S Josefem Schwarzem o erotické literatuře, její novodobé cenzuře a svobodném cítění v erotice a sexualitě

Josef Schwarz se o erotickou literaturu zajímá dlouhodobě, patří mezi její sběratele, čtenáře i znalce. Na erotickou literaturu pohlíží jak z profesního hlediska, tak optikou nadšence, pro kterého jsou lechtivé scény vstupem do světa svobody a fantazie.

 

Mgr. Josef Schwarz

Čím Vám erotická literatura připadá zajímavá a odlišná?

Erotika a sexualita jsou jedinými oblastmi, kde člověk může být úplně svobodný, aniž by do jeho konání zasahoval stát, rodina nebo další instituce. Erotická literatura tuto oblast lidského života zobrazuje a reflektuje a jako taková se obvykle dostává do konfliktu s mocí, což je jeden z důvodů, proč byly po většinu historie tyto (nejen) literární projevy potlačovány, nebo dokonce pronásledovány a ničeny.

Co Vás přivedlo k erotické literatuře?

Souvisí to s předchozí odpovědí:

Když se něco zakazuje a utajuje, vzbuzuje to pozornost.

Jak už to tak bývá, zájem o tento druh literatury  se objevuje období dospívání. Jsou věci, a erotická literatura k nim patří, které dospělí před mladými lidmi skrývají. Z toho důvodu mnoho dospívajících tajně prohlíží rodinné knihovny, kde se obvykle v zadních regálech ukrývají právě ty publikace, které nemají objevit. To byl i můj případ.

Ostatně velmi podobný motiv k objevování erotické literatury, kdy se člověk zajímá o to, co je zakázané, měl i Karel Jaroslav Obrátil, sběratel erotiky a vydavatel proslulé sbírky erotického folkloru Kryptadia. Obrátil původně sbíral publikace zakázané a cenzurované z důvodů církevních nebo politických, brzy však zjistil však, že existuje obrovské množství literatury, která je zakazována bez ohledu na dobu a na státní zřízení - a touto literaturou jsou právě erotika. Tak se Obrátil stal jedním z našich největších sběratelů a znalců erotické literatury první třetiny 20. století.

Z jakých důvodů Váš zájem o erotickou literaturu pokračoval i po Vašem období dospívání?

Období dospívání, tedy patnáct až sedmnáct let, je období, kdy se u mladého člověka formuje jeho vztah k sexualitě a zprostředkovaně i k sekundárním produktům jako je film, knihy apod. Mě toto období zastihlo v době sametové revoluce, což byla doba ohromného zlomu. Dlouhou dobu nebylo nic, žádná erotika, a najednou jí bylo všude plno. Začaly se objevovat erotické a pornografické časopisy, vycházely dříve nedostupné knižní tituly a celá oblast erotiky zažívala obrovský boom.

Nové a nové erotické publikace a další materiály (články, filmy, videa aj.) byly dalším impulsem, proč můj zájem o tuto oblast trval a trvá. Asi se už takto projevily tendence související koneckonců i s oborem, který jsem vystudoval a kterému se věnuji - tedy zaznamenávat, třídit, bibliograficky popisovat... Navíc, jak se můj zájem o tuto oblast rozvíjel, začal jsem erotickou literaturu i sbírat. Sběratelství mě pak přivedlo k poznání podobně „postižených" jedinců, což opět můj zájem posílilo a utvrdilo.

Co je, podle Vás, erotická literatura?

Velmi pracovně a jednoduše:

Erotická literatura je uměleckým ztvárněním lidské sexuality, které nabývá mnoha podob s ohledem na žánr, styl i funkci.

Kromě primárního zobrazení sexuálních aktivit (navozujícího smyslné vzrušení) je podstatným rysem erotické literatury její společenská funkce související s kritikou dobové morálky a svobodou slova. Tabuizace sexu v (západní) kultuře nutně ovlivňuje i zvláštní status erotické literatury, v závislosti na době i místě se mění její společenská přípustnost a regulace (kriminalizace). S oblastí erotické literatury se prolíná literatura pornografická coby specifický žánr triviální (konzumní, brakové, pokleslé) četby účelově určený k sexuální stimulaci.

Můžete vysvětlit rozdíl mezi erotickou a pornografickou literaturou?

Odlišení erotiky od pornografie je nesmírně složité v tom, že pornografie je novodobý pojem, který vznikl až v 19. století. Řada textů a zobrazení, které dnes považujeme za erotické, nebo je vůbec jako erotické nevnímáme, byla v minulosti chápána jako pornografická. Z toho plyne, že vymezení toho, co je pornografické, se posouvá s vývojem společnosti. V podstatě se dnes odlišení ustálilo v takové podobě, že pornografie je text, obraz nebo film, který slouží primárně pouze k uspokojení sexuálního pudu. Toto kritérium je ale značně vágní, protože vnáší do věci hodnotící hledisko a předpoklad, že dílo vzniklo za určitým účelem.

Rozdíly mezi erotikou a pornografií tedy existují, ale hranice mezi těmito dvěma oblastmi se stále více rozostřuje. Navíc dochází k tomu, že pornografická produkce, zaměřená v poslední době více na obraz a film než na texty, ovlivňuje i oblast erotické literatury, potažmo literatury jako takové. Jsme svědky toho, že společenské konvence se mění a přijatelnost toho, co může být popsáno a zobrazeno, se rozšiřuje. To se ovšem neobejde bez společenských střetů, které probíhají i na poli erotické literatury. Stále vycházejí knihy, které vzbuzují kontroverze a zároveň velký čtenářský ohlas; z poslední doby k takovým knihám patří např. Sexuální život Catherine M. Catherine Milletové nebo Vlhká místa Charlotte Rocheové. 

Jaký je rozdíl mezi pornografickými a erotickými časopisy?

Rozdíl mezi erotickým a pornografickým časopisem spočívá v určitém zobrazení konkrétních částí lidského těla, popřípadě sexuálních poloh, které je pro erotický časopis nepřijatelné, pokud materiál nemá být označen jako pornografický. Patří sem například explicitní zobrazení genitálií při sexuálním styku, zobrazení erigovaného penisu aj.

Většina pornografických časopisů má jednoznačnou, s nadsázkou se dá říci „hygienickou" nebo „zdravotní" funkci.

Na pornografických časopisech je také zajímavé to, že jejich konzumenti (konzumentek je minimum) na jednu stranu představují velmi skrytou skupinu (asi znáte málokoho, kdo by se chlubil, že si kupuje pornografické časopisy a doma nad nimi onanuje), na druhou stranu vycházejí a úspěšně se prodávají desítky titulů pornografických časopisů.

Tato obrovská masa, jakýsi spodní proud, dá se říci kanalizovaná sexualita, je ovšem zprostředkovaně akceptována a reflektována většinovou kulturou. To je ale na samostatné téma; připomenu jen příklad povedené studentské parodie pornografického časopisu Leo. Dvě ukázková čísla, nazvaná Bříza a Komíny, karikovala konvenční pornografická zobrazení fotografiemi rozsoch bříz stylizovaných do ženského rozkroku a obrázky továrních komínů upomínajících na penis v erekci.

Jaký je rozdíl mezi erotickým časopisem a časopisem pro muže? Existuje mezi nimi vůbec rozdíl?

Já bych řekl, že erotický časopis je vlastně monotematický časopis pro muže. Když si totiž otevřete ty takzvané časopisy pro muže či pánské časopisy, ať už je to Playboy, Hustler, z našich Maxim nebo dříve vycházející různé nápodoby Playboye (např. Luckyboy), zjistíte, že erotika vedle automobilů, sportu, technologií a dalších „mužských" témat představuje vždy jen jednu ze složek jejich obsahu. Erotika v mužských časopisech je ztvárňována velmi obdobným způsobem jako v erotických časopisech, i když si, samozřejmě, drží linii erotiky a nepřekračuje ji do pornografie. 

Existují nějaké erotické časopisy pro ženy?

Samozřejmě existují a existovaly, ale nikdy nedosáhly takového rozšíření jako časopisy pro muže. Z jednoduchého důvodu: mužská erotika je vizuální, pro ženu jsou ale podstatnější jiné podněty.

Co obsahují ženské erotické časopisy?

V takových časopisech převládají fotografie mužů, popřípadě pohlavních styků párů, ale pojaté jinak (snad se dá říct decentněji) než v časopisech pro muže.

Jak vnímáte stav a vývoj erotické produkce v minulosti a dnes?

To je téma na samostatnou přednášku. Stručně a velmi zjednodušeně: až do první poloviny 20. století byla erotická literatura jednou z mála platforem, která zpřístupňovala ztvárnění lidské sexuality. Z toho důvodu byla erotická literatura zakazována, což v podstatě začalo ihned po vzniku knihtisku. První cenzurní seznamy, nejen pro erotickou literaturu, vznikly už v 16. století. Po celé 18. a 19. století to byla literatura, která vždycky stála na okraji, protože potencionálně podrývala autoritu státu a církve, což je nejvýrazněji vidět v díle markýze de Sade.

Romány a texty markýze de Sade jsou primárně filozofické, protože autor v nich spojil otázku erotiky s vnitřní svobodou, což pro dobovou společnost představovalo nebezpečí, které se pak projevilo zákazy a cenzurováním.

V 19. století přišli naturalisté (Flaubert, Zola aj.), kteří sice primárně nepsali erotické texty, ale zobrazovali ve svých románech erotiku tak nepokrytě a pro své současníky tak nepřijatelně, že byli obviňováni z útoků na církev a z nabourávání společenských konvencí. Ještě v první polovině 20. století vznikala díla, která byla zakazována, jako například Milenec lady Chatterleyové Davida Herberta Lawrence. V tomto období proces zakazování vyvrcholil a skončil až v 60. letech 20. století, kdy americké soudy v několika kauzách vynesly rozsudky, ve kterých se pravilo, že tyto texty mohou vycházet, protože představují svébytné umělecké ztvárnění lidské sexuality a společnost tím nijak neohrožují.

Od šedesátých začala erotická literatura ztrácet na svém dřívějším významu, protože se rozvíjely jiná média, především časopisy a film. Film, resp. obraz dnes do značné míry zastoupil substituční stránku erotické literatury. Konzumní erotické texty se stále čtou, ale čím dál tím méně. Na druhou stranu nepřestávají vycházet díla erotické umělecké literatury, z nichž některá můžeme řadit k nejlepším dílům písemnictví vůbec.

Je erotická literatura cenzurována i dnes?  

V dnešních demokratických státech neexistuje institucionální cenzura (tedy nějaká organizace pověřená sledováním „nezávadnosti" toho, co vyšlo nebo vyjít má), přesto však k určitému vylučování erotických textů z oběhu dochází.

Zdá se, že erotika je dnes už přijímána většinou lidí bez problémů a je zcela běžná, ale když budeme sledovat jednotlivé případy, zjistíme, že tomu tak není.

Uveďme si to na dvou příkladech. V roce 2007 vyšlo v nakladatelství Vyšehrad kompletní dílo francouzského básníka Paula Verlaina. Překladatel a pořadatel vydání Gustav Francl ovšem do korpusu textů nezařadil autorovy erotické sbírky „Ženy" a „Muži". Nevěděl o nich, když rok před tím vyšly v nakladatelství Dybbuk? Nezařadil je úmyslně? A proč? Druhým příkladem jsou sebrané spisy Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které pod redakcí Radana Dolejše a Václava Kofroně vydává Národní filmový archiv (zatím vyšly dva svazky, Faustovy skleněné hodiny, 1997, a Nikdy nic nikdo nemá..., 2001). Voskovec a Werich v jedné rozmarné chvíli pod společným pseudonymem Sirius Vokno napsali dva erotické, spíše pornografické texty, které vyšly ve Štyrského Erotické revue. Jeden se jmenoval „Balada o šišce" a druhý „Desperátní konspirace". Oba texty mají svůj vtip a rozhodně se nejedná o plytkou erotiku. Přesto se editoři sebraných spisů rozhodli tyto texty nezařadit a o jejich existenci informují pouze v poznámce pod čarou. U sebraného díla přístup skutečně značně podivný.

Institucionální cenzura erotických textů tedy neexistuje, ale existuje možná mnohem horší jakási plíživá, skrytá (auto)cenzura, která se ovšem netýká pouze erotické literatury, ale kultury a společnosti vůbec.

 

Poznámka o Josefu Schwarzovi:

Josef Schwarz vystudoval obor informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Už během studia a krátce po jeho ukončení pracoval v různých knihovnách (Národní knihovna, knihovna Evangelické teologické fakulty UK, Parlamentní knihovna), v roce 2000 přešel na „volnou nohu“, na které je dodnes (s výjimkou ročního angažmá na pozici ředitele Střediska vědeckých informací Filozofické fakulty UK v roce 2007). Zpočátku spolupracoval s knihovnami na různých projektech, dnes se zabývá především redakční a ediční činností. Od roku 2003 přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně pro obor Informační studia a knihovnictví. O erotickou literaturu se zajímá dlouhodobě, patří mezi její sběratele. Edičně a autorsky (společně s Radimem Kopáčem) připravil z této oblasti několik publikací: Slastná to noc. Čítanka francouzské erotické literatury 18.–20. století (2008); Jan Jeník z Bratřic: Když jsem šel okolo vrat... (2009; edice „Písní krátkých“), P. R. D.: Velká kniha o prdu. Základy flatulologie pro každého (2009); Zůstaňtež tudíž tajemstvím... Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809–2009 (2010); Vrchlický erotický. Rytíř Smil a další erotika připisovaná Jaroslavu Vrchlickému (2011). 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Jiří Stodola

"Erotika a sexualita jsou jedinými oblastmi, kde člověk může být úplně svobodný, aniž by do jeho konání zasahoval stát, rodina nebo další instituce."

Ano. Zatímco v oblasti stravování jsme pod přísnou státní kontrolou.

Make love, not war! Peace!

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback