S Lucií Doležalovou nejen o autorské pohádce v minulosti a dnes, ale také o tenké hranici mezi pohádkou a fantasy příběhem...

Mgr. Lucie Doležalová se o problematiku pohádky zajímá od nástupu na FF MU. Pod vedením pana docenta Válka se nejdříve zabývala pohádkovou tvorbou autorů meziválečného období (Josefa Lady, Karla a Josefa Čapka) a sledovala v jejich díle postavení komiky. V současné době se věnuje autorské pohádkové tvorbě 90. let 20. století, zejména tvorbě imaginativní. Na pohádce ji fascinuje její přizpůsobivost a proměnlivost a s tím související žánrová rozmanitost. Přestože se jedná o jeden z nejstarších literárních žánrů mající kořeny v ústní lidové slovesnosti, lze jeho sledováním objevovat stále nové a nové poznatky.

Můžete autorskou pohádku stručně charakterizovat a popsat?

Autorská pohádka je svébytný autorský výtvor původně adresován dětskému recipientovi. Na rozdíl od klasické pohádky dává autorům mnohem větší volnost, autoři záměrně porušují zaběhlá pravidla klasické pohádky, inovují lidové předlohy a vytvářejí tak originální příběhy. V rámci experimentování s pohádkovým žánrem se pohádka dostává do spojitosti s jinými žánry, leckdy je velmi těžké tato díla žánrově zařadit - to platí zejména pro současné autorské výtvory.

Jaké postavení měla autorská pohádka před rokem 1989 a jak se její postavení změnilo po Sametové revoluci?

V důsledku uvolnění knižního trhu, které po roce 1989 nastalo, dochází v literatuře pro dospělé i v literatuře pro děti k řadě změn, mnohé změny se projevily také v souvislosti s autorskou pohádkou. Autoři mohou psát otevřeněji o tématech dříve tabuizovaných, do literatury vstupuje spousta nových autorů, ke slovu se hlásí i dříve zakazovaní autoři. Patrný je větší vliv západní pohádkové produkce, s tímto se také proměňuje funkce děl pro děti. Ideologicky-výchovná funkce z autorské pohádky mizí, do popředí se dostává funkce zábavná, jejíž přítomnost je leckdy na úkor funkce estetické.

Vedle umělecky hodnotné pohádkové produkce se stále častěji objevují díla triviální a braková, v souvislosti s pohádkovou tvorbou narážíme na díla pokleslé literární hodnoty poměrně dost často.

V jaké době začaly autorské pohádky vznikat?

Kořeny volnějšího přístupu k lidové předloze lze sledovat již v tvorbě Boženy Němcové, autorka z lidové pohádky vychází, přesto ji různým způsobem obměňuje a přizpůsobuje je dětskému čtenáři - v takových případech hovoříme o autorské adaptaci lidových pohádek, ty lze v jistém slova smyslu považovat za předstupeň moderní autorské pohádkové tvorby.
Moderní autorská pohádka jako taková se začíná utvářet až v meziválečném období, u jejího zrodu stojí zvučná jména jako např. bratři Čapkové, J. Mahen, J. Lada, R. Těsnohlídek, M. Majerová, H. Malířová, J. Wolker a další. Spisovatelé se snaží vytvořit po všech stranách esteticky hodnotná díla a nabídnout tak dětskému čtenáři to nejlepší ze soudobé české pohádkové produkce, vznikají tak soubory autorských pohádek různých autorů, k těm nejznámějším lze zařadit např. Čapkovu Nůši pohádek.

Jaký je vztah mezi českou a zahraniční autorskou pohádkou?

Ve většině národů představuje pohádka základní žánr literatury vůbec. Je jisté, že vývoj pohádkového žánru koresponduje s vývojem dané společnosti a že se v pohádkách odrážejí vlivy jednotlivých národních literatur, přesto lze sledovat v současné autorské pohádce různých literatur spoustu shodných jevů - mísení žánrů, vlivy jiných druhů umění (hudba, výtvarné umění, film), médií, pronikání filozofických prvků do pohádky, s nímž souvisí komplikace s určením adresáta žánru pohádky. S rozvojem různých variant žánru pohádky pak vyvstávají problémy s terminologickým vymezením tohoto žánru. Z pohledu vývoje autorské pohádky je české autorské pohádce velmi blízká autorská pohádka slovenská i ruská, vývoj žánru probíhal v těchto zemích v mnoha situacích kontinuálně.

Jak probíhal vývoj pohádek?

Přestože dnes tvoří pohádka nedílnou součást literatury pro děti a oslovuje především čtenáře předškolního a mladšího školního věku, je třeba si uvědomit, že původním adresátem pohádky, jednoho z nejstarších epických žánrů ústní lidové slovesnosti, byl dospělý jedinec.
K zakotvení pohádky do literatury pro děti a mládež došlo až později, také díky vzniku pohádky autorské (ta je již primárně určena dětskému recipientovi). S proměnou adresáta také souvisí proměna žánru pohádky.
Aby pohádky dětskému čtenáři vyhovovaly, bylo potřeba je upravit, zjednodušit, zbavit je krutostí a drastických motivů, které se v lidových předlohách vyskytovaly.

Zajímavé je, že v současnosti se stále častěji setkáváme s pohádkami, které se snaží oslovit dospělé publikum. Pohádka tak znovu nachází čtenáře mezi dospělými.

Jaké jsou základní motivy a rysy dnešních pohádek a v čem se liší od těch, které byly psány před rokem 1989?

Autorská pohádková tvorba posledních několika let navazuje na pohádkovou tvorbu před rokem 1989, ve snaze přiblížit ji současnému čtenáři dochází k její aktualizaci. Do pohádky se tak dostávají prvky a motivy související s moderní společností, které s původní podobou žánru pohádky v mnohých případech nekorespondují. Autoři pracují například s motivy gamblerství (Roches a Bžunda - M. Míková), rockového klubu, drog (O Sasance - J. Černický) nebo s motivy moderního podsvětí (Lichožrouti - P. Šrut). Mění se podoba pohádkového prostředí i postav. Hrdinové jsou přizpůsobeni moderní společnosti a velmi často zasazeni do městského prostředí. Výrazným rysem současné autorské pohádkové knihy je mimo jiné mísení literárních žánrů - pohádka přichází do styku s příběhovou prózou, s žánrem fantasy, s pověstí... Současná autorská pohádka se také stále častěji obrací k vyzrálejšímu recipientovi, očekává od čtenáře jistou předpřipravenost. Pohádky jsou náročné pro svůj rozsah i obsah (např.: Hudečková, Šiktanc) a velmi často vykazují intenzivnější lyrickou složku. Ke slovu se v posledních letech hlásí také malíři-spisovatelé, podle slov I. Pecháčkové (vedoucí nakladatelství Meander) dokáže jejich originální tvorba „vždycky pohnout stojatými vodami zdejší knižní produkce a aspoň trochu posunout vývoj kupředu."[1]
Osobitým způsobem přistupuje k žánru pohádky např. výtvarník Pavel Čech, Petr Nikl, J. Černický nebo F. Skála. Díla jmenovaných autorů vykazují vysokou uměleckou hodnotu a patří k těm nejlepším, co současná literatura pro děti a mládež nabízí.

Mají, podle Vás, děti v dnešní době stále zájem číst pohádky, nebo naopak zájem dětí o pohádky upadá?

Postavení literatury ve společnosti je ovlivněno mnoha faktory, v současnosti má na postavení literatury velký vliv vývoj moderních technických prostředků. Kniha dnes musí čelit konkurenci počítače, televize a dalším produktům společnosti, které modernímu člověku dokážou nabídnout jednodušším způsobem nejen stejné, ale mnohdy i širší možnosti než kniha. Je tedy pochopitelné, že zájem o knihu je dnes velmi problematický. Nelze však říci, že zájem o knihu u dětí zcela upadá. Velký podíl na tom, zda se dítě rozhodne pro knihu nebo televizi a počítač, má výchova. Zejména v raném věku dítěte mají na utváření vztahu dítěte ke knize velký vliv rodiče i učitelé, právě ti mohou dítěti pomoci při výběru knih a směrovat tak jejich zálibu v četbě. Řekla bych, že pohádkové knihy se u dětí stále těší velkému zájmu.

Z velkého výběru pohádkových knih děti nejčastěji upoutá knižní zpracování populárních filmových pohádek, popř. knihy s bohatou barevnou (mnohdy až podbízivou) ilustrací.

Kvalita knih je však kolísavá, je proto nutné, aby při výběru pomohl někdo z dospělých.
U pubescentů a starších čtenářů pak bývá žánr pohádky velmi často nahrazován žánrem fantasy, tedy žánrem, který má s pohádkou dost společného.

Kteří autoři pohádek jsou, podle Vás, v současné době nejpopulárnější a proč?

Podle mého názoru se do povědomí dětí nejčastěji dostávají ta jména autorů, která jsou spjata s jinými médii - zejména s televizí. Z filmového či večerníčkového zpracování pohádek děti znají jména jako Z. Svěrák, M. Macourek, O. Hoffman, V. Čtvrtek, J. Lada, O. Sekora atp.
Popularitě současných spisovatelů napomáhají také nejrůznější besedy s autory dětských knih pořádané knihovnou či školou (Z. Svěrák, A. Goldflam, M. Viewegh, I. Březinová). Oblíbené jsou u dětí pohádky se zábavnou funkcí (M. Mikulka).
Ze zahraničních autorů se v posledních letech těší velkému zájmu dětských čtenářů J. K. Rowlingová a její Harry Potter.

Změnili se výrazně hrdinové pohádek za posledních 100 let?

V závislosti na proměně adresáta se mění pohádky, a tedy i pohádkoví hrdinové. Pro nejmenší čtenáře se autoři snaží vytvořit pohádkové postavy, jež nevyvolají u dětí hrůzu. Děsivé čerty, draky a další nadpřirozené bytosti nahrazují autoři autorských pohádek komickými postavami. S rozvojem společnosti dochází k přizpůsobení hrdinů soudobému čtenáři a jeho požadavkům, dříve didaktizující hrdinové jsou poměrně často nahrazováni postavami zábavnými. Bezbřehá fantazie současných autorů rozšiřuje repertoár pohádkových postav o nové nadpřirozené bytosti (např. lichožrouti).

Dá se určit, jaké pohádkové hrdiny dnešní děti chtějí?

Přístup každého dítěte k pohádkovým postavám je individuální, je velmi těžké určit hrdinu, který by vyhovoval všem dětem. Obecně lze říci, že blízké jsou dětem pohádkoví hrdinové, s nimiž se děti mohou ztotožnit - ať už se jedná o dětského hrdinu nebo o postavy nadpřirozené či zvířecí. Současné děti preferují akci, napětí a zábavu, velmi oblíbené jsou u dětí hrdinové jako Kuky, Shrek nebo Harry Potter.

Kde začíná a kde končí hranice mezi pohádkou a např. fantasy příběhem pro děti a mládež?

Žánr pohádky a fantasy mají mnoho společného, určit mezi nimi hranici je mnohdy velmi obtížné, zvláště když autoři využívají principů a postupů obou těchto navzájem si podobných žánrů.
Oba žánry pracují s fantazií, vytváří nereálné světy, řeší problematiku dobra a zla, přinášejí hluboká poselství a udivují čtenáře kouzlem vyprávěného slova. Aby dosáhli hrdinové svých cílů, jsou nuceni podstoupit dlouhou cestu, na níž je čekají nejrůznější překážky. Přes spřízněnost těchto dvou žánrů existují mezi těmito žánry jisté rozdíly, na ten zásadní nás upozorňuje L. Nováková ve své studii Několik poznámek o pohádce a fantasy:

„zákonitosti pohádky jsou zákonitostmi poetickými, založenými podobně, jako je tomu u poezie, na celostním vnímání, na poetické, ne racionální logice... Oproti tomu fantasy je ve své podstatě, ač to snad bude znít poněkud paradoxně, žánrem mnohem racionalističtějším." (In Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2008, s. 19).

Svět fantasy se řídí podle vlastních rozumových pravidel, zatímco pohádkový svět, který je odrazem světa lidského, logické souvislosti nevyžaduje, neboť „poetika převažuje nad racionalitou."

Dnes se každá pohádková kniha neobejde bez bohatých ilustrací, ale bylo tomu tak vždy?

Ilustrace je dnes považována za nedílnou součást pohádkové knihy. V prvních pohádkových knihách adresovaných dětem však nelze hledat počátky ilustrací pro děti. Větší zájem o ilustraci pohádek lze spatřovat až na počátku 20. století. Vznik ilustrované pohádkové knihy bývá připisován známému českému malíři Mikoláši Alši. Dřívější nezájem o ilustraci vysvětluje Blanka Stehlíková v publikaci Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež (Albatros, Praha 1984) tak, že ilustrace byla zprvu vnímána jako nepodstatný přídavek, dostatečný význam jí nekladli nakladatelé ani čtenáři. Důkazem toho je fakt, že jména ilustrátorů byla zpočátku u „obrázkových knih" vynechávána.
Textu i ilustraci v dětské knize věnují hlubší pozornost autoři v meziválečném období, v tomto období se na podobě autorské pohádkové knihy podílejí Josef Lada, Jiří Trnka, Josef Čapek nebo Ondřej Sekora, významní čeští malíři-spisovatelé, kteří svůj text doprovází vlastními ilustracemi. Díla těchto autorů se těší u dětských čtenářů stálé oblibě a lze je považovat za jedny z nejhodnotnějších z české dětské literatury vůbec.

Myslíte si, že by mělo dítě zájem i o minimálně ilustrovanou pohádku a jsou, podle vás, ilustrace pohádek pro dítě nezbytné?

Má-li malé dítě na výběr mezi neilustrovanou knihou a knihou s bohatými barevnými obrázky, je pravděpodobné, že sáhne nejdříve po knize ilustrované.

V předčtenářské etapě je to téměř přirozené, zatímco text představuje pro dítě změť nedešifrovatelných znaků, obrázek je dítěti mnohem bližší. Dítě obrázky rozlišuje a je schopno na základě nich utvářet jednoduché příběhy. Ne náhodou patří k prvním dětským knihám právě leporela.
Pro vývoj dítěte je tedy ilustrace velmi důležitá, kvalitní ilustrace rozvíjí dětskou fantazii a podněcuje dítě k přemýšlení. Ilustraci tedy považuji za nedílnou součást nejen pohádkových knih, ale i knih pro děti vůbec.



[1] KOPÁČ, R.: Rozhovor s Ivou Pecháčkovou : Zájem o literaturu pro děti je rok od roku menší. [online]. Portál české literatury, 10. 10. 2007 [cit. 2009‑7‑1].                          Dostupné z: <http://www.meander.cz/php/page.php?IDPAGE=46&JAZYK=CZ >.

 

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback