Společenské důsledky medializace skutečnosti

Působení a vliv na lidi skrze média probíhá denně. Ať se jedná o reklamu, televizní pořady, rádiové vysílání nebo webové stránky, vždy dochází k jistému působení na masy lidí nebo jednotlivce. Ačkoliv je působení médií známým faktem, jen velmi těžko se v této oblasti provádí jakýkoliv výzkum. „Média budou jen zřídkakdy jedinou nebo dostatečnou příčinou určitého efektu a je nadobyčej těžké stanovit jejich relativní přispění.“ Lze tedy pouze s velkými obtížemi generalizovat konkrétní vliv mediálního působení

Rozdělení mediálních účinků

Dle Jiráka a Köpplové[1] lze mediální účinky dělit do několika kategorií. První rozdělení je na účinky krátkodobé a dlouhodobé. Tímto dělením chápeme dobu, po které bude příjemce ovlivněn sdělením. Zdali si příjemce bude chtít koupit výrobek nebo využít službu neprodleně po zhlédnutí reklamy (tj. krátkodobý účinek) nebo se pro něj rozhodne třeba za 10 let, ovšem díky této předchozí „mediální masáži.“ Krátkodobý účinek nemusí vyvolávat pouze reklama nebo zpravodajství, ale například i filmy, hudba nebo knihy a to projevem emocí.

Další skupinou jsou účinky přímé a nepřímé. Přímé účinky působí na konkrétní příjemce sdělení a způsobují změnu ve vnímání určité situace – změnu názoru. Jedním z příkladu může být například vliv politických kampaní na voliče. Jako nepřímé účinky lze chápat ty, které jsou zprostředkované skrze dalšího člověka, který má velký rozsah a vliv na ostatní.

Poslední velkou skupinu tvoří účinky plánované a neplánované. Opět mezi plánované účinky řadíme veškeré mediální výstupy, které mají v příjemci změnit určité postoje. Může se jednat o politické názory, sociální nebo i spotřebitelské. Prostřednictvím médií může takto docházet k vzdělávací, oznamovací, nebo čistě obchodní činnosti za účelem vyššího prodeje. Jedná se o hlavní část marketingu a konkrétněji jeho odvětví public relations. Druhou stránkou jsou neplánované účinky, které vznikají volnou socializací příjemců a nejsou primárně médii vyžadované.

Je nutné brát v potaz další rozdělení, které nezbytně doplňuje tyto tři protipóly. Rozlišujeme, jakým způsobem dané sdělení působí na příjemce. Jestli se jedná o zprávu, která chce změnit jeho postoje, názory, obeznámit jej a poučit, nebo hodlá vyvolat různé emoce. Dalším faktorem je míra síly sdělení. Tímto je myšleno, jak velké úsilí média vyprodukují k ovlivnění příjemce a z kolika zdrojů budou působit.

 

Nastolování témat

Jedním z velmi diskutovaných mediální účinků je takzvané nastolování témat neboli agenda-setting.[2] V tomto kontextu mluvíme především o zpravodajských službách, působících prostřednictvím kteréhokoliv média. Celá teorie vychází z konceptu mediální konstrukce reality, jež lze chápat takto:

„Média tedy nepodávají věrný odraz reálných událostí, ale fungují pouze jako zprostředkovatelé mezi společenskou realitou a příjemcem. V průběhu procesu tohoto zprostředkování, tzn. zpracování události do určitého textu, je tato událost vždy určitým způsobem deformována.“[3]

Nastolování témat má tedy vytvářet přímý, plánovaný účinek s dlouhodobým nebo
i krátkodobým dopadem. Tato teorie byla nejdříve zkoumána ve spojitosti politických programů a následného výsledku voleb.[4] Působí zde trojice zúčastněných stran. Politické strany, média a příjemci zpráv. Moc nastolování témat nespočívá pouze na médiích, ale vychází z prolínání vlivů všech tří stran.

V praxi znamená nastolování témat tvorbu umělých událostí, které mohou být pro posluchače zajímavé a pro média výdělečné. Agenda tedy není výlučně politická, právě naopak, produkují se všechny potencionálně zajímavé obsahy od různých společenských situací, přes hospodářské stavy až po kulturní nebo sportovní události. Média si takovýmto způsobem mohou určovat, jaké téma je společensky zajímavé a podle toho mu dát určitou sílu. Například v televizi se jedná o vysílání v prime-time a o první, hlavní, sdělení
ve večerních zprávách. V novinách je to titulní strana, stejně tak na internetovém zpravodajství.

Média jako gatekeeper[5] mají o to vyšší moc, že si z vybraných zpráv mohou určit, kterým udají nejvyšší hodnotu. V případě útoku na média a jejich nerovnoměrné zacházení s událostmi se odvolávají na požadavky společnosti. Svým způsobem veškeré zpravodajství vychází z kulturního základu. Bude-li se rozhodovat, zdali se vyšší míra pozornosti poskytne konfliktům na Ukrajině, nebo válce probíhající v Africe, je jisté, že se média přikloní k podrobnějšímu informování o zemi, která je České republice blíže. Novináři vycházejí z předpokladu, že změna rozpoložení sil v Evropě může mít důsledky ve stavu ekonomiky, společnosti, politiky nebo demokracie v České republice.  Takovým to způsobem se k příjemcům ovšem dostane jen zlomek „důležitých“ zpráv z celého světa.

Znalostní propast

Veškerému působení médií předchází samotné získávání informací. Média tak trochu paradoxně způsobují informační propast. Lidé informačně vzdělanější dokážou získávat kvalitnější a širší informace, oproti lidem ve vyhledávání informací pasivních (nezkušených). Dochází tak k rozdílu čerpání zpráv a taktéž k odlišnému ovlivňování. Z pohledu tištěných médií v České republice, ti lidé, kteří čtou zprávu v Hospodářských novinách, budou jinak zasaženi a budou ze zpráv vyvozovat jiné závěry, než lidé, kteří tuto zprávu získali z plátku Blesk. V důsledku není třeba ani tak razantního rozdělení, neboť odlišné pohledy na skutečnost poskytuji i politicky odlišně orientovaná média
(např. MF Dnes a Právo).

Lidé, kteří sledují pouze médium, které podporuje jejich přesvědčení, si vytvářejí informační (znalostní) propast. Nemohou být poté objektivní a nechají se jednodušeji ovlivnit pouze z jedné strany názorů. Na hrozbu rigidity poukazuje Bohumil Blažek ve své knize Tváří v tvář obrazovce:

„Skrytá moc médií spočívá v tom, že nepozorovaně přetvářejí naše prostorové
a časové chování, naše nepsané normy komunikace a jednání vůbec… Dalo by se říci, že svou obsahovou stránkou média člověka vtahují do pasti, do jakési uzavřené bubliny bodově zaměřeného pohledu, která ho zaslepuje vůči jejich daleko závažnějším rysům pragmatickým.“[6]

Tuto teorii potvrdil v roce 2000 Cass Sustein svým výzkumem, který se zabýval politickými webovými stránkami. Sustein přišel na to, že pouze 15% stránek odkazuje na stránky s opačnými názory. Naproti tomu 60% stránek odkazuje na příbuzně smýšlející webové stránky. Tímto chováním, se uživatelé pouze utvrzují ve svých názorech a nezbývá jim prostor pro kritické hodnocení.[7]


 

HISTORIE PŮSOBENÍ MÉDIÍ

Snaha regulovat, či ovlivňovat veřejné mínění je velmi starého data.
Už od nepaměti lidé využívali různých prostředků k dosažení svých cílů. Pro příklad lze uvést cenzuru a vliv církve nebo propagandu v totalitních státech. Ovlivňování pomocí médií se rapidně zvýšilo v 15. století při vynalezení knihtisku a eskalovalo začátkem 20. století nástupem nových médií.[8]

Systematické zkoumání působení masových médií začalo až ve 20. letech
20. století.[9] „Jeho počátky souvisí s nástupem propagandy během první světové války a rostoucím vlivem (v tehdejším kontextu) nových médií (filmu, rozhlasu).“[10] Čtyři nejdůležitější fáze vývoje mediálních účinků z období 20. století shrnul nizozemský teoretik médií Denis McQual. Je nutné brát v potaz, že jako kterékoliv retrospektivní zkoumání skutečnosti, ani zde není jednotlivé rozdělení fází tvrdě historicky odděleno, ale spíše na sebe samostatné etapy volně reagují a navazují. „Hlavním rozlišujícím znakem periodizace do jednotlivých etap jsou představy o síle předpokládaných účinků.“[11]

První etapa – všemocná média

Rozkládá se od počátků dvacátého století až do pozdních třicátých let.[12] V tomto období se médiím přikládala neomezená moc na manipulaci se společností. Bohužel tyto názory nebyly založeny na žádném vědeckém výzkumu, pouze vyházely z pozorování vlivu reklamy a působení médií v zemích zužovaných válkou (vliv propagandy), nebo zatížených diktaturou.

Toto období si také vysloužilo několik metaforických pojmenování. Jedním z nich je např. teorie magické střely, která měla symbolizovat tehdejší nahlížení na média jako na neomezeně vlivný sdělovací prostředek, který svým sdělením okamžitě a přímo zasáhl všechny příjemce a k tomu na všechny působil stejně.

Druhá etapa – omezené účinky médií

Tato fáze sahá od začátku třicátých let do počátku let šedesátých.[13]  Oproti první fázi zde již vznikala řada výzkumů zaměřujících se na vliv médií na společnost. Většina badání se soustředila na rozmach filmu a jeho sílu informování společnosti. Zkoumaly se možné škodlivé účinky médií v oblasti kriminality, předsudků, agresivity a možnosti jejich kontroly. Společnost již není vnímána jako bezbranná masa, nýbrž jako „struktura vzájemně provázaných individuí, která jsou součástí nejrůznějších skupin, jsou v čilé vzájemné interakci, a tím potenciálně silné účinky médií omezují.“[14] Závěr tohoto období charakterizuje McQuail následně: „Médiím se začala připisovat mnohem skromnější schopnost vyvolávat plánované či mimovolné účinky.“[15]      

Třetí etapa – znovuobjevení mocných médií

Třetí etapa zapadá do kontextu sedmdesátých let 20. století[16] a navrací se k názoru, že média mají spíše silný vliv, ač již situaci nezjednodušují jako v první fázi. Vědci se více zabývají myšlenkami dlouhodobého a nepřímého vlivu médií. Média se stala součástí společnosti, jako jeden z faktorů učení a začleňování jednotlivce do společnosti. V této fázi se formuloval koncept Mediální konstrukce reality, jež do určité míry funguje do dnešních dnů.

 

Čtvrtá etapa– „dohodnutý“ vliv médií

Čtvrtá fáze zkoumání médií se datuje od konce 70. let do současnosti.[17] V této části se média obracejí k obsahu, publiku a k fungování mediálních organizací. Celý směr čtvrté fáze se označuje jako sociálně-konstruktivistický, což znamená, že média konstruují realitu a tu jako skutečnou předkládají publiku. „…publikum si vytváří svůj vlastní pohled, svoji vlastní sociální realitu, na níž se obrazy nabízené médii spolupodílejí.“[18]


 

NĚKTERÉ DOPADY PŮSOBENÍ MÉDIÍ

O tom, že média působí na společnost a její chování není pochyb. Denně diskutujeme o aktuálním dění ve světě, které nám zprostředkují média, reagujeme na momentální kulturní hity, pobuřujeme se nad nespravedlností ve světě, nebo v jednodušších případech víme, co se právě nosí a je „in“. Přesto odborníci na toto téma nedokážou s přesností určit, do jaké míry a jakým způsobem přesně média utváří vnímání jednotlivce a i celé společnosti.[19]

 HOAX

Jedním z nešvarů působení médií je zbrklé rozšiřování neověřených zpráv uživateli. Nyní nemluvíme o seriózních médiích (ač je nelze naprosto vyloučit), ale o médiích polo-bulvárních, bulvárních, nebo například o médiích volně přístupných - internet, mobilní telefony apod. S rozmachem Webu 2.0, kdy každý uživatel může být zároveň
i producentem informací, dochází k vytváření obrovského množství zpráv a informací. Prostředkem pro sdílení takových zpráv mohou být online sociální sítě jako Facebook nebo Twitter, popřípadě samostatné blogovací stránky, nebo prostor ke sdílení názorů, který poskytují některé zpravodajské servery.  Vybrat z takovéhoto množství zpráv ty relevantní a pravdivé je poté velmi obtížné. Nelze totiž očekávat, že všichni budou publikovat pravdivé informace, popřípadě informace nezaujaté. Někteří lidé produkují tzv. HOAX zprávy, které se vyznačují svou zbytečností, potencionální nebezpečností a do určité míry poplašností. Jejich hlavním principem je řetězení – tedy využití ochoty uživatelů danou informaci nezadržitelně šířit ve vlastních kruzích, a tím dostat informaci k širokému množství uživatelů.[20] HOAX je tedy určitým druhem dezinformace, která má ovlivnit příjemce k tomu, aby považoval danou zprávu za pravdivou a následně s ní i takto zacházel.[21]

Jedna část lidí, která částečně využívá HOAX tak nečiní za účelem zisku, ale za účelem vlastního pobavení. Jedná se o tzv. „trolly“, kteří se vyskytují především v oblasti internetu. Trolling lze definovat jako internetovou komunikaci, jež má chytře a tajně vyprovokovat ostatní uživatele k projevu různých emocí.[22] Jedná se o určitý druh ironie, který se zaměřuje například na „hloupé“ příspěvky v diskusi, nebo poukazuje na různé problémy, ať mediální, politické nebo jiné. Trolling nelze chápat vyloženě ve špatném slova smyslu, neboť nevyužívá zbytečných vulgarismů, nic neničí, atd. Ovšem chování trollu na internetu nemá ani pozitivní dopady, neboť se zaměřují na vlastní pobavení a nebojí se provokativně dotýkat jakýchkoliv témat.  

Druhá část lidí ovšem vytváří záměrně znehodnocené informace a to buď za účelem zisku, úmyslu někoho poškodit nebo vytvořit falešnou představu o skutečnosti. Je velmi těžké rozlišit takovéto projevy dezinformace, neboť se na první pohled jeví jako zcela důvěryhodné. Z jakého důvodu si lidé dají tak velké množství práce, aby rozšířili různé nesmysly, je dost těžko určitelné. Jedním z nich může být určitý druh působení na společnost, vymezení se vůči jisté skupině nebo například zaujetí nějakého jednostranného názoru.

Proti těmto řetězově šířeným zprávám vznikla stránka www.hoax.cz, která se zabývá různými škodlivými sděleními. Konkrétním příkladem je např. zpráva posílaná mezi lidmi, která se nazývá: „Proč neplatit pokuty.“[23] Autor v této zprávě popisuje, proč je možné jezdit rychleji, než určuje dopravní značení a pokud bude člověk zastaven policejní hlídkou, jak se může vymluvit na udané paragrafy. Stránka hoax.cz tuto poplašnou zprávu zanalyzovala, rozebrala konkrétní výroky a podrobila je porovnáním se skutečností. Zjistili, že se jedná o zcela nepravdivou informaci, která vychází z částečně pravdivých paragrafů, ovšem jejich smysl je vytažen z kontextu. Celé zkoumání si nechali ověřit Policií ČR. Jaký důvod měl autor vytvořit takovouto zprávu, je dost obtížné zjistit. Jisté je však to, že na neobezřetné příjemce mohl zapůsobit dosti negativně. Prakticky by mohla taková zpráva zvýšit množství lidí jezdících o desítky kilometrů za hodinu rychleji, popřípadě vytvořit umělé roztržky mezi policisty a řidiči.

Bohužel se takovýchto zpráv denně objevuje obrovské množství a je nepopiratelné, že do určité míry působí alespoň na část příjemců. Na lidi, kteří nemají schopnosti si takovéto tvrzení ověřit, popřípadě nemají ani důvod nedůvěřovat. Již fakt, že lidé po přijetí této zprávy jsou ochotni ji bezmezně rozesílat všem svým známým, hovoří o faktu, že se jedná o fungující vliv.

 

Kultura

Média mají dnes takovou moc, že mohou formulovat kulturní pořady a předkládat je svému publiku. Ovšem tento pohled není plně jednostranný. Média se totiž přizpůsobují společnosti, která se částečně formuje sama (tradice, zvyky) a částečně se nechá ovlivňovat vnějšími vlivy. Díky médiím vzniká tedy množství subkultur a také hlavní proud, neboli mainstream.

Ve 30. a 40. letech 20. století členové Frankfurtské školy započali kritiku
tzv. kulturního průmyslu.[24] V dnešním pojetí to znamená kritiku masové kultury, tedy kultury, jež podléhá střednímu uměleckému proudu. Lze zde zařadit veškerou POP (populární) tvorbu, ať se již jedná o pokleslou literaturu, oddechové pořady, nebo hudbu (či jiné umění) bez výrazných prvků originality a osobitosti. Hodnotit konkrétní umělecké vyjádření jako mainstreamové je velmi obtížné, ale dobrým (teoretickým) měřítkem může být počet fanoušků sociálních skupin, v případě internetových videí například počet zhlédnutí na kanálu YouTube. Vše, co se řadí do hlavního proudu, dosahuje oblíbenosti několika milionů fanoušků.

Existence těchto kultur významně působí na společnost. Vzniká tak prostředek ke komunikaci, jako nosné téma rozhovorů lidí. Vystupovat z této skupiny – tedy být v některé subkultuře – může znamenat vytěsnění ze společenského prostředí, proto z ideového hlediska subkulturní menšiny seskupují. Další faktor vlivu na společnost je rozsáhlá komercionalizace masové kultury. Jedná se vlastně o její nosný faktor, že dokáže potencionálně oslovit velké množství lidí, tudíž disponuje velkým množstvím peněz a dokáže následně působit v reklamě, politických spotech a propagaci velkých značek. 

S globalizací světa dochází ke vzniku globalizované mediální kultury. Taková internacionalizace vede k homogenizaci a jisté „kulturní synchronizaci.“[25] Lze konstatovat, že hranice státu pro dnešní média nic neznamenají, tedy i kulturní nebo masové pořady mají vyšší možnost dostat se „do světa“. Teoreticky by se mohlo zdát, že bude docházet k provazování všech kultur, přesto vzniká spíše obsah, který je vytvořený dominantnějším státem a směřuje k širokému množství posluchačů. Opět se zde ukazuje McLuhanova globální vesnice, kdy není problém poslouchat hudbu, nebo číst knihy od autorů z Ameriky apod. I přes toto zkracování vzdáleností jsou zde jisté kulturní omezení. Zprostředkovatelé pořadů se více zaměřují na Evropská a Americká díla, neboť k tvorbě z Asie nebo Afriky povětšinou nehledají přístup, nebo nemají dostatečný kulturní přesah. Ač se zdá, že globalizace přináší multi-kulti rozhled, přibližování se celému světu, stále zde působí západnější kultura. Tento stav má za následek vnímání anglo-amerických tradic, jazyka a modelů chování, což může do jisté míry ovlivňovat vnímání uživatelů médií.

Televizní seriály (nebo pořady) zprostředkovávají takové situace a příhody, které jsou potencionálně zajímavé pro diváky, ale neslibují důvěryhodnost. Množství lidí ovšem může bezmyšlenkovitě věřit v podávané sdělení a již nemusí nutně vidět úroveň zkreslení, popřípadě pozadí, z jakého důvodu se daný seriál (pořad) vysílá. Komerční záměr je vždy tím prvním, pod nímž se může ukrývat různé druhy propagace, reklamy či šíření ideologie. Příkladem mohou být kulty, jež se tvoří okolo populárních seriálů. Již nejde o vlastní zábavu, ale do propagace daného seriálů nošením triček, používáním „hlášek“ apod.

Televizní seriály rozličných žánrů mají vliv na uživatele i ve smyslu úpravy denního harmonogramu. Pořady na pokračování se obvykle vysílají pravidelně ve stejný den a stejnou hodinu. Divák tak může přizpůsobit své ostatní zájmy televiznímu rozvrhu, aby nepřišel o kontext a pokračování příběhu. Dochází zde k paradoxu, že televizi divák nesleduje v okamžiku potřeby, ale podle toho, kdy se vysílá ten daný pořad. Takové chování výrazně ovlivňuje časový rozvrh lidí a podřizují se tak diktátu televize.

 

ZÁVĚR

Mediální účinky ovlivňují naše každodenní jednání, ať si tuto skutečnost připustíme nebo ne. Fakt, že se nejedná o stoprocentně vědecky podložené tvrzení, tuto situaci nijak neznehodnocuje. Každý si může prakticky ověřit, jak na něj působí média. Ať jsou to slzy v očích z filmu nebo rozrušení z televizních zpráv, dochází k ovlivňování našeho vědomí. Z tohoto důvodu je nutné zaobírat se historií i metodami zkoumání vlivu médií. V této práci jsem se snažil shrnout některé vybrané účinky mediálního působení, včetně kulturních dopadů a vlivu poplašných zpráv. Ovšem toto téma nabízí mnohem rozsáhlejší přesah do všech médií.

 

Bibliografie

BARABÁSI, Albert-László. V pavučině sítí. Vyd. 1. V Praze: Paseka, 2005, 274 s. ISBN 80-718-5751-3.

BLAŽEK, Bohuslav. Tváří v tvář obrazovce. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, 199 s. ISBN 80-858-5011-7.

BURGETOVÁ, Ludmila. Masmédia a realita (medializace skutečnosti). Brno, 2003. 74 s. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/46233/ff_m/text.pdf. Diplomová práce. Masarykova universita v Brně, Filosofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí práce Jiří Cejpek.

CIKÁNEK, Martin. Kreativní průmysly: příležitost pro novou ekonomiku II. Nové, rozš. a rev. vyd. V Praze: Institut umění, 2013, 165 s. ISBN 978-80-7008-274-4.

DŽUBÁK, Josef. HOAX [online]. 2014 [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.hoax.cz/hoax/

DŽUBÁK, Josef. HOAX. In: Proč neplatit pokuty [online]. 2004 [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.hoax.cz/hoax/proc-neplatit-pokuty/

James. Trolling. In: Know Your Meme [online]. 2009-04-26T23:19:38 [cit. 7.5.2014]. Dostupný na WWW: http://knowyourmeme.com/memes/subcultures/trolling

JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007, 207 s. ISBN 978-807-3672-874.

KUDLÁČEK, Lukáš. Dezinformace jako komunikační strategie bulvárního tisku. Brno, 2013. Dostupné z:http://is.muni.cz/th/363754/fss_b/Plny_text_prace.pdf. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií,. Vedoucí práce PhDr. Jaromír Volek, Ph.D. 

MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 2. Praha: Portál, 2002, 447 s. ISBN 80-717-8714-0.

NEČAS, Vlastimil a Tomáš TRAMPOTA. Vývoj zkoumání účinků médií. Socioweb.cz: Sociologický Webzin [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. 29.2.2008 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=302&lst=107

URBANCOVÁ, Radka. Konstrukce mediálního obrazu tekno party CzechTek. Olomouc, 2008. Dostupné z:http://theses.cz/id/0ekwgk/2749-782413767.pdf. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra žurnalistiky.



[1] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 174-175

[2] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 166

[3] URBANCOVÁ. Konstrukce mediálního obrazu tekno party CzechTek. 2008

[4] MCQUAIL. Úvod do teorie masové komunikac. 2002, s. 388

[5]  BURGETOVÁ. Masmédia a realita (medializace skutečnosti). 2003, s. 39:
gatekeeper – osoba, nebo instituce, která rozhoduje o důležitosti obsahů a podle svého rozhodnutí je propouští na veřejnost, nebo je ponechá skryté. Dochází tak k formování společenských názorů
a postojů

[6] BLAŽEK, Bohuslav. Tváří v tvář obrazovce. 1995

[7] BARABÁSI. V pavučině sítí.  2005, s. 165

[8] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 154

[9] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 160

[10] NEČAS, TRAMPOTA. Vývoj zkoumání účinků médií. 2008

[11] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 160

[12] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 161

[13] MCQUAIL. Úvod do teorie masové komunikace, 2002, s. 361

[14] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 162

[15] MCQUAIL. Úvod do teorie masové komunikace, 2002, s. 362

[16] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 163

[17] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007, s. 164

[18] NEČAS, TRAMPOTA. Vývoj zkoumání účinků médií. 2008

[19] JIRÁK, KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2007

[20] DŽUBÁK. HOAX [web]. 2014

[21] KUDLÁČEK. Dezinformace jako komunikační strategie bulvárního tisku. 2013

[22] James. Trolling. 2009

[23] DŽUBÁK. HOAX. Proč neplatit pokuty. 2004

[24] CIKÁNEK. Kreativní průmysly: příležitost pro novou ekonomiku. 2013, s. 13

[25] MCQUAIL. Úvod do teorie masové komunikace, 2002, s. 142

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

3 komentáře

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
31. 7. 2014

má omluva za příkrost

k čemu slouží podobný tip článků?.... jistě, je to pravdivé shrnutí, ale co na tom když stojím na stejném bodě jako na začátku... čekal jsem zajímavé zjištění drobností, kterých si nikdo nevšímá... na tak dlouhý článek .... není to lehké, ale neslouží to snad ani vám.... 

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
31. 7. 2014

ad předešlý koment..... nejsem anonym... Slávek Miloslav Abrahám je mé jméno... nevím proč není vidět

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback