Problematika aplikace myšlenky Open Access do praxe v akademickém prostředí

Článek se zaměřuje na otevřený přístup jako poměrně nový pojem spojený se změnami v komunikaci vědeckých poznatků. Otevřený přístup usiluje o okamžitý, neomezený online přístup k odborným informacím pocházejícím zejména z vědeckého výzkumu. Otevřený přístup je v textu představen zejména v souvislosti s možnostmi jeho realizace v akademickém prostředí.

Poznámka redakce: jedná se o první část výtahu z magisterské diplomové práce: KRÁLOVÁ, Jaroslava.  Problematika aplikace myšlenky Open Access do praxe v akademickém prostředí. Brno, 2011. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informačních studií a knihovnictví. 85 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Věra Jurmanová Volemanová.

Otevřený přístup

 

Open Access neboli otevřený přístup prosazuje myšlenku okamžitého, nepřetržitého a neomezeného online přístupu zejména k vědeckým poznatkům.
Klade důraz na jejich širokou dostupnost a možnost jejich rychlého šíření. Tuto myšlenku můžeme označit již za poměrně starou, avšak vznik tzv. hnutí za otevřený přístup (open access movement) lze zasadit „až" na počátek 21. století, kdy byla umožněna jeho široká realizace. Vychází především z nových technologických možností - rozvoje informačních a komunikačních technologií a zejména internetu (síťové propojení; což lze považovat za nástroj pro rozsáhlý, bezbariérový přístup k vědeckým informacím) a jeho rozšíření. 

Pojem Open Access jako takový byl poprvé definován v roce 2001 na konferenci v Budapešti, která se věnovala problematice měnící se vědecké komunikace. Toto setkání položilo základy Budapešťské iniciativy za otevřený přístup - BOAI (Budapest Open Access Initiative) a zároveň zde byly poprvé definovány podstatné prvky otevřeného přístupu.

Mezi základní charakteristiky otevřeného přístupu patří:[1]

-          volná dostupnost - bez finančního či časového omezení;

-          přístup online na internetu;

-          odbornost, vědeckost a s tím související zajišťování kvality (tradičně prostřednictvím procesu peer-review[2]);

-          autoři tvoří bez nároku na honorář za publikování;

-          velké množství možných a povolených užití děl s otevřeným přístupem (tomu odpovídá časté využívání svobodných licencí, např. Creative Commons);

-          dvě základní strategie realizace otevřeného přístupu.

Vznik hnutí za otevřený přístup

Úrodnou půdu pro vznik hnutí poskytla rostoucí nespokojenost s cenami odborných publikací a časopisů a jejich omezená přístupnost. V literatuře je často otevřený přístup spojován s překonáváním bariér, jako je právě cena (např. licenční poplatky, předplatné periodik apod.) či tzv. bariéra oprávnění (tedy omezení týkající se autorských práv a nejrůznějších licencí).[3]

Miroslav Bartošek ve svém článku jmenuje následující podněty pro vznik otevřeného přístupu: jedná se např. o důvody, které lze nazvat jako „odvolávající se na sociálně zodpovědné chování institucí."[4] Je to snaha, aby byly výsledky vědecké činnosti dané instituce široce přístupné, zejména jedná-li se např. o výzkum placený z veřejných finančních prostředků. Neméně významným důvodem je i snaha najít nový model publikovaní vědeckých výsledků, tedy vědecké komunikace, a nahradit tak nevyhovující stávající systém.

„Starý" model se potkává s mnoha problémy, z nichž některé se objevily díky novým informačním a komunikačním technologiím. Mezi problémy lze zařadit např. příliš dlouhý proces publikování ve vědeckých časopisech. Dále jsou to vysoké ceny předplatného vědeckých časopisů. Jedná se o tzv. krizi seriálů, kterou lze vyjádřit např. jako [překlad autorky]:

„rozdíl mezi poměrem literatury, ke které mají knihovny přístup a informacemi, které potřebují výzkumníci k efektivní práci."[5]
Může to být rovněž snaha nakladatelství monopolizovat trh vědeckých publikací. Z pragmatického pohledu lze za pohnutku k otevřenému přístupu zařadit i snahu zviditelnit sebe i svoji práci - jak na úrovni jednotlivých vědců (jedinců), tak i na úrovni institucí samotných.

Realizace otevřeného přístupu

 

Základní způsoby realizace otevřeného přístupu byly představeny na již zmíněné konferenci v Budapešti. Zde byly navrženy dvě strategie, které se navzájem doplňují.     

První z nich je tzv. zlatá cesta (Golden Road), která představuje časopisy s otevřeným přístupem (Open Access Journals). V tomto případě jsou to vydavatelé těchto časopisů, kteří poskytují otevřený přístup. Mohou to být časopisy, které s tím účelem již vznikly (OA-born) či se tak „transformovaly". To znamená, že se jedná o klasické časopisy, které za určitých podmínek umožňují otevřený přístup.

Tato cesta vychází z tradičního způsobu publikování odborných informací. Je zde zajišťována kontrola kvality obsahu, nejčastěji prostřednictví procesu peer-review. Finanční prostředky však nejsou získávány od čtenářů (uživatelů), ale jsou zajišťovány jinými způsoby. Mezinárodní seznam časopisů s otevřeným přístupem lze nalézt v adresáři DOAJ (The Directory of Open Access Journals).[6]

Dalším způsobem realizace otevřeného přístupu je tzv. autoarchivace (self-archiving), kdy otevřený přístup poskytují samotní autoři. Autoři sami archivují (popř. to dělá někdo autorem pověřený) své práce. Mohou je umisťovat na své webové stránky nebo do speciálních, pro tento účel vytvořených úložišť digitálních dokumentů. V prostředí otevřeného přístupu bývají většinou nazývány jako repozitáře (repositories), popř. archivy elektronických tisků, tzv. e-printů (souhrnné označení pro preprinty a postprinty, tedy verze odborných článků v různých fázích vývoje během publikačního procesu).[7] Tato cesta je nazývána jako zelená (Green Road). Repozitáře jsou zpravidla budovány vědeckými či vzdělávacími institucemi a organizacemi a slouží k ukládání, archivování a zpřístupňování vědeckých výsledků dané instituce (institucionální repozitáře), skupiny organizací či určitého oboru (předmětové repozitáře).

Obě zmíněné strategie jsou uváděny odděleně. V praxi však existují vedle sebe. A fakticky může otevřený přístup z jejich koexistence jen profitovat. Vezmeme-li v úvahu například repozitáře, často jim bývá vytýkána nedostatečná kontrola kvality obsahu. Zde se tak přímo nabízí možnost spolupráce mezi repozitáři či archivy a časopisy s otevřeným přístupem, které by se zajišťováním kvality materiálů mohly značně pomoci.

Akademické prostředí a otevřený přístup

Otevřený přístup byl již od svého vzniku s akademickým prostředím svázán a právě prostředí akademických institucí představuje úrodnou půdou pro zkoumání aplikace myšlenky otevřeného přístupu. Akademické instituce se s problematikou otevřeného přístupu střetávají v mnoha bodech. Může se jednat o komunikaci vědeckých poznatků jako takovou, roli těchto institucí při realizaci otevřeného přístupu či při jeho propagaci.

Akademické instituce patří k jednomu ze základních aktérů procesu tvorby a distribuce vědeckého poznání a jsou tedy také významnými hráči na poli otevřeného přístupu.

 

Akademické instituce a komunikace vědeckých informací

Mluvíme-li o otevřeném přístupu k vědeckým informacím, jedná se o informace, které vznikly jako výsledek vědeckého bádání či výzkumů.

Tyto informace jsou pak zveřejňovány neboli komunikovány (ať už se jedná o publikování[8] nebo jiné cesty). V takovém případě můžeme hovořit o vědecké komunikaci či komunikaci vědeckých informací. Otevřený přístup je ve své podstatě s vědeckou komunikací úzce spjat.

Vědeckou komunikaci obecně můžeme definovat jako: „souhrn publikovaných, prezentovaných i popularizovaných informací o vědeckých objevech".[9] Probíhá základními dvěma kanály, které můžeme označit za formální a neformální komunikaci. Do formální můžeme například zařadit publikaci článků ve vědeckých časopisech[10] či kapitol v monografiích. Neformální komunikaci představuje např. e-mailová konference s kolegou či výměna preprintů a postprintů.

Lze říci, že otevřený přístup zasahuje do obou těchto forem. Časopisy s otevřeným přístupem mohou být příkladem formální komunikace (jako alternativa klasických vědeckých časopisů) a výměnu e-printů prostřednictvím repozitářů lze zase považovat za případ komunikace neformální (popř. poloformální v případě institucionálních repozitářů). 

Role akademických institucí při realizaci otevřeného přístupu

Akademické instituce mají dlouhodobé zkušenosti s komunikací vědeckých poznatků a jejich knihovny se zpřístupňováním těchto informací studentům i akademickým pracovníkům organizace. Proto to se jejich účast při prosazování a realizaci otevřeného přístupu přímo nabízí.

Protože se jedná o poměrně širokou oblast, budu vycházet ze základních dvou možností realizace otevřeného přístupu - zlaté a zelené cesty.

Zlatá cesta, tedy časopisy s otevřeným přístupem, se může zdát jako ideální způsob aplikace otevřeného přístupu v akademickém prostředí. Existuje zde totiž dlouhá tradice vydávání periodik, takže by se na ni mohlo navázat. Zlatá cesta otevřeného přístupu tedy působí v oblasti formální komunikace, zejména v prostředí vědeckých časopisů.

Zelená cesta realizace otevřeného přístupu by se mohla v akademickém prostředí jevit jako krok do neznáma. Nemusí to ale nutně být pravda. Nabízí se zde totiž možnost do jisté míry navázat na poměrně běžnou praxi mnoha autorů, při níž si navzájem vyměňují preprinty a postprinty svých článků. Díky repozitářům lze tyto možnosti dále rozšiřovat, a tak co nejlépe využívat síťové elektronické prostředí a jeho výhody. Klíčové je v tomto případě zdůraznit výhody a možnosti institucionalizovaných řešení. V neposlední řadě lze samozřejmě využít zkušenosti mnoha institucí a zejména jejich knihoven s nejrůznějšími archivy či digitálními knihovnami.

Politika otevřeného přístupu

Při prosazování otevřeného přístupu je velmi důležité, jakým způsobem taková realizace probíhá. Tedy do značné míry jaké ovzduší „panuje" v dané organizaci směrem k otevřenému přístupu, odkud přichází případný impulz tímto směrem.

Zpravidla se hovoří o tzv. politice otevřeného přístupu.[11] V podstatě k tomu lze přistupovat dvojím způsobem - a to shora anebo zdola. Při cestě shora zpravidla vychází podnět od vedení dané instituce. Často to samozřejmě souvisí se situací v zemi, kde např. univerzita působí. V mnoha státech existují programy na národní úrovni, které otevřený přístup propagují. Dále mají svůj vliv i grantové agentury (státní či komerční), které rovněž mohou otevřený přístup prosazovat. Často podmiňují poskytování financí právě zveřejňováním výsledků jimi podporovaného výzkumu v režimu otevřeného přístupu. Příkladem může být německá agentura DFG (Deutsche Forschunngsgemeinschaf) nebo britská Wellcome Trust. Pokud je otevřený přístup v zemi „přítomen" na více frontách, je pravděpodobnější, že tuto strategii budou přebírat i vedení vzdělávacích institucí, pokud to samozřejmě není přímo dáno za povinnost.

V rámci jednotlivých institucí pak mají tyto politiky shora podobu nejrůznějších dokumentů, které mohou vznikat buď před samotnou realizací otevřeného přístupu, nebo ad hoc. Takováto podpora dodává větší vážnost a rovněž má často na samotné autory značný vliv.

Druhou možností podnětů vzniku repozitářů či periodik s otevřeným přístupem je podnět zdola. Velmi často jde o knihovníky a informační pracovníky, kteří k problematice otevřeného přístupu obecně přistupují velmi aktivně a vidí v něm určitý potenciál. Tato aktivita bývá spojena s tvorbou a správou repozitářů s otevřeným přístupem. I v tomto případě je samozřejmě důležitá spolupráce s vedením univerzity, protože jinak je jen velmi obtížné prosadit to úspěšně na takové úrovni. Ať už se jedná o realizaci otevřeného přístupu shora nebo zdola, je v tomto kontextu velmi důležité zejména dokázat akademickou obec přesvědčit o přínosech zbudování repozitáře.

Digitální repozitáře

Digitální repozitáře jsou v podstatě úložné prostory, kam autoři (nebo osoby jimi pověřené) umisťují např. články a další vědecké materiály prostřednictvím procesu tzv. autoarchivace.[12] Tímto způsobem je naplňována zelená cesta otevřeného přístupu.

Digitální repozitář je poměrně široký pojem, který vznikl již dříve nezávisle na myšlence otevřeného přístupu. Lze se s ním setkat např. v problematice digitálních knihoven. Ve spojení s otevřeným přístupem pak získává specifický význam. Dále v textu budou digitálními repozitáři chápány repozitáře s otevřeným přístupem (tzv. open access repositories) - tzn. takové, které poskytují alespoň částečný otevřený přístup ke svému obsahu a obecně naplňují myšlenku otevřeného přístupu. Jednoduše řečeno se jedná o repozitář obsahující veřejně přístupné (prostřednictvím internetu) odborné materiály pocházející zejména z vědeckého výzkumu.

Otevřené repozitáře

Vznik digitálních repozitářů s otevřeným přístupem definovaných výše je otázkou zejména několika posledních let.

Otevřenost digitálních repozitářů může být chápána hned z několika vzájemně provázaných pohledů. Prvním z nich je otázka přístupnosti jejich obsahu, což si primárně klade za cíl právě hnutí za otevřený přístup. Druhým velmi důležitým hlediskem je otevřenost na softwarové úrovni. Dochází k vývoji a rozvoji mnoha open source řešení pro využití v digitálních repozitářích. Existují na národní i mezinárodní úrovni. Příkladem mohou být systémy jako je DSpace nebo EPrints.

Vrátíme-li se zpět k otevřenosti digitálních repozitářů, nesmíme zapomenout na interoperabilitu.[13] Na tomto místě je třeba zmínit tzv. iniciativu otevřených archivů (OAI, Open Archives Initiative), která se řešením interoperability zabývá a která značnou měrou přispěla k rozvoji digitálních repozitářů. Otázka interoperability je z hlediska dosažení cílů, které si hnutí za otevřený přístup klade, velmi důležitá. Na jedné straně je tvorba a spravování jednotlivých repozitářů (či vydávání časopisů) a na straně druhé pak přístup k tomuto obsahu. Teoreticky každý, kdo má připojení k internetu, může přistupovat i k těmto informacím. Vzhledem k jejich značnému množství je však nemyslitelné prohledávat samostatně každý tento zdroj navíc za situace, kdy může být každý založen na úplně jiném softwaru a mít odlišné rozhraní. Z toho důvodu se nabízejí možnosti vyhledávání napříč jednotlivými zdroji.[14]

Jedno z možných řešení nabízí právě iniciativa otevřených archivů, jejímž cílem je vytváření standardů interoperability (na úrovni metadat).[15] Pro tyto účely byl vytvořen protokol pro sklízení metadat OAI-PMH (Open Archives Initiative Protocol for Metadata Harvesting). V rámci činnosti OAI byly dále pro výměnu metadat definovány dvě skupiny tzv. „účastnických subjektů".[16] Vymezují dvě role při nakládání s metadaty:

  • Poskytovatelé dat: mezi ně lze zařadit vlastníky a správce nejrůznějších digitálních archivů a úložišť. Umožňují přístup kobsahu svých repozitářů - na úrovni metadat aněkdy ikplným textům (nejběžněji se jedná o vědecké články a jiné odborné dokumenty). Tato data jsou pak vlastně de facto nabízena právě poskytovatelům služeb.
  • Poskytovatelé služeb: vytváří služby nad jednotlivými úložišti. Sklízejí (meta)data, která nabízí poskytovatelé dat. Zprostředkovávají jejich obsah. Nabízí nejrůznější vyhledávací mechanismy, kterými usnadňují koncovým uživatelům hledání azískávání dat od velkého množství poskytovatelů. Uživatel tak může zjednoho místa přistupovat kobsahu mnoha úložišť. Příkladem poskytovatele služeb mohou být specializované vyhledávače Scirus nebo BASE (Bielefeld Academic Search Engine).

 

Podíváme-li se na toto rozdělení z hlediska akademických institucí, nabízí se otázka, jakou zde hrají roli. Beze sporu jsou poskytovateli dat, protože jsou tvůrci i správci digitálních repozitářů. Jak je to však s poskytováním služeb? V praxi často nalezneme spojení obou těchto rolí. Akademické instituce mohou být zároveň poskytovateli dat i služeb, což může posilovat jejich roli v procesu poskytování přístupu a uchovávání odborných informací.

Seznamy poskytovatelů dat i služeb se nachází na webu iniciativy otevřených archivů.[17] Na základě tohoto indexu si můžeme udělat alespoň základní představu, jak jsou na tom akademické instituce v roli těchto poskytovatelů (s využitím protokolu OAI-PMH).

Dělení repozitářů 

Digitální repozitáře lze rozdělovat několika způsoby. Nejčastěji se jedná o dva základní druhy - institucionální a předmětový. Chris Armbruster a Laurent Romary k nim ve svém článku[18] přidávají další dva - výzkumný repozitář a národní repozitářový systém. Dělení představuje jakési ideální modelové případy. V praxi totiž dochází k prolínání více typů repozitářů.

Předmětově profilované repozitáře (subject-based repositories)

Jedná se pravděpodobně o vývojově nejstarší typ. Vyznačuje se zaměřením na jednu (popř. několik) „předmětově vymezenou oblast vědy"[19]. Tyto repozitáře bývají zřizovány zpravidla členy určité komunity kolem některé vědecké oblasti a to na mezinárodní úrovni. V mnoha případech se zaměření obsahu postupně rozšiřuje na více oblastí.

Jedním z nejznámějších předmětových repozitářů je např. arXiv.org,[20] jehož obsah je zaměřen na fyziku, matematiku, statistiku, astronomii nebo počítače a informační technologie.

Institucionální repozitáře (institutional repositories)

Institucionální repozitáře představují specifický typ digitálních repozitářů s otevřeným přístupem, který je vázaný na určitou vědecko-výzkumnou či vzdělávací instituci. Slouží k uchovávání, spravování a zpřístupňování výsledků činnosti instituce a jejích členů. V kontextu otevřeného přístupu je důležité zmínit především jejich zaměření na shromažďování vědeckých výstupů organizace.

Repozitáře tohoto typu najdeme na celé řadě vědeckých a vzdělávacích institucí po celém světě. Jedním z nich je i úložiště, které spravuje Massachusettský technologický institut (MIT). DSpace@MIT patří mezi institucionálními repozitáři k těm nejčastěji zmiňovaným. O jeho chod se starají knihovny institutu. V současné době obsahuje na 45 tisíc jednotek. Jak je uvedeno na webových stránkách repozitáře, slouží k [překlad autorky]: „uchovávání, sdílení a vyhledávání digitálních výzkumných materiálů v rámci institutu".[21]

Vědeckovýzkumný repozitář (research repository)

Jedná se o typ repozitáře, jehož vznik je zpravidla sponzorován nějakou grantovou agenturou či obecně organizací, která financuje nebo provádí vědecký výzkum. Finanční prostředky pro výzkum jsou často svázány s povinností umisťovat výsledky výzkumu právě do digitálního repozitáře.    

Jako příklad lze uvést Max Planck Society eDoc Server,[22] který spravuje Společnost Maxe Plancka. Slouží jako přístupový bod k vědeckým výstupům společnosti. Usiluje o šíření a uchovávání těchto poznatků.

Národní repozitářový systém (national repository system)

Slouží k uchování a zpřístupňování odborných informací na obecnější národní úrovni. Často spojují a poskytují přístup k dalším systémům. Může se jednat o federativní nebo unifikované systémy. Obvykle tyto systémy zpřístupňují vědecké materiály v národním jazyce, upozorňují na významné práce nebo osobnosti (vědce) a také vyvíjí systémy pro vysokoškolské kvalifikační práce.[23]

Příkladem může být nizozemský systém NARCIS[24] (National Academic Research and Collaborations Information System). Jedná se o portál, který na národní úrovni poskytuje přístup k vědeckým materiálům (včetně těch s otevřeným přístupem) z repozitářů univerzit a vědeckých institucí.

V České republice bychom do této kategorie mohli částečně zařadit projekt Národního úložiště šedé literatury (NUŠL),[25] které se zabývá zpřístupňováním a uchováváním šedé literatury. V rámci projektu je vytvářen i digitální repozitář.

 

Použité zdroje

1.      ArXiv.org e-Print archive [online]. [1991] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://arxiv.org/

2.      ARMBRUSTER, Chris a Laurent ROMARY. Comparing repository types: challenges and barriers for subjekt-based repositories, research repositories, national repository systems and institutional repositories in scholarly communication [online]. 2009 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=150690

3.      BAILEY, Charles, W. What Is Open Access? In: Open Access: key strategic, technical and economic aspects. Oxford: Chandos Publishing, 2006, s. 13 - 26. ISBN 1-84334-203-0.

4.      BARTOŠEK, Miroslav. Open access - otevřený přístup k vědeckým informacím. Úvod do problematiky. Zpravodaj ÚVT MU. 2009, roč. XX č. 2, s. 1-7. ISSN 1212-0901.

5.      Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2009 [cit. 2011-05-09]. Dostupné  z: http://aleph.nkp.cz/F/3IXN3YCNK1286SB5UMSJ7J36BNK7XQEMGRF3U1192SJ6H1UY2F-49092?func=file&file_name=find-b&local_base=KTD

6.      DOAJ: Directory of Open Access Journals [online]. 2011 [cit. 2011-05-10]. Dostupné z: http://www.doaj.org/

7.      DSpace@MIT [online]. [c2002] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://libraries.mit.edu/dspace-mit

8.      The European Commission's Open Access Pilot for Research Articles: Frequently Asked Questions. EUROPA [online]. Brussels: 20. 8. 2008 [cit. 2011-07-15]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/08/548&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en 

9.      KODÝTKOVÁ, Anna. Komunikace vědeckých informací (vědecká komunikace). Brno, 2007. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí diplomové práce Mgr. Michal Lorenz.

10.  Max Planck Society - eDoc Server [online]. [2004] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://edoc.mpg.de

11.  NARCIS [online]. [2004] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.narcis.nl/

12.  Národní úložiště šedé literatury [online]. 2011[cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.nusl.cz

13.  Národní úložiště šedé literatury - Digitální repozitář [online]. 2011 [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://invenio.ntkcz.cz

14.  Open Archives Initiative [online]. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z: http://www.openarchives.org

15.  Open Archives Initiative Service Providers [online]. 6. 7. 2009 [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.openarchives.org/service/listproviders.html

16.  The Optimal Open Access Policy for Institutions. Open Access Scholarly Infrormation Sourcebook: Practical steps for impelmenting Open Access [online]. 2009 [cit. 2011-05-15]. Dostupné z: http://www.openoasis.org/index.php?option=com_content&view=article&id=148:the-optimal-open-access-policy-for-institutions&catid=81:articles&Itemid=340

17.  PLANKOVÁ, Jindra. Technická řešení pro otevřený přístup. Ikaros [online]. 2008, roč. 12, č. 2 [cit. 2011-02-20]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/node/4555

18.  PLANKOVÁ, Jindra. Zdroje informací s otevřeným přístupem. Ikaros [online]. 2008, roč. 12, č. 3 [cit. 2011-02-20]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/zdroje-informaci-s-otevrenym-pristupem

19.  PROSSER, David. C. The Next Information  Revolution - How Open Access Repositories and Journals will Transform Scholarly Communications. Liber Qarterly. 2004, vol. 14, no. 4.

20.  Registered Data Providers [online]. [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.openarchives.org/Register/BrowseSites

21.  SHERPA/ RoMEO [online]. University of Nottingham, c2006-2010 [cit. 2010-12-06]. Dostupné z: http://www.sherpa.ac.uk/romeo/

22.  SUBER, Peter. Open Access Overview: Focusing on open access to peer-reviewed research articles and their preprints [online]. June 21, 2004, last revised November 6, 2010 [cit. 2010-11-02]. Dostupné z: http://www.earlham.edu/~peters/fos/overview.htm

23.  SWAN, A. Overview of scholarly communication. In: Open Access: key strategic, technical and economic aspects. Oxford: Chandos Publishing, 2006, s. 3 - 12. ISBN 1-84334 203-0.

24.  Výzkum a vývoj v ČR [online]. c2011 [cit. 2011-04-10]. Dostupné z: http://www.vyzkum.cz



[1] BAILEY, Charles, W. What Is Open Access? In: Open Access: key strategic, technical and economic aspects. Oxford: Chandos Publishing, 2006, s. 13 - 26. ISBN 1-84334-203-0.

[2] Peer review = recenzní řízení lze podle Rady pro výzkum, vývoj a inovace České republiky definovat jako: „posuzovací řízení, jímž vědecká práce (nebo obecně vědecké dílo, ev. umělecké dílo) prochází před vydáním, přičemž do konečné zveřejněné verze jsou připomínky recenzentů (posuzovatelů) zapracovány."

Výzkum a vývoj v ČR [online]. c2011 [cit. 2011-04-10]. Dostupné z: http://www.vyzkum.cz

Vymezení recenzního řízení lze samozřejmě nalézt i na mezinárodní úrovni. V rámci projektu Evropské komise Open Access Pilot in FP7, je řízení definováno takto: „Peer review is the process by which independent experts in a scientific discipline (the peers) critically assess a scientific paper reporting on research. They check whether the methodologies used, as well as the reasoning and evidence presented in the paper meet the interest and quality standards of the subject. Their feedback often leads to changes in the article. The peer review system is critical for the scientific community as it is an important quality control mechanism and can influence scientific careers...."  The European Commission's Open Access Pilot for Research Articles: Frequently Asked Questions. EUROPA [online]. Brussels: 20. 8. 2008 [cit. 2011-07-15]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/08/548&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en 

[3] SUBER, Peter. Open Access Overview: Focusing on open access to peer-reviewed research articles and their preprints [online]. June 21, 2004, last revised November 6, 2010 [cit. 2010-11-02]. Dostupné z: http://www.earlham.edu/~peters/fos/overview.htm

[4] BARTOŠEK, Miroslav. Open access - otevřený přístup k vědeckým informacím. Úvod do problematiky. Zpravodaj ÚVT MU. 2009, roč. XX č. 2, s. 1-7. ISSN 1212-0901.

[5] Originál: „a gap between the proportion of the literature that libraries can access and the information that researchers need to be effective". PROSSER, David. C. The Next Information  Revolution - How Open Access Repositories and Journals will Transform Scholarly Communications. Liber Qarterly. 2004, vol. 14, no. 4.

[6] DOAJ: Directory of Open Access Journals [online]. 2011 [cit. 2011-05-10]. Dostupné z: http://www.doaj.org/

[7] Preprint je podoba článku před zahájením recenzního řízení, přičemž postprint představuje článek, který již řízením prošel - podle: SHERPA/ RoMEO [online]. University of Nottingham, c2006-2010 [cit. 2010-12-06]. Dostupné z: http://www.sherpa.ac.uk/romeo/

[8] Vědecké publikování je tedy jednou z forem komunikace vědeckých poznatků.

[9] ŠESTÁK, Zdeněk. Jak psát a přednášet o vědě. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 204 s. ISBN 80-200-0755-5.  Citováno podle KODÝTKOVÁ, Anna. Komunikace vědeckých informací (vědecká komunikace). Brno, 2007. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí diplomové práce Mgr. Michal Lorenz.

[10] První vědecké časopisy se objevily v Evropě v polovině 17. století a je s nimi spojen i vznik formální vědecké komunikace. SWAN, A. Overview of scholarly communication. In: Open Access: key strategic, technical and economic aspects. Oxford: Chandos Publishing, 2006, s. 3 - 12. ISBN 1-84334 203-0.

[11] Open access policy, viz např.: Campus Open Access Policies. SPARC [online]. c2007-2011 [cit. 2011-05-15]. Dostupné z: http://www.arl.org/sparc/advocacy/campus; The Optimal Open Access Policy for Institutions. Open Access Scholarly Infrormation Sourcebook: Practical steps for impelmenting Open Access [online]. 2009 [cit. 2011-05-15]. Dostupné z: http://www.openoasis.org/index.php?option=com_content&view=article&id=148:the-optimal-open-access-policy-for-institutions&catid=81:articles&Itemid=340

[12] Toto je bráno z hlediska problematiky otevřeného přístupu. Repozitáře  lze totiž vnímat ve více souvislostech (viz další definice).

[13] „Součinnost, schopnost spolupracovat, univerzálnost. Např. schopnost aplikačního programu pracovat v prostředí heterogenních sítí nebo vyměňovat si data s jinou aplikací." Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2009 [cit. 2011-05-09]. Dostupné  z: http://aleph.nkp.cz/F/3IXN3YCNK1286SB5UMSJ7J36BNK7XQEMGRF3U1192SJ6H1UY2F-49092?func=file&file_name=find-b&local_base=KTD

[14] PLANKOVÁ, Jindra. Technická řešení pro otevřený přístup. Ikaros [online]. 2008, roč. 12, č. 2 [cit. 2011-02-20]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/node/4555

[15] Open Archives Initiative [online]. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z: http://www.openarchives.org

[16] PLANKOVÁ, Jindra. Technická řešení pro otevřený přístup. Ikaros [online]. 2008, roč. 12, č. 2 [cit. 2011-02-20]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/node/4555

[17] Open Archives Initiative Service Providers [online]. 6. 7. 2009 [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.openarchives.org/service/listproviders.html; Registered Data Providers [online]. [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.openarchives.org/Register/BrowseSites

[18] ARMBRUSTER, Chris a Laurent ROMARY. Comparing repository types: challenges and barriers for subjekt-based repositories, research repositories, national repository systems and institutional repositories in scholarly communication [online]. 2009 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1506905

[19] PLANKOVÁ, Jindra. Zdroje informací s otevřeným přístupem. Ikaros [online]. 2008, roč. 12, č. 3 [cit. 2011-02-20]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/zdroje-informaci-s-otevrenym-pristupem

[20] ArXiv.org e-Print archive [online]. [1991] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://arxiv.org/

[21] Originál: „to save, share, and search MIT's digital research materials". DSpace@MIT [online]. [c2002] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://libraries.mit.edu/dspace-mit

[22] Max Planck Society - eDoc Server [online]. [2004] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://edoc.mpg.de

[23] ARMBRUSTER, Chris a Laurent ROMARY. Comparing repository types: challenges and barriers for subjekt-based repositories, research repositories, national repository systems and institutional repositories in scholarly communication [online]. 2009 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=150690

[24] NARCIS [online]. [2004] [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.narcis.nl/

[25] Národní úložiště šedé literatury - Digitální repozitář [online]. 2011 [cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://invenio.ntkcz.cz; Národní úložiště šedé literatury [online]. 2011[cit. 2011-04-15]. Dostupné z: http://www.nusl.cz
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback