tím započal vznik sociokulturní informace, ze které mohou ostatní čerpat, přičemž se již nemusí opírat o pouhé vlastní, aposteriorní poznání.

Přirozený jazyk a vědomí

Význam jazyka pro komunikaci je tedy klíčový. Ale jak již bylo načrtnuto výše, jazyk se nedá redukovat pouze na komunikaci mezi různými jejími účastníky. Je také úzce spjat s vlastním vnímáním světa, s jeho reprezentací. Svět a objekty v něm poznáváme jeho prostřednictvím. „Vzhledem k tomu, že bez jazyka myšlení v podstatě neexistuje, je zřejmé že se o věcech dá uvažovat, až když dostanou svá jména."[3], píše Čermák, když popisuje vnitřní monolog. Ten by bylo skutečně těžké vést bez znalosti pojmů (znaků), které zastupují věci, o nichž přemýšlíme - a mnohem těžší by bylo se o své myšlenky s někým podělit.

Vnímání objektů v okolí přináší množství informací, které je charakterizují: jejich tvary, barvy, velikosti, struktury, pohyb a mnohé další. Jazyk přináší podstatná zjednodušení - všechny aspekty dané věci shrne do jednoduchého pojmu (nebo jeho rozšíření, např. květina či kvetoucí květina), se kterými se dá dobře manipulovat. Jazyk dokáže objekty našeho myšlení „uchopit" a popsat. Vzhledem k omezeným kapacitám (obzvláště krátkodobé) paměti je pak příhodné, když se entita s mnoha myšlenými charakteristikami zastoupí vlastním jednoduchým znakem (pojmem). Ty se pak též dají skládat do hierarchií, tříd atp. Zde by bylo vhodné poznamenat, že znak se neváže přímo na objekt, který zastupuje, nýbrž (podle modelu sémiotického trojúhelníku) teprve na „myšlenku" objektu samotného. Model sémiotického trojúhelníku zformuloval Ogden-Richards a jeho podoba je následující[4]:


  1. Vztah formy a významu: znak (forma) označuje (symbolizuje) něco, tj. význam.
  2. Vztah formy a objektu: znak (forma) zastupuje (reprezentuje) něco, tj. objekt
  3. Vztah významu a objektu: užitím znaku se míní něco, se poukazuje na objekt. Při každém užití znaku se zapojuje vědomí člověka a aktivuje se tedy složka významu.

Toto schéma znázorňuje strukturu jazykového znaku a vyjadřuje spojení světu jazyka, psychiky a vnější reality. Na nezávislost znaku (formy) na objektu ukazují m.j. i odlišná označení pro stejné věci v různých jazycích - kupříkladu ke slovu „pták" můžeme nalézt množství cizojazyčných ekvivalentů (nehledě na to, co vše tohle slovo samo může znamenat v jazyce jednom). Obdobně se tomu má i s pojmenováním „zástupce" určité třídy: opět vezměme příklad ptáka, který symbolizuje každému člověku jeho vlastní představu objektivně skutečného ptáka, přičemž tyto individuální představy budou (často i velmi) odlišné. Tato vlastnost jazykového znaku se nazývá arbitrárnost či konvenčnost. Objekt sám nepodmiňuje své pojmenování, které se však zakládá na společenské konvenci, zvyku označovat jej tímto jménem. Pro jazykové pojmenování je dále důležitá klasifikace a kvalifikace. Klasifikace je spíše objektivním zařazováním entity (nebo její formy) do nějaké existující kategorie či třídy, zatímco kvalifikace je jejím subjektivním ohodnocením, vyjadřující osobní postoj k ní.

Vlivem těsné provázanosti jazyka s vědomím a systémy individuálního myšlení, dochází také k tomu, že jazyk je člověku „vlastní" a jím používaný jazyk tak nabývá originality. Obecný jazyk by se dal charakterizovat jako jistá norma, druh společenské dohody o podobě kódování sdělovaných informací. Užíváme však pouze jeho části, která je ovlivněna například prostředím, ve kterém jsme vyrůstali či žijeme. Vliv má také soubor vlastních znalostí a jde-li o komunikaci, pak i náš záměr v ní, atp. Prostředí formuje člověka nejen souborem poznatků, které z něj získá, ale i typickým způsobem užívání jazyka v něm - zde může jít o nářečí, stejně tak i žargon, hantýrku... Takový individuální způsob užívání jazyka se nazývá idiolekt a stojí opakem k národnímu jazyku, který je souhrnem veškerých idiolektů všech jedinců, tvořících dohromady národ.

Soubor vlastních znalostí může (ač i nemusí) ovlivnit komunikaci tím, že mluvčí má o zmiňované věci znalosti nebo se k ní váže svým postojem, zatímco posluchač tento kontext nezná, popřípadě vůbec neví o čem mluvčí mluvil. Povzdechnutí: „To už je tolik hodin!" neodkazuje nijak přímo na skutečnost, že mluvčí aktuálně nestíhá autobus - pokud to není posluchači známo, nemá jak tuto informaci, z takto prostého sdělení, získat. Záměr v komunikaci následně určuje strategii, se kterou mluvčí seznamuje posluchače, prostřednictvím svého sdělení, s obsahem svých myšlenek. Záměrů může být celá řada a použití jazyka v nich bude také rozdílné: od pečlivého popisu po klamání, záměrné uvádění nepravd či vkládání významů pojmů do nekorektních kontextů, atd.

Způsoby individuálního užití jazyka a osobního vztahu k němu, stejně jako jedinečným výkladem významů, se zabývá pragmatika. O rozdílech mezi obecným a individuálním jazykem bude řeč později, v části věnované jeho komunikační funkci.

Pokud byla již výše řeč o tom, že jazyk je kulturním dědictvím společnosti, je nyní nutné přiblížit, jak vlastně člověk jazyku nabývá. Rodíme se rodí s určitými dispozicemi pro jazyk, které jsou součástí naší genetické výbavy. Stejně jako mozek obsahuje centra pro zrakové vjemy, obsahuje i centra řečová. Přestože tento orgán není ani zdaleka důkladně prozkoumán, určité představy o něm již věda přinést dokázala. A představy o „usídlení" schopnosti řeči (jazyka) v mozku shrnuje i Čermák: „Sídlem jazyka v mozku je především levá hemisféra, a to ta část, kterou vytvářejí zvl. oblast Brocova (vpředu nad spánky), oblast Wernickeho (spánky nahoře) a podpůrná motorická oblast. Uvnitř této (jinak nijak ucelené) jazykové zóny však zřejmě nějaká vysoce specializovaná centra jazyka, která by odpovídala jednotlivým jeho funkcím, už dále nejsou (...). Přední strana této oblasti (Brocova) odpovídá artikulaci mluvy a psaní, tj. produkci, zadní část (Wernickeho) je více spjata s rozuměním jazyku a konstruováním gramaticky i sémanticky souvislých projevů."[5]

Člověk se tedy narodí s možností naučit se a rozumět jazyku. To však není vše, jelikož této možnosti teprve musí využít. Proces učení se jazyku je postupný a může nás provázet po celý život. Nicméně dětství je tu zásadním milníkem. Děti zpočátku „odposlouchávají" zvuky, které slyší od svých rodičů a lidí jim blízkých. V těchto zvucích nacházejí pravidelnosti, které si zapamatují a zkouší je samy do své zvukové produkce vnést. „Jednotlivé frekvence, které nás v okolním prostředí obklopují, nevnímáme v jejich izolované formě, ale náš sluchový systém je spojuje do vyšších skupin vjemů. (...) Podobně je tomu i při vnímání v řeči. Jednotlivé hlásky spojujeme zcela automaticky do slov, frází a celých vět. Zvuky organizujeme do skupin s pomocí znalosti typických hudebních a jazykových vzorců, s kterými jsme se seznámili a naučili v průběhu svého života."[6] Díky uplatňování těchto principů kompozicionality ve vnímání, je pro nás tedy možné naučit se i jazyku. Podobně, jak bylo načrtnuto výše, se jazyk „zavede" do procesu myšlení. Zpočátku jde spíše o přejímání pojmenování objektů v okolí, později více o manipulaci s pojmy naučenými a jejich vlastní konstrukci - přibližně tak to popisuje Cejpek: „Převaha vzniku pojmů, které mají původ ve zpracování vnějších podnětů - informací, je typická spíše pro dětství, vznik pojmů, které si tvoříme samostatnou myšlenkovou činností, pak spíše pro věk dospělosti."[7]

Genetická paměť tedy není jedinou příčinou, rozhodující o naučení se jazyku. Sociální a kulturní aspekty jsou pro tuto schopnost důležité rovnocenně, neboť genetická paměť utváří pouhou možnost, zatímco teprve procesem učení se a napodobováním okolí, se tato možnost využije.

Přirozený jazyk a komunikace

Jazyk je pro komunikaci zásadní a ta je jednou z jeho nejdůležitějších funkcí. V předešlé části jsem zmiňoval rozdíl mezi jazykem objektivním a subjektivním přístupem k němu. Objektivní jazyk - systém se nazývá „langue", jeho individuální a aktuální užití je zváno „parole". „Možnost v podstatě stejné znalosti jazyka u různých lidí, umožňující jejich jazykový styk, tj. komunikaci, svědčí o čemsi společném: o existenci langue - obecného, společného a relativně stálého abstraktního systému jazyka."[8] Langue je systém objektivně povědomý všem (znalým daného jazyka). Zahrnuje obecná pravidla konstrukce sdělení a konvence v něm užívané; dal by se chápat jako soubor norem a je (víceméně) ustálený. Avšak každé individuální užití jazyka je trochu odlišné v různém množství aspektů. Langue nám přináší možnost určité „rekonstrukce" sdělení (parole).

Obecný systém jazyka se dá rozložit na syntax a sémantiku. Syntax zahrnuje souhrn veškerých povolených znaků a jejich kombinací, dále jejich stavbu ve vyšší celky. Můžeme říci, že syntax z pohledu langue zajímá konstrukce věty, kdežto pohledem parole se dívá na stavbu konkrétní výpovědi. Tedy že máme obecná pravidla pro skladbu vět, jejichž užití je však do různé míry individuální, nicméně vystavěné na stejných základech.

Svého významu může věta ve výpovědi nabývat (například) z kontextu. Výpověď: „Včera vůbec nepřišla" nezahrnuje explicitní konstatování, že se jedná o určitou osobu, řekněme Lucii. Kontext však tuto osobu zmiňuje a proto nebylo třeba jméno do věty, při její konstrukci, zahrnout. Syntax jej zde umožnila vynechat. S tímto už také souvisí výše zmíněná sémantika. Právě ona zjišťuje, jakého významu výpověď nabývá. Opět se můžeme na sdělení podívat pohledem langue: tedy objektivních pravidel pro význam a parole: kde se význam váže na výpověď a jeho charakter zasahuje již do oblasti pragmatiky (tedy individuálního užití sémantiky). Objektivně bylo užito pojmů, které mají vlastní implicitní významy. Avšak co se stane, když kontext není znám? V takovém případě výpověď vyjadřuje informaci o tom, že nějaká neurčitá entita (může to být žena, samice dikobraza či kočka...) minulý den nepřišla (někam). Sémantika, zkoumající význam, se však nesoustředí jen a pouze na objektivní či subjektivní význam celé výpovědi (vět). Obdobně jako syntax i ona má konstruktivní složky, které jsou schopny věty i slova rozkládat na dílčí, významově autonomní celky. Základní jednotkou je sémém, vyšší jednotky se poté skrývají ve slovech, slovních spojeních atd.

Přesuneme-li tedy svoji pozornost k nižším celkům, než jsou celá sdělení či věty, rád bych zmínil několik významových vlastností, které se zpravidla týkají slov. Často se setkáme se synonymy či opozity. První z uvedených představuje různá slova, která pojí společný význam. Opozita (antonyma) jsou pak ta slova, která mají význam protikladný. Zákeřnější jsou homonymie a polysémie. Homonyma představují slova významem odlišná, ale jejich forma je stejná či podobná. Příkladem může být kolej (po které jede tramvaj) a kolej (na které spí studenti). Polysémie je mnohoznačností slova. Na rozdíl od homonym, jejichž podobnost je čistě náhodná[9], „Významová souvislost u jednotlivých významů polysémie (...), se zakládá na odvození jednoho významu z jiného, a to zpravidla metaforickým či metonymickým přenesem."[10] Příkladem budiž křídlo (opeřence) a křídlo (letadla). Z toho je patrné, že sémantické vztahy v jazyce nevznikají pouze náhodně, ale jsou často i důsledkem jeho vývoje. Významové aspekty jazyka však disponují množstvím dalších překážek, které zlomyslně kladou do cesty nejen lingvistům, ale i pouhým aktérům komunikace.

Při komunikaci s druhým člověkem předpokládáme oboustrannou znalost objektivního systému jazyka (langue), ze které náš protějšek dokáže odvodit správnou množinu významů pojmu, který jsme užili. Z této množiny pak on dovede vybrat ten význam, který jsme my zamýšleli v použitém pojmu vyjádřit. Svoji úlohu také hraje kontext. Zkrátka předpokládáme, že nám posluchač rozumí. Ovšem pokoušíme-li se o komunikaci s "uměle inteligentním" strojem, narážíme na problém v tom smyslu, že jeho umělé "vědomí" nemá podobný systém reprezentací tohoto pojmu. Jeho vztah pojmů k reprezentovaným objektům je vztahem "prázdných znaků", přímo zastupujících objekty - chybí mu právě ta složka významu, která je pro naše chápání (jazykem popisovaného) světa zásadní. Stroj nadaný umělou inteligencí tedy může s pojmy chladnokrevně kalkulovat, avšak pokud nebude znát jejich význam, nikdy nebude moci porozumět obsahu rozhovoru.[11] Nabízí se možnost tento stroj "naučit" významu tak, že mu ke každému znaku bude dodána patřičná série asociací. Avšak tento postup narazí opět na problém langue-parole, jelikož žádný učitel by nebyl schopen podat stroji tento objektivní systém jazyka, který sám nezná. Další úskalí spočívá v tom, jak se jazyk úzce pojí s vlastním vnímáním člověka a jak hluboko je zakořeněn v naší mysli. Sami nedokážeme objektivně popsat ani vlastní užívání jazyka, natož jeho obecný systém. Jazyk je od mozku neoddělitelný tak, jako je mozek neoddělitelný od člověka - chce-li zůstat naživu. Jeho vědomé užívání probíhá na základě nevědomých procesů. Na podobná úskalí patrně narážel již Leibnitz, který byl jedním z prvních, kteří se pokusili o sestavení "myslícího stroje". Jeho idea byla formalizovat jazyk v celé jeho šíři, aby jej mohl podrobit kalkulu, který měl simulovat myšlení, avšak zároveň být efektivnější, než myšlení samotné[12]. Toto však byla malá odbočka. Nyní je nutné utnout ji a vrátit se zpět k tématu komunikace mezi lidmi.

Jelikož se tato práce věnuje jazyku a ten známe i v psané podobě, zmíním se teď krátce i o písmu. Pro rozvoj civilizace měl jeho vynález nesporný význam. Ačkoliv již dříve bylo možné přenášet vlastní poznání skrze řeč za hranice mysli poznávajícího, teprve s vynálezem písma bylo možné ono poznání zaznamenat trvale. Do jeho vynálezu se původní podoba informace měnila spolu s tím, kolik lidí ji komu vyprávělo a kolik dalších v tom pokračovalo. Možnost zaznamenat tuto informaci slibuje, že se ve své skutečné, původní podobě doopravdy trvale uchová. To ovšem není zcela pravda, neboť zpětně v čase nás takové záznamy pojí s myšlením předků a to se v různých epochách dějin jevilo mnohým politickým silám jako nevhodné. Docházelo tak i k ničení dokumentů, jejich přepisům či změnám. To vše pojí dohromady pojem cenzura, avšak nebudeme se jím teď blíže zabývat - stejně jako otázkou trvanlivosti nosičů záznamu. V souvislosti s komunikací nás bude zajímat odlišnost písma (jako formy komunikace nepřímé) od komunikace přímé.

Komunikace přímá a nepřímá

Komunikace může mít podobu přímé konfrontace zúčastněných, nebo být zprostředkována nějakým nosičem. Zároveň může obsahovat zpětnou vazbu či nikoliv. Setkání dvou (nebo více) živých jedinců je komunikací přímou a zpravidla obsahuje (okamžitou) zpětnou vazbu. Ta představuje v dorozumívání důležitý prvek, jelikož umožňuje přímé vyjasnění sporných částí rozhovoru. Obyčejná věta: „Cože jsi myslel tím, když jsi říkal...?" může zcela zásadní cestou ovlivnit správnost porozumění sdělovaným informacím. Tuto zpětnou vazbu například postrádá četba knihy - obzvláště tehdy, je-li již nebohý autor zesnulý. Jeho myšlenky mohou být interpretovány zcela jinak, než byly zamýšleny, protože komunikace mezi ním a čtenářem proběhla s příliš dlouhým časovým odstupem. A za tu dobu se mohlo mnohé změnit. Sám jazyk možná prošel vývojem, stejně jako okolnosti nejsou stejné.

To nás přivádí k jednomu zásadnímu aspektu komunikace a tím je čas. Dnešní doba však umožňuje i vcelku pohodlnou cestu nepřímé komunikace v reálném čase. A můžeme i zůstat u psané, která již dlouho zná dopisování či vzkazy. Avšak s rozvojem telekomunikačních a informačních technologií se tato komunikace písmem přenesla do reálného času. Se stejnou technologií se pojí přenos hlasu a obrazu. Možnost interakce, kterou technologie svým vývojem vnáší do nepřímé komunikace však nemusí mít jen blahodárný vliv. Současná její nedokonalost a cenová (ne)dostupnost tlačí na leckteré její uživatele, aby byli ve svém sdělení co nejvíce struční a výstižní. Zároveň proniká příliš silně do běžného života a stává se určitým standardem pro výměnu informací. Řekl bych, že pokud jsme nuceni neustále se vyjadřovat stručně a co možná nejrychleji, může to doopravdy zanechat neblahé následky na způsobu vlastního užívání jazyka. A podobně, máme-li po ruce technologii, která umožní okamžité „spojení" s jiným člověkem - často prakticky v jakoukoliv denní i noční dobu, nezřídka se takový postup zdá být pohodlnějším, než se nad věcí samostatně zamyslet.

První problém, domnívám se, nebude trápit lidstvo příliš dlouho, neboť (tyto) technologie se rychle vyvíjí a jejich snahou je proniknout člověku do života, tudíž se mu musí postupně přizpůsobit i ekonomicky. Ovšem druhý problém naráží na míru, s jakou budou technologické prostředky využívány a jak moc se s jejich pomocí člověk stane závislý na lidech ostatních (i na technologii samotné) - tedy jak moc se jeho myšlení stane nesamostatným a závislým na myšlení kolektivním. Nicméně opět již trochu odbočuji.

Cejpek vidí mezi problémy nepřímé komunikace ještě jeden, který bych rád zmínil: „Jsme v zajetí znakové symbolické kultury, kterou jsme si vytvořili. Jsme stále více izolováni od reálného světa."[13] V předcházejících větách zmiňoval Cejpek i další oblasti nepřímé sociální komunikace, kterým jsem doposud nevěnoval moc pozornosti. Měli bychom si připomenout, že do této skupiny spadá i film, televize, rozhlas atd. Čím více se obklopujeme touto formou komunikace, tím více pak zapadáme do onoho stavu vytržení z reality, neboť přestáváme poznávat svět skrze vlastní vnímání, ale skrze myšlenky zformulované druhými.

Než zakončím tuto část, vrátím se ještě kousek zpět a zdůrazním jednu podstatnou vlastnost přímé sociální komunikace. Vlastně si ji opět vypůjčím od Cejpka, jelikož je výstižná: „Je to setkání a konfrontace dvou živých bytostí, dvou 'vnitřních prostředí‘, dvou jedinečných a nezaměnitelných osobnostních fondů. Významnou část, ba někdy i většinu z toho, co si sdělují v přímé komunikaci, předávají si lidé mimo hmotné ztvárnění vět. Větám, které pronášejí, když spolu hovoří, dodávají smysl 'mimořečové síly‘, které pocházejí z 'vnitřního prostředí‘ člověka, z jeho psychiky, z jeho duchovního obrazu."[14] Tímto jsem chtěl naznačit, že komunikace není pouhou výměnou slov či sdělení, ale že existuje i komplexní množství  dorozumívacích prostředků, které slouží jako podpora jazyku. Společně dokreslují to, co je slovy sdělováno a na druhé straně slouží jako pomůcka ke správnému dekódování sdělení.

Umělé jazyky

Povzneseme-li se nad jazyk do větší výše, abychom ho mohli pozorovat v širších souvislostech, objevíme komplikace mnohem složitější, než s jakými jsme se v této práci doposud potýkali - totiž domluva bez pomocné „berle" společné znalosti objektivního jazyka. Dorozumívání na poli setkání dvou (a více) odlišných jazyků je problém, který do dnešních dob umíme rozumně vyřešit pouze tak, že se naučíme vedle svého mateřského jazyka i jazyk cizí. Tyto jazykové překážky však trápí myšlení lidstva již řadu staletí a vedly většinou - odečteme-li předchozí možnost - v černobílé řešení: buď národ jiného jazyka podrobíme a donutíme jej naučit se náš vlastní jazyk (v historii častější postup), anebo vymyslíme jazyk univerzální, který se bude moci naučit každý národ vedle svého vlastního. Druhá varianta nás v této práci bude zajímat více, neboť ta vyústila v tvorbu jazyků umělých, kterým dnes říkáme například „pomocné jazyky mezinárodní".

Avšak dříve než se pustím do myšlenek o umělých jazycích - kterých je dnes široká škála a zdaleka již neslouží k pouhé mezinárodní komunikaci, měl bych nejprve umělý jazyk definovat. Slovník praví: „Umělými jazyky se rozumějí tzv. univerzální jazyky (např. volapük - 1880, esperanto - 1887 atd.) v zjednodušené podobě imitující systémy přirozeného jazyka, popř. formálního jazyka, v nichž se má odstranit vágnost a víceznačnost přirozeného jazyka. Jde tedy o 'jazyk‘ matematických a logických kalkulů, který definovaným způsobem používá výrazů přirozeného jazyka (...)."[15] Jinými slovy: jazyk umělý postrádá přirozený vývoj jazyka přirozeného, byl vykonstruován na předem vymyšlených základech. Zatímco přirozený jazyk je ve svém vývoji spontánní, umělý jazyk se nevyvíjí nebo jeho vývoj určují předem dané hranice, odvozené z umělých pravidel.

V současnosti nacházíme mnoho oblastí, do kterých tvorba umělých jazyků zasahuje. Vynecháme-li potřeby mezinárodní komunikace, můžeme vyjmenovat celou řadu jejich užití v oblasti informačních technologií. Existují jazyky programovací, jež jsou pokračováním tzv. strojových jazyků, které „(...) na základě binárních symbolů dovolují přímý přístup k hardwaru, jsou však pro běžného uživatele obtížně osvojitelné. Programovací jaz. proto binární symboly nahrazují 'zkratkami‘, nebo programovacími 'slovy‘ a 'symboly‘, které jsou různě obsáhlým 'shrnutím‘ kombinací binárních symbolů. S pomocí těchto slov a symbolů se 'píší‘ programy, 'čitelné‘ a 'srozumitelné‘ pro programátora, po příslušném 'překladu‘ také pro počítač, ne však pro každého uživatele, pro kterého se proto 'komunikace‘ s počítačem simuluje do formy otázek a odpovědí zformulovaných v přirozeném jazyce (...)."[16] Jelikož je počítač stroj, složený z elektronických součástek, které fungují na principu zapnuto-vypnuto, je možné dávat mu „povely" v jazyce binárním. Spolu s vývojem technologie a jejím začlenění do společnosti bylo třeba vymyslet srozumitelnějších cest, aby i laik mohl svůj stroj ovládat. Počítače dnes s uživatelem komunikují prostřednictvím uživatelského rozhraní, dříve (a není tomu dávno) se povely počítači servírovaly v podobě děrných štítků. S informačními technologiemi souvisí také dotazovací jazyky, které známe například z internetových vyhledávačů (nejčastěji, nikoliv však výhradně). A chceme-li něco vyhledávat, předpokládá se, že jsme předtím něco pořádali - dle určitého systému, ve kterém je možné vyhledávání.

Dostávám se tak k oblasti, která již není přímo vázána na počítač, neboť existovala před jeho vynálezem. Pořádání informací známe důvěrně z knihoven, které utvářejí systematicky uspořádané sbírky dokumentů. S tímto „pořádáním" se pojí selekční jazyk. Ten je Českou terminologickou databází knihovnictví a informační vědy (TDKIV) charakterizován jako: „Umělý informační jazyk používaný k vyjádření identifikačních nebo obsahových selekčních údajů za účelem pořádání, ukládání a vyhledávání dokumentů. (...)"[17] Selekční jazyk se snaží o formalizaci obsahu dokumentů a jejich pořádání na základě nalezených podobností. Pořádání může probíhat i podle „formálních" aspektů dokumentů (například dle typů nosiče či jmen autorů nebo samotných názvů dokumentů). Ponechme teď stranou celkovou problematiku selekčních jazyků a podívejme se v příkladu pouze na jednu z jejích částí: Věcné pořádání, tedy takové, které vychází z obsahové charakteristiky, naráží často na různorodé „záludnosti" přirozeného jazyka. Jelikož se snaží popsat významovou složku jazyka a tu poté členit, ocitají se často selekční jazyky před překážkami ve formě nejednoznačnosti přirozených jazyků. Příkladem může být homonymie či polysémie, které už byly zmiňovány. Takové sémantické vztahy se snaží postihnout tezaury - řízené slovníky. Dalo by se s nadsázkou říct, že když se selekční jazyky snaží třídit prvky významu jazyka, pragmatika jim „háže klacky pod nohy".

Umělé jazyky a komunikace

Jednou z oblastí pro utváření umělých jazyků je tedy i mezinárodní komunikace. Problém dorozumění zaměstnává myšlení lidstva již od dávných dob. Během staletí se v historii objevují různé návrhy řešení tohoto problému. Můžeme si představit středověkou Evropu jako veliké tržiště, kde se každý překřikuje a předhání v argumentech, proč by zrovna ten jeho jazyk měl být univerzální. Jak píše Eco[18], samotnému hledání kompromisů předcházely (a později jej věrně provázely) snahy různých národů protlačit vlastní jazyk do pozice toho univerzálního. A podobně jako si jazykovou různorodost známého světa po staletí vysvětlovali lidé příběhem o Babylónské věži, tak se v historii objevili i tací, kteří tvrdili, že jejich národ je potomkem někoho, kdo biblickému zmatení unikl[19]. Že jejich národ by tedy mohl skrývat v základech vlastního, současného jazyka tajemství univerzálního jazyka, toho, kterým mluvili všichni lidé před „incidentem s věží". Různé národy si vymýšlely historky o svém původu či jiné důvody proč by měli být jejich jazyky těmi pravými.

Jazyk, úzce spjatý s kulturou, je součástí národního dědictví a každý národ je na něj patřičně hrdý. Je tedy předvídatelné, že žádný by se svého jazyka nechtěl jen tak vzdát (a naopak: jaké by to bylo, kdyby celý svět mluvil naším jazykem?!). Po dlouhém čase, takového mezinárodního handrkování, pravděpodobně muselo být všem jasné, že takto se domluvy nedoberou a objevila se myšlenka jazyka, který by se opíral o základy většího množství řečí než jedné - netvrdím však, že touto myšlenkou se definitivně vytěsnily sny o prosazení jednoho, vlastního jazyka, který „vládne všem".

Důležitý byl ale i pohled, kterým se na jazyk tehdejší učenci dívali. Dříve byl pojen s abstraktním světem ideí, jména věcí pramenila z jejich podstaty. V dobách osvícenství se však toto pojetí mění a na jazyk je pohlíženo více jako na něco, co nás pojí s vlastním vnímáním světa. Jazyk se tak přesunul z neurčitého usazení kdesi v univerzu do nitra člověka samotného, přiblížil se mu. Byla to také doba, kdy se lidé začali více zamýšlet nad principy myšlení a vnímání ostatně.

Teď však zpět k mezinárodním pomocným jazykům. Přeskočím počátky jejich vývoje a vstoupím přímo do dob 19. století, ze kterých vzešlo Esperanto, o kterém slyšel ve svém  životě patrně téměř každý.

Esperanto vymyslel ruský lékař Ludvík Lazar Zamenhof a zveřejnil jej v roce1887. Jeho ideou bylo vymyslet jazyk, který by byl snadno osvojitelný a mohl odstranit jazykové bariéry, ve kterých viděl příčiny častých sporů mezi lidmi odlišných národů. Je to jazyk, který měl přispět k všeobecnému míru a napomoci při mezinárodních stycích. Jako takový musel být lehce naučitelný a zároveň se by se měl zakládat na tradicích množství odlišných národních jazyků. Zamenhof si tak zkrátka „vypůjčil" pro svůj jazyk to nejlepší, co v ostatních našel: „Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků, zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv. Morfémy jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov, esperanto má tedy mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná jazyky aglutinační jako je japonština, svahilština nebo turečtina."[20] Aby se esperanto stalo dobře přístupným, bylo třeba zredukovat slovní zásobu. Zamenhof přišel s koncepcí pravidelných předpon a přípon, které dovolily snížit množství slovních kořenů. Slovní zásobu přejímal především ze západních jazyků, které tehdy byly na školách po celém světě vyučovány. Esperanto se stalo široce používaným jazykem, ačkoliv nedosáhlo na stupeň univerzálně užívaného, mezinárodního jazyka.

V současné době se spíš rozmáhá komunikace v angličtině nebo její zjednodušené formě, což se patrně pojí s rozvojem informačních technologií, který do světa proniká z anglicky hovořícího prostředí. V tomto odvětví se již anglický jazyk stal určitým standardem. S technologií je spjat obchod, s nímž se zase úzce pojí politika. Angličtina tak postupně stále častěji proniká do života obyčejných lidí jako „světový jazyk". Toto je postup, kdy přirozený jazyk sám prostupuje do mezinárodní komunikace. Není to však postup násilný, jakým byla například povinná výuka ruského jazyka v Sovětském svazu.

Na tomto místě bych také zmínil i jeden umělý jazyk, který se rozhodla prosadit totalitní diktatura na svém území. Vše je zcela fiktivní a pochází z Orwellova románu 1984.[21] Jazyk se jmenoval „Newspeak" a měl sloužit k dokonalejší kontrole veřejnosti. Byť jde o fikci, do oblasti umělých jazyků spadá Newspeak také. Tato „reforma" jazyka se v Orwellově knize odehrává na pozadí společnosti řízené diktaturou, která chce co nejintenzivněji kontrolovat dění ve společnosti, zasahovat do života člověka a co nejvíce ho vzdálit svobodě tím, že mu pocit potřeby svobody zcela vymýtí z myšlení. Ke svobodě, jak již bylo naznačeno, patří i přirozený jazyk a jeho volné užití (langue a parole...). Myšlenka zde byla taková, že pokud se podaří ovládnout a kontrolovat jazyk, podaří se proniknout i do myšlení člověka (které je na něm stavěno). Tím, že neexistují výrazy, které by popsaly nežádoucí myšlení, je téměř nemožné nežádoucím směrem uvažovat. Obdobně tomu je v principu zjednodušování slov a odstraňování jazykové pestrosti vyjadřování: „Nejde jen o synonyma, ale i o antonyma. Koneckonců, jaké oprávnění má slovo, které je jen protikladem jiného slova? Slovo obsahuje protiklad už samo v sobě. Vezmi například adjektivum ,dobrý‘. A když už máš slovo jako ,dobrý‘, k čemu je adjektivum ,špatný‘? ,Nedobrý‘ docela stačí - je dokonce lepší, protože je přesný protiklad, což to druhé není. Anebo když potřebuješ silnější výraz pro ,dobrý‘, jaký má smysl, aby existovala celá řada vágních, zbytečných slov, jako ,vynikající‘ a ,skvělý‘, a všechna ostatní? ,Veledobrý‘ ten význam pokrývá, nebo ,převeledobrý‘, když chceš něco ještě silnější. Samozřejmě že tyto tvary už používáme, ale v konečné verzi newspeaku nebude už nic jiného. Nakonec bude celý pojem dobra a zla vyjadřovat jen šest slov - ve skutečnosti jen jediné slovo."[22] Takové radikální seškrtání možností vyjadřovat se mělo vnést do duše lidu pokojnost, poslušnost systému a chtělo zamezit jedinečnosti, stejně jako omezit přílišné a tedy i nežádoucí přemýšlení.

Zde jde vidět, že umělé jazyky nemusí v principu sloužit pouze těm „dobrým" účelům. Tím, jak je jazyk úzce spjat s myslí, je myšlení doslova citlivě závislé na pestrosti jazyka. Je vcelku jedno, zda-li se ona pestrost odstraní chirurgicky (jak o tom psal Orwell), nebo se postupně vytratí vlivem zjednodušování, se kterým se dnes často setkáváme. Dnešní doba je plná titulků, obrázků a rychlých zpráv, komunikace nepřímou formou sílí a zjednodušuje se. Na barvitost vyjadřování přestávají být kladeny nároky, zatímco stoupá potřeba jednoznačnosti, stručnosti a hlavně rychlosti. Nicméně toto je již otázka jiná a nebudu k ní znovu odbíhat.

Abych zakončil tuto část, věnující se umělým jazykům a komunikaci, zmíním ještě několik důležitých kroků v jejich vývoji. Po celý středověk (ale i novověk) se za univerzální jazyk vzdělání považovala latina. V určitých odvětvích vědy je tomu tak doposud (například botanika, medicína...). Nebylo by tedy správné ji nezmínit. K vskutku pravým umělým, vykonstruovaným jazykům patří také volapük, předchůdce esperanta. V souvislosti s pronikáním angličtiny do mezinárodních vztahů, bych také zmínil Basic English - projekt Charlese Kay Ogdena, který podstatně zjednodušuje angličtinu redukcí slovní zásoby (především sloves) a úpravou pravidel.[23] Umělých či univerzálně užívaných jazyků historie přinesla již mnoho, jejich výčet by mohl být bohatší. Avšak byl by zbytečný vzhledem k účelu této práce.

Závěr

Tento text neměla přinést žádné hlubinné zkoumání problematiky přirozených a umělých jazyků. Jeho účelem bylo nastínit způsob, jakým umělé jazyky pronikají do „života" jazyků přirozených a zároveň popsat základní aspekty přirozeného jazyka samotného. Jelikož je jazyk součástí kulturního dědictví, snažil jsem se na něj nahlížet v tomto kontextu. A protože jde hlavně o komunikaci mezi lidmi a její vývoj, bylo v mé snaze zaměřit text tímto směrem. Myslím si, že vytyčených cílů jsem dosáhl, zároveň však jedním dechem musím dodat, že jsem nepodal popis vyčerpávající. Byl k tomu prostý důvod: problematika tak, jak jsem se ji rozhodl přiblížit, je opravdu rozsáhlá. Nemohl jsem tedy provádět hlubší analýzu systému jazyka, jelikož tím bych jí ukrojil z celého koláče příliš veliký díl a čím větší by byl, tím méně by zbylo na charakteristiku komunikace. Obdobně to platí i pro ostatní dílčí témata.

Zároveň jsem se pokusil nastínit několik otázek, které se týkají současného vztahu člověka k jazyku. Opět jsem se zdržel polemiky a možností odpovídat na ně, jelikož odpovědi by vyžadovaly hlubšího zkoumání. Šlo mi zde tedy o podání a shrnutí základních informací z tohoto tématu. Ústředním bodem tématiky byl jazyk přirozený v komunikaci a ve vnímání. Tomu byla také věnována ona větší část mé práce.

Použité zdroje

1.       CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 802461037x.

2.       ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2004. 341 s. ISBN 80-246-0154-0.

3.       ECO, Umberto. Mysl s smysl : Sémiotický pohled na svět. Uspořádal Jiří Fiala. Praha : Moraviapress, 2000. 183 s. ISBN 80-86181-36-7.

4.       FRAŇEK, Marek. Hudební psychologie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 238 s. ISBN 8024609657.

5.       KARLÍK, Petr - NEKULA, Marek - PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002.

6.       KTD - Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) : KTD - Úplné zobrazení záznamu [online]. Ex Libris, c2004 [cit. 2008-06-16]. Dostupný z WWW: <http://sigma.nkp.cz/F/16VRXT5IGMCSX4S53JQIU1CFU1QCVVBALKCTE2G7PTUH9PGL5F....

7.       ORWELL, George. 1984. Přeložila Eva Šimečková. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1991. 272 s. ISBN 80-206-0256-9.

8.       PETRů, Marek. Kognitivní věda : Úvod do problematiky. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 89 s. ISBN 80-7368-130-7.

9.       ŠMAJS, Josef. Drama kulturní evoluce. 1. vyd. [s.l.] : [vl.n.] , 1998. 46 s.

10.    Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2002 , stránka byla naposledy editována 13. 6. 2008 v 23:16 [cit. 2008-06-17]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Esperanto>.

11.   Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2002 , Stránka byla naposledy editována 13. 4. 2008 v 23:12. [cit. 2008-06-17]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Basic_English>.



[1]    ŠMAJS, Josef. Drama kulturní evoluce. 1. vyd. [s.l.] : [vl.n.] , 1998. 46 s., s. 30.

[2]    Tamtéž, s. 32.

[3]    ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2004. 341 s. ISBN 80-246-0154-0., s. 53

[4]    Schéma převzato z: ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. Tamtéž, s. 24.

[5]    ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2004. 341 s. ISBN 80-246-0154-0., s. 55.

[6]    FRAŇEK, Marek. Hudební psychologie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 238 s. ISBN 8024609657., s. 53.

[7]    CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 802461037x., s. 182.

[8]    ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. Tamtéž. s. 20.

[9]    ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2004. 341 s. ISBN 80-246-0154-0., s. 192.

[10]  Tamtéž.

[11]  viz. Searlův experiment Čínský pokoj, popsaný například zde: PETRů, Marek. Kognitivní věda : Úvod do problematiky. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 89 s. ISBN 80-7368-130-7.

[12]  PETRů, Marek. Kognitivní věda : Úvod do problematiky. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 89 s. ISBN 80-7368-130-7. s. 24.

[13]  CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 802461037x., s. 72.

[14]  Tamtéž, s. 73.

[15]  KARLÍK, Petr - NEKULA, Marek - PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002.

[16]  Tamtéž.

[17]  KTD - Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) : KTD - Úplné zobrazení záznamu [online]. Ex Libris, c2004 [cit. 2008-06-16]. Dostupný z WWW: <http://sigma.nkp.cz/F/16VRXT5IGMCSX4S53JQIU1CFU1QCVVBALKCTE2G7PTUH9PGL5F....

[18]  ECO, Umberto. Mysl s smysl : Sémiotický pohled na svět. Uspořádal Jiří Fiala. Praha : Moraviapress, 2000. 183 s. ISBN 80-86181-36-7.

[19]  Tamtéž, s. 61

[20]  Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2002 , stránka byla naposledy editována 13. 6. 2008 v 23:16 [cit. 2008-06-17]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Esperanto>.

[21]  ORWELL, George. 1984. Přeložila Eva Šimečková. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1991. 272 s. ISBN 80-206-0256-9.

[22]  ORWELL, George. 1984. s. 38

[23]  Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2002 , Stránka byla naposledy editována 13. 4. 2008 v 23:12. [cit. 2008-06-17]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Basic_English>.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

5 komentářů

Obrázek uživatele Peter Kahoun
Rubrika "Informační systémy a technologie" podle mě neodpovídá obsahu článku, "Informační věda" sedí mnohem lépe.
Obrázek uživatele Katka Hošková
Díky za upozornění, máš pravdu. Opraveno.
Obrázek uživatele admin
Anonym
1. 10. 2011
Normal 0 21

Mám problémy s pochopením citovaného výroku Fr. Čermáka: "   je zřejmé, že se o věcech dá uvažovat, až když dostanou svá jména".

Totiž já myšlení nechápu jako manipulaci se slovy (tedy jmény věcí), ale s pojmy (tedy s představami).

   Jako je slovo jednotkou vyjadřování, tak je pojem jednotkou myšlení.

   Člověk může mít představu o tom, co má právě na mysli (a umí s touto představou manipulovat, čili myslet), aniž by to uměl slovně vyjádřit.

   Ovšem pravda je, že jazyk prostřednictvím slov obohacuje soustavu pojmů, jimiž myslí ostatní.

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Díky! 

Jen drobnou poznámku. 

"Totiž já myšlení nechápu jako manipulaci se slovy (tedy jmény věcí), ale s pojmy (tedy s představami)."

Je třeba odlišit pojem a představu. Představa je konkrétní, jednotlivá, pojem je abstraktní a obecný.

Jednotkou myšlení je pojem, který mohu vyjádřit pomocí různých slov a který je spojený s různými představami. Myšlení je manipulace s pojmy doprovázená představami věcí i slov s nimi spojenými. 

 

 

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
12. 9. 2014

Poznámek k článku bych měl několil, ale zatím jednu, kterou považuji za zásadní. Pokud odstavec Umělé jazyky, má být smysluplný je třeba, a to hned na začátku říci, že umělé jazyky jsou formální a neformální. Formální jazyky (matematika, logika, programovací jazyky) přísně vyžadují nulovou hodnotu sémantického diferenciálu interpretace (exaktní přiřazení významu jazykové konstrukci - formě ve Vašem sémantickém trojúhelníku) všech jazykových konstrukcí tvořících jazyk.Toto omezení přináší zisk v tom, že tyto jazyky mohou používat nepředstavitelně silný nástroj formální inference (odvozování). Naproti tomu neformální jazyky, mezi nimi přirozené jazyky, mají vždy hodnotu sémantického diferenciálu interpretace (v tomto případě jí říkáme konotace), jazykové konstrukce nenulovou. V případě neformálních jazyků je přiřazení významu jazykové konstruci vágní (mlhavé, rozmazané, neurčité) a vždy emocionálně zabarvené. Podrobněji viz.hesla: SÉMANTICKÝ DIFERENCIÁL, VÁGNOST, ve Wikipedii a odkazy na prameny. Mezi umělými formálními a neformálními jazyky je propast oddělující jejich možnost popisovat (v poslední době se říká reprezentovat) výsledky poznání (znalosti) reálného světa. Formální a neformální jazyky jsou vzájemně nepřevoditelné. Formální jazyky jsou schopny popisovat pouze znalosti získané umělým poznáním exaktních věd (Galileo, Newton) , neformální jazyky popisují znalosti získané pirozeným lidským poznáním, kde filtrem poznání je vágnost. Umělé poznání je založeno na použití diskétního filtru poznání a je základem exaktních věd.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback