Sociální sítě jako fenomén nové občanské společnosti

Občanská společnost jako fenomén vznikající v druhé polovině devatenáctého století zásadním způsobem formoval lidské myšlení a chápání kultury, osobního uplatnění, ale také třeba postupnou demokratizaci společnosti. Na klasický model postupně navazují aktivity, které jsou spojeny se sociálními sítěmi.

Pokud bychom hledali fenomén, který přetváří internet, jen obtížně bychom našli dominantnější prvek, než je rozvoj sociálních sítí (tento pojem budeme důsledně používat jako označení online služeb). Zdaleka přitom nejde jen o Facebook či Twitter, které si většina lidí spojuje s klasickou představou sociální sítě, ale také o další projekty. YouTube založený na myšlence sdílení a hodnocení videí má dnes přes miliardu aktivních uživatelů měsíčně, což představuje necelou polovinu celé internetové populace. Podobně bychom mohli hodnotit služby jako Blogger či Last.fm (či Wikipedii), jako takové, které primárně sice nabízejí obsah, ale současně silně pracují s komunitou.[1]

Jestliže dnes vyvíjíme libovolnou službu, musíme si klást otázku, do jaké míry bude schopná efektivně pracovat s komunitou, jak umožní interakci a sdílení jednotlivých účastníků atp. Sociální sítě se ve světě internetu stávají všudypřítomným fenoménem, který lze jen obtížně bagatelizovat nebo přehlížet.

Aniž bychom se chtěli pouštět do podrobných sondáží jednotlivých aspektů sociálních sítí v ekonomickém, mediálním či demokratizačním kontextu, je třeba zdůraznit, že představy, že stojí jen na sdílení banálních informací (např. že někdo má určitý pokrm k obědu, jde do divadla atp.), či jejich případné nazírání v čistě marketingové rovině, je třeba vnímat jako liché. Sociální sítě jsou v prvé řadě pozůstatkem či transformací občanské společnosti devatenáctého a dvacátého století a tímto prismatem na ně také musíme nahlížet.

Historický kontext občanské společnosti

Na tomto místě se pokusíme stručně zastavit u samotného pojmu občanská společnost, který se postupně vyvíjí a u něhož pokus najít nějakou uspokojivou definici se zdá býti nerealizovatelný. Můžeme říci, že jde o fenomén, který vzniká v druhé polovině devatenáctého století, když se začíná rozvíjet silná měšťanská vrstva obyvatel. Ta - do značné míry - nemá existenciální starosti a může se pouštět do aktivit, které byly dříve vyhrazeny aristokracii. Rozvíjí se tak zájem o kulturu a dějiny a s tím souběžně roste vzdělanost a finanční možnosti měšťanstva, které mohou v řadě ohledů směle konkurovat vyšší šlechtě.[2]

Síla občanské společnosti přitom primárně nestojí na možnostech několika málo mecenášů, ale právě na fenoménu spolčování se. Lidé se začali organisovat do skupin či matic, které sledovaly nějaký určitý - a často velice konkrétní - program. Ať již šlo o požadavek existence a provozu divadla, výstavní síně nebo třeba změnu fungování určité části veřejného prostoru. Zajímavou oblastí jsou pak silně se formující profesní organizace, které hájily zájmy určité profese - lékařů, právníků či učitelů. Nešlo přitom jen o požadavky na mzdy, ale o celkovou péči o rozvoj oboru a zlepšení jeho podnikání.

Občanská společnost vzniká na třaskavém podloží relativně pomalé doby, která ale začíná využívat možnosti zrychleného přenosu informací a transferu myšlenek. Občanská společnost je tedy fenomén celoevropským a takto také musí být chápána. V roce 1793 Claude Chappe vytvořil semaforový telegraf, na který navázal 1844 Samuel Morse, když odeslal první zprávu ze svého elektrického telegrafu, jenž jako první zaznamenal masivnější rozšíření. Byl užíván téměř sto následujících let. Dalším významným rokem byl 1849, kdy Antonio Meucci (a 1876 Alexander Graham Bell) sestrojil první telefon. Podobně dynamicky se rozvíjí rozhlas od roku 1910, kdy byl proveden první přenos opery v New Yorku. Tím, jak se zrychluje doprava, dochází také k rychlejší distribuci knih, novin a dalších materiálů.[3][4]

Co je občanská společnost?

Názory na to, co je a co není občanská společnost, se značně různí. Václav Havel ji chápe jako společnost, kde se lidé aktivně angažují prostřednictvím spolků i jiných ad hoc iniciativ ve věcech obecných.[5] Kritizuje přitom především odcizení státu (či jeho zřízení) a člověka jako jednotlivce. Občanská společnost je taková, ve které se oba aspekty angažovanosti - státu i lidí - integrálně spojují a nebojují proti sobě. Jde o společnost autentických občanů prožívajících své lidství.

Erazim Kohák vyzdvihuje zejména osobní odpovědnost, slušnost, ohleduplnost.[6] Občanská společnost je tedy taková, která se chová nejen slušně a ohleduplně, což jsou spíše dominanty jednotlivých subjektů, ale intenzivně vnímá rozměr odpovědnosti, tedy přesah širších problémů či témat, které je třeba aktivním způsobem řešit.

Karl Popper přichází s příbuzným pojmem, totiž společností otevřenou, jež chápal jako společnost, která neomezuje lidské poznání podle určeného ideologického rámce. V otevřené společnosti lidé chápou, že zákony a pravidla jsou pouhé konvence, které je možné měnit.[7] Důraz klade jak na svobodu jedince, tak na veřejnou diskusi ohledně témat a pravidel, která je v rámci společnosti možné a nutné definovat stále znovu. Tím, jak se společnost vyvíjí, musí se nutně měnit také tato pravidla.

Je přitom možné říci, že velká část moderních myslitelů si všímá určitého vztahu mezi totalitou jako společností, kde je jednotlivec odcizen a nesvobodný, a občanskou společností, kde může autenticky existovat.

Obecně je možné vnímat občanskou společnost jako takovou, která je svobodná a stojí na principu dobrovolného sdružování jednotlivců do skupin, za účelem prosazení nějakého záměru, sdílení určitých myšlenek či hodnot, s akcentovaným rozměrem autenticity jednotlivce. Z hlediska občanské společnosti přitom není nutné, aby každý člověk byl například ochráncem zvířat, ale měl by si najít oblast zájmu prospěšného tématu, ve kterém se bude aktivně angažovat.

Sociální sítě jako spolkovací činnost?

Sociální sítě jako takové se nejprve začaly rozvíjet v oblastech, kde občanská společnost měla a stále má silné kořeny. Jednotlivé projekty, které vznikaly, měly přesně tento spolčovací charakter - ať již šlo o společné sdílení zdrojů či myšlenek, ze kterých měl prospěch každý, kulturní zájmy či chatovací kanály IT profesionálů, kteří mohli společně řešit určité problémy - snahou vždy bylo vytvořit určitou analogii toho, co známe z občanské společnosti.

A tento trend nepochybně pokračuje. V rámci Facebooku, Plus či dalších sociálních sítí vznikají skupiny či stránky, které se snaží věnovat nějaké konkrétní problematice - od ochrany životního prostředí po grafický design - a kolem ní sdružují nejen informace, ale také (a především) lidi, kteří mohou do procesu diskuse a tvorby odborných stanovisek aktivně vstupovat. To značně rozšiřuje klasické možnosti občanské společnosti. Ta byla schopna reagovat na problémy, které trápily dostatek obyvatel města či kraje. Dnes je možné hledat aktivní zastánce mnohem rychleji a globálněji. Snížení těchto bariér - přestávají se konat fyzické schůze, platit členské příspěvky nebo padá právě ona omezenost distančního charakteru - zásadním způsobem přetváří možná témata i způsob jejich řešení. Sociální sítě jsou mnohem rychlejší, mají virální možnosti a širší dopad.

Jestliže sledujeme sociální sítě z této perspektivy, je zřejmé, proč jsou pro aktivní rozvoj informační společnosti mimořádně důležité. Klasický model občanské společnosti se zdá být příliš pomalý, rigidní, málo flexibilní. Sociální sítě jej umožňují expandovat a dále rozšiřovat tak, aby mohl obstát ve změněných sociálních, kulturních i ekonomických podmínkách.[8]

Závěr

Informační společnost zcela přirozeným a integrálním způsobem navazuje na společnost občanskou. Sociální sítě v tomto kontextu představují ideální ilustraci toho, jakým způsobem k tomuto přimykání či transformaci postupně dochází. Jsou prostorem nejen pro spolkovací činnost, ale také pro sdílení, organisace, diskuse či politické aktivisace. Pro mnohé představují také ostrov svobody, prostor, kde mají možnost autenticky prožívat své odpovědné bytí tak, jak jej chápou Popper, Havel či Kohák.

Literatura

ČERNÁ, Monika, ČERNÝ, Michal. Úvod do problematiky sociálních sítí. Metodický portál: Články [online]. 29. 02. 2012, [cit. 2013-03-25]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/15075/UVOD-DO-PROBLEMATIKY-SOCIALNICH-SI.... ISSN 1802-4785.

HAVEL, Václav. Moc bezmocných. In O lidskou identitu. Praha: Rozmluvy, 1990.

NERMAN, Jeremy. From Cave Paintings to the Internet. 2012. [cit. 2012-3-14]. Dostupný z WWW: http://www.historyofinformation.com/index.php?era=1450

Občanské noviny (LtN 41/2002), 7.10.2002; Kohák, Erazim: Pod zrakem Abrahamovým [o zkušenosti s občanskou společností v USA a co z toho plyne pro nás]

POPPER, K. R. Otevřená společnost a její nepřátelé. I. Uhranutí Platónem. Praha, 1994.

PORTER, Alan L; READ, William H. The Information Revolution: Current and Future Consequences (Contemporary Studies in Communication, Culture & Information). Ablex Publishing Corporation, 1998. 400 s. ISBN 978-1567503494.

SAWYER, Peter R. Socialization To Civil Society: A Life-History Study Of Community Leaders. SUNY Press, 2005.

SPLICHAL, Slavko, Andrew CALABRESE a Colin SPARKS. Information society and civil society: contemporary perspectives on the changing world order. West Lafayette, Ind.: Purdue University Press, c1994, ix, 371 p. Science and society (West Lafayette, Ind.), v. 8. ISBN 15-575-3043-2.



[1] ČERNÁ, Monika, ČERNÝ, Michal. Úvod do problematiky sociálních sítí.

[2]  SAWYER, Peter R. Socialization To Civil Society: A Life-History Study Of Community Leaders.

[3] PORTER, Alan L; READ, William H. The Information Revolution: Current and Future Consequences (Contemporary Studies in Communication, Culture & Information

[4] NERMAN, Jeremy. From Cave Paintings to the Internet.

[5]  HAVEL, Václav. Moc bezmocných.

[6] KOHÁK, Erazim. Pod zrakem Abrahamovým.

[7] POPPER, K. R. Otevřená společnost a její nepřátelé.

[8]  SPLICHAL, Slavko, Andrew CALABRESE a Colin SPARKS. Information society and civil society: contemporary perspectives on the changing world order.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

2 komentáře

Obrázek uživatele Jiří Stodola
Není sociální síť spíše fenomén toho, že člověk je zoon politicon?
Obrázek uživatele Jiří Stodola

Bavím se myšlenkou vytvořit českou variantu Johnsonových "Intelektuálů". Podstatou Johnsonovy knihy je tvrzení, že tzv. světští intelektuálové mají nutkavou potřebu mravně poučovat lidstvo, přičemž se ve vlastním životě chovají jako naprostá hovada. Zatím má sbírka českých intelektuálů oplývá těmito jmény:

Havel

Halík

Bondy

Děkuji M. Černému za inspiraci. Přidávám Koháka.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback