Ranviera part2

22. 6. 2009

Pokračování...

„Zapněte chladící jednotky jedna až třicet.“ Rozlehl se mužský hlas. Obloukově vykousnutá přední část kontrolní místnosti, ve které byl panoramatický průzor s vyztuženým sklem, sice zvuk trochu tlumila, ale hlas byl tak zvonivý, že byl bez problémů srozumitelný po celé místnosti. Ta byla zařízena více než účelně. Hned před průzorem bylo několik pozorovacích stanovišť s kompletní monitorovací výbavou a i zbytek přetékal vědeckým vybavením. Tu a tam se vyskytla kolečková židle, ale jinak nic. Krom toho bylo v místnosti asi dvacet vědců, kteří freneticky klapali do terminálů a kontrolovali data.

„Kontrola prostředí?“

„V centru komory je sedm Kelvina doktore Preskette. Teplota v okolí komory je na sto Kelvinech. Strukturální narušení komory nulové“

„Kontrola chladící kapaliny?“

„Tlak a průtok stabilní.“

„T-Lasery?“

„Probíhá poslední diagnostika, do pěti minut budeme připraveni.“

„Skvěle, vložte do přechodové komory vzorek a začněte s vyrovnáváním tlaku.“ Charles Preskett si dovolil lehké pousmání. Všechno zatím vycházelo podle plánu. Jestli se tenhle experiment zdaří, bude to průlom. Všichni se o tom dozvědí a on konečně získá uznání, které si zaslouží. Ty poslední roky otročiny, když se snažil zprovozňovat Ranvierskou technologii a kredit za to vždycky sebral někdo jiný. Tentokrát ale ne, tohle je jeho velká šance. Krátce po zprovoznění krystalové technologie a následně i terminálů se mu v databázi podařilo objevit zmínku o souřadnicovém tunelování. Sebral ten výzkum pro sebe a poslední měsíce na tom usilovně pracoval.

„Ranioxium je v komoře doktore.“ vytrhl jej z přemýšlení vzrušený hlas operátora.

„Dobře, poslední přípravy prosím. Teplota, tlak, nabití kapacitorů, izolace, MKS kontrola?“

Postupně mu přicházela hlášení ze všech stanic. Všechno se zdálo být v pořádku, ale konec konců jak může vědět, že je něco v pořádku, když tenhle experiment ještě nikdy nikdo v současnosti neprováděl a záznamy o předchozím použití se nedochovaly.

„Jsme na třech kelvinech, dál už se s kapalinovým chlazením nedostaneme. Ranioxium zůstává inertní.“

„Durhamová, spusťte T-lasery; desetiprocentní výkon a zvyšujte o půl procenta za vteřinu. Killarney, průběžně hlaste teplotu a sledujte chování částic. Ehrmannová, kde jste ksakru byla, potřebuji vás u MKS, hned!“ zahulákal Preskett a jeho, už tak dost přísně vyhlížející obličej čerstvého padesátníka nabyl výrazu skoro vražedného.

„Promiňte doktore, musela jsem vyřídit jednu záležitost pro doktorku Patiovou.“ omluvila se Pauline žena a odkvačila k terminálu u průzoru. Když nakoukla do komory, skrze půl metru tlustý blok speciálního skla viděla jen velice světlou kapalinu, v níž tu a tam zavířil lehce modrý odstín. Rychle vystřídala asistenta, který do teď seděl na její pozici a pohledem přelétla stav MKS.

Modulátor kvantového stavu, bylo zařízení, které museli sestrojit od základů sami. V databázi se našly jenom plány, které navíc ještě byly kompletně zašifrované. Podařilo se jim ale konstrukci uskutečnit a namontovat zařízení k pokusné komoře. Dle nákresů a předběžných simulací bylo schopné zmapovat kvantové a subkvantové stavy atomu a případně je modifikovat, ale jen za speciálních podmínek. Tím bylo co největší zpomalení, pokud možno zastavení pohybu monitorované částice. Komora proto byla navržena tak, aby vzorek Ranioxia, který má jedinečnou signaturu byl ochlazen na absolutní nulu a pak provést kvantové mapování.

„Teplota čtvrt kelvina a klesá. T-lasery na pětadevadesáti procentech. Odhadovaný čas k absolutní nule asi čtyřicet dva vteřin.“

To bylo znamení pro Pauline. Prsty jí začaly běhat po klávesnici. Zadala parametry sledovaného prvku, zkontrolovala hladiny energie proudící do zařízení a vyvolala prostorovou mapu. Ta se díky krystalovému světelnému emitoru začala vznášet po její pravé ruce, dost velká na to, aby ji viděli všichni v místnosti.

„Jsme na nule!“ Vykřikl Killarney vzrušeně, „pohyb částic Ranioxia ustal.“

Napětí v kontrolní místnosti by se dalo krájet. Chvíli bylo úplně ticho, než se vzpamatovala Durhamová. „Spouštím ochranné pole a začínám odčerpávat chladící kapalinu.“

Hladina tekutiny za průzorem se rychle snižovala a během dvaceti sekund bylo v komoře jen vakuum a v centru kulové prostory se v izolačním poli vznášela nepatrná kulička Ranioxia, nyní s teplotou nula kelvina.

„Mapování?“ ozval se nevrle Preskett.

Pauline se rozběhly ruce po klávesnici. Rychlostí blesku zadávala příkazy a výkonné senzory MKS začaly kvark po kvarku zobrazovat strukturu oné malé kuličky Ranioxia, kterou za tlustým sklem průzoru prakticky nebylo vidět. Dle konstrukčních specifikací a kalkulací, které provedl Preskett by mělo být MKS schopné nejen zmapovat strukturu, ale i jednotlivým částicím přiřadit jedinečné souřadnice v prostoru a čase. Na tom se zakládala celá teorie a využití mapování. Staré záznamy udávaly, že MKS technologie byla jednu dobu na Ranvieře velmi využívaná, ale po amnézii, tak jako všechny ostatní výdobytky civilizace, upadla v zapomnění. Až teď opět nastala šance na její využití. Všechno ale bylo zahalenou rouškou neznáma. Preskettovy výpočty sice dávaly jakousi představu o schopnostech MKS, ale výsledek bude překvapením pro všechny. Zatímco Pauline sledovala, jak nabíhají výsledky zobrazování, říkala si, kde asi je doktorka Patiová. Preskett sice technologii objevil a zrekonstruoval, ale Violla měla na celé záležitosti nemalý podíl. Především rada institutu nechtěla vůbec investici schválit a celý projekt viděla jako plýtvání časem a penězi, když by se oboje dalo využít mnohem efektivněji. Violla ale viděla potenciál, jaký by to mohlo celé Ranvieře přinést a nakonec se jí podařilo radu přesvědčit a projekt byl schválen. Přinejmenším tedy na ni Preskett mohl ze slušnosti počkat. Ale ten muž je prostě nevychovaný hlupák, který vidí jen svůj vlastní prospěch.

***

Když vyprovodila Corvina, rozeběhla se Violla chodbami k testovací komoře. Podle hodinek už měl experiment dávno běžet a ona nepředpokládala, že by na ni Preskett počkal. Do kontrolní místnosti dorazila zrovna ve chvíli, když její asistentka hlásila, že je mapování dokončeno.

„To je dost!“ vyhrkl Preskett a Violla si nebyla jistá, jestli to mělo souvislost s jejím pozdním příchodem nebo s jeho úlevou nad tím, že procedura byla zdárně dokončena. Beze slova omluvy, Preskett by ji stejně jen odbyl, se přesunula na Paulino místo a zkontrolovala přístroje. Mapovací senzory hlásily odchylku jen v setinách procent, což bylo více než dostačující. Další postup byl všem zúčastněným jasný, ale Preskett se najednou zdál jakoby zmatený.

„Jaké souřadnice mám zadat, doktore?“ probrala ho Violla zpět k životu. Kvantová souřadnicová síť měla tu výhodu, že byla univerzální pro celý vesmír. Jediný problém byl, že zatím neměli žádný vztažný bod.

Preskett si zlehka odkašlal: „Pokuste se ještě analyzovat současné souřadnice a zařadit je na mapu galaxie, tak jak ji máme zatím k dispozici a extrapolovat polohu Laresty na orbitě a jejího nejbližšího okolí.“ Preskett nervozitou skoro ani nedýchal. Pokud vše dopadne dobře, podaří se mu dnes potvrdit Fulmierovy teorie. Bude slavný.

Během pár minut Violla ohlásila výsledek a na hologramu se zobrazily sady čísel udávající polohu kvarků Ranioxia ve vztahu ke zbytku známého vesmíru. Podle plánů teď stačilo jen zadat polovině kvarků jiné souřadnice a ty by se tím pádem měly přesunout a zároveň mezi těmito lokacemi vytvořit kvantový tunel. Ten by měl být díky signatuře Ranioxia snadno objevitelný na obou koncích a do té chvíle, než přestane MKS dodávat potřebný impulz, také stabilní.

***

Corvin dorazil zpět do Chrámu a vydal se do knihovny. Snažil se jít tiše, nicméně v klenutých prostorách se zvuk jeho kroků nesl až příliš hlasitě. Než dorazil do studovny, byl si jist, že jeho přítomnost není nepovšimnuta. Nedalo se ale nic dělat, potřeboval dostatek místa a klidu na to, aby mohl projít sjetiny, které mu obstarala Violla. Usadil se v chladném dřevěném křesle, na stůl roztřídil záznamy podle souborů, ze kterých byly extrahovány a dal se do pročítání. První svazek obsahoval především technologické údaje o něčem, co Nash jen vzdáleně tušil, že bude souviset s krystalovou technologií, jež zmiňovala Violla, takže tyto informace více méně přeskočil. Budou se hodit později a ví minimálně o deseti vědcích, kteří mu za ně utrhnou ruce až u ramen. Zato druhá část byla pro něj mnohem zajímavější a jak se později ukázalo pro všechny na Ranvieře by byla také, kdyby se k ní Corvin dostal o pár hodin dříve. Text pojednával z velké části o historii Ranviery, prvních letech po osídlení a k Corvinově velké radosti potvrzoval většinu jeho teorií o kolonizaci. Ranviera nebyla hříčkou nějakých všemocných bytostí, ale prostě a jednoduše lidskou kolonií. Text se zmiňoval i o planetě, ze které obyvatelé přišli, o Zemi a také o zhoubě nebo katastrofě, která donutila většinu populace přesídlit právě na Ranvieru. Konec textu ale byl poměrně matoucí. Byl psaný formou kroniky a člověk, který záznam pořizoval, evidentně spěchal a neměl dost času na sepsání všeho, co měl na srdci:

...Poslední zprávy ze Země nedorazily. Zdá se, že komunikační tunel se zhroutil. Z informací, které jsem získal naposledy, to ale vypadalo, že Globální obranné síly prohrávaly. Nyní už nemáme kontakt více než dva pozemské dny. Protokol mi nařizuje, abych přerušil spojení, vydal rozkaz k uzavření tunelů a spustil operaci Memento. S klidným svědomím to ale nemohu udělat. Nemohu Ranvieru zcela odříznout od Země. Co když se jednou budeme potřebovat vrátit? Tunely by podle posledních výzkumů jít zamaskovat a pokud Memento zabrání tomu, aby bylo kvantové tunelování v příštím miléniu využité, tak budeme před Sa’lenťany v bezpečí. Nesmíme se připravit o jedinou možnost, jak získat zpět místo, odkud jsme přišli. Nemám už mnoho času, komlink mě za chvíli zavolá do velícího střediska a mě nezbude, než na sebe vzít úděl toho, který lidstvo buď zachrání nebo odsoudí k záhubě...

Tím záznam konči i když mě mít zcela evidentně pokračování. To se ale nejspíš na paměťovém krystalu nedochovalo. Corvin tak usilovně přemýšlel nad touto poslední stránkou a zpětně procházel předchozí části textu a hledal jakékoli zmínky o událostech, které by mu pomohly objasnit tuhle záhadu. Jedno, ale bylo jasné. Musí o tom dát vědět Violle a to pokud možno co nejdřív. Třeba bude vědět něco bližšího nebo se jí podaří něco objevit v databázi. Sbalil si proto věci a vydal se z knihovny zase do Institutu.


End of Part 2

 

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback