Sociální konstrukce reality Petera Bergera a Thomase Luckmanna

Sociální konstrukce reality Petera Bergera a Thomase Luckmanna patří ke klasickým sociologickým teoriím. Článek vysvětluje proces, jak k utváření reality podle autorů dochází. Zvýšená pozornost je přitom věnována tématům, které se úzce pojí či přímo kryjí s tématy, které zkoumá informační věda.

Úvod

Následující práce vysvětluje, jak je z pohledu klasických sociologů Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna vytvářena realita, přičemž je přihlíženo k tomu, jakou úlohu v tomto procesu hrají fenomény blízké informační vědě: komunikace, informace či např. vědění. Hlavním textem, ze kterého tento článek vychází, je kniha Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Článek vychází i z dalších prací, jak je patrno z průběžného poznámkového aparátu. Úplný seznam použitých pramenů je zařazen na konci článku.

Každodenní realita

Realita bývá pro většinu společnosti něco pevně daného; něco, co zde nějakým způsobem je a není možné to zvrátit. V sociologii, ale i v dalších humanitních a společenských vědách, je realita už relativně dlouhou dobu považována za sociálně podmíněný fenomén, který je vytvářen konkrétními jedinci a společnostmi. Sociální realita přitom není jen jedna, je jich prakticky nepřeberné množství.

Dnes už klasická sociologická práce Sociální konstrukce reality[1] od Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna z roku 1966 je první prací moderní sociologie, která se pokusila realitu systematicky vysvětlit coby sociálně vytvářený a podmíněný fenomén. Chápání reality jako sociálně vytvářeného fenoménu je však podstatně starší a sahá až k počátkům samotné moderní sociologie.[2]

Pro začátek je třeba říci, jak Berger s Luckmannem definují realitu a vědění, tedy dva základní pojmy, se kterými velmi často pracují. Realita je podle nich „vlastnost náležející jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naší vůli [...]" a vědění definují jako „jistotu, že tyto jevy jsou skutečné a jsou nositeli určitých vlastností".[3] Jednotlivé reality a vědění se však v různých společnostech i u různých jedinců mohou razantně lišit v závislosti na tom, co je v dané společnosti považováno za vědění. Není přitom rozhodující platnost tohoto vědění, ale jeho danost. Jinými slovy, nemusí nás zajímat, jestli je např. teorie o vzniku vesmíru udržovaná v nějakém ostrovním společenství skutečně  platná; důležité je, jestli je v dané společnosti chápána jako daná. Berger s Luckamannem navrhují, aby to byla sociologie vědění[4], která se bude „zaobírat [...] empirickou různorodostí „vědění" v lidských společnostech" a zároveň také „procesy, v jejichž průběhu začne být jakýkoliv soubor „vědění" sociálně chápán jako „realita"".[5]

Z výše zmíněného vyplývá, že realita nemusí být vždy stejná a hlavně nemusí být jen jedna - realit může být prakticky bezpočet. Stejně jako má každý člověk svou vlastní realitu, tak má vlastní realitu každá společnost či okruh určitých jedinců. Mezi těmito realitami dochází každý den k interakci - reality se různě setkávají, ovlivňují se. Berger a Luckmannem se domnívají, že k nejintenzivnějším prožitkům během interakcí různých realit dochází při setkání člověka s jiným jedincem tváří v tvář. V těchto chvílích si člověk plně uvědomuje realitu druhého, kterou bezprostředně nahlíží. Zároveň však jsou vztahy, resp. procesy vnímání dvou realit, v takovýchto případech velmi proměnlivé, protože v momentě, kdy se setkáváme s jiným člověkem tváří v tvář, dochází k intenzivní výměně informací, a to nejen pomocí verbální komunikace, ale významnou roli v tomto procesu hrají i neverbální procesy.[6]

Skutečnost, že k nejdůležitějším zkušenostem člověka s jinými realitami patří setkání jedince s jiným tváří v tvář, úzce navazuje na to, že k interakci realit a ostatně i jejich vytváření dochází na pozadí prostoru a času. Člověk pochopitelně nejintenzivněji vnímá svou realitu, která je „tady a teď", je člověku vlastní, prostupuje jím a je na dotek přítomna.[7] Realitu jiných jedinců či jiných společenských kultur většinou vnímá jako něco vzdáleného a těžce dostupného. S tímto problémem se lze setkat ve všech oborech společenských věd.

Proces vytváření realit

Na řádcích výše bylo řečeno, že během střetů jedinců a jejich realit dochází ke střetu dvou různých realit. Během tohoto střetu dochází k intenzivní výměně informací; dochází k projekci jedné reality do druhé. Vezmeme-li v potaz, že mimo naší realitu se pohybujeme ještě v mnoha dalších realitách jako je např. realita společnosti, ve které žijeme, nutně dochází ke střetům těchto realit neustále; můžeme tedy říci, že i k projevování člověka do okolního světa a do různých realit dochází neustále. Berger s Luckamannem tento proces označují jako externalizaci, což je jeden ze tří hlavních procesů, během kterého je podle nich realita vytvářena. Dalšími dvěma jsou objektivace a internalizace.

Externalizace je přitom nezbytná. Berger s Luckamannem v této souvislosti hovoří o antropologické nutnosti, která člověka pohání k tomu, aby se projevoval do svého okolí, aby si vytvářel svou realitu. Na rozdíl od ostatních živočišných druhů totiž člověk nemá přirozené prostředí, ve kterém by žil, a tak cítí potřebu, aby si takové prostředí na stabilních základech vytvořil sám. Slovy Bergera s Luckmannem: „vzhledem k vnitřní nestabilitě lidského organismu je pro člověka nezbytné, aby si kolem sebe vytvořil stabilní prostředí, v němž se bude pohybovat."[8] Člověk se do svého okolí projevuje nejen duchovně, ale i fyzicky. Produkuje nejrůznější vzorce, modely či normy, které se postupně v další fázi vytváření reality stávají normami sociálními.[9] Takto objektivované normy ve třetí fázi sociální konstrukce reality zpětně působí na jedince.

Další fáze, kdy se člověkem externalizované skutečnosti stávají objektivně danými, nese název objektivace a v celém procesu vytváření reality je naprosto klíčová. Během objektivace se totiž realita stává realitou sui generis. To znamená, že všechno to, čím se člověk projevoval do svého okolí během procesu externalizace, se stává objektivní skutečností a co je důležité, stává se na člověku nezávislé. Model na člověku nezávislého světa není nepodobný ideji třetích světů, jak se je snažili systematizovat např. Gottlob Frege či Karl Popper.[10]

Jednu z klíčových rolí v procesu objektivace zastává jazyk. Jazyk je dle Bergera s Luckmannem nástroj, „který vtiskuje objektivovanému sociálnímu světu logiku [..]."[11] Díky jazyku dochází k předávání osobních či kolektivních zkušeností, které by jinak byly trvale umístěny v kolektivním či jedincově vědomí. Jazyk coby znakový systém umožňuje lidem sdílet a předávat znalosti. „Jazyk se stává úložištěm nesmírného množství skupinových sedimentací [...]"[12] (sedimentace je v jejich chápání proces, kdy ve vědomí dochází k uchovávání zkušeností ve zřetelných a snadno zapamatovatelných entitách). Díky jazyku je možno sdílené zkušenosti objektivovat.[13]

Během procesu objektivace dochází k tzv. habitualizaci, což je proces, během kterého dochází k vytváření určitých modelů a vzorců, které napomáhají k tomu, aby člověk byl schopen vykonávat určitou opakující se činnost bez toho, aby vynaložil na tuto činnost většího úsilí.[14] Dá se to vyložit tak, že např. člověk jdoucí nahoru po schodech ví, že pravá noha střídá levou a vždy se posune směrem výše než druhá noha o výšku jednoho schodu. Nad tím ale člověk už nepřemýšlí, protože právě díky habitualizaci si vytvořil vzorec, podle kterého chodí po schodech. Při habitualizaci je rovněž důležité to, že vytvořený vzorec kopíruje ten nejvýhodnější model, skrze nějž je opakovaná činnost vykonávána.[15] V kopírování a vytváření takových modelů přitom můžeme nalézt stopy evolučního vývoje, který se projevuje i v některých dalších aspektech Luckmannovy a Bergerovy teorie sociální konstrukce reality jako např. v rozstupňování legitimizačních úrovní.[16]

S procesem habitualizace úzce souvisí i typizace neboli vytváření typů. Vytváření typů člověku umožňuje poznávat nové věci tak, že se mu jeví jako známé.[17] Typizace, stejně jako habitualizace, umožňuje jedincům snížit intelektuální aktivitu potřebnou nejen pro poznání nových věcí, ale i v běžném životě. Úzce to souvisí s procesem přijímání informací z okolního světa. Člověk totiž běžně zaznamenává jen nepatrný zlomek informací, které k němu každým okamžikem proudí. I když není jisté, proč se tento proces děje, je pravděpodobné, že je výrazně ovlivněn osobnostním fondem člověka.[18] Díky typizaci člověk může i přes relativně malý počet informací, které se k němu dostanou, poznávat okolní svět a orientovat se v něm.

Procesu, který vytváření reality zdánlivě uzavírá, Berger a Luckmann dali název internalizace. V této fázi člověk zpětně do své reality přijímá podněty ze svého okolí a z reality, která je díky objektivaci objektivní. Většinou si už ani neuvědomuje, že všechny podněty jsou součástí reality, kterou původně vytvořil on sám.

Je třeba říci, že celý tento proces sociální konstrukce reality probíhá neustále a každý ze tří procesů sociálního vytváření reality není přímo vázán na určité věkové období jedince nebo na nějaký předem daný časový horizont. K procesu vytváření reality dochází jednoduše v momentě, kdy se jedinci setkávají s různými více či méně důležitými fenomény.[19]

Pokud bychom chtěli celý proces, který byl nastíněn výše, vtěsnat do tří vět, zněly by takto: „Skrze externalizaci se společnost stává produktem člověka. Skrze objektivaci se realita stává realitou sui generis. Skrze internalizaci se člověk stává produktem společnosti."[20] Nabízí se tedy otázka: podle teorie sociální konstrukce reality člověk vytváří člověka, tzn. člověk vytváří sám sebe? Nelze zapomínat na to, že proces vytváření sociální reality člověka probíhá skrze objektivní realitu vzniklou během procesu objektivace. Bylo by tedy nepřesné hovořit pouze o tom, že člověk vytváří sám sebe - člověk totiž vytváří člověka ve světě.

I přes danost a objektivnost reality obklopující člověka je potřeba, aby tato realita byla střežena a hlavně legitimizována. O legitimizaci bude pojednávat následující kapitola, o střežení reality se v krátkosti zmíním nyní. Společnost si ke střežení reality vybudovala různé represivní instituce, ke klíčovému „střežení" reality však dochází na té nejnižší úrovni - na úrovni jedince. Tomu je už od nejranějšího věku vštěpováno určité vidění světa, které považuje za objektivně dané a jen těžko se z něj může vymanit.[21] V této souvislosti nelze nepřipomenout, že nejčastějším druhem cenzury je autocenzura. - člověk záměrně „nevyslovuje názory či hodnoty, které jsou v rozporu s hodnotami a názory jemu nadřazené autority [...]".[22]

Legitimizace sociálních realit

I přes objektivní povahu reality si společnost žádá, aby realita a sociální řád věcí byl nějakým způsobem potvrzován. Tento proces stvrzení reality Berger s Luckmannem označují jako proces legitimizace. Byť je legitimizace záležitostí především hodnot, významnou roli v tomto procesu hraje i vědění. Aby totiž mohlo k legitimizaci dojít, je potřeba disponovat určitým věděním, podle kterého lidé budou vědět, proč má k určité legitimizaci vůbec dojít.[23]

Berger s Luckmannem rozlišují čtyři úrovně, na kterých k legitimizacím dochází. Zároveň však upozorňují, že na empirické úrovni dochází k jejich překrývání.[24]

První úroveň legitimizace zahrnuje kromě tradičních slovních ponaučení i další, většinou velmi jednoduché legitimizační procesy, které jsou jedincům vštěpovány už od dětství prostřednictvím jazyka. Jedná se např. o jednoduché průpovídky typu „Dělám to proto, protože se to tak dělá". Na druhé úrovni se legitimizačním nástrojem stávají už poněkud složitější slovní vyjádření, jako jsou legendy či morální zásady. Další dvě úrovně jsou už poněkud složitější a zejména u čtvrté úrovně bych si dovolil na chvíli se pozastavit, jelikož nabízí výklad světa jako celku ve všech jeho projevech, což předešlé úrovně neumožňují.

Třetí úroveň legitimizace zahrnuje složitější a podstatně propracovanější teorie, které dokáží vysvětlit různá odvětví lidského poznání, resp. sociálních realit, avšak nedokáží vysvětlit svět v jeho celku. Legitimizační teorie třetí úrovně jsou již dílem profesionálů, stejně tak jako teorie úrovně čtvrté.[25]

Na čtvrté legitimizační úrovni podle Bergera s Luckamnnem vznikají tzv. symbolické světy[26]. Tyto světy dokáží svět, jak ho známe, vysvětlit jako celek ve všech jeho projevech a „veškerá lidská činnost může být nyní chápána jako odehrávající se uvnitř tohoto světa."[27] V tomto se liší od třetí úrovně, které se sice rovněž vyznačují vysokou úrovní sofistikovanosti, avšak nedokáží na rozdíl od legitimizačních teorií čtvrté úrovně vysvětlit svět jako celek. Berger s Luckmannem přitom považují za důležité to, že tyto symbolické světy obsahují i situace, které se v každodenní realitě nevyskytují (např. reakce na smrt, zážitky z nezvyklých situací, snů apod.).[28] Jakmile je takový symbolický svět vytvořen, ostatní tři legitimizační teorie nižší úrovně jsou najednou pojímány jen jako možné úhly pohledu na určité skutečnost či jevy. Za klíčový faktor v pochopení významu symbolických světů Berger s Luckamnnem považují pochopení historie těchto světů.[29]

Klasickým rysem symbolického světa je jeho nomický charakter. Ve zkratce to znamená, že symbolický svět dává subjektivní realitě jedince řád, slovy Bergera a Luckmanna: „dává všechno na své místo". V případě, že člověk zažije nějakou mezní situaci zmíněnou výše, díky symbolickému světu se může navrátit do reality. Tím, že symbolické světy vysvětlují svět jako celek ve všech jeho projevech, umožňují člověku zakotvit v kosmickém řádu a zároveň se orientovat v prostoru a čase.[30] Lépe vyjádřeno slovy Dušana Lužného: „Symbolická univerza vytvářejí interpretační rámec, v němž se odehrává život jedince i život celé společnosti v průběhu dějin; určují každé části reality její místo a význam, jenž je odvozen z obecného nejvyššího řádu. Tak může být i nejtriviálnější úkon každodenního života naplněn hlubokým významem."[31]

Z výše zmíněného citátu je přitom klíčová poslední věta, která poukazuje na to, že díky symbolickému světu se jinak obyčejný a nevýznamný člověk či některý jeho úkon stane součástí vyššího univerza.

Zvláštní místo v symbolických světech hraje smrt. Legitimizační teorie smrti však prakticky vždy sledují ten stejný úkol - snaží se o to, aby jedinec žil ve společnosti i po smrti svých nejbližších a hlavně pomáhají mu překonat strach ze své vlastní konečnosti. Symbolické světy uspořádávají i čas - redukce minulých událostí se děje skrze tyto světy, směřování jedinců k určitému cíli v budoucnu je rovněž určováno symbolickými světy.[32]

Po tomto výkladu se bezděčně nabízí zcela prostá otázka: Co vůbec může být takovým symbolickým univerzem? Nejčastějším případem symbolického univerza je náboženství. Avšak nejen náboženství dokáže vysvětlit svět jako celek a poskytnout legitimizační teorii s dostatečně širokým záběrem; symbolickým univerzem mohou být i ideologie, které rovněž často naplňují rysy symbolického univerza. Klasickým případem takové ideologie může být např. marxismus, který mimochodem naplňuje i některé definice náboženství (většinou se jedná o tzv. funkcionální definice[33]). Kromě marxismu to však mohou samozřejmě být i další politické ideologie jako nacismus či komunismus, jejichž záběr je natolik široký, že poskytují člověku vysvětlení světa ve všech jeho projevech.

Závěr

I když teorie sociální konstrukce reality patří ke klasickým sociologickým teoriím, dalece překračuje rámec vymezený sociologií. Zasahuje prakticky do všech oborů lidského poznání a jak snad bylo patrné z předchozích kapitol, některá zásadní témata má společné i s informační vědou.

Seznam použitých zdrojů

BERGER, Peter. The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion. New Yorok: Anchor books, 1999.

BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace, myšlení: Úvod do informační vědy. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008.

FTOREK, Jozef. Public relations jako ovlivňování mínění. Praha: Grada, 2009

LUŽNÝ, Dušan. Náboženství a moderní společnost: sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: Masarykova univerzita, 1999.

NEŠPOR, Zdeněk; LUŽNÝ, Dušan. Sociologie náboženství. Praha: Portál, 2007.

POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998.

PSTRUŽINA, Karel. Svět poznávání: K filozofickým základům kognitivní vědy. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998.

VÁCLAVÍK, David, Náboženství a moderní česká společnost, Praha: Grada Publishing 2010.

ZBÍRAL, David. David Zbíral: osobní web [online]. 2004 [cit. 2011-02-24]. Náboženství a sociální konstrukce reality. Dostupné z WWW: <http://www.david-zbiral.cz/berger.htm>.



[1]              BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. The Social Construction of Reality. New York: Anchor Books, 1966. (česky: Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.)

[2]              Pokus o nastínění myšlenkové tradice, která vedla ke vzniku konceptu sociální konstrukce reality, bude probírán v závěrečné kapitole.

[3]              BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas.  Sociální konstrukce reality..., s. 9.

[4]              Termín sociologie vědění pochází z pera Maxe Schelera z 20. let 20. století. Vymezování předmětu studia sociologie vědění přitom zažívalo v průběhu let razantní změny. Blíže k tomuto viz BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s.. 9-25.

[5]              BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 11.

[6]              Ibidem, s. 25-39.

[7]              Ibidem, s. 28-29.

[8]              Ibidem, s. 56.

[9]              ZBÍRAL, David. David Zbíral: osobní web [online]. 2004 [cit. 2011-02-24]. Náboženství a sociální konstrukce reality. Dostupné z WWW: <http://www.david-zbiral.cz/berger.htm>.

[10]             Viz např. POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 81n.

[11]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 67.

[12]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 71.

[13]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 70-74.

[14]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas.  Sociální konstrukce reality..., s. 56.

[15]             VÁCLAVÍK, David. Sociologie nových náboženských hnutí. Brno a Praha: Masarykova univerzita a Malvern, 2007. S. 15.

[16]             O tomto blíže viz kapitolu „Legitimizace sociálních realit".

[17]             VÁCLAVÍK, David. Sociologie nových náboženských hnutí..., s. 15.

[18]             CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace, myšlení: Úvod do informační vědy. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. S. 16.

[19]             VÁCLAVÍK, David. Sociologie nových náboženských hnutí..., s. 16.

[20]             BERGER, Peter. The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion. New Yorok: Anchor books, 1999.

[21]             ZBÍRAL, David. David Zbíral: osobní web...

[22]             FTOREK, Jozef. Public relations jako ovlivňování mínění. Praha: Grada, 2009. S. 12-13.

[23]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 93-94.

[24]             Ibidem, s. 95

[25]             LUŽNÝ, Dušan. Náboženství a moderní společnost: sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: Masarykova univerzita, 1999. S. 83.

[26]             Dušan Lužný ve své knize Náboženství a moderní společnost... dává přednost termínu „symbolické univerzum". Ze stylistických důvodů jsou v tomto článku používány oba tvary.

[27]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 97.

[28]             Ibidem.

[29]             Ibidem, s. 97-98.

[30]             Ibidem, s. 100-101.

[31]             LUŽNÝ, Dušan. Náboženství a moderní společnost ..., s. 84-85.

[32]             BERGER, Peter; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality..., s. 102-104.

[33]             Viz např. NEŠPOR, Zdeněk; LUŽNÝ, Dušan. Sociologie náboženství. Praha: Portál, 2007. S. 18.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Jiří Stodola

"V sociologii, ale i v dalších humanitních a společenských vědách, je realita už relativně dlouhou dobu považována za sociálně podmíněný fenomén, který je vytvářen konkrétními jedinci a společnostmi. Sociální realita přitom není jen jedna, je jich prakticky nepřeberné množství. "

No dobře. Ale v mých hodinách, budu-li nějaké mít, to, prosím, neříkejte. (Víte, že mám alergii na sebevyvracející se teorie).

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback