Společenské důsledky medializace skutečnosti

Cílem textu je podat stručný popis problematiky medializace skutečnosti. Důraz je přitom kladen zejména na společenské důsledky tohoto fenoménu. Z toho vyplývá struktura práce, jež se v první části zabývá odbornou deskripcí vlivů médií, zatímco druhá část je více zaměřena na spojitosti s obecným fungováním společnosti a vyžaduje si tak abstraktnější přístup s oborovými přesahy.
Vstupujeme do oblasti, kde najdeme mnoho teoretizování a spekulací, ale jen málo spolehlivých dokladů o potvrzených souvislostech mezi masovými médii a hodnotami, přesvědčením, míněním a společenskými postoji. Příčiny této nejistoty jsou zřejmé: jevy, o něž běží, jsou příliš rozsáhlé a složité, než aby mohly být spolehlivě či uceleně prozkoumávány; vyžadují odvážné historické a ideologické soudy.   

Denis McQuail

1 Úvod

Média se průběhu 20. století stala nedílnou součástí západních společností. Kromě samotných informací zprostředkovávají také hodnoty, názory a postoje, a to v takové formě, aby mohly být snadno sdělitelné a přijatelné publikem. Jejich působení na společnost tak umožnilo vznik a rozvoj masové kultury.  

Tato práce si rozhodně neklade za cíl souhrnně prezentovat všechny potencionální sociální důsledky medializace skutečnosti, ale nabídnout základní přehled teorií a přístupů k jejímu zkoumání a na základě aplikace vybrané teorie/přístupu se pokusit o rozpracování vlivu médií na společnost. V první části, která bude mít spíše deskriptivní charakter, nastíním vývoj odborné diskuze týkající se vlivu médií na jedince, společnost a její strukturu. Druhá část je pak věnována konkrétnímu přístupu k posuzování vlivu médií, a to sociálně konstruktivistickému. Rozhodl jsem se právě pro tento koncept, neboť se domnívám, že může posloužit jako nejlepší zdroj kritiky společenských důsledků medializace skutečnosti, především při posuzování dlouhodobého působení médií na společnost a její dominantní kulturu. Tato část již nabídne hlubší úvahy a vlastní interpretace.

2 Vliv médií

Všeobecný předpoklad, že média jsou mocná, je neoddiskutovatelný. Potvrzují ho nejenom sociovědní úvahy a empirické výzkumy, ale také samotné chování politiků, obchodníků, reklamních agentů, neziskových organizací - tedy všech, kteří si myslí, že na médiích mohou profitovat, ale i chování samotné veřejnosti, jejíž značná část si myslí, že média mají manipulativní moc. Manipulativní moc se ale v jejich pohledu omezuje pouze na konkrétní sdělení či sérií sdělení, která mají sloužit konkrétnímu účelu a stojí za nimi konkrétní zájem. Pouze málo lidí si uvědomuje manipulativní schopnost médií ve smyslu vytváření obrazu světa, víceméně nezáměrně. Nejsou schopni vnímat poměrně uzavřený výkladový systém světa, který jim média zprostředkovávají. 

Média tvoří důležitou součást vyspělých společností. Navíc by se dalo konstatovat, že tyto společnosti významnou měrou spoluutváří. Jestliže současná mainstreamová kultura vznikla na základě působení médii, především televize, pak lze s výše uvedeným tvrzením naprosto souhlasit. Média nemusí sdělovat pouze zkreslené, neúplné a lživé informace, anebo naopak informace přesné a pravdivé, ale učí nás určitým způsobem vnímat realitu okolo nás, určují, o kterých tématech se mluví a o kterých ne, vytvářejí rámec, ve kterém přemýšlíme o světě, spoluvytváří náš hodnotový systém, apod. Otázkou zůstává, do jaké míry jsou média nástrojem ve službách určitých skupin či kruhů ve společnosti nebo do jaké míry mají vliv na myšlení a chování jedinců. Také zůstává předmětem diskuzí, čím média působí a jaké povahy je toto působení. (Jirák, Köpplová 2007: 151)

Z velkého množství teorií a úhlů pohledů, které se v rámci sociálních věd během posledních sta let vytvořily, jsem si vybral teorii sociální konstrukce reality. Obecné přesvědčení pesimistů (též marxistický přístup[1]), že média - sloužící svému vlastníkovi k produkci zisku či získání a udržování moci ve společnosti - záměrně přizpůsobují obsah sdělení, je možno doložit mnoha příklady z mediální minulosti.[2]  Dle mého názoru je ale mnohem nebezpečnější a potažmo důležitější latentní funkce médií, a to podpora určitého životního stylu. Tato skrytá „reklama" na správný život prostupuje téměř všemi středoproudými médii. Lze jí nazírat a nazývat různě - jako podpora konzumního způsobu života, nebo abstraktněji jako produkce a reprodukce spektáklu.[3] Právě sociálně konstruktivistický pohled na roli médií ve společnosti může podle mého názoru odhalit jejich dlouhodobé a nepřímé účinky na lidskou kulturu v obecné rovině i v každodennosti.

2.1 Etapy výzkumu působení médií

Výzkum působení médií sahá do počátku 20. století, kdy panovalo přesvědčení o velké moci médií, která jsou schopna téměř absolutně manipulovat publikem. Pro toto období se vžila příznačná pojmenování: teorie magické střely, teorie podkožní injekce či teorie očkování. Základním předpokladem vědců byla naprostá vzájemná izolovanost všech jedinců ve společnosti, což mělo umožnit jejich snadnou manipulovatelnost pomocí médií. Zde je patrný vliv Marxových myšlenek na život lidí v moderní průmyslové společnosti a Comtových představ o společnosti jako kolektivním organismu.

V druhé etapě datované do 30. až 60. let došlo ke změně pohledu na pozici jedince ve společnosti. Ten již byl vnímán jako součást mnoha různých sociálních skupin, zakotvoval se v sociální struktuře a začal poznávat svou pozici ve společnosti a na základě toho přejímal určité způsoby chování a myšlení. Stal se tak odolnějším vůči různorodým mediálním sdělením. Média tak disponovala pouze selektivním vlivem, který se projevoval jak v přijímání sdělení, tak i v reakcích jedince na tato sdělení. V tomto období vzniká např. slavná teorie dvoustupňového modelu komunikace, kdy jsou mediální sdělení filtrována tzv. názorovými vůdci. Tato teorie je založena na názoru, podle kterého jsou pro ovlivňování člověka důležitější lidé v jeho okolí než neosobní média.

V 70. letech dochází k další proměně vnímání vlivu médií. Ta jsou opět mocná, ale mají vliv spíše na společnost jako celek než na konkrétní jednotlivce v určitém časovém okamžiku. Mluví se o dlouhodobém a nepřímém působení, a tak je zkoumán socializační vliv médií a způsoby utváření veřejného mínění (spirála mlčení, agenda-setting). Aplikují se teorie sociálního učení a teorie sociální konstrukce reality, kterou použiji jako základ této práce v následujících kapitolách. Velký podíl na změně vnímání médií v tomto období nese rozvíjející se obecná kritika západního způsobu života a kultury, jíž jsou média součástí.

Poslední období - etapa zmírňovaných účinků - trvá od 80. let do současnosti. Je to období syntézy předcházejících názorů. Obecně lze říci, že média podle odborníků stále disponují mocí, ale již omezenou. Přisuzují totiž publiku aktivní roli v přijímání informací - jejich aktivní selekci a schopnost rezistence. Na jedné straně lze sledovat diverzifikaci zdrojů spojenou především s technologickým vývojem (videorekordéry, internet, satelitní kanály, všeobecné rozšiřování mediální nabídky), na straně druhé homogenizaci a globalizaci (ustálenost televizních pořadů i filmové tvorby, média se stávají součástí nadnárodních korporací, apod.) (Jirák, Köpplová 2007: 161-168)

3 Sociální konstrukce reality

Koncept Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna publikovaný v roce 1966[4] se stal základem konstruktivistického paradigmatu v sociologii. V rámci studia médií si našel obrovskou oblibu. Byl téměř ihned a úspěšně aplikován na prostředí médií a vznikl tak samostatný termín mediální konstrukce reality.

Dle Bergera s Luckmannem je základem našeho vnímání a chápání světa vědění. Toto vědění je vytvářeno v našich myslích vlivem společnosti - je tedy konstruováno sociálně. Autoři sice připouštějí biologické vlivy na způsob utváření vědění, primární roli v jeho tvorbě do jeho „konečné" podoby ale hraje socializace, protože člověk je tvárný a má sklon podléhat společensky daným vlivům. „Proces stávání se člověkem se odehrává ve vzájemném vztahu s prostředím. Toto prostředí je jak přírodní, tak lidské. Tedy, že vyvíjející se člověk si vytváří vztahy nejen k určitému přírodnímu prostředí, ale též ke zcela zvláštnímu kulturnímu a sociálnímu řádu, jenž je mu zprostředkováván pro něj významnými druhými." (Berger, Luckmann 1999: 52) Významnými druhými jsou v podstatě instituce, které jedince socializují. Jak jsem zmínil výše, jsou jimi i média.

Za vrcholný produkt sociální konstrukce reality je možno považovat společenský řád zajišťující stabilitu jak chování členů společnosti, tak potažmo i její stabilitu jako celku. Tento uměle vytvořený řád, jehož konkrétní podoba není předem daná, vzniká procesem, na jehož počátku je externalizace.

Člověk je přirozeně nucen externalizovat svou činnost, která dle autorů vždy postupně podléhá habitualizaci - vytváření vzorců chování, které jsou univerzální, v budoucnu opakovatelné. Jedná se tedy o takové činnosti, které mohou být napodobovány ostatními.

Habitualizace s sebou nese důležitou psychologickou výhodu, totiž zúžení volby. (Berger, Luckmann 1999: 57)

Typizací habitualizované činnosti dochází ke vzniku instituce, ve které jsou jednotlivcům přesně rozděleny předem stanovené role.

Instituce stanovují vzorce chování, které lidskému jednání předurčují jeden směr ze všech teoreticky možných směrů. (Berger, Luckmann 1999: 58)

 K tomu navíc přistupuje sociální kontrola, čímž je deterministický charakter působení institucí umocněn. Vznikem instituce tak dojde k zhmotnění určité činnosti (zkušenosti), čímž získá pro lidi podobu věčně a přirozeně existujícího nepopiratelného faktu, o jehož podstatě a dějinách není nutno přemýšlet.[5] Zároveň se stává odosobněnou a odcizenou člověku, který jí externalizací svého chování spoluutvářel. Nabývá tak donucovací moci nad jedincem, který k ní již nemá přímý vztah.[6] Současně s konstruováním instituce dochází k její legitimizaci. (Berger, Luckmann 1999: 51-70) Následně je vytvořená instituce díky socializaci dalších členů společnosti zvnitřněna, a tak dále reprodukována. Obrazně řečeno: počáteční bod přímky reprezentovaný externalizací konkrétního chování a její konečný bod, tedy vznik instituce, se spojují v kruh.

Celkově by se dalo shrnout, že vnímání a chápání světa je konstruováno sociálně na základě tří procesů: externalizace, objektivizace a internalizace lidského chování.[7] Tyto procesy reprodukce sociální konstrukce vedou ke vzniku ustálených společenských institucí, které souhrnně tvoří sociální řád, jež lidem poskytuje pocit bezpečí a orientace v rozrůzněném a v jeho totalitě těžko pochopitelném světě.

4 Mediální konstrukce reality

Jak jsem psal již výše, zaměřím se na dlouhodobé a nepřímé důsledky medializace skutečností. Poměr mezi obrazem zprostředkovaným médii a realitou je těžko měřitelný, neboť medializovaná skutečnost jí zpětně ovlivňuje. Média jsou součástí společnosti a dochází k interakci s jejími ostatními institucemi, a proto média a společnost nelze vnímat odděleně.

Jirák a Köpplová sumarizují funkce médií ve vztahu k publiku dle Ball-Rokeachové a DeFleura takto:

  1. "média řeší nejednoznačnost a odstraňují nejistotu (zužují škálu výkladů jednotlivých situací);
  2. formulují postoje;
  3. nastolují témata;
  4. rozšiřují soustavu „pravd", o jejichž platnosti jsou lidé přesvědčení, a
  5. tím, že předvádějí hodnotové střety, objasňují platnost hodnot ve společnosti." (Jirák, Köpplová 2007: 104)

Síla působení těchto funkcí je ovlivněna mnoha faktory. Dle mého názoru největší důležitost hraje jednoduchost sdělení, z čehož vyplývá formalizace mediálních sdělení do co nejjednodušších forem. Dalšími významnými faktory jsou míra stability společnosti a rozsah mediální nabídka. (Ball-Rokeach, DeFleur 1996: 18)  

4.1 Typologie dlouhodobých a nepřímých účinků

Pro popis problematiky dlouhodobých účinků médií jsem se rozhodl použít poměrně přehlednou typologii představenou v knize Donalda McQuaila Úvod do teorie masové komunikace [8], byť obsahová náplň jednotlivých kapitol je velmi selektivní a působí značně nevyváženě až intenčně. Vliv médií lze rozčlenit do tří základních oblastí týkajících se: získávání zpráv, nastolování témat (agenda-setting) a obecného šíření informací ve společnosti.

1) „Šíření zpráv ve smyslu jejich vyzdvižení a včlenění do množiny toho, co lidé „vědí", je především krátkodobá či střednědobá záležitost, ovšem s dlouhodobými a často trvalými důsledky." (McQuail 2002: 385) Samotná distribuce je ovlivňována 4 faktory: rozsahem znalostí o dané události, její relativní důležitostí, množstvím přenášených informací a mírou mezi prvotními zdroji informace (zda pochází z médií či osobních kontaktů). Dle McQuaila jsou nosným přístupem k výzkumu šířené zpráv teorie založené na významových rámcích[9], do kterých jsou informace o událostech začleňovány. „Příslušníci publika, mnohdy stejně jako novináři, mají své „tiché teorie" (tacit theories), jimiž rámcují svá chápání událostí a které jim pomáhají při zpracování informací." Tyto teorie však předpokládají sdílení námětových a tematických rámců novináři i publikem, což je jejich kritickým bodem, neboť není zcela jasné, zda je konkrétní sdělení - formované do určitého rámce - přijato jednotlivcem ve stejném kontextu, tedy rámci.

2) Agenda-setting - termín autorského dua Maxwell McCombs a Donald Shaw je založen na předpokladu, dle kterého se konkrétní téma zprostředkovávané skrze média stane dominantním tématem veřejné diskuze. [10] Tento předpoklad vychází z výzkumů předvolebních kampaní v USA. Zjednodušeně řečeno, média jsou schopna nastolovat témata, o kterých „se mluví" a o kterých ne. McQuail se staví k tomuto termínu velmi kriticky, mluví o něm jako o hypotéze a odkazuje na velké množství jeho kritiků.

3) Kdybychom měli definovat nejzákladnější funkci médií, došli bychom pravděpodobně k distribuci informací. Vědomostní propast mezi informačně bohatými a chudými má dva aspekty týkající se: obecné distribuce informací mezi společenskými třídami a specifičností témat, „o nichž jsou lépe informování jedni než druzí." (McQuail 2002: 390) Původní myšlenky se nesly v duchu nadšení pro informatizační funkci televize, která má potenciál vědomostní propast překlenout. Podle McQuaila se ale vsoučasnosti informační propast vlivem diverzifikace zdrojů informací (narůstající počet televizních kanálů, zdrojů na internetu, růst konkurence, apod.) prohlubuje, neboť informace se nešíří ke všem lidem stejně, ale jednotliví lidé si vybírají své zdroje, které často poskytují informace odlišné než jiné zdroje.

5 Dlouhodobé neplánované důsledky

Přestože toto téma je součástí třetího bodu výše uvedené typologie, rozhodl jsem se mu věnovat samostatnou kapitolu jak kvůli jeho komplikovanosti a rozsáhlosti, tak i kvůli důležitosti pro tuto práci, o čemž jsem se zmínil v kapitole Vliv médií. Procesy dlouhodobé změny se týkají socializace, formování názorového klimatu, strukturace vnímání reality, kultivace a akulturace, společenské kontroly a formování vědomí.

5.1 Socializace

Média plní roli socializace, jejímž primárním prostředím je rodina, dále pak škola a další sociální prostředí, do kterých jedinec během života vstupuje a v jejichž rámci probíhá sociální interakce. Média se však od všech ostatních institucí odlišují, a to z několika důvodů. Dle De Fleura jsou totiž média institucemi, které zasahují do všech pěti základních sociálních institucí (rodina, školský systém, náboženství, ekonomické a politické instituce), které se na socializaci podílejí největší měrou.

Média pronikla do naší společnosti do jejího institucionálního jádra. Americký způsob života, tak jak jej v současnosti známe, by bez masové komunikace nebyl možný. (De Fleur 1996: 136)

Tím, že jejich obsahem se může stát cokoliv, zasahují média do všech oblastí života, a tak mohou komplexně určovat hodnoty, postoje a vzory chování, které byly dříve doménou jiných institucí. Dalším rysem, který média zvýhodňuje, je kromě výše zmíněné obsahové flexibility, i flexibilita časová. Jsou velmi rychlá ve svých účincích na jedince. Dokáží se přizpůsobit politické či sociální změně doslova ze dne na den, což se např. o rodině či školském systému říci nedá. Jejich poslední výhodou je jejich celoživotním kontakt s jedinci, který např. rodina a škola postupem času ztrácí. Podle McQuaila je pohled na média jako zprostředkovatele obrazů života a modelů chování a myšlení pouze alternativním přístupem. (McQuail 2002: 393) Je však nutno podotknout, že autor pro své názory využívá pouze empirické studie zabývající se vlivem médií na chování dětí; bez schopnosti širšího pohledu, který si však vyžaduje hlubší porozumění sociální realitě.[11]

5.2 Konstrukce názorového klimatu a strukturace vnímání reality

Obecné rysy konstruktivistického paradigmatu byly představeny v třetí kapitole této práce. Některé podstatné poznatky, které se týkají médií, jsou zahrnuty v předchozí podkapitole věnující se socializaci, tedy způsobu jakým jsou mediální obrazy světa reprodukovány a zvláště jakou roli v tomto celostním procesu vývoje lidské osobnosti hrají média. A také v odstavci věnovanému tzv. nastolování tématu (agenda-setting).

Jestliže lze médiím přisoudit schopnost určovat důležitost témat, lze předpokládat, že jsou schopna i vytvářet a distribuovat zkreslující informace. A to přinejmenším pomocí definování situací, které nemusí být zcela přesné či pravdivé. Pokud média definují situaci, která je publikem považována za pravdivou, pak proniká do sociální reality jako pravdivá.[12] Obsah sdělení přitom může nabývat jakékoliv podoby.

Spirála mlčení, jejíž autorkou je německá politoložka Noelle-Neumannová, je dalším významným termínem ukazujícím silný vliv médií na chování lidí. Jedná se v podstatě o popis základních mechanismů sociální kontroly doplněný o myšlenku nezamýšlené konstrukce dominantních názorů ve společnosti. Člověk, který zastává názor, o němž si myslí, že je menšinový, jej nedává najevo ze strachu před izolací či sociální exkluzí. Naopak projevuje pouze ty názory, které jsou v souladu s jeho chápáním dominantních názorů. Podle autorky tak dochází k posilování názorů, které jsou vnímány jako dominantní, a menšinové názory čím dál více ustupují do pozadí. (McQuail 2002: 394) Jsou to právě média, která nám zprostředkovávají nebo přímo vytvářejí (opět zde hraje roli agenda-setting) klíčové informace o „čem se mluví a o čem ne". Jsou tak významným zdrojem dominantních názorů, protože člověk si uvědomuje svou neschopnost identifikovat většinové názory celé společnosti skrze vlastní zkušenost přímé sociální interakce, už jenom v důsledku nemožnosti vyslyšení názorů lidí, kteří jsou sice členy stejné společnosti, ale se kterými se nikdy v životě nesetká. Tedy s lidmi, kteří s ním sdílejí stejné sociální prostředí, včetně jeho hodnot, symbolů a zprostředkovaných zkušeností jiných členů. Zprostředkující roli hrají média, která dokáží tyto objektivizované zkušenosti - oproti ostatním institucím - snadno a rychle pozměňovat či vytvářet a distribuovat.

V dlouhodobé perspektivě tak média konstruují výkladové rámce, do nichž jednotlivé medializované události zapadají. Pro snadný přenos informace, tedy její vytvoření a sdělení publiku, je nutné dát informaci jistou formu, čímž může dojít k dalšímu zkreslení skutečnosti.

5.3 Kultivace

Termín kultivace je v tomto kontextu možné definovat jako pěstování postojů a jednání jedinců. Kultivace předpokládá aktivní publikum. Klade důraz na velmi úzkou propojenost jedince, společnosti a médií a tyto tři prvky chápe jako jediný a vnitřně nedělitelný systém vzájemných interakcí. (Jirák, Köpplová: 171-172) Média vycházejí z potřeb publika, což vede k upevňování již existujících konstrukcí reality, sociálního statusu quo. Otázkou zůstává, zda tyto potřeby nebyly vytvořeny médii již dříve. Každopádně média mohou podporovat či oslabovat tyto představy o světě, a tak opět uměle pozměňovat realitu.

Nutno dodat, že výzkumy založené na tomto pohledu vycházejí z behavioralistické představy podnět-reakce.                                                                                            

5.4 Sociální kontrola a formování vědomí

Média lze vnímat jako zprostředkovatele sociální kontroly ostatních společenských institucí. Všechna velká média se totiž přinejmenším nesnaží o společenskou změnu. Ba naopak, antisystémové chování a myšlení je prezentováno jako deviantní. Přesná míra konformity s vládnoucí ideologií, dominantními názory a hodnotami společnosti je ale těžko určitelná. Jisté je, že média selektivním výběrem informací tuto konformitu podporují. Označením některých jedinců či skupin obyvatel (typicky komunisté nebo anarchisté) nálepkou společenské nebezpečnosti posilují legitimitu stávajícího řádu.

Poskytují tak společnosti obětní beránky a terče pro rozhořčení. Odvádějí pozornost od skutečného zla, jehož kořeny tkví ve společenských institucích, a manifestují podporu silám zákona a pořádku. (McQuail 2002: 401)

Je také naprosto logické, že se nebudou snažit narušit legitimitu ekonomického systému, ve kterém fungují a profitují.

Média tak svým působením, které není v rozporu se základními prvky společnosti, spíše lze mluvit o jejich posilování, umocňují sociální kontrolu jednotlivých institucí. 

6 Závěr                                                                         

Struktura předloženého textu se může jevit jako nepřehledná, ale zpracovaný fenomén je natolik složitý a komplexní, že je obtížně jej strukturovat do jednotlivých tematických kapitol. Tato práce je dle mého názoru natolik prodchnuta mými interpretacemi vycházejícími z aplikace sociálně konstruktivistického pohledu na funkci médií ve společnosti, že tento závěr omezím na pouhé shrnutí základní myšlenky a nejdůležitějších sociálních důsledků medializace skutečnosti. Vzhledem k vymezenému rozsahu jsem byl nucen vyhnout se ostatním teoriím a autorům, jakož i poukázat na zkreslení reality způsobená novinářskou rutinou.[13]

Základní myšlenku je možné vystihnout následujícím citátem:

masová média slouží jako systém komunikace zpráv a symbolů obyvatelstvu. Jejich funkcí je bavit, obveselovat a informovat, a vštěpovat jedincům hodnoty, přesvědčení a způsoby chování, které je integrují do institucionálních struktur velkých společností. (Herman, Chomsky: 1)

Působení médií se nelze vyhnout, neboť ovlivňuje společnost natolik, že by člověk musel žít mimo ni. A tak, i když člověk není vystaven přímému působení médií, ovlivňují jeho život skrze jeho sociální interakci s ostatními členy společnosti.

Nejzávažnějším důsledkem působení médií je vytváření konsenzu se stávajícím společenským systémem, založeném na konzumním chování, pomocí symbolické moci, kterou média disponují.

Použitá literatura a zdroje:

Berger, Peter L.; Luckmann, Thomas. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK, 1999. 214 s. ISBN 80-85959-46-1.

Bourdieu, Pierre. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000. 145 s. ISBN 80-7184-775-5.

Debord, Guy. Společnost spektáklu. Praha: Intu, 2007. 157 s. ISBN 978-80-903355-5-4.

DeFleur, Melvin L.; Ball-Rokeach, Sandra J. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum, 1996. 363 s. ISBN 80-7184-09-8.

Herman, Edward; Chomsky, Noah. Manufacturing Consent: The Political Economy of Mass Media. London: Vintage, 1994. 412 s. ISBN 0099533111.

Chomsky, Noah. In Achbar, Mark; Abbott, Jennifer. The Corporation. [dokumentární snímek na DVD-ROM]. 2003.

Jirák, Jan; Köpplová, Barbara. Média a společnost. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 207 s. ISBN 978-80-7367-287-4.

McQuail, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2002. 448 s. ISBN 80-7178-714-0.

Merton, Robert K. Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000. 285 s. ISBN 978-80-86429-70-0.


[1] Viz McQuail 2002: 99-101 a 290-291.

[2] V tomto ohledu lze použít slova Noama Chomskeho, který se v dokumentu The Corporation vyjadřuje k obecnému chování korporací takto: "Cílem korporací je maximalizovat zisk a podíl na trhu. A mají také cíl pro svůj terč, jmenovitě obyvatelstvo. Má být přeměněno na nemyslící konzumenty zboží, které nepotřebují. Musíte vytvořit umělé potřeby. Musíte vnutit lidem tzv. filozofii zbytečnosti.

Musíte se zaměřit na - pro život - bezvýznamné věci, jako např. módní spotřebu." (The Corporation 2003) Tato slova lze dle mého názoru zobecnit na chování médií, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, samotná média jsou často součástí rozsáhlých korporací nebo jsou samy korporacemi, příp. jsou jimi silně ovlivňována, za druhé média jako součást kapitalistického systému na něm profitují, a proto je pro ně výhodné udržovat ekonomický status quo.

[3] Zjednodušeně řečeno se jedná o falešnou reprezentaci skutečnosti, utvářející identifikační vzory, potřeby i životní čas. Spektákl je „společenským vztahem mezi osobami, zprostředkovaným obrazy." (Debord 2007: 9) Dle konceptu společnosti spektáklu francouzského marxistického společenského kritika a teoretika Guy Deborda je možné chápat medializaci takto: informace vycházející z reálné zkušenosti se medializací stává zhmotněnou, objektivizovanou a do jisté míry odcizenou (svému původnímu prostředí i sama sobě). Události jsou pouze reprezentovány (symboly jazykovými a obrazovými) - nejsou prožívány přímo jedincem. Tyto obrazy pak v abstraktní formě symbolů tvoří v lidské mysli celkový obraz světa a tak určují chování jedinců. „Veškerý život společností, v nichž vládnou moderní podmínky produkce, se jeví jako obrovská akumulace spektáklů. Vše, co bylo prožíváno přímo, se vzdálilo v reprezentaci." (Debord 2007: 3)

[4] Berger, P., L., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. CDK. Brno: 1999.

[5] Jako dokonalý příklad se mi jeví konstrukce české národnosti a státnosti vytvořená v 2. polovině 19. století v rámci tzv. obrozeneckého hnutí. Na ní lze navíc ukázat důležitou roli jazyka jakožto základního „nástroje, který vtiskuje objektivovanému sociálnímu světu logiku." (Berger, Luckmann 1999: 67) Blíže o konstruování národní identity např. Hroch, M. (eds.). Pohledy na národ a nacionalismus. Praha: SLON.

[6] Výstižně působí následující citát, který lze zobecnit na veškeré instituce. „K symbolickému násilí dochází tehdy, jestliže ovládaný nemůže jinak, než vládnoucího (a tedy nadvládu) uznávat, protože k reflektování jak jeho, tak sebe sama, přesněji řečeno k reflektování vztahu mezi sebou a jím, disponuje pouze nástroji poznání, které s ním má společné a které nejsou ničím jiným než osvojenou formou vztahu nadvlády, a ukazují proto tento vztah jako přirozený; nebo, řečeno jinak, jestliže schémata, skrze něž nahlíží a hodnotí jak sebe, tak ty, kdo vládnou (...) vyplývají z osvojeného, a tím naturalizovaného klasifikování, jehož plodem je i jeho vlastní sociální bytí." (Bourdieu 2000: 34-35)

[7] Ve své podstatě se jedná o podobný proces, který u Marxe vede k odcizení (Srov. Marx, Karl. Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: SNPL, 1961. 167 s.)

[8] McQuail 2002: 384-405.

[9] Teorie autorů Gurevitche a Levyho, a Grabera.

[10] Princip nastolování témat je využíván v rámci tzv. eskapistické propagandy, kdy je od některých důležitých politických témat odvedena pozornost jejich nahrazením tématy jinými. (Srov. Jirák, Köpplová 2007:157)

[11] Určitě zajímavým a pro mnohé zarážejícím poznatkem je fakt, že Donald McQuail v celé své publikaci nezmiňuje knihu autorů Bergera a Luckmanna Sociální konstrukce reality, přičemž jeho seznam použité literatury čítá odhadem na 600 až 700 položek.

[12] Vycházím z Thomasova teorému: „Jestliže lidé definují situace jako reálné, pak jsou tyto reálné ve svých důsledcích." (Merton 2000: 196)

[13] Blíže např. Bourdieu, Pierre. O televizi. Brno: Doplněk, 2002. 104 s. ISBN 80-7239-122-4.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

3 komentáře

Obrázek uživatele admin
Anonym
12. 1. 2013
Prosím, McQuail není Donald, ale Denis
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
12. 8. 2019
Carry on spreading your outstanding guidelines with us! bravesoulsspirit.xyz
Obrázek uživatele Anonym
Anonym
12. 8. 2019
It’s so much pleasurable and also invaluable on the other hand. simsimoleons.club

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback