Problémy s delimitací informační vědy

Delimitace neboli vymezení a vyhraničení informační vědy je navzdory všeobecným představám stále aktuálním problémem. Informační věda je vědní obor formující se po druhé světové válce společně s řadou dalších příbuzných disciplín, jako je kybernetika, informatika či umělá inteligence. Ani po několika desetiletích vývoje oboru však nelze říct, že by mezi současnými odborníky panovala shoda nad definicí oboru. Vymezení a rozhraničení oboru prochází řadou změn, které se mohou dotknout samotné autonomie oboru a ontextu se jeví jako smysluplné klást si znovu zásadní otázku: Co za obor je informační věda?

Problémy s definicí

První místo, kde je vhodné začít hledat odpovědi, jsou slovníky nabízející definice oboru. Slovníková definice se snaží zachytit jedinečnou podstatu předmětu, která ho umožňuje odlišit od ostatních předmětů. Předmětu jsou přiřčeny vlastnosti, které ho jednoznačně identifikují. Mezi definovaným pojmem (definiendum) a definujícím popisem (definiens) platí vztah rovnosti, oba jsou tedy vzájemně zaměnitelné. Pokud není možné definiendum a definiens zaměnit, definice nevymezuje předmět jednoznačně a je nedostatečná.[1]

Definic vymezujících informační vědu vznikla celá řada. Jedna z nejznámějších a nejdéle sloužících definic je definice Harolda Borka:

„Informační věda je takový obor, který studuje vlastnosti a chování informace, síly ovládající informační tok a způsoby zpracování informace pro její optimální zpřístupnění a využitelnost. Zabývá se soustavou poznatků souvisejících se vznikem, shromažďováním, organizací, ukládáním, vyhledáváním, interpretací, přenosem, zpracováním a využitím informace."[2]

V mezinárodní encyklopedii informační a knihovní vědy definuje zase R. T. Bottle informační vědu jako:

„obor zkoumající vlastnosti informace a povahu procesu informačního přenosu se stálým zřetelem k praktickým aspektům sběru, porovnání a hodnocení informací a k organizaci jejich rozšiřování prostřednictvím vhodných intelektuálních nástrojů a technologií."[3]

Na základě svých čtyřicetiletých zkušeností s informační vědou definuje Anthony Debons:

"Informační věda je vědecké povolání, které se pokouší stanovit pravidla a zákonitosti upravující augmentaci lidských kapacit prostřednictvím technologie.[4]

Poslední z vybraných definic vytvořil Chaim Zins:

"Informační věda je zaměřená na meta-znalostní aspekty objektivních znalostí, konkrétně na technologické a zprostředkovatelské aspekty. Zkoumá fenomény, předměty a podmínky, které usnadňují dostupnost znalostí."[5]  

Snahy přesně a srozumitelně definovat informační vědu odmítá Guy A. Marco. Na základě analýzy známých definic informační vědy dochází k závěru, že předkládané definice jsou buď výčty nebo vymezení, která neprojdou testem zaměnitelnosti, nebo nejsou dostatečně jedinečné, protože přebírají a míchají dohromady definice jiných oborů, konkrétně informatiky, komunikačních studií a knihovnictví. Marco na základě své analýzy zpochybňuje samotnou oprávněnost existence informační vědy a volá po návratu k základům, ke knihovnictví.[6] Kritika G. A. Marca, vztažena na definice předložené v této práci, je oprávněná v případě definice H. Borka, R. T. Bottlea a Ch. Zinse. Definice A. Debonse však v této kritice obstojí.

Jiný přístup k definici informační vědy zaujímá T. Saracevic. Podle Saracevice zahrnuje definice formulovaná pro zveřejnění ve slovnících stejně jako v případech uvedených výše vždy hlavní, oborem zkoumaný fenomén a procesy s ním související. Současně je však pravidlem, že hlavní fenomén není sám dostatečně definován. To platí pro informaci v informační vědě, stejně jako např. pro život v biologii či zdraví v medicíně. Saracevic dále dodává, že „definice netvoří obor" a navrhuje vymezit obor na základě charakteristiky činností, z nichž pramení pochopení, stejně jako řešení pro obor významných problémů.[7] Těmito problémy jsou:

• komunikační problém - informační věda patří mezi vědy zabývající se komunikací. Komunikace může být zkoumána na třech rovinách: Syntaktická rovina zkoumá technologické problémy, sémantická rovina zkoumá lingvistické a interpretační problémy, pragmatická rovina zkoumá problémy efektivity a problémy behaviorální. Každá následující rovina zahrnuje i problémy úrovně předchozí. „Základní problém, kterému se informační věda věnuje, je efektivita komunikace veřejné znalosti;"[8] Problém je podnětem kformování teorie relevance a spokojenosti uživatelů.
• problém literatury -exponenciální nárůst zveřejňované literatury klade vyšší nároky na proces selekce, relevance a efektivní komunikace znalostí. Problém je podnětem pro formování bibliometrie, scientometrie, je také ovlivňován informační politikou;
• problém informačních systémů - procesy zefektivňování komunikace veřejných znalostí a zpracování ohromného množství informací vedly ke vzniku řady různých informačních systémů, které jsou propojeny do rozsáhlých informačních sítí. Srostoucím objemem literatury a diferenciací systémů či formátů, vnichž je uložena, roste problém sjejím vyhledáváním. Problém je podnětem kformování oboru informačního vyhledávání.[9]

Problémy s autonomií  

Výukový program informační vědy se obvykle označuje zkratkou LIS - Library and Information Science. Tento ustálený akronym naznačuje, že informační věda není autonomní, samostatnou disciplínou, nýbrž je úzce svázaná s knihovní vědou. Útok G. A. Marca proti existenci informační vědy, kterou označuje za falešné dogma, předpokládá, že informační věda nejen že není autonomním oborem, ale je pouhým konglomerátem složeným z jiných oborů. Má tedy vůbec smysl mluvit o informační vědě jako o samostatném vědním oboru?

Podle Luciana Floridiho je zralý obor autonomní, pokud splňuje čtyři základní podmínky:

1.      obor zkoumá jedinečné téma a představuje tak autonomní pole výzkumů,

2.      obor přistupuje ke svým tématům novým, neotřelým způsobem, který se odráží v jeho vlastní, jedinečné metodologii,

3.      obor je natolik stabilizovaný, že je schopen odolat všem pokusům o redukci pole jeho zájmů na jiný obor, čímž projevuje svůj dostatečný význam,

4.      obor je dostatečně široký a bohatý, takže je možné uspořádat ho do podoborů, v nichž se mohou odborníci specializovat.[10]

Na základě předchozích odstavců lze potvrdit, že minimálně tři body z těchto podmínek jsou splněny: jedinečným předmětem informační vědy je fenomén informace, případně augmentace lidských schopností.[11] Obor má i svoji vlastní metodologii - bibliometrii. Umožňuje také různé specializace v rámci pole svého zkoumání, například v podoboru informační politika či vyhledávání informací. Nejproblémovější je podmínka třetí - dostatečná odolnost vůči pokusům přebrat výzkumná témata oboru oborem jiným. Díky současnému vývoji informační věda intenzivně spolupracuje s řadou jiných oborů. Oblasti výzkumů informační vědy jsou však nejen mezioborově rozvíjeny, ale jsou i neustále sousedními obory ohrožovány. Současně však můžeme tvrdit, že rozšiřující se pole zájmů informační vědy ohrožuje jiné obory, což potvrzuje dostatečnou odolnost oboru. Tento vývoj můžeme sledovat například mezi informační vědou a informatikou (výzkum systémů na vyhledávání informací), psychologií (reprezentace a organizace poznání), managementem (informační a znalostní management), pedagogikou (e-learningové systémy) nebo sociologií (informační společnost).[12] Z tohoto pohledu se jeví kritika G. A. Marca jako neopodstatněná, nebo přesněji špatně zaměřená. Jím předložené argumenty jsou dostatečné pro kritiku nedostatků předkládaných definic oboru, ne však pro odmítnutí právoplatnosti existence či autonomie informační vědy.

Zmatení paradigmat

Spojením informační vědy s vědou knihovní došlo k prolnutí dvou nezávislých, vzájemně se doplňujících pohledů. Toto prolnutí je natolik těsné, že může vzbuzovat dojem úplného splynutí a asimilace a vést k mylnému dojmu, že informační věda a knihovnictví jsou stejným oborem s jiným názvem. Ve skutečnosti jde o prolnutí dvou různých paradigmat s odlišným zaměřením a odlišnými cíli, která se v současnosti dostávají stále častěji do konfliktů. Dá se tak předpokládat, že dojde k jejich opětovnému rozdělení.

Pojmem paradigma zde budeme rozumět "soubor idejí reprezentující to, co je považováno za ústřední fenomén LIS a které slouží jako rámec systematických poznatků a výzkumu oboru."[13] Paradigma je pojem epistemologický, související se způsobem poznávání. Určuje, jak vědecká komunita vnímá svět, jakých aspektů fenoménu si všímá, jaké používá nástroje, metody a jazyk, jaké provádí výzkumy. Detailní analýzu paradigmat informační vědy a knihovní vědy provedl Francis L. Miksa v článku Library and information science: two paradigms.

Paradigma převládající v knihovní vědě označuje jako paradigma sociální instituce. Toto paradigma se zaměřuje na knihovnu samu, kterou chápe jako instituci s jedinečnou sociální organizací. Knihovna zahrnuje tři základní vlastnosti: materiální, zahrnující fondy objektů se znakově zaznamenanými znalostmi a celkové vybavení, organizační, zahrnující například administrativu či pracovní hierarchii a intelektuální, zahrnující intelektuální systémy jako jsou klasifikační systémy, struktury katalogu apod. Funkcí knihovny je participovat na politickém dění, být zákazníkem v ekonomickém systému, být místem sociálních interakcí mezi běžnými lidmi. Hlavní funkcí knihovny je poskytovat cílovým skupinám veřejnosti přístup ke sbírkám dokumentů pomocí služeb a specializovaného vybavení způsobem zvyšujícím jejich využití. Role knihovny je shromažďovat znalosti a kulturní paměti lidstva a poskytovat je ke čtení jednotlivcům za účelem usnadnění kulturních a společenských změn včetně vzdělání, socializace, řešení individuálních problémů, stejně jako produkce nových znalostí. Miksa kritizuje toto paradigma za zjednodušený pohled na dynamiku sociální a kulturní změny, která se opírá o představu sociálního pokroku devatenáctého století.[14] Základním předsudkem je předpoklad přímého spojení mezi čtením a sociálním pokrokem - čtení vzdělává a vychovává, dokumenty umožňují činit informovaná rozhodnutí, která pomáhají řešit osobní i společenské problémy a zajišťují tak přežití kultury. Do jaké míry a jakým způsobem čtení ovlivňuje kulturní a sociální změny však nebylo dostatečně prokázáno. Knihovna také není jediná sociální instituce předávající kulturní a sociální hodnoty a tedy "společenská paměť není jednoduše redukovatelná na celkový souhrn dokumentů společnosti" a "přenos sociálních znalostí spojených se sociální a kulturní změnou není redukovatelný na jednu sociální instituci ani na jednu třídu sociálních institucí, které usnadňují využití dokumentů."[15] 

Paradigma v informační vědě pojmenovává Miksa jako systém lidské komunikace. Ve svých počátcích se zaměřovalo hlavně na systémy umožňující přenos signálů a používalo matematickou terminologii. Komunikační systém se zaměřuje hlavně na vyhledávání informací a citací (bibliometrie). Funkce tohoto komunikačního sytému zahrnují objekty reprezentující znalosti - dokumenty a jejich surogáty, jedince a jejich informační požadavky a procesy tvorby, růstu, organizace a vyhledávání informací. Informace je chápána jako něco, co protéká kanály systému a může být měřeno či kontrolováno pomocí zpětné vazby, jako diskrétní jednotka rozložitelná na byty, kterou lze automatizovat. Koncept informace je v tomto pojetí vnímám jako materiální fenomén (fyzikální paradigma informační vědy) projevující se při přenosu signálů, u nichž mohou být měřeny změny stavu. Později je koncept informace doplněn o sémantickou dimenzi (kognitivní paradigma informační vědy), spojenou s přenosem významů zpráv a myšlenek. Sémantická informace je závislá na situaci, souvisí se sémiotikou, sémantikou a kognitivní vědou. Uplatnění sémantického konceptu informace nalezneme při tvorbě rozhraní mezi člověkem a počítačem či při budování expertních systémů. Miksova kritika tohoto paradigmatu je stejně nekompromisní, jako v předchozím případě. V syntaktickém pojetí informace se zrodil koncept redukce nejistoty. Tento koncept je uplatnitelný při přenosu signálů, ne však již pro přenos informačních obsahů. Nový informační obsah nemusí nejistotu zmenšovat, může ji ponechat také nezměněnou, nebo ji dokonce zvyšovat. Podobně lze informaci měřit pomocí bitů jen při přenosu informačními kanály ve formě signálu, nelze však pomocí bitů měřit množství sémantické informace. Podobné pokusy vedou k zavádějícím tvrzením o množství bitů obsažených v jednom dokumentu. Informační hodnota dvou stejně dlouhých dokumentů, řekněme vědecké výzkumné studie a dětské knížky, je pak téměř stejná, což evidentně není pravda. Vyhledávání informací také není pouze instrumentální proces nabízející na každou otázku odpověď pomocí srovnávacího vyhledávacího mechanismu. Lidé mohou vyhledávat informace za účelem uspořádání znalostí nebo zábavy, tedy pomocí exploračního a hravého mechanismu, který nemá nic společného s logickým a lineárním procesem rozhodování a řešení problémů.[16]

Obě paradigmata se vzájemně liší hlavně zaměřením zkoumání na jiné fenomény, jinou orientací výzkumů a získaných výsledků. Ztotožnění informační vědy s knihovní vědou či s knihovnictvím je pokusem zbavit informační vědu její autonomie redukcí jejích problémů na oblast ohraničenou působením sociální instituce - knihovny. Takovýto přístup lze označit za institucionální redukcionismus. Výsledkem institucionálního redukcionismu je také ztotožňování informačních pracovníků a knihovníků. Knihovníci jsou pouze jedním typem informačních pracovníků, totiž informačních pracovníků zprostředkovávajících přístup k informacím v kontextu knihovny. Současně je nutné připomenout, že obě paradigmata nejsou ve vzájemném rozporu, nýbrž se vzájemně doplňují. Společným cílem knihovní a informační vědy je zajistit zpřístupnění a využití informace tak, aby došlo k uspokojení potřeb lidí.[17] Význam tohoto cíle stále roste, jak nasvědčuje posun od přístupů zaměřených na dokumenty a informace k přístupům zaměřeným na uživatele (user-centered approach).    

K nejednotnosti uvnitř informační vědy přispívá také základní studovaný fenomén, totiž informace. Termín je používán v širokém spektru významů, zvláště díky širokému horizontu disciplin, které s ním pracují v různých kontextech. Různé praxe v práci s termínem a různá filosofická východiska zformovala řadu paradigmat, která se projevují v informační vědě. R. Capurro[18] při retrospektivním ohlédnutí rozlišuje tři hlavní paradigmata podle vztahu informace a poznávajícího subjektu:

• reprezentační paradigma - dualisticky rozděluje realitu na vnější svět člověka emitující informace (res extensa) a vnitřní svět člověka (res cogitans), vněmž jsou uloženy reprezentace tohoto světa. Člověk tyto reprezentace komunikuje sostatními lidmi nebo se stroji. Lidé a stroje díky schopnosti zpracovat informace sjednocují obě reality. Povaha reality je matematická a lidé ji jako biologické informační procesory racionálně ovládají. Informační věda studuje reprezentaci, zpracování a racionální využití informací.
• paradigma zdroj-kanál-přijímač - informace se váže ke struktuře sdělení, které je přenášeno při interakci mezi vysílačem a přijímačem. Poznávající musí disponovat stejnou sadou komunikačních znaků jako komunikátor. Toto paradigma rozvíjí Teorie informace či kybernetika. Krajní přístupy kybernetiky druhého řádu dokonce odmítají existenci vnějšího světa a informace, která by mohla být reprezentována. Hlavním principem je pro ně sebeprodukce (autopoiésis) a konstrukce vlastního světa. Informační věda studuje přenos informací, kódování informací a informační šumy, strukturu zpětných vazeb.
• platónské paradigma - nezabývá se poznávajícím subjektem, ale informací jako věcí-o-osobě. Ve své materiální odnoži zkoumá poznání objektivizované vjiných než lidských nosičích. Informační věda se zabývá informační analýzou a konstrukcí informací, které jsou objektivizovány vdokumentech a elektronických zdrojích. Vodnoži idealistické je poznání nezávislé na materialistické formě a informace nemá žádný hmotný nosič. „Informace má stejný ontologický status jako zákony logiky."[19] Informační věda zkoumá samotnou informaci a její logické projevy vsystému bytí a poznání (ontologické a epistemologické vztahy).

Tři současná paradigmata ovlivňující výzkum a praktická řešení v informační vědě shrnují S. Talja, K. Tuominen a R. Savolainen.[20] V paradigmatech je zřetelný posun od studia informace ke studiu znalostí:

• (kognitivní) konstruktivismus - vychází z kognitivního obratu, představuje socio-kognitivní přístup rozvíjející reprezentační paradigmatu. Uživatel informací okolní realitě přiřazuje vlastní významy. Poznávající subjekt aktivně konstruuje znalost sohledem na kontext externího světa ve formě mentálních modelů. Vmysli vzniká stabilní konceptuální struktura, na jejímž základě poznávající jedná. Informační věda se zabývá informačními potřebami, interaktivním vyhledáváním informací, chováním uživatelů při vyhledávání informací a použitím informací při řešení problémů a rozhodování. Vtěchto oblastech klade důraz na vliv emocí, kognitivních stavů, situační relevanci a pracovní úkoly.
• kolektivismus (sociální konstruktivismus) - při formování znalostí je kladený důraz na socio-kulturní kontext. Poznávající subjekt konstruuje znalosti vinterakci sprostředím, čímž mění nejen svoji interní znalost, ale také okolní svět. Svět poznávajícího je současně fyzicky, psychologicky a sociálně konstruován, proto informační potřeby ani relevanci nelze chápat jako konstrukt čistě psychologický či individuální. Informační věda studuje informační procesy vsociálním, institucionálním a pracovním kontextu, a komunity produkující, sdílející a konzumující znalosti. Rozvíjí Teorii činnosti, kybersémiotiku a doménovou analýzu.
• konstrukcionismus - vychází zlingvistického obratu, koncept znalosti nahrazuje konceptem konverzace jako fenoménu zakládajícího sociálně osvojovanou znalost. Hlavní pozornost je věnována lingvistickému procesu tvorby významu a diskurzivním hranicím sociální znalosti. „Diskurzy jsou znalostní útvary, entity poskytující efektivní a omezenou perspektivu pro produkci znalostí o tématu."[21] Znalost je vždy poziční - je produkována v systému rozptýlení, vněmž různé pozice vytvářejí dynamické pnutí. Informační věda je vtomto pojetí vědou rétorickou, zabývá se konverzační analýzou, mapováním a vizualizací diskuzí a literatury. Používá se při designu digitálních knihoven, databází, reputačních a filtrovacích systémů, při automatickém indexování a analýze vědeckého diskurzu.

Zastřená povaha informační vědy

Jaká je povaha informační vědy? Jde o vědu technickou, jak naznačují starší paradigmata oboru? Současná paradigmata se zájem o uživatele či znalosti a jejich šíření naopak podporují domněnku, že informační věda je oborem humanitním či sociálním. Dalším vodítkem ve zkoumání povahy oboru může být jeho organizační afilace. Na jakém typu škol je obor přednášen? V roce 2005 vyšla studie Jeannie B. Larsen, v níž mimo jiné autorka prozkoumala zařazení oboru LIS do akademické superstruktury na evropských školách.[22] Nejčastěji je obor součástí filosofické fakulty (35%), následován fakultou sociálních studií (15%), fakultou komunikačních studií a médií (13%), ekonomickou fakultou (9%) a informatikou (4%). Současně celá řada škol (24%) je součástí jiných organizačních jednotek, ale ani mezi nimi nelze stanovit nějakou jednoznačně převládající afilaci (viz obr. 1). LIS oddělení jsou rozptýlena mezi různými fakultami, například mezi pedagogickými fakultami, fakultami designu, inženýrství, právnickými fakultami, fakultami informačních technologií či fakultami vědy. Třetí možností je spolehnout se na metody, které informační věda při řešení svých problémů používá. Aplikovány jsou metody kvantitativní, stejně jako kvalitativní. Spektrum metod používaných při výzkumech v informační vědě zahrnuje metody technologicko-systémové, interpretačně-humanitní i sociálněvědné. Převažující kvantitativní výzkumy zahrnující metody z oblasti bibliometrie či webometrie využívají statistické postupy a jsou tedy stejně jako statistické metody v sociologii či psychologii sociálněvědné. Řadu metod kvalitativních převzala informační věda od věd sociálních. Jela Steinerová řadí informační vědu její identitou mezi vědy sociální, "protože při zpracování a využívání informací dominuje sociální interakce, globální komplexita, a propojenost v sítích", stejně jako zaměření "na sociální účely informací."[23]

Shrnutí

Informační věda je věda usilující o augmentaci lidských schopností v oblasti vyhledávání informací v sítích informačních systémů, v oblasti komunikace veřejných i vědeckých znalostí a v oblasti budování myšlenkového a poznatkového aparátu jedince i společnosti. Jedná se o autonomní vědecký obor, který však musí svoji autonomii stále obhajovat v konkurenčním boji se sousedními obory. Paradigmata v informační vědě se sále úžeji zaměřují na znalosti a na uživatele, což přináší do paradigmatu lidské komunikace vzrůstající důraz na sociální aspekty komunikace. Informační věda je svojí povahou vědou sociální s přesahem do věd humanitních a technických. 

Obrázek č.1: Umístění LIS škol uvnitř akademické superstruktury. Upraveno podle LARSEN, Jeannie Borup. A Survey of Library & Information Science Schools in Europe. In KAJBERG, Leif - LØRRING, Leif (Eds.). European Curriculum Reflections on Library and Information Science Education. Copenhagen: The Royal School of Library and Information
Science, 2005, s. 237. ISBN 87-7415-292-0.    

LITERATURA

• CAPURRO, Rafael. Základy informační vědy. Revize a perspektivy. Národní knihovna. 2003, 14 (3), 163 - 168. ISSN 1214-0678.
• DEBONS, Anthony. Information Science: Forty Years of Teaching. In COLTON, Don - CAIOUTTE, Judy - RAGGAD, Bel. (Eds.). Let Freedom Ring: Learning from the Past and Applying it to the Future of IS Education. 17th ISECON. Philadelphia: AITP Education Foundation, 2000.
• ENGELBART, Douglas C. A Conceptual Framework for the Augmentation of Man's Intellect. In HOWERTON, Paul W. - WEEKS, David C. (Eds.) Vistas in Information Handling. Vol.1. Washington: Spartan Books, 1963, s. 1-29.
• FEATHER, John - STURGES, Paul (Eds.) International Encyclopedia of Information and Library Science. 2nd ed. London: Routlegde, 2003. 688 s. ISBN 0-415-25901-0.
• FLORIDI, Luciano. On defining library and information science as applied philosophy of information. Social Epistemology. 2002, 16(1), 37 - 49. ISSN 0269-1728.
• LARSEN, Jeannie Borup. A Survey of Library & Information Science Schools in Europe. In KAJBERG, Leif - LØRRING, Leif (eds.). European Curriculum Reflections on Library and Information Science Education. Copenhagen: The Royal School of Library and Information Science, 2005, s. 232 - 241. ISBN 87-7415-292-0.
• MARCO, Guy A. Two false dogmas of information science. New Library World. 1996, 96(1131), 11 - 14. ISSN 0307-4803.
• MIKSA, Francis L. Library and information science: two paradigms. In VAKKARI, Pertti - CRONIN, Blaise (Eds.). Conceptions of library and information science. Historical, empirical and theoretical perspectives. London: Taylor Graham, 1992, s. 229-252. ISBN 0-947568-52-2.
• NOLIN, Jan - ĂSTRÖM, Frederick. Turning weakness into strenght: strategies for future LIS. Journal of Documentation. 2010, 66(1), 7 - 27. ISSN 0022-0418.
• RUBIN, Richard E. Foundations of Library and Information Science. 2nd ed. New York: Neal-Schuman Publishers, 2004, 581 s. ISBN 1-55570-518-9.
• STEINEROVÁ, Jela. Metodologické problémy výskumov v informačnej vede. ProInflow [online]. 31.05.2011 [cit. 09.05.2012]. Dostupný z WWW: <http://pro.inflow.cz/metodologicke-problemy-vyskumov-v-informacnej-vede>. ISSN 1804-2406.
• TALJA, Sanna - TUOMINEN, Kimmo - SAVOLAINEN, Reijo. "Isms" in information science: constructivism, collectivism and constructionism. Journal of Documentation. 2005, 61(1), 79 - 101.
• ZINS, Chaim. Redefining information science: from "information science" to "knowledge science." Journal of Documentation. 2006, 62(4), s. 447 - 461.

[1] Vhodný příklad nedostatečné definice uvádí Guy de Marco: "definice knihovny jako sbírky dokumentů uspořádaných tak, aby byly snadno použitelné" je chybná, jelikož neobstojí v testu zaměnitelnosti. Sbírkou dokumentů snadno použitelných díky jejich organizaci jsou totiž nejen knihovny, ale třeba i knihkupectví, soubory korespondencí nebo seznamy výplat. MARCO, Guy A. Two false dogmas of information science. New Library World. 1996, 96 (1131), s. 11. ISSN 0307-4803.

[2] „Information science is that discipline that investigates the properties and behavior of information, the forces governing the flow of information, and the means of processing information for optimum accessibility and usability. It is concerned with that body of knowledge relating to the origination, collection, organization, storage, retrieval, interpretation, transmission, transformation and utilization of information." BORKO, Harold. Information Science: What Is It? American Documentation. 1968, Vol. 19, No. 1, s. 3.

[3] „A discipline that investigates the characteristics of information and the nature of the information transfer process, whilst not losing sight of the practical aspects of collecting, collating and evaluating information and organizing its dissemination through appropriate intellectual apparatus and technology." FEATHER, John - STURGES, Paul (Eds.) International Encyclopedia of Information and Library Science. 2nd ed. London : Routlegde, 2003. ISBN 0-415-25901-0. S. 295.

[4] "Information science is the scholarly occupation that attempts to establish the principles and laws that govern the augmentation of human capacities through technology." DEBONS, Anthony. Information Science: Forty Years of Teaching.  In COLTON, Don - CAIOUTTE, Judy - RAGGAD, Bel. (Eds.). Let Freedom Ring: Learning from the Past and Applying it to the Future of IS Education. 17th ISECON. Philadelphia: AITP Education Foundation, 2000.  

[5] "Information science is focused on the meta-knowledge aspect of objective knowledge, particularly on its technological and mediatory aspects. It expolores the phenomena, objects, and conditions that facilitate the accessibility to knowledge." ZINS, Chaim. Redefining information science: from "information science" to "knowledge science." Journal of Documentation. 2006, 62 (4), s. 447 - 461.

[6] MARCO, Guy A. Two false dogmas of information science. New Library World. 1996, 96 (1131), s. 11 - 14. ISSN 0307-4803.

[7] SARACEVIC, Tefko. An essay on the past and future (?) of information science education - I: Historical overview. Information Processing & Management. 1979, Vol. 15, No. 1, s. 1 - 15.

[8] SARACEVIC, Tefko. An essay on the past and future (?) of information science education - I: Historical overview. Information Processing & Management. 1979, Vol. 15, No. 1, s. 5.

[9] SARACEVIC, Tefko. An essay on the past and future (?) of information science education - I: Historical overview. Information Processing & Management. 1979, Vol. 15, No. 1, s. 4 - 7.

[10] FLORIDI, Luciano. On defining library and information science as applied philosophy of information. Social Epistemology. 2002, 16 (1), s. 42. ISSN 0269-1728.

[11] Koncept augmentace lidských schopností do informační vědy zavedl Douglas Engelbart s cílem zvýšit individuální efektivitu člověka pomocí počítačového systému s hypertextem a online podporou. Koncept úzce navazuje na myšlenky Wannevara Bushe. ENGELBART, Douglas C. A Conceptual Framework for the Augmentation of Man's Intellect. In HOWERTON, Paul W. - WEEKS, David C. (Eds.) Vistas in Information Handling. Vol.1. Washington: Spartan Books, 1963, s. 1-29.

[12]  Podle NOLIN, Jan - ĂSTRÖM, Frederick. Turning weakness into strenght: strategies for future LIS. Journal of Documentation. 2010, 66 (1), s. 14. ISSN 0022-0418.

[13] MIKSA, Francis L. Library and information science: two paradigms. In VAKKARI, Pertti - CRONIN, Blaise (Eds.). Conceptions of library and information science. Historical, empirical and theoretical perspectives. London: Taylor Graham, 1992, s. 229. ISBN 0-947568-52-2.

[14] U nás se toto pojetí projevuje přežíváním paternalistického přístupu v knihovnách, tedy přesvědčení, že knihovník má čtenáře vychovávat četbou a kultivovat jeho výběr dle kritérií vkusu, "vysoké kultury" apod. Tento asymetrický komunikační přístup omezuje uživatelovu autonomii a vůli na základě předpokladu, že uživatel je méně způsobilý uspokojit své informační potřeby než knihovník - specialista. Profese knihovníka je pak ve výsledku orientována na podbízivost a přibližuje se profesi podomního prodejce se specializací na konstrukci nových potřeb zákazníka.

[15] MIKSA, Francis L. Library and information science: two paradigms. In VAKKARI, Pertti - CRONIN, Blaise (Eds.). Conceptions of library and information science. Historical, empirical and theoretical perspectives. London: Taylor Graham, 1992, s. 238. ISBN 0-947568-52-2.

[16] MIKSA, Francis L. Library and information science: two paradigms. In VAKKARI, Pertti - CRONIN, Blaise (Eds.). Conceptions of library and information science. Historical, empirical and theoretical perspectives. London: Taylor Graham, 1992, s. 232 - 242. ISBN 0-947568-52-2.

[17] RUBIN, Richard E. Foundations of Library and Information Science. 2^nd ed. New York: Neal-Schuman Publishers, 2004, s.32 - 34. ISBN 1-55570-518-9.

[18] CAPURRO, Rafael. Základy informační vědy. Revize a perspektivy. Národní knihovna. 2003, roč. 14, č. 3, s. 163 - 168.

[19] CAPURRO, Rafael. Základy informační vědy. Revize a perspektivy. Národní knihovna. 2003, roč. 14, č. 3, s. 163 - 168.

[20] TALJA, Sanna - TUOMINEN, Kimmo - SAVOLAINEN, Reijo. "Isms" in information science: constructivism, collectivism and constructionism. Journal of Documentation. 2005, Vol. 61, No. 1, s. 79 - 101.

[21] TALJA, Sanna - TUOMINEN, Kimmo - SAVOLAINEN, Reijo. "Isms" in information science: constructivism, collectivism and constructionism. Journal of Documentation. 2005, Vol. 61, No. 1, s. 89.

[22] LARSEN, Jeannie Borup. A Survey of Library & Information Science Schools in Europe. In KAJBERG, Leif - LØRRING, Leif (eds.). European Curriculum Reflections on Library and Information Science Education. Copenhagen: The Royal School of Library and Information Science, 2005, s. 232 - 241. ISBN 87-7415-292-0.

[23] STEINEROVÁ, Jela. Metodologické problémy výskumov v informačnej vede. ProInflow [online]. 31.05.2011 [cit. 09.05.2012]. Dostupný z WWW: http://pro.inflow.cz/metodologicke-problemy-vyskumov-v-informacnej-vede. ISSN 1804-2406.