22/02/2012Protože jsem příliš starý na to, abych si nechal nadávat do fundamentalistů, lidí trpících duševní poruchou či pošlapávačů svobody, nepokračuji dále v diskuzi s protagonisty expertně impertního předmětu Vizualizace informací, ale rozhodl jsem se, že trochu osvětlím, co to znamená vlastně být smyslově postižený, k čemu to vede a co se s tím dá dělat, pomocí několika pracovních textů z oblasti filosofické psychologie umění. Vizualizace informací se již plést nebudu, neboť tam mají svého odborníka, který si myslí, že inspirativně o slepých píše H. G. Wells.
Smyslový handicap
Smyslový handicap je privace[1] vzniklá privací funkce smylového orgánu, tedy částečnou či úplnou privací činnosti smyslové poznávací mohutnosti. Privace je stav, kdy chybí něco, co od přirozenosti nemá chybět, jde o nedostatek něčeho, co za normálních okolností dané jsoucno má. Tím se privace liší od prosté negace, která je nedostatkem něčeho, co se od přirozenosti na daném jsoucnu nevyskytuje. Tak slepota je u člověka privací, protože pro lidský rod je normální mít funkční zrakovou mohutnost, zatímco pro rostlinu je její nevidění pouhou negací. Privace smyslové mohutnosti se nazývá defekt,[2] privace činností, které na základě defektu nelze vykonávat se nazývá v obecné rovině disaptibilita.[3] Disaptibilita je pak zdrojem handicapu,[4] což je omezení činností konkrétního člověka vznikající na základě defektu.
Smyslový defekt je třeba považovat za tělesnou privaci, za nedostatek ve funkci tělesných orgánů smyslů, ať už jde o orgány smyslů vnějších či vnitřních. Protože pro estetiku jsou relevantními mohutnostmi zrak, sluch,[5] představivost, city a rozum,[6] budeme se zabývat defekty právě těchto mohutností.
Z tohoto pohledu je potřeba rozlišit defekty vnějších a vnitřních smyslů. Defekty zraku budeme nazývat zrakovým postižením, defekty sluchu postižením sluchovým a defekty spojené s vnitřními smysly budeme nazývat duševní poruchy či nemoci.
K tomu je třeba učinit drobnou poznámku. Protože považujeme rozum za mohutnost na těle formálně nezávislou,[7] tzn. že rozum není mohutnost, která má nějaký tělesný orgán, jako zrak má oko, sluch ucho a představivost mozek, nemůže být duševní porucha projevující se nesprávným myšlením tělesnou privací orgánu rozumu. Rozum je však závislý na těle jako na zdroji materiálu, který je rozumu dodáván prostřednictvím vnějších a vnitřních smyslů. Protože myšlení úzce souvisí s představami, které tvoří materiální příčinu[8] pro abstraktní pojmy, je třeba považovat duševní nemoc za poruchu vnitřních smyslů, konkrétně představivosti a smyslové paměti. Rozumová disaptibilita vzniká tedy defektem vnitřních smyslů.
Protože lidské poznání počíná u smyslů, je velmi důležité rozlišovat, zda je defekt vrozený a člověk určité mohutnosti nikdy nebyl schopen užívat, nebo jde o defekt vzniklý po určité fázi užívání dané mohutnosti. Je totiž důležité, zda-li je smyslová paměť uchovává představy vzniklé na základě užívání určité mohutnosti či zda takové představy zcela v paměti absentují.
Protože mají smyslové orgány svoji žádostivou složku, vzniká na základě smyslového handicapu určitá informační deprivace, která je vnímána jako nelibá. Organismus pak ve snaze odstranit tento svůj nerovnovážný stav usiluje o kompenzaci handicapu, a to jak na biologické úrovni, tak (u člověka) prostřednictvím rozumu a vůle.
Protože je umělecké dílo smyslovým výrazem krásy[9] a jedním z nejzákladnějších kritérií pro třídění uměleckých druhů je kritérium smyslu,[10] představuje smyslový handicap určitou překážku pro tvorbu a recepci určitých uměleckých druhů. Výrazně vizuální umění, kam patří především umění výtvarná a pohybová, jsou obtížně dostupná především osobám se zrakovým postižením, auditivní umění jako hudba či mluvené slovo působí problémy lidem se sluchovým postižením, zatímco umělecké druhy, u nichž je nižší smyslovost, ale vyšší míra ideovosti[11] (literatura, poezie) mohou činit obtíže osobám s různými poruchami vnitřních smyslů (paměti, představivosti atd.).
[1] Aristotelés, Met. 1022b
[2] JESENSKÝ, J. Tyflologické minimum a základy komplexního zabezpečení zrakově postižených. Praha, 1988, s. 21
[3] Ibidem, s. 21
[4] Ibidem, s. 22
[5] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 5, 4, ad 1
[6] Aristotelés, Poet.
[7] Tomáš Akvinský, Summa theol. 1, 75, 2co
[8] GREDT, J. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha, 2009, s. 306
[9] VODIČKA, T. Filosofie umění. Brno, 1948.
[10] MUKAŘOVSKÝ, J. Umění. In Studie z estetiky. Praha, 1966, s. 131
[11] Ibidem, s. 131
odkaz?
Nestačil by odkaz na místo, kde jste tento text už jednou publikoval?
http://cirkev.wordpress.com/2010/12/21/poznan...