Softwarová studia: K proměnám studií nových médií

Softwarová studia jsou novým interdisciplinárním oborem, který se snaží reagovat na změny v informačním prostředí, ale také estetice či kreativitě. Jde o oblast, která si klade za cíl být nejen novou interpretací nových médií, které vnímá jako klasické či „staré“ formy komunikace, ale především mostem mezi informatikou a humanitními vědami, především estetikou a filosofií. V tomto ohledu jde o projekt mimořádně ambiciosní, s velkým potenciálem, ale také nemalým množstvím problémů a výzev, na které ještě nestačil reagovat.

Historie celé disciplíny začíná dvěma konferencemi - Software Studies Workshop z roku 2006 a SoftWhere z roku 2008. V tomto roce také vychází první kniha od Matthewa Fullera Software Studies: a Lexicon a MIT postuluje novou ediční řadu. Jde tak o oblast, která má za sebou reálně pouze šest let historie a v českém prostředí vychází kniha Jany Horákové Softwarová studia: K proměnám studií nových médií. V tomto ohledu jde o významný počin, který nijak nesnižuje řada otazníků, které kniha vyvolává nebo občasné nepřesnosti, které obsahuje.

Autorka stojí hned na počátku před obtížnou volbou, která se týká struktury vlastního textu – po úvodu nabízí poměrně detailní historický exkurz, kterým se snaží popsat jednotlivé problémy, témata a oblasti řešení problémů vztahu mezi softwarem a společností. V základních obrysech také nastiňuje možná řešení a dává pohlednou do jejich silných a slabých míst. Čtenář jistě ocení řadu citovaných textů v celoodstavcovém formátu, který dává základní přehled o tom, jakým způsobem jednotliví autoři k problematice přistupují.

Tento přístup s sebou nese také řadu možných problémů a úskalí. Prvním je práce s pojmy, které jsou vysvětlovány až v pokročilejších pasážích knihy, což je nejpatrnější na operačních logikách, které jsou definovány až na straně 74, ač jsou do té doby hojně užívány. Problematičnost takového zacházení s pojmy spočívá především ve skutečnosti, že nově se rodící vědní disciplína potřebuje staré pojmy rozšířit nebo zcela přetvořit pro své účely, tak jak to kvantová mechanika učinila v případě barev, vůní a podivností u elementárních částic, které nemají žádnou barvu, vůni ani výstřední intelekt. Osobně jsem toho názoru, že taková práce s pojmy značně snižuje možnost pochopení textu skutečně důkladně a čtenář musí knihu číst dvakrát, aby některé argumentační prvky pochopil.

Druhým problémem je absence definice některých pojmů, u kterých se předpokládá intuitivní znalost. Například algoritmus je sice v knize definován, ukazujíce na širší či odlišné humanitní či společenskovědní koncepty jednotlivých variant jeho popisu, ale nikde nejsou uvedené jeho definiční vlastnosti – totiž konečnost, univerzálnost, determinovanost, existence výstupu nebo elementárnost. Jednotlivé charakteristiky jsou na různých místech zmiňovány, ale jsem toho názoru, že čtenář bez informatického vzdělání bude jen obtížně kontext chápat správně.

Kniha, která je učebnicí či kompendiem oboru, slouží pro získání orientace v tématice i k možnosti otevření si oborů pro vlastní vědeckou práci či vytyčení výzkumných cílů. Z tohoto důvodu si dovolím velice ocenit kapitolu čtvrtou, která se věnuje metodologii.

Zatímco u klasických etablovaných vědních disciplín, jako je fyzika, chemie nebo historické vědy je zřejmé, jaké postupy a metody vedou ke korektním výsledkům a jaké nikoli (nebo jdou mimo obor, Popperovsky orientovaným diskursem bychom mohli říci, že překračují jeho tematickou redukci), v nově vznikajících oblastech je to mimořádně obtížné. Potýká se s tím nejen oblast nových médií, ale také informační vědy nebo právě softwarová studia. Autorka místo přiklonění se k jednomu přístupu volí uvážlivé presentování variant či škol a usiluje o jejich celkovou komparaci a kritický přístup.

Zajímavá teze je uvedená na straně 43: „Ti totiž, pokud sami neprogramují, nebo nejsou schopni kritického náhledu na procesy, odehrávající se pod povrchem obrazovek, se nutně stávají objekty programování.“  Jde o názor, který je, dle mého názoru, v humanitním prostředí velice rozšířený a přirozeně implikuje (jak to ostatně ilustruje také autorka) požadavky na vzdělávání, které by mělo obsahovat výuku programování.

Domnívám se, že je ale mimořádně problematická hned v několika ohledech. Co znamená onen kritický náhled na procesy? Jestliže programátor neprogramuje na úrovni strojových instrukcí, také nemusí rozumět tomu, jak fungují jednotlivé příkazy na úrovni procesoru. Podobně jistě nezná ani všechny knihovny či podrobnosti frameworků, které využívá. Není zde ani odpověď na otázku, co se programováním přesně myslí, zda jde o znalost konkrétních jazyků nebo jen algoritmického myšlení (zde by téma mohlo být dobře propojené s problematikou definice algoritmizace diskutované například na stranách 34-41).

Silně diskutabilní je ale samotná podstata programování lidí. Autorka ji navazuje na tradici etiky spojené s řečovými hrami, potažmo s eristickou dialektikou, tedy představou, že pomocí řeči ovlivňujeme chování a myšlení druhých. Totéž dělá také software. Člověk, který nezná jednotlivé prvky manipulace, je manipulován, neboť neví, proti čemu a jak se má bránit. Takto koncipovaná argumentace se mi jeví jako možná, ale ne zcela přesvědčivá, neboť ji lze jen obtížně extrapolovat na všechny oblasti lidské interakce se softwarem.

Člověk může být ovlivněn umělou inteligencí, sémantickým desktopem nebo konstrukcí informačních systémů, avšak v případě jiných aplikací jako je textový procesor či nástroj na editaci fotografií si lze takovou manipulaci představit jen obtížně. Snad kdyby autorka v textu užívala více příkladů z informatické praxe, jako jsou biologické algoritmy, Petriho sítě atp. byl by výklad na řadě míst přesvědčivější a pochopitelnější.

Zajímavým tématem, které dle mého názoru není zcela fundamentální, ale autorka na něj klade velký důraz, je estetický rozměr softwaru, který velice pečlivě diskutuje a klade do různých kontextů a souvislostí. Jde o přístup zajímavý, zdařilí, dávající celé knize rozměr přesahující obyčejné kompendium.

V tomto ohledu lze zvolenou cestu hodnot kladně, pěkně koresponduje také s obrazovou přílohou (Wordovskými kompozicemi Jaroslava Vaška, ze kterých vychází také obálka publikace).

Publikaci lze jistě vytýkat mnohé nepřesnosti (například na straně 85 se hovoří o modelování motivací k chování místo o modelování chování na základě vstupních parametrů, na straně 41 je nepěkný tvar intejfejsů místo inteface, na straně 41 je citace 132, která spojuje zcela nesouvisející pojmy a koncepty, strana 12 odkazuje na silikonové nikoli na křemíkové transistory atp.), ale přesto ji lze hodnotit jako svým způsobem přelomovou a důležitou. Do českého myšlenkového prostředí dostává téma provokativní, interdisciplinární a zajímavé, spojuje vysokoškolská skripta s osobitým zájmem, zaujetím a vlastní intepretací problematiky.

Knihu lze jistě doporučit každému, kdo se zabývá myšlením nebo širšími souvislostmi mezi softwarem a informační společností a jednotlivými filosofickými disciplínami. Dává prostor k vlastním úvahám a možnost softwarová studia zapojit do vlastního odborného kontextu, což není u řady odborných monografií tohoto druhu běžné. Na publikaci je patrné, že se autorka, která je docentkou ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, tématu dlouhodobě věnuje, a má jej promyšlené nejen po obsahové, ale také didaktické.

HORÁKOVÁ, Jana. Softwarová studia. K proměnám studií nových médií. 1. vyd. Brno, Česká republika: Masarykova univerzita, 2014. 131 s. Muni press, 1. ISBN 978-80-210-6739-4.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback