Současnost a budoucnost využívání výpočetní techniky v nervové soustavě člověka - Část 2.

Dokument je zkrácenou verzí bakalářské práce autora obhájené v roce 2008 na Univerzitě Karlově v Praze. Cílem textu je popsat současný stav současného vývoje výpočetní techniky určené k implementaci do nervové soustavy člověka a jejímu přímému ovlivňování. Druhá část se věnuje zařízením pro tělesně postižené, která se snaží plnohodnotně substituovat amputované končetiny, ztracený sluch nebo zrak. V závěru jsou rozebrány některé etické a společenské otázky, které s sebou tyto technologie přinášejí.

Přínos technologií tělesně postiženým

V následujících kapitolách se zaměřím na další skupinu možností neurálních implantátů. Jak jsem výše několikrát poznamenal, implantáty dokáží nejen zachycovat signály, které probíhají nervovou soustavou, ale také signály vysílat a tím ovlivňovat procesy v lidském organismu.

Rád bych se v dalších řádcích věnoval oblasti výzkumu, kde je dosahováno nejviditelnějších pokroků - vývoji kybernetických pomůcek, které přímo ovlivňují komunikaci člověka s jeho okolím a podporují nebo zcela nahrazují některé z pěti lidských smyslů. Jedná se o přístroje, které pomáhají umožnit lidem návrat zpět do společnosti zdravých lidí a možnost samostatného a důstojného života.

Nastíním současný stav výzkumu a zamýšlené směry dalšího pokroku na poli kybernetických pomůcek pro sluchově či zrakově postižené a v první řadě pomůcky pro tzv. amputees (termín užívaný především v USA pro lidi po amputaci končetiny).

Kybernetické končetiny

Veřejnost se s kybernetickými nebo kyberneticky ovládanými končetinami v současnosti stále setkává převážně ve vědecko-fantastických filmech a literatuře. Je však známo, že na rozličných projektech zaměřených právě na tuto oblast se dlouhou dobu pilně pracuje a první kybernetické protézy, ač vývojově stále vzdálené těm, které lze vidět ve filmech zobrazujících blízkou budoucnost, jsou již používány tělesně postiženými v běžném životě. Jejich funkce jsou omezené, nicméně pro své majitele znamenají vysvobození.

První zmínka o umělé náhradě končetin sahá až do roku kolem 500 př. n. l., kdy Hérodotos (tzv. „otec dějepisu") píše o vězni, který utekl z řetězů tím, že si usekl nohu. Ta byla později nahrazena dřevěnou. (Bellis, 2008). Ve třetím století před Kristem již byla vyrobena poněkud sofistikovanější náhrada nohy - kovové pláty přibité na dřevěném jádru. (Prosthetics, 2008).

Dnes se tedy nacházíme přibližně dva a půl tisíce let od první známé náhrady končetiny. Za tu dobu lidská společnost i technologie prošly obrovským vývojem. U protéz se již nepoužívá dřevo ani kovové pláty, ale nejnovější slitiny lehkých kovů a plasty.

Středem zájmu většiny výzkumných týmů v oblasti kybernetických končetin je především vývoj náhrad rukou. Důvodů zde vidím více:

  1. Ruce jsou člověku hlavním orgánem pro jeden z jeho pěti smyslů - hmat. Ruce jsou pro každého z nás cestou k samostatnému životu a seberealizaci.
  2. Po mozku je ruka zřejmě nejsložitějším orgánem lidského těla. Palec postavený proti ostatním prstům dává ruce mnohem větší variabilitu pohybů.

Oba výše zmíněné důvody jsou pro vědce nesmírnou výzvou vyrobit plnohodnotnou náhradu za lidskou ruku. Proto se také v následujících řádcích této kapitoly budu věnovat především kybernetické ruce. 

i-Limb

30. ledna roku 2008 oznámila společnost Touch Bionics uvedení na trh první komerčně šířené bionické ruky zvané i-Limb." (iLimb bionic hand approaches 100 fittings, 2008). Právě i-Limb se v prostředí kybernetických protéz stal středem zájmu veřejnosti.

Každý z pěti prstů je samostatně poháněn motorem, lze tedy provádět pohyby jednotlivými prsty a články prstů. i-Limb vypadá velmi podobně jako lidská ruka a její vlastník je schopen s ní provádět většinu běžných úkonů jako se zdravou rukou. (i-LIMB bionic hand approaches 100 fittings, 2008). „Druhé specifikum protézy spočívá v tom, že palec je možné otáčet o 90 stupňů, přesně tak, jak je tomu u lidského originálu." (Nevyhoštěný, 2008). Lidové noviny také v půlce června tohoto roku uvedly (půl roku od uvedení na trh), že i-Limb je součástí každodenního života již více než 200 lidí po celém světě.

Na kůži se napojí dvě elektrody, které zachycují myoelektrické signály. Ty vznikají při stahování svalových vláken. Přenášejí se do počítače umístěného ve hřbetu „roboruky", a ten je pak vyhodnocuje a řídí jednotlivé pohyby." (Nevyhoštěný, 2008). Stálou nevýhodou je však přílišná hmotnost protézy, která člověka omezuje. Další nevýhodou je nutnost dlouhého tréninku k osvojení pohybů ruky.

Umělý zrak

Oči jsou pro mnoho živočichů hlavním smyslem, který jim pomáhá přežít. Také člověk absorbuje většinu vnějších podnětů díky zraku. Největším vytížením se však i tento smysl nejvíce opotřebovává. Mimo to jsou oči poměrně zranitelné a snadno se může přihodit jejich zranění. Navíc mnoho lidí podceňuje potřebnou péči o zrak, čímž sami přispívají ke zhoršení zraku (zanedbání návštěv očního lékaře, nedostatečné světlo při čtení, ...).

„Podle některých je obava ze ztráty zraku u většiny lidí větší než obava z jiných onemocnění, jakými jsou například AIDS nebo rakovina." (Palanker, 2008). Člověk, který přijde o zrak, je nesmírně handicapován. Velmi těžko se orientuje, je pro něho obtížné samostatně žít (např. vařit), nemá možnost číst běžné dokumenty, natož psát. Tento a ještě mnoho dalších handicapů mu téměř znemožňuje pracovat a zůstat ve společnosti ve stejném postavení jako dříve. Proto jsou také vyvíjeny velké snahy vyrobit co nejefektivnější náhradu zraku.

Funkci oka je možné připodobnit jednoduché digitální kameře. Po té, kdy světlo o různých frekvencích projde čočkou a rohovkou, dopadá na sítnici (latinsky „retina" - odtud také ekvivalent „retinální implantát"). Oční sítnice člověka průměrně obsahuje přibližně 150 miliónů fotoreceptorů, jež reagují na světelné záření. Ty okamžitě reagují vysíláním elektrochemických impulzů / vzruchů skrze optický nerv do vizuální části mozku, který obraz z obou očí skládá dohromady, díky čemuž jsme schopni prostorového vidění a odhadu vzdálenosti. Právě proces, kdy je obraz převeden na elektrochemické impulzy, lze přirovnat právě k digitalizaci obrazu, ke které dochází v digitální kameře nebo fotoaparátu. Zajímavostí je, že podle Jamese Weilanda má lidská bytost přibližně tolik nervových buněk pro zrak, kolik jich má v netopýr k létání. (Cerio, 2001).

Obrázek: Retinální implantát ve srovnání s mincí. (Bonson, 2000).

 

Umělý zrak je zkoumán od 50. let 20. století. Právě v padesátých letech již vědci vyzkoumali, že elektrická stimulace vizuálního centra mozku způsobuje zkoumaným subjektům pocity zrakových vjemů. Navíc bylo zjištěno, že fotoreceptory jsou pouze jakýmsi senzorem a vnímání vnímání obrazu má na starosti mozek. V současné době vědci stále pracují na vymezení oblasti a povaze impulzů, kterými je třeba mozek stimulovat pro vytvoření vjemů komplexních obrazů.

Vývoj začínal s čipy, které rozeznávaly obraz o velice nízkém rozlišení, které se postupem času u nových projektů pomalu zvyšuje. Toto rozlišení je udáváno v pixelech jako u počítačových monitorů nebo digitálních fotoaparátů. Např. retinální implantát na obrázku dole rozeznává obraz o rozlišení 32 x 32 - tedy 1024 pixelů. Díky takovému obrazu je člověk schopen rozeznávat obličeje různých lidí, ale stále je to proti 150 miliónům fotoreceptorů v oku příliš málo k umožnění kvalitního vidění. (Kotler, 2008).

Výzkumem zařízení, jež by umožnilo nevidomým opět spatřit světlo, se zabývá mnoho institucí po celém světě. Jednotlivé projekty se od sebe různě liší.

Na konci roku 2007 začalo klinické testování nejnovější verze umělé silikonové sítnice. Její miniaturní rozměry lze posoudit na obrázku (černá tečka nad datem výroby mince). (Bonson, 2000). Její kulatý tvar s průměrem pouhé 2mm a tloušťka menší než je lidský vlas jsou více než vhodné pro co možná nejjednodušší proces transplantace do lidského oka - díky pokročilé miniaturizaci se sníží riziko infekce a také rozsah dalšího poškození oka chirurgickým zákrokem.

Velkou zajímavostí je zdroj elektrické energie - jelikož je umělá sítnice zařízením, které umožňuje člověku vidět, je tedy vystavena světlu. Ze světla tak díky solárním článkům získává elektrickou energii pro své fungování. To eliminuje potřebu jakéhokoliv externího zdroje elektrické energie, čímž se aplikace podstatně zjednodušuje.

Existují i jiné druhy retinálních implantátů, u kterých například. obraz je snímán externí kamerou upevněnou na brýlích. Odtud jde do digitálního procesoru, který konvertuje přijatá data a vysílá je do oka, kde dochází dalším čipem ke stimulaci fotoreceptorů.

Kromě retinálních implantátů považuji za nutnost zmínit se o další éře kontaktních čoček, které by mělo být výzkumem dosaženo kolem roku 2015. Bude se jednat o čočky s přímou retinální projekcí - zjednodušeně řečeno by čočka promítala obraz přímo do oka. (Wilhelmová, 2006).

Umělý sluch za pomoci kochleárních implantátů

V následující kapitole se budu věnovat popisu počítačových čipů, které vracejí postiženým lidem část sluchu, zmíním se o prvním vědci zabývajícím se vlivem elektrického proudu na vznik zvukových vjemů v lidské nervové soustavě a nastíním další historicky významnější milníky ve vývoji kochleárních implantátů. Rovněž se pokusím popsat současnou situaci v této vědecké oblasti a uvedu hlavní etické otázky současnosti týkající se kochleárních implantátů.

Podle médií jen v České republice přijde na svět každý rok průměrně kolem 80 neslyšících dětí. K tomu každoročně dalších 10 lidí o sluch přijde. Sluch je velice důležitý pro komunikaci s ostatními lidmi. Díky sluchu se člověk učí mluvit a později i psát. Dítě, které od narození neslyší, nemá možnost naučit se komunikovat s ostatními běžným způsobem a to ho ve společnosti značnou měrou handicapuje.

Kochleární implantát vrací lidem možnost slyšet. „Jedná se o přístroj, který je voperován do vnitřního ucha, kde elektrickou stimulací sluchového nervu v hlemýždi zprostředkovává neslyšícím zvukové vjemy." (Myslík, 2008). Před necelými 25 lety „kochleární implantáty začaly jako zařízení s jednou elektrodou, užívaná k ulehčení odezírání a jako pomůcka postiženým, která jim umožnila ucítit zvuk." (Zeng, 2004, s.1).

Čím se liší od předchozích pomůcek lidí s poruchou sluchu? Klasická elektronická naslouchadla vyžadují alespoň nějaké zbytky sluchu, jelikož pouze plní funkci zesilovače. „Naproti tomu kochleární neuroprotéza pracuje na jiném principu: zvukové vlnění přeměňuje v elektrické impulzy, které jsou složitým způsobem upraveny (kódovány) a pak použity k přímému dráždění sluchového nervu. Kochleární neuroprotéza představuje tedy jakousi nedokonalou náhražku vnitřního ucha - hlemýždě." (Skřivan, 2004).

Postupem času se rozšiřuje počet elektrod v implantátu a s ním i dynamický rozsah zvuku, který je možné postiženému zprostředkovat. Dokonce je v dnešní době možné voperovat čip postiženému dítěti ve věku pouhých tří měsíců, což má za následek, že dítě se naučí komunikovat jako zdravý člověk a implantát přijme jako samozřejmost. (Myslík, 2006).

Zakladatelem výzkumu kochleárních implantátů je podle některých italský vědec Alessandro Volta, vynálezce galvanického článku, který na konci 18. století experimentoval s účinky elektrického proudu na člověka. Po té, co propojil 50V baterii k dvěma elektrodám vloženým do uší a uzavřel tak elektrický oblouk, projela mu hlavou nesnesitelná bolest, která byla následována nepříjemným praskavým zvukem v jeho hlavě. Ten přirovnal ke zvuku vařící se vody.

Podobný experiment byl prováděn o padesát let později dalšími vědci, avšak bez nových závěrů. „První přímá stimulace sluchového nervu byla provedena vědcem Lundbergem v roce 1950, kdy bylo docíleno toho, že pacient zvuk cítil. Subjekt slyšel různé zvuky a dokonce rozeznal slova jako 'máma', 'táta' nebo 'ahoj'." (Chan, 2008).

Od 70. let je vývoji kochleárních implantátů věnována velká pozornost. V grafu je uveden první komerčně produkovaný implantát značky 3M House z roku, který obsahoval pouze jednu elektrodu. Vyvinut byl v roce 1972. „V roce 1980 byla nejnižší věková hranice uchazeče o implantát snížena z 18 na 2 roky." (Clements, 2008). Další experimenty již následovaly v kratších intervalech a se stále lepšími výsledky. Vývoj kochleárních implantátů kopíroval vývoj v oblasti technologií a miniaturizace.

V současné době je po celém světě více než 60 tisíc nositelů kochleárního implantátu, který většině z nich dovoluje dokonce komunikaci prostřednictvím telefonu. (Zeng, 2004, s.2).

Graf : Graf znázorňuje vybrané modely kochleárních implantátů a jejich kvalitu vyznačenou v ose 'Y', která značí 'Průměrné porozumění věty vyjádřené v procentech'. (převzato z „Trends in cochlear implants")

 

 

                       

 

 

Etický problém ve spojení s kochleárními implantáty

Aplikace kochleárních implantátů vyzdvihuje jeden hlavní problém: mnoho lidí, kteří žijí v komunitě hluchých, nepovažuje své postižení za handicap. Naopak se cítí jako naprosto zdraví a v komunikaci pomocí znakové řeči a odezírání nevidí žádný problém. Pokud o voperování implantátu rozhodnou u dítěte jeho rodiče, odepřou mu možnost vlastního rozhodnutí. Je totiž možné, že se jedinec bude cítit lépe právě v komunitě neslyšících. (Cochlear implant controversy, 1998).

Nanotechnologie

Dle mého názoru se v technice v posledních desítkách let vystřídalo několik trendů. Tím, který je stále na popředí, je miniaturizace. Miniaturizace zde byla již například v padesátých letech, kdy se začínalo uvažovat o možnosti budoucího užití domácích osobních počítačů. Tento trend se nevyhýbá ani medicíně a kybernetice.

Spojením medicíny a miniaturizované techniky tedy vznikla vědecká oblast nazvaná nanomedicína. Nutno vysvětlit, že předpona nano- se vztahuje k jednotkám, ve kterých se zde operuje - nanometry. 

Prvním, kdo se zmínil o nanotechnologiích, byl Richard Feynman, nositel Nobelovy ceny za fyziku. Ten ve své legendární přednášce „There's always room at the bottom" uvedl své představy o možnosti miniaturizace techniky, tím dal první impuls k vytváření teorií miniaturizované techniky. Jeho názory však byly ve své době přijaty jako velmi kontroverzní.

Na Feynmana navázal Eric K. Drexler. Ten v 80. letech 20. století založil institut zabývající se teoretickým výzkumem možností nanotechnologie. Vydal také rozsáhlou práci nazvanou „Engines of Creation", kde uvádí svoji vizi nanotechnické revoluce.

V současnosti je nanomedicína ještě u samého zrodu a pro většinu veřejnosti zní možná jako vystřižená z vědecko-fantastického filmu. Ale již dnes jsou vědci přesvědčeni, že nanotechnologie může způsobit revoluci v celém způsobu života člověka. Jak však ovlivní přímo člověka samotného?

Produkt nanomedicíny, tzv. nanorobot, může být v budoucnu ve větším množství používán pro léčbu různých nemocí, případně i pro operace, které budou prováděny bez vnějších jizev a minimální možností lidského pochybení. Co však je pro moji práci stěžejní, je využití nanorobotů přímo v nervové soustavě. Něktěří vědci soudí, že by nanotechnologie měla umožnit člověku do jisté míry měnit svoji molekulární strukturu - tím by bylo možné částečně pozměnit své vlastnosti. Ať už by to byl návrat poškozených smyslů, nebo jejich zostření. Současné zdravotní pomůcky, jako například kardiostimulátory by již nebyly zapotřebí, jelikož by stačilo pouze dostat do těla příslušné nanorobotické části, které by srdce „opravily." (Gerla, 2002), (Kapoun, 2005).

Příchod nanotechnologií v běžném užití je pravděpodobně nevyhnutelný a lze předpokládat, že z určité části nahradí kybernetické implantáty. Ovšem otázkou je, jakým způsobem budou využívány. „Odpůrci tohoto vývoje...vyjadřují znepokojení. Obávají se, že pokročilá lékařská ošetření využívající nanotechnologie budou jen pro bohaté nebo že nanoroboti v našem těle „zdivočejí". Další uváděnou hrozbou je vývoj 'nanozbraní'." (Co mohou přinést objevy nanosvěta, 2006).

Budoucnost

V předchozích řádcích jsem se pokusil stručně nastínit současný stav výzkumu zabývajícího se vývojem přístrojů určených k implementaci do lidské nervové soustavy. Další část má být věnována jistému odhadu budoucího vývoje. Odhad budoucnosti je nesmírně obtížnou disciplínou a každý futurolog tímto riskuje své jméno ve vědecké společnosti.

„Člověku trvalo dva miliony let, než vynalezl kolo, ale již za dalších 5 000 let už dokázal pohánět kolo párou. První počítače zabíraly prostory celých místností a trvalo pouhých 35 let, aby se vešel na pracovní stůl - skok z osobního počítače trval méně než jedno desetiletí...co přinese další desetiletí? Taková otázka je stále těžší a těžší." (Michael, 2005).

Pokusím se zmínit nejdůležitější otázky v této vědecké oblasti, na které jsem v odborné literatuře narážel nejčastěji. Zároveň na tyto otázky uvedu i některé názory předních odborníků a tvůrců veřejného mínění.

Kdy člověk přestane být člověkem?

Stejnou otázku, ať už formulovanou jakýmkoliv způsobem, si kladou ve spojení s tímto tématem vědci z celého světa. Mnoho autorů ve svých článcích polemizuje nad otázkou, kdy nastane nová éra a z Homo Sapiens Luditus se vyvine nový živočišný druh. Názory se poměrně liší a většina lidí je přesvědčena, že právě ten jejich je pravdivý.

Převažuje však domnění, že člověk již do takové éry vstoupil. Jak jsem výše uvedl, neurální stimulátory, kochleární implantáty a podobná zařízení se již užívají v běžné praxi a jejich nositeli je v současnosti mnoho tisíců lidí. Z tohoto pohledu je tedy možné považovat současnost za jakýsi plynulý předěl mezi Homo Sapiens a tzv. Homo Cyberneticus. Peter Cochrane, člen Královské vědecké akademie jde však ve své studii ještě dále a uvádí popis dalších možných vývojových stádií člověka.

V dřívějších dobách trvala člověku každá vývojová etapa několik desítek až set tisíc let. Stejně, jako se životní tempo neustále zrychluje, zrychlují a zkracují se i další aspekty lidského života včetně vývoje. Dle Cochranea během následujících padesáti let na zemi vznikne velmi početná skupina dalšího vývojového stádia člověka nazvaného Homo Cyberneticus. Od současných lidí se bude lišit právě různými kybernetickými vylepšeními včetně těch, o kterých pojednává tato práce. Je tedy možné brát v úvahu, že Homo Cyberneticus je již několik let na světě. Cochrane též uvádí, že s vývojem nových technologií se bude rozdíl mezi Homo Sapiens a Homo Cyberneticus jen zvětšovat. (Cochrane, 2008).

Etika  

Dle mého názoru není při futurologii důležité předpovědět co nejpřesněji stav, ale včas odhadnout problémy, které mohou nastat a zajistit jejich předcházení nebo účinné řešení. Zvláště v tématu mé práce nelze zmínit jen možnosti, ale je nezbytné zahrnout i některé etické, společenské a technické otázky, které jsou s tím spojené.

Otázka etiky je v tématu mé práce tou nejvíce diskutovanou. Proto se v následující části pokusím zmínit hlavní etické otázky, které je nutno v souvislosti s vývojem technologií řešit. Nejprve nastíním situaci v oblasti ochrany soukromí, která je již delší dobu veřejně probírána i ve spojení s jinými aspekty lidského života. Právě v případě neurálních implantátů jde o možnost sledování jednotlivce prakticky 24 hodin denně. Dále vypíši důležité otázky, které by měla společnost řešit ještě, než dojde k rutinnímu využívání, jelikož: „Kybernetické implantáty patří k neopomenutelným příkladům technologií, o nichž by lidé měli diskutovat co nejvíce, dokud je čas." (Koubský, 2002).

Ve 20. století bylo lidstvo svědky několika totalitních režimů, kdy obyvatelstvo nemělo žádnou svobodu a ze všech stran podléhalo přísné kontrole. Právě neurální implantáty mohou umožnit zrození dalšího totalitního režimu. V článcích věnujících se historii kybernetiky se lze dočíst, že ačkoliv jsou implantáty voperovávány od 70. let minulého století, první čipy byly vkládány do mozků malých dětí v USA již v roce 1946. Nejvíce zarážející je však fakt, že rodiče dětí nebyli o zákroku informováni. „Je technicky možné, aby každému nově narozenému dítěti byl injekčně vpraven mikročip, který by po celý zbytek jeho života prováděl identifikaci. Tyto plány jsou tajně probírány ve Spojených státech bez vědomí veřejnosti, pouze za účasti některých privátních subjektů, kterých se to týká." (Luukanen-Kilde, 1999).

Informační politika a omezení soukromí jednotlivce

Jednou z nejvíce diskutovaných otázek spjatých s příchodem počítačových implantátů je ochrana soukromí. „To není pouze teoretická možnost něčeho, co by se mohlo stát s budoucími přístroji. Ve skutečnosti mnoho dnešních invazních aplikací představuje velkou hrozbu ochraně soukromí a svobody." (Costlow, 2003). Právě v citovaném článku začíná autor vysvětlením na příkladu kreditních karet, které řidiči na východním pobřeží Spojených států využívají k placení mýtného. Změna formy platby je odůvodněna celkovým zrychlením průjezdnosti mýtných bran. „..., ale zapomněli zmínit, že vás mohou sledovat kudykoliv pojedete. Pokud kdykoliv a kdekoliv projedete mýtnou branou, oni budou vědět, že jste tudy jeli." (Costlow, 2003). Taková myšlenka se příčí mnoha lidem. „Pokud osoba opouští hmotně existující místo (například lavičku v parku), je extrémně náročné, ba i nemožné, zpětně tuto činnost dohledat a dokázat, že zde tento člověk půl hodiny užíval slunce - v podstatě opuštění fyzicky existujícího místa znamená definitivní opuštění. Naproti tomu v případě lokalizovatelných neurálních implantátů taková návštěva parku může být návštěvou trvalou, jelikož každá akce může být nahrávána a okamžitě ukládána. Život společnosti se tak změní, protože každá akce bude kdykoliv později zpětně dohledatelná." (Weber, 2006). V případě neurálních čipů tak může společnost dojít k závažnějším problémům ochrany soukromí. Již dnes můžeme právě v případě používání kreditních karet pozorovat v médiích občasné aféry. Týkají se většinou protiprávního zveřejnění záznamů o platbách.

Pokud v současné době jsou na světě lidé, jejichž schopnosti a znalosti jim umožňují najít takové záznamy o libovolném klientovi banky, lze soudit, že v budoucnu se situace nezlepší a je nezbytné hledat způsoby, jak se před nimi obrnit.

Dalším a mnohem důležitějším příkladem je případ, kdy již výše zmíněný profesor Heath provedl operaci, při níž implantoval pacientovi permanentně mozkový čip, který ovlivnil jeho chování. Jednalo se o mladého duševně postiženého člověka, který měl sklony k násilnostem. Implantát vysílal pravidelně slabé elektrické impulzy, čímž se z pacienta stal klidný jedinec a mohl se vrátit domů - při chybě implantátu se však mladík pokusil zabít své rodiče. (Keiper, 2006). Na vině byl přerušený kontakt baterie, která přestala napájet stimulátor. Vyvstává však otázka, koho obvinit v případě selhání, kdy není na vině člověk. Dále v případě implementace neurálních čipů ovlivňujících lidské chování z příkazu soudu u duševně narušených jedinců dochází k částečné násilné změně jejich osobnosti. Změna osobnosti je mnohem závažnějším aktem než omezení svobody - má však na takové rozhodnutí společnost právo? Není takový zásah do psychiky jednotlivce proti lidské přirozenosti? Zodpovězení takovýchto otázek je však nesmírně komplikovaným problémem, který rozsahem přesahuje rámec bakalářské práce a tématicky nespadá do sledované problematiky tohoto textu.

Nabízejí se důležité otázky, které je nutné vyřešit dříve, než se bude společnost rozhodovat nad otázkou, zda umožnit lokalizaci jednotlivců pomocí implantátů.

  1. Kdo (která instituce) rozhodne, kdo se stane nositelem čipu?
  2. Bude voperování čipu dobrovolné?
  3. Kdo bude provádět vyhledávání a za jakých podmínek?
  4. Kdo bude mít přístup k informacím o výskytu jednotlivců?
  5. Bude mít každý možnost požádat o přerušení sledování?

Pokusil jsem se zmínit pouze nejdůležitější otázky, které se týkají daného problému a bez jejichž důkladného promyšlení může dojít k rychlé ztrátě rovnováhy ve společnosti.      

Problém přístupu a ovládání implantátů

V případě elektronických záznamů plateb kreditní kartou může každý člověk většinou sám rozhodnout, zda chce zaplatit kartou a podstoupit riziko omezení soukromí a nebo raději zaplatí hotovostí. U nositelů implantátů, které bude možné lokalizovat je však situace jiná - pro nositele není možné v danou chvíli zjistit, kdy je či není prováděno vyhledávání jeho čipu. Dále jedinec postrádá možnost kontroly, jak je s informacemi o jeho pohybu nakládáno.    

Podle profesora T. W. Bynuma (ředitel Výzkumného centra výpočetní techniky a společnosti na Connecticutské jižní Univerzitě) je v budoucnosti pravděpodobné, „pokud někdo získá kontrolu nad počítačem, který je napojený k vašemu mozku, získá tím kontrolu nad vším, o čem nebudete mít ani ponětí."  (Luukanen-Kilde, 1999).

Tento problém vyžaduje přísná bezpečnostní kritéria a velmi omezený přístup k údajům. Internet je však v rukou zkušených odborníků velmi mocnou zbraní. Proto se domnívám, že v případě existence podobného systému by bylo výhodné, aby byl ponechán bez přístupu k vnějším sítím. Je to však možné?

Nutno vysvětlit, že odborníci plánují propojení implantátů s ostatními počítačovými sítěmi. Pomocí nepřetržitého spojení bude například lékař moci pozměnit terapii pacienta dle potřeby v daném čase, aniž by ho musel pacient navštěvovat v ordinaci, čímž by se snížily výdaje za zdravotnictví. Nicméně pak je velmi pravděpodobná hrozba pozměnění programu v pacientově implantátu z podnětu třetí strany. V této souvislosti hned lze uvést další problém - jelikož je výhodnější z bezpečnostních důvodů ponechat systém bez propojení k ostatním sítím, lze takto odpojit od těchto sítí i lékařské ordinace? Nebo by každý lékař měl mít k dispozici dva počítačové terminály? Taková otázka se jeví v současnosti jako neřešitelná; také protože se předpokládá propojení nositelů implantátů s ostatními stranami.

Kromě stálé lékařské péče odborníci také plánují možnost implantátu reagovat na náhlé situace, kterými může být například automobilová nehoda nebo kritické zhoršení stavu jedince. V obou případech dojde k náhlé změně nebo dokonce k zastavení srdečního rytmu a krevního tlaku. Situace bude ve velmi krátkém čase vyhodnocena neurálním implantátem, který vyšle nouzový signál a přivolá tak pomoc, která dotyčnému může zachránit život právě díky včasnému přivolání. Ta je přivolána nehledě na to, zda je pacient při vědomí či ne. Navíc bude možné vyhledat člověka v nouzi díky lokalizaci implantátu a tím se ještě více zkrátí doba čekání na pomoc.

Dalším uplatněním možnosti lokalizovat nositele implantátu v kombinaci s možností sledovat jeho zdravotní stav, lze vidět v nedávných zemětřeseních v čínské provincii S-čchuan. Po takovýchto ničivých zemětřeseních je velké množství lidí uvězněno v troskách budov a záchranářům trvá příliš dlouho jejich nalezení a vyproštění. Kdyby bylo možné v dané oblasti lokalizovat neurální čipy postižených a vyhodnotit jejich zdravotní stav, záchranáři by věděli, koho je nutné zachránit nejdříve. Doba hledání a vyproštění by tak byla zkrácena na minimum a tím by přežilo více lidí.

Tato strana budoucích technologií je velmi citlivá a hlavní myšlenku lze dle mého názoru vystihnout přenesením následujícího rčení: „Můj dům, můj hrad." Chápejme v tomto případě namísto hradu vlastní mysl. Pokud někdo bude moci sledovat náš fyzický či psychický stav, nebo dokonce číst myšlenky díky implementovanému počítačovému rozhraní v naší hlavě, aniž bychom o tom byli uvědoměni, je na čase vzít v úvahu ohrožení demokracie. „Naším úkolem v této věci bude ... nalézt optimální kombinaci zákonů a zvyklostí, která by účinně zabránila vládám a jedincům v nahlížení do našeho soukromí." (Holland, 2004, s. 166).

Technologické inovace, ač zpočátku zdánlivě zanedbatelného významu, mohou velkou měrou ovlivnit vývoj společnosti. Například vynález parního stroje přinesl jednu z největších změn lidské společnosti - lidé na statcích často odhodili kladiva a šli pracovat do továrny, kde jejich fyzicky náročnou práci odváděly stroje poháněné párou. Toto výrazné snížení fyzické námahy velmi pozitivně ovlivnilo jejich zdravotní stav. Na druhou stranu průmyslová revoluce měla negativní dopad na fyzickou sílu lidí, která se promítla do dalších generací. Vyjma dopadu na tělesný výkon jedince nutno zmínit též změnu společenskou. Parní stroj dle mého názoru zapříčinil viditelné změny ve společnosti. „Technologie ovlivnila od základů celou společnost, od rodiny, přes vzdělání, zaměstnání a služby. Vedla také ke zcela novým společenským jevům a ke vzniku zcela nových institucí." (Crow, 2001).

Analogicky podobnou situaci můžeme sledovat v případě počítačové revoluce, která však bude mít za důsledek snížení intelektuálního výkonu člověka a transformaci společenských skupin. Již dnes lze poukázat na silný posun lidské pozornosti ke globální počítačové síti Internet, kde se odehrává významná část našich životů. Pro srovnání stačí člověku pohlédnout o 15 let zpět do minulosti a je vidět extrémní rozdíl ve využívání počítačových sítí tehdy a nyní. Snad i významnější změnu lze očekávat s příchodem neurálních implantátů, které pravděpodobně napomohou člověku změnit některé své vlastnosti.

Již zmíněný Peter Cochrane připodobňuje budoucí příchod neurálního obohacení lidského organismu pomocí výpočetní techniky k situaci ve výpočetní technice, kdy především starší generace stále odmítá přijmout přítomnost počítačů v každodenním životě současné společnosti. (Cochrane, 2008). Domnívá se, že stejně jako se dnes někteří starší lidé zdráhají využívat počítačů, vznikne v budoucnu menšinová komunita, která bude absolutně odmítat přítomnost výpočetní techniky v organismu.

Dalším z pokroků technologie, který může přinést kontroverzní debaty veřejnosti, jsou paměťové implantáty, jež mají v budoucnu umožnit ukládání veškerých zkušeností, které jedinec prožije právě na tento čip. Jelikož je řeč pouze o počítačovém čipu, je jednoduché vyvodit, jaké důsledky to může přinést - možnost kopírování vlastních zkušeností z jednoho čipu na druhý, z čehož vyvstává další otázka ochrany soukromí. Jako krajní variantu pak mohu zmínit případ, kdy by někomu byly bezdrátově nebo během lékařského zákroku dodány zavádějící zkušenosti. Román 1984 je opět příkladem, jak by taková situace mohla vypadat - nebyl by problém někomu do jeho čipu uložit například kladné zkušenosti s určitou politickou stranou. (McGee, 2000). Upozorňuji, že tyto scénáře možného vývoje jsou poněkud unáhlené a přehnané. Dle mého názoru je však zapotřebí brát v úvahu všechny možnosti.

Rozdělení společnosti do odlišných sociálních vrstev

Jedním ze zkoumaných účinků implantátů na lidský organismus je úprava chování, ať už je to stimulace pocitů nebo pokročilejší formy zásahů do lidského chování. Během experimentů prováděných na krysách se vědcům podařilo ovlivnit nejen jejich náladu ale především dokázali ovládat směr jejího pohybu vysíláním elektrických impulzů a tím vsugerováním příjemného či nepříjemného pocitu. (Vergano, 2004) V případě, že by se něco podobného podařilo i u mozku lidského, může pak být v souvislosti s předchozím faktem velmi důlěžitý problém, jak zaručit bezpečnost veřejnosti.

Pokud před více než 60 lety byly lidem voperovávány do mozků čipy, aniž by o tom sami věděli, nabízí se otázka, jakou má dnes jedinec jistotu, že se nestane dalším "pokusným zvířetem"? Myslím si, že tuto myšlenku nelze podceňovat, jelikož vývoj techniky je dvousečnou zbraní. Kromě pozitivních dopadů přináší i rizika. Právě neurální implantáty jsou velmi kontroverzním tématem, jelikož mohou snadno rozdělit sociální vrstvy mezi vládnoucí skupinu a skupinu ovládanou.

První skupina, ač menšinová, bude vůdcem veškerého dění, zároveň též nejbohatší kastou s nejlepší lékařskou a sociální péčí. Stejně jako tomu je v románu 1984 od George Orwella, existuje i zde riziko, že se této technologie chopí skupina či národ s podobným záměrem. V tomto případě nemá jedinec žádnou záruku, že mu čip nebude, nebo dokonce nebyl, bez jeho vědomí implantován.

Kromě této mírně extrémistické vize je také možné rozdělení sociálních vrstev bez záměru utvořit totalitní společnost. Jelikož neurální obohacení mozku není během příštích 20 let vyloučeno, lze také přemýšlet o důsledcích, které to může přinést. Možnost zlepšení některých intelektuálních schopností nebude zpočátku nijak levná a to může přinést rozvrstvení do dvou skupin. První skupina bude opět menšinou, která bude dostatečně finančně situována, aby si daný komfort dovolila. Do druhé skupiny pak spadá většina lidí, jimiž jsou ti, kteří nemají dostatek financí a nebo jsou zásadně proti neurálnímu obohacování.

Stejně jako dnes můžeme vidět rozdíl mezi sociální úrovní Afriky, části Ázie, jižní Ameriky a zbytku světa. Touto změnou se může Afrika ve srovnání se zbytkem světa ještě více propadnout. Mimo to se mohou rozvrstvit i sociální skupiny přímo v regionech vyspělých zemí. Toto rozdělení společnosti by později mohlo způsobit občanské nepokoje.

Jak změní neurální obohacení postavení jedince ve společnosti? Někteří vědci se domnívají, že během několika příštích let vyvinou zařízení, která člověku napomohou ke zvýšení IQ nebo rapidnímu zlepšení paměti. Z této možnosti vyvstává další etická otázka. Pokud se například do školy dostane dítě, které již podstoupilo ono obohacení mozku výpočetní technikou, lze předpokládat, že v učení bude oproti ostatním vynikat. Nicméně přítomnost takovýchto žáků v normálních školách může způsobit diskriminaci a šikanu. Takovou situaci lze připodobnit té, která nastala zhruba před 6-8 lety, kdy se na základních školách mezi dětmi objevily mobilní telefony. Příchod neurálních implantátů však pravděpodobně ovlivní nejen vzájemné vztahy mezi žáky, ale také zapříčiní jejich vyčlenění ze společnosti právě díky jejich uměle zvýšené inteligenci.

Stejná situace nastane při výběru zaměstnání. Lidé s neurálním obohacením mohou být často logicky zvýhodňováni a upřednostňováni před lidmi bez implantátů.

Umělá inteligence a názory na sebeuvědomění počítačů

Například Kevin Warwick, o kterém jsem se zmínil v první části, je v současné době jedním z nejdiskutovanějších a nejvíce zmiňovaných futurologů zabývajících se kybernetickou budoucností lidstva. Jeho názory jsou pro některé příliš kontroverzní a skeptické. Jeho nejkritizovanější názor se týká počítačů, které podle Warwicka jednoho dne dospějí k sebeuvědomění a přestanou být na člověku závislé. Dále uvádí, že bychom se mohli ocitnout v situaci, v jaké byli například otroci v dobách starověkého Egypta a nebo v jaké je dnes většina ostatních živočichů.

Takový názor je mnohými odsuzován. Například americký lingvista a filosof John P. Searle „vyvrací, že by myšlení mohlo být chápáno jako souhrn komputačních operací a výklad mozku a mysli jako hardwaru a softwaru. Stručně řečeno, lidská mysl není počítačovým programem realizovaným mozkem." (Kapoun, 2004). Proto není možné dát nějakému systému mysl.

Jelikož implantáty již dnes obsahují programy, podle kterých se řídí všechny procesy v nich probíhající, vědci přemýšlejí o možných problémech, které v této spojitosti mohou nastat. Většina odborníků se domnívá, že nenastane situace, kdy by si počítač uvědomil sám sebe a stal se „živým". Možnosti počítačové techniky však stále nejsou natolik známé, aby se tato možnost dala s určitostí vyloučit. Nicméně většina odborníků se přiklání k názoru, že umělá inteligence k sebeuvědomění nikdy nedospěje.

I když bezprostředně lidem nehrozí žádné nebezpečí z popudu umělé inteligence, lze však logicky vyvodit, že výpočetní technika a tím pádem i umělá inteligence může být nebezpečnou zbraní v rukou nepovolaných. Mám tím na mysli program, který přímo či nepřímo je vždy naprogramován člověkem. Rozdíl v rozhodování člověka a počítače tkví v citu - zatímco člověk se rozhoduje dle určitých pravidel, v krajních mezích se rozhoduje dle svého vlastního rozumu a je někdy okolnostmi donucen, aby daná pravidla porušil, ať sám chce či nechce, u počítačů je tomu jinak - řídí se programem, který striktně dodržují. Objeví-i se však nějaká komplikace, která např. morálně člověku zakazuje pokračovat v činnosti, počítač dále jedná tak, jak byl původně naprogramován, nikoliv podle citu nebo morálních hodnot. Proto se domnívám, že ač umělá inteligence spadá do biotechnologií pouze okrajově, je možné v budoucnu uvažovat o podobném zneužití umělé inteligence ze strany hackerů. Umělá inteligence totiž dle mého názoru může v budoucnu znamenat novou výzvu počítačové kriminalitě...

K tomu, aby člověk záměrně vykonal zločin, hlavní podmínkou jsou jeho posunuté morální hranice. Má-li možnost přenechat tento akt na nějakého prostředníka, je to pro něho jednodušší a zachová si tím jistý pocit anonymity. Stejně tak počítačový hacker vykonává zločin prostřednictvím techniky a zachovává si tak odstup, což mu dovoluje zajít do mezí, kdy by mu to již morální zásady nedovolily. Z mého úhlu pohledu tedy vyplývá, že umělou inteligenci, lze považovat jako vhodného prostředníka k páchání počítačové kriminality, jelikož nemá svědomí a jedná bez emocí, jak je naprogramována. (Z poznámek přednášky Doc. PhDr. Vladimíra Smetáčka, CSc. 'Informace, dokumenty a odhady vývoje' - 27.2.2008). V souvislosti s tím je nutné též uvést následující myšlenku: V některých případech je používání počítače stále tak nezvyklé, že není omezeno žádným řádem. (Moor, 2001, s. 90). Dosud chybí jakási normalizace pro používání výpočetní techniky v některých oblastech, jakými je například její implementace do lidského organismu.

Seznam použité literatury:

1.       BELLIS, Mary. 2008. The history of Prosthetics. About.com [online]. [cit. 2008-07-11]. Dostupné na www: <http://inventors.about.com/library/inventors/blprosthetic.htm>.

2.       BONSON, Kevin. 2000. How artificial vision will work. In Discovery Communications. How stuff works.com [online]. Publ. 2000-10-16. [cit. 2008-04-12]. Dostupné z www: <http://health.howstuffworks.com/artificial-vision1.htm>.

3.       CERIO, G. 2001. Artificial sight. Discover. 2001, vol. 22, iss. 8, s. 50. Dostupné také z www: <http://discovermagazine.com/2001/aug/featsight>. ISSN 0274-7529.

4.       CLEMENTS, Aine, et al. 2008. History of Cochlear Implants. In CLEMENTS, Aine, et al. Cochlear Implants [online]. [cit. 2008-07-02]. Dostupné z www: <http://biomed.brown.edu/Courses/BI108/BI108_2001_Groups/Cochlear_Implants/history.html>.

5.       Co mohou přinést objevy z nanosvěta. 2006. Buněčná terapie [online]. 2006. Vytv. 2006-06-19. [cit. 2007-12-19]. Dostupné z www: <http://demo-bunter.qw.cz/detail-napsali-onas.html-48-2006>.

6.       Cochlear implant controversy. CBS News Sunday Morning [online]. 1998, Iss. 06, No. 02 [cit. 2008-07-01]. Dostupný z www: <http://www.cbsnews.com/stories/1998/06/02/sunday/main10794.shtml>.

7.       COCHRANE, Peter; PEARSON, Ian; WINTER, Chris. 2008. The Evolution of Mankind. In COCHRANE, Peter. Peter Cochrane [online]. Akt. 2008-07-05. [cit. 2008-07-05]. Dostupné z www: <http://www.cochrane.org.uk/opinion/archive/articles/the-evolution-of-mankind.php>.

8.       COSTLOW, Terry, STONE, Adam. 2003. The dark side of pervasive computing. IEEE Pervasive Computing. 2003, vol. 02, no. 1. p. 4-8. ISSN 1536-1268.

9.       CROW, Michael M., SAREWITZ, Daniel. 2001. Nanotechnology and Societal Transformation. In ROCO, M. C., et al. Societal Implications of Nanoscience and Nanotechnology, Sept 28-29, 2000. Virginia (USA) :  National Science Foundation, 2001. s.  45-55.

10.   GERLA, Václav. 2002. Fyzikální metody v medicíně II. Nanotechnologie v medicíně. [online]. Vytv. 2002-12-15. [cit. 2008-01-20]. K. Eric Drexler. Dostupné z www: <http://www.sweb.cz/nanomedicina/#K_Eric_Drexler>.

11.   HOLLAND, J. H. 2004. Co nás čeká a jak to lze předvídat. In BROCKMAN, John. Příštích padesát let : Věda v první polovině 21. století. 1. Vyd. Praha : Argo, 2004. s. 166. ISBN 80-7203-610-6.

12.   CHAN, Sebastian, et al. 2008. History : Who developed the cochlear implant and why? In CHAN, Sebastian, et al. Powerhouse museum. [cit. 2008-06-29]. Dostupné z www: <http://www.powerhousemuseum.com/hsc/cochlear/history.htm>.

13.   CHEUNG, Karen C. 2007. Implantable microscale neural interfaces. Biomedical Microdevices. 2007, vol. 9, no. 6, s. 923-938. ISSN 1387-2176.

14.   i-LIMB bionic hand approaches 100 fittings. 2008. Gizmag [online]. Akt. 2008-01-30. [cit. 2008-03-05]. Dostupné z www: <http://www.gizmag.com/i-limb-bionic-hand/8733/>.

15.   KAPOUN, Jan. 2004. Technogenesis : Může umělá inteligence dosáhnout vlastního vědomí? Science World [online]. Akt. 2004-01-21. [cit. 2007-12-19]. Dostupné na www: <http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/pocitace/0A0B79F3898C8641C1256E970049012D?OpenDocument&cast=1>.

16.   KAPOUN, Jan. 2005. Eric Drexler : otec nanotechnologie. Science World [online]. Akt. 2005-08-17. [cit. 2007-12-19]. Dostupné z www: <http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/EF6718B34B9E7819C125702500506C5D>.

17.   KEIPER, A. 2006. The Age of Neuroelectronics. The New Atlantis : A journal of technology & society. [online]. Winter 2006, No. 11, p. 4-41. [cit. 2008-01-10]. Dostupné z www: <http://www.thenewatlantis.com/publications/the-age-of-neuroelectronics>.

18.   KOTLER, Steven. 2002. Vision Quest. Wired, 2002, vol. 10, iss. 9, s. 95-103. Dostupné také z www: <http://www.wired.com/wired/archive/10.09/vision.html>. ISSN 1059-1028.

19.   KOUBSKÝ, P. 2002. Veškerý odpor je marný. In Reflex. 2002, č. 29. [cit. 2007-12-10]. Dostupný též z www: <http://www.reflex.cz/Clanek12795.html>. ISSN 0862-6634.

20.   LUUKANEN-KILDE, Rauni-Leena. 1999. Microchip implants, mind control, and Cybernetics. Spekula : 3rd quarter. 1999, 36. roč. Dostupné také z www: <http://www.mindcontrolforums.com/implants-kilde.htm>.

21.   McGEE, E. M. MAGUIRE, G. Q. 2000. Ethical Assessment of Implantable Brain Chips. In Boston University. Paideia Project [online]. Last mod.. 2000-06-15 [cit. 2007-12-08]. Dostupné z www: <http://www.bu.edu/wcp/Papers/Bioe/BioeMcGe.htm>.

22.   MICHAEL, K.; MICHAEL, G.M. 2005. Microchipping people : the rise of the electrophorus. Quadrant. 2005, Vol. 49, Iss. 3. p. 22-33. Dostupné také z www: <http://ro.uow.edu.au/infopapers/374>.

23.   MOOR, J.H. 2001. The future of computer ethics : You ain't see nothin' yet! Ethics and Information Technology. 2001, Vol. 3, No. 2, p. 89-91. ISSN 1388-1957.

24.   MOUDRÁ, Lenka. 2006. Ambivalence nanotechnologie. Brno : Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2006. 124 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.

25.   MYSLÍK, Radovan. 2006. Kochleární implantáty vracejí sluch i řeč. Pražská pětka : měsíčník Městské části Praha 5 [online]. 2006, č. 09 [cit. 2008-06-04]. Dostupné také z www: <http://www.prazskapetka.cz/node/4841>.

26.   NEVYHOŠTĚNÝ, Jan. 2008. Bionická ruka na prodej. Lidovky.cz [online]. 2008. Akt. 2008-06-11. [cit. 2008-07-12]. Dostupné z www: <http://www.lidovky.cz/bionicka-ruka-na-prodej-07w-/ln_noviny.asp?c=A080611_000054_ln_noviny_sko&klic=225918&mes=080611_0>.

27.   PALANKER, Daniel. 2008. Artificial sight : Optoelectronic Retinal Prosthesis. In PALANKER, Daniel. Palanker Group : BioMedical Physics and Ophthalmic Technologies. [online]. [cit. 2008-05-12]. Dostupné z www: <http://www.stanford.edu/~palanker/lab/index.html>.

28.   Prosthetics. 2008. In Advameg Inc. Science clarified [online]. [cit. 2008-07-11]. Dostupné z www: <http://www.scienceclarified.com/Ph-Py/Prosthetics.html>.

29.   SKŘIVAN, Jan. 2004. Kochleární implantace. Sanquis : odborný a společenský časopis pro lékaře. [online] 2004, č. 32. s. 36 [cit. 2008-03-10]. Dostupné z www: <http://www.sanquis.cz/clanek.php?id_clanek=422>.

30.   ŠUCHMAN, Pavel. 1998. Eric Drexler - Engines of Creation (recenze). In Česká asociace transhumanistů. Transhumanismus.cz [online]. 1998, Akt. 2005-03-29. [cit. 2007-11-22]. Dostupné z www: <http://www.transhumanismus.cz/library.php?source=eocrev>.

31.   VERGANO, Dan. 2004. Mind control : More than just a plot point? USA Today [online]. Akt. 2004-07-28. [cit. 2007-01-17]. Dostupné z www: <http://www.usatoday.com/news/health/2004-07-28-manchurian-usat_x.htm>.

32.   WEBER, Karsten.  2006. Privacy invasions : New technology that can identify anyone anywhere challenges how we balance individuals privacy against public goals. EMBO Reports. Vol. 7. p. 36-39. ISSN 1469 - 221X.

33.   WILHELMOVÁ, Michaela. 2006. Kam spěje Internet? Webmagazín Rozhledna [online]. Akt. 2006-09-15. [cit. 2008-01-15]. Dostupné z www: <http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=5008>.

34.   ZENG, Fan-Gang. 2004. Trends in cochlear implants. Trends in amplification, 2004, Vol. 8, No. 1, s. 1-34. (s. 1). ISSN 1084-7138.

35.   ZRENNER, Eberhart. 2002. Will retinal implants restore vision? American Journal of Ophtalmology. 2002, vol. 133, iss. 6, s. 865-866. ISSN 0002-9394.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

2 komentáře

Obrázek uživatele jjs
9. 3. 2009

"Aplikace kochleárních implantátů vyzdvihuje jeden hlavní problém: mnoho lidí, kteří žijí v komunitě hluchých, nepovažuje své postižení za handicap. Naopak se cítí jako naprosto zdraví a v komunikaci pomocí znakové řeči a odezírání nevidí žádný problém. Pokud o voperování implantátu rozhodnou u dítěte jeho rodiče, odepřou mu možnost vlastního rozhodnutí. Je totiž možné, že se jedinec bude cítit lépe právě v komunitě neslyšících. (Cochlear implant controversy, 1998). "

Tak mám dalšího kandidáta na fór měsíce. Nejlegračnější je právě ten odkaz na "odbornou literaturu", z níž je tato informace čerpána.

Je etické vůbec děti léčit? Je etické pokusit se zachránit postiženou nohu? Necítil by se člověk lépe v komunitě jednonohých? Je etické dělat plastické operace popáleným dětem. Necítil by se člověk lépe mezi komunitou zohavených popálením? Je etické zachraňovat někomu život? Necítil by se někdo lépe v komunitě mrtvých?

Už jste někdy viděl nějakou komunitu neslyšících? To, že svůj stav mnohdy nepociťují jako handicap neznamená, že tam handicap objektivně není. Někomu možná může vyhovovat žít v do sebe uzavřené a ruku na srdce dost divoké komunitě, zodpovědný rodič ale dítě nestaví před volbu, jestli bude zdravé nebo postižené.

Obrázek uživatele jjs
9. 3. 2009

"V dřívějších dobách trvala člověku každá vývojová etapa několik desítek až set tisíc let. Stejně, jako se životní tempo neustále zrychluje, zrychlují a zkracují se i další aspekty lidského života včetně vývoje.  Z tohoto pohledu je tedy možné považovat současnost za jakýsi plynulý předěl mezi Homo Sapiens a tzv. Homo Cyberneticus."

Nevím, čemu říkáte vývoj. Já u dosti lidí pozoruji spíše degeneraci.

Za znak degenerace považuji například u lidí, kteří se cítí být filosofy, to, že nechápou, že to, co nazýváme PŘIROZENOSTÍ je ze své podstaty NEMĚNNÉ. Přirozenost může vzniknout či zaniknout, ale nemůže se změnit. To je zcela analytický fakt. Kdyby se totiž přirozenost změnila nebyla by již tou přirozeností, měnit se mohou jen akcidenty s danou přirozeností spjaté, nikoliv ona přirozenost.

Takže Homo Sapiens se nezmění v Homo Cyberneticus. Homo Sapiens může akorát do sebe cpát tolik implantátů, že to jeho přirozenost nesnese a zanikne.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback